20 Cdo 1020/99
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J.
P., proti povinné N. o. c. č. h., pro částku 98.898,-Kč s příslušenstvím,
prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 36 E
1024/93, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.
září 1998, č.j. 13 Co 1001/98-45, takto:
Usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 29. září 1998, č.j. 13 Co 1001/98?45, jakož i usnesení Okresního
soudu v Karviné ze dne 3. srpna 1998, č.j. 36 E 1024/93-36, se zrušují a věc se
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 3. srpna 1998, č.j. 36 E 1024/93-36,
zamítl návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem označených
nemovitostí ve vlastnictví povinné. Soud měl za to, že ačkoliv doručenka, která
má prokázat doručení vykonávaného platebního rozkazu (ze dne 19. října 1992,
č.j. Ro 1481/92-8), vydaného týmž soudem, není opatřena vlastnoručním podpisem
osoby oprávněné přijímat za adresáta zásilky písemnosti, bylo zprávou
poštovního úřadu v D. (ve spojení s výslechem faráře K.) doloženo, že farář K.
jako statutární orgán povinné platební rozkaz převzal 30. října 1992, takže ten
vskutku nabyl právní moci 18. listopadu 1992. K zamítnutí návrhu soud za této
situace vedla skutečnost, že nemovitosti, jejichž prodej se navrhuje, nejsou ve
vlastnictví povinné. Z předložených výpisů z katastru nemovitostí je totiž
zřejmo, že vlastníkem pozemků parc. č. 286, parc. č. 287 a parc. č. 288,
zapsaných na listu vlastnictví vedeném u Katastrálního úřadu v K. pro obec a
katastrální území D. je rada starších Církve č. h. D.
K odvolání oprávněného Krajský
soud v Ostravě usnesením ze dne 29. září 1998, č.j. 13 Co 1001/98-45, změnil
usnesení soudu prvního stupně tak, že nařídil výkon rozhodnutí prodejem
nemovitostí, a to parcely č. 286 - zastavěná plocha s objektem občanské
vybavenosti, parcely č. 287 - zahrada, a parcely č. 288 - ostatní plocha,
zapsaných u Katastrálního úřadu v K. na listu vlastnictví č. 873 pro
katastrální území D., obec D., k vymožení částky 98.898,-Kč s poplatkem z
prodlení ve výši půl promile za každý den prodlení z částky 71.910 Kč od 16.
listopadu 1991 do zaplacení, z částky 26.108,-Kč od 5. října 1991 do zaplacení,
a z částky 880,-Kč od 22. listopadu 1991 do zaplacení, s náklady
předcházejícího řízení ve výši 6.616,-Kč. Dále soud zakázal povinné jakékoliv
dispozice s uvedenými nemovitostmi a uložil jí do patnácti dnů od doručení
usnesení oznámit soudu, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo, s tím, že
neučiní-li tak, odpovídá za škodu tím způsobenou. Rovněž povinné uložil
zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
částku 4.053,-Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.687,50 Kč a
určil, že nařízený výkon rozhodnutí se vztahuje i na přiznané náklady řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně o vykonatelnosti
vykonávaného platebního rozkazu, avšak neztotožnil se s jeho názorem na
vlastnictví nemovitostí, jejichž prodej měl být nařízen. Dle článku 5 odst. 2
písm. a/ "Zřízení církve č. h." přijatého V. řádným sněmem církve ze dne 29.
října 1961, schváleného výnosem ministerstva školství a kultury ze dne 27.
listopadu 1961, č. 54113/61?VI. (dále též jen "zřízení"), církev,
diecéze a náboženské obce jsou právnickými osobami s majetkoprávní způsobilostí
a spravují své věci orgány ustavenými podle tohoto zřízení. Podle článku 9
odst. 3 zřízení pak náboženskou obec zastupuje navenek předseda nebo
místopředseda rady starších a farář. Rada starších je dle odstavce 1 téhož
článku složena z členů, zvolených shromážděním náboženské obce, k nimž patří
dále farář a duchovní ustavení v náboženské obci a má zejména provádět usnesení
shromáždění náboženské obce a vyšších církevních orgánů, pečovat spolu s
duchovní správou o křesťanský život v náboženské obci a obstarávat běžné
záležitosti náboženské obce. Od konání VI. řádného sněmu v září 1971 nese
dosavadní církev č. název "Církev č. h.", jímž má být vyjádřena
teologická a ideologická návaznost této církve na první husitskou reformaci.
Odtud odvolací soud uzavřel, že je zřejmé, že nemovitosti vedené v katastru
nemovitostí jako vlastnictví rady starších Církve č. h. Doubrava jsou ve
vlastnictví povinné, takže při splnění formálních podmínek pro nařízení výkonu
rozhodnutí dle § 251 a § 261 o. s. ř., totiž existenci vykonatelného titulu,
návrhu oprávněného a jeho tvrzení, že povinná svou povinnost neplní, lze návrhu
vyhovět.
Povinná (zastoupena advokátkou)
podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen "o.
s. ř."), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241 odst. 3
písm. a/, b/ a d/ o. s. ř., tedy, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237
(písmeno a/), řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/) a rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (písmeno d/). Naplnění dovolacího důvodu dle § 241 odst.
3 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že ten, kdo v řízení vystupoval
jako účastník, neměl způsobilost jím být (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Citujíc ustanovení § 19 o. s. ř. dovolatelka poukazuje na to, že označení
oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ("Firma J. P. - s. p. a ú.")
není ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. označením fyzické osoby a oprávněný není v
návrhu identifikován ani jako právnická osoba. Označení oprávněného jen jeho
obchodním jménem je nesprávné, jelikož obchodním jménem se rozumí název, pod kterým
fyzická nebo právnická osoba - podnikatel činí právní úkony při své
podnikatelské činnosti. To však neznamená, a ani z ustanovení § 19 a § 20 o. s.
ř. nelze dovodit, že by fyzická nebo právnická osoba mohla pod tímto názvem
činit v občanském soudním řízení procesní úkony. U fyzické osoby nemůže
obchodní jméno samo o sobě sloužit k přesnému označení účastníka řízení
(zejména nevyhovuje-li ustanovení § 9 obchodního zákoníku - dále též jen "obch.
zák."). Podle ustanovení § 9 odst. 1 obch. zák. je totiž obchodním jménem
fyzické osoby její jméno a příjmení, nikoliv i označení toho, jakým předmětem
podnikání se firma zabývá. Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
spočívá podle dovolatelky v tom, že odvolací soud nevzal při rozhodování v
úvahu usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 709/93, ve věci vedené
u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 36 E 1025/93. Usnesením tohoto soudu
byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí mezi týmiž účastníky (pro pohledávku v
částce 40.378,-Kč s příslušenstvím) zamítnut na základě zjištění, že platební
rozkaz, který byl v této věci (pod sp. zn. Ro 1544/92) vydán, nebyl povinnému
řádně doručen, jelikož doklad o doručení ze dne 30. října 1992 obsahuje pouze
razítko s názvem povinné, nikoliv však vlastnoruční podpis osoby oprávněné
podepisovat za ni písemnosti. Za vadu řízení dovolatelka pokládá, že po
rozhodnutí soudu prvního stupně (jímž byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí
zamítnut) neměla možnost na tento důkaz poukázat v odvolacím řízení, jelikož ve
věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. Přitom k doručení platebního
rozkazu mělo dojít ve stejný den jako k doručení platebního rozkazu, který
slouží jako exekuční titul v této věci. V mezích dovolacího důvodu dle § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř. dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že
nesprávně posoudil vykonatelnost podkladového rozhodnutí, jestliže dospěl k
závěru o řádném doručení platebního rozkazu. Potud povinná poukazuje na rozpor
mezi výpověďmi osob vyslechnutých k otázce doručení a sdělením pošty v D. ze
dne 30. listopadu 1994, s tím, že doručení písemnosti neprokazuje ani výslech
tehdejšího faráře pana K., jenž pouze potvrdil, že písemnost se nachází v
dokladech farnosti. Farní úřad církve č. h. O.-D. používal dvě razítka
(obdélníkového tvaru a kulaté), z nichž kulaté používal pouze farář a
obdélníkové bylo používáno výhradně jako tzv. "hlavička" při označování
písemností, které povinná odesílala, popřípadě uzavírala. Tvrzení pracovnice
pošty paní L. je v rozporu s označením písemnosti, neboť platební rozkaz byl na
straně žalované označen "Náboženská obec Církve č. h. O.-D., zast. předsedou
rady starších". Byla-li tedy takto označená písemnost určena statutárnímu
orgánu - radě starších, pak měla být doručena její předsedkyni L. J.; farář by
navíc při jejím převzetí použil kulatého razítka, jež měl k dispozici. Kromě
toho důkazy provedené k otázce doručení soud nesprávně vyhodnotil, neboť - jak
vyplývá ze shora označeného spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 36 E
1025/93 - téhož dne byly na adresu povinné doručovány dva platební rozkazy a
není jasné, kterého z nich se ony důkazy týkají. Nesprávné právní posouzení
věci tkví podle dovolatelky i v tom, že odvolací soud měl identifikovat subjekt
označený jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí (radu starších Církve
č. h. v O.-D.) jako povinnou, ač to odporuje ustanovení § 11 zákona č. 265/1992
Sb. (je zde rozpor s principem dobré víry v zápis v katastru). Proto
dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
79
Oprávněný ve vyjádření navrhuje
dovolání zamítnout, když má napadené usnesení za správné. Dovolací důvod dle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. podle oprávněného dán není, jelikož
jeho označení v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí odpovídá označení v
exekučním titulu, je v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř. a
nadbytečnost uváděných údajů není v rozporu s občanským soudním řádem. Dovolání
nemá oprávněný za důvodné ani ohledně dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm.
b/ o. s. ř., když platební rozkaz byl sice poštou doručen formálně nesprávně
(bez podpisu, jen s razítkem) dokazováním však bylo zjištěno, že doručení bylo
ve smyslu procesních předpisů platné. Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/
o. s. ř. pak neobstojí (vedle správné argumentace odvolacího soudu) i proto, že
oprávněnému nemůže být k tíži, že katastrální úřad neučinil nic proto, aby
formálně částečně nesprávný zápis v katastru uvedl v soulad se stavem právním.
Podle bodu 17., hlavy první,
části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. "zmatečnostem"),
a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem,
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Jelikož jiné vady řízení nejsou dovoláním namítány, zabýval se Nejvyšší soud
nejprve tím, zda řízení zda řízení je postiženo vadami tvrzenými dovolatelkou.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že ten, kdo v řízení
vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být.
Podle § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Podle ustanovení § 251 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá
vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Oprávněný a povinný jsou - v intencích § 255 odst. 1 o. s. ř. - účastníky
exekučního řízení.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze
dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 276/96, uvedl, že výkon rozhodnutí je (s
výjimkou případů vymezených v ustanoveních § 272 a § 273a o. s. ř.) důsledně
ovládán dispoziční zásadou. Prvou procesní podmínkou exekučního řízení je proto
návrh oprávněného (§ 261 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Z ustanovení § 254
odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že kromě náležitostí předepsaných v § 261 odst. 1 a 2
o. s. ř. musí návrh na nařízení exekuce obsahovat obecné náležitosti podání
uvedené v § 42 odst. 4 o. s. ř. a náležitosti návrhu na zahájení řízení,
vyjmenované v § 79 odst. 1, větě druhé o. s. ř., včetně řádného označení
účastníků řízení.
Z obsahu spisu se podává, že
oprávněný se v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí označil jako "Firma P. J. -
stavební práce a údržba", jak je (coby žalobce) označen ve vykonávaném
platebním rozkazu. Takové označení je ovšem vadné, jelikož z pohledu
náležitostí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí neidentifikuje oprávněného
spolehlivě ani jako fyzickou osobu označenou jménem a příjmením a údajem o
jejím bydlišti, ani jako právnickou osobu (pro tento účel chybí např. označení
právní formy právnické osoby).
Skutečnost, že označení
oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí sice odpovídá jeho označení
ve vykonatelném rozhodnutí, avšak z hlediska správnosti a úplnosti je vadné,
však způsobuje toliko jinou vadu exekučního řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí, nikoli vadu dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (srov.
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 2380/98,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod pořadovým číslem
39). Přitom nejpozději od doby, kdy oprávněný opravil své označení do podoby
obsažené v podání ze dne 23. února 1994 (srov. č.l. 8-9), nelze mít pochybnosti
o tom, že jako oprávněný v exekučním řízení vskutku vystupuje fyzická osoba J.
P. Vady v označení účastníků v exekučním titulu pak nejsou na újmu
vykonatelnosti rozhodnutí, je-li možné z něj bez pochybností dovodit (jako v
tomto případě), komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (shodně srov.
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999, pod číslem 62).
Dovolání není důvodné ani co do argumentace, již dovolatelka uplatňuje na
podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s.
ř. Je pojmově vyloučeno, míti za vadný takový postup soudu, který je v souladu
se zákonem. Jestliže tedy ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. umožňovalo
odvolacímu soudu rozhodnout o odvolání proti usnesení bez jednání, pak vadu
řízení nezakládá skutečnost, že odvolací soud jednání nenařídil proto, aby
dovolatelka mohla poukázat na výsledky jiného soudního řízení, k nimž mělo býti
přihlédnuto. Dovolatelce ostatně i tak nic nebránilo v tom, aby odvolací soud
na uvedené řízení upozornila.
Ohledně námitky, že odvolací
soud úvahami o vlastnictví nemovitostí narušil princip dobré víry v zápisy v
katastru nemovitostí, vyjádřený v ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o
zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (ve znění pozdějších
předpisů), neobstojí ani dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Dovolatelka totiž přehlédla, že zkoumaný zápis byl proveden před 1. lednem 1993
(původně v pozemkové knize, posléze v evidenci nemovitostí), takže se neuplatní
ustanovení § 11 cit. zákona, týkající se jen zápisů provedených po jeho
účinnosti (od 1. ledna 1993), nýbrž ustanovení § 16 odst. 1 tohoto zákona,
podle kterého zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí provedené podle
dosavadních předpisů prokazují pravdivost skutečností v nich uvedených, pokud
není prokázán jejich opak. V tomto právním rámci tedy odvolací soud byl
oprávněn k úvahám, jež dovolatelka kritizuje.
Z obsahu spisu se ovšem podává, že řízení je postiženo vadou dle § 237 odst. 1
písm. f/ o. s. ř., tedy že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před
soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch
procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení
jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování
postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními
předpisy), a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také
při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly
27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
80
Z výše citovaného ustanovení §
251 o. s. ř. mimo jiné vyplývá, že soud může nařídit výkon rozhodnutí jen
tehdy, jestliže rozhodnutí, jehož výkonu se oprávněný domáhá, se stalo
vykonatelným.
Platební rozkaz se pak stává
formálně vykonatelným uplynutím lhůty k plnění počítané od jeho doručení
žalovanému (srov. § 172 odst. 1 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda k výkonu navržené rozhodnutí (zde platební rozkaz) bylo
povinnému doručeno, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v
němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech
doručení zjištěných pomocí šetření, které provedl buď sám nebo prostřednictvím
soudu prvního stupně jako soudu dožádaného. I když při zjišťování skutečností
rozhodných pro posouzení předpokladů pro nařízení exekuce (včetně otázky, zda
exekuční titul je formálně vykonatelný) nejde o dokazování (dokazování se v
řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé), soud při něm postupuje
přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají mimo
jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o. s. ř.), výslechu
účastníků (§ 131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), jejíž
obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její
pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (srov. § 123 o. s.
ř.).
O šetření postupy dle § 122 a
násl. o. s. ř. oproti tomu nejde, a požadavek, aby účastníci exekučního řízení
mohli být přítomni při provádění tohoto šetření a aby se před rozhodnutím mohli
vyjádřit k jeho výsledkům (v intencích § 123 o. s. ř.), se neuplatní, jestliže
soud výkonu rozhodnutí činí závěr o vykonatelnosti exekučního titulu (včetně
závěru o řádném doručení rozhodnutí) pouze z obsahu spisu, v němž bylo
vykonávané rozhodnutí vydáno.
V daném případě však obsah spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. Ro 1481/92
sám o sobě nedovoloval uzavřít, že zkoumaný platební rozkaz je vykonatelný,
jelikož zde založená doručenka nebyla opatřena podpisem osoby jednající jménem
povinné (žalované). Soud prvního stupně závěr o tom, že vykonávaný platební
rozkaz je vykonatelný, neboť byl řádně doručen statutárnímu orgánu povinné
(faráři K.), založil především na obsahu sdělení pošty v D. ze dne 30. listopadu
1994 (srov. č.l. 18), jež nebylo součástí nalézacího spisu, a které si naopak
exekuční soud sám vyžádal (srov. referát soudce na č.l. 17. p. v. a tam
připojenou doručenku). Důkaz touto listinou však způsobem, kterým by účastníkům
umožnil se k ní vyjádřit (tedy tak, že ji nebo její část při jednání přečte
nebo sdělí její obsah), neprovedl.
Uvedenou vadu nezhojil ani
odvolací soud, který měl pro závěr o vykonatelnosti platebního rozkazu za
rozhodný rovněž obsah cit. sdělení pošty.
Možnost rozhodnout o odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně podle
ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. má odvolací soud jen tehdy,
rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez zjišťování rozhodných skutečností).
Přistoupí-li odvolací soud k dokazování (ke zjišťování skutečností o
okolnostech doručení pomocí šetření), musí i v případě uvedeném v ustanovení §
214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. nařídit jednání; využití postupu podle ustanovení
§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. nesmí být na újmu práv, která občanský soudní řád
účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou totiž účastníci uplatnit své právo
vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření (§ 122 odst. 1, § 123 a § 129 odst.
1 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud takto nepostupuje a při rozhodování o
odvolání proti usnesení soudu prvního stupně zjišťuje rozhodné skutečností
pomocí šetření, aniž nařídí odvolací jednání a aniž dá účastníkům řízení
možnost se při tomto jednání k výsledkům provedeného šetření vyjádřit, trpí
řízení vadou dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (shodně Nejvyšší
soud uzavřel již v usnesení ze dne 7. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 1119/2000 a od
této argumentace nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci).
Jestliže soud prvního stupně
pochybil (a řízení zatížil vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) tím, že
činil rozhodná zjištění o okolnostech doručení z příslušné listiny, aniž
nařídil jednání, při němž by účastníkům umožnil se k výsledkům tohoto šetření
vyjádřit, pak ani odvolací soud nemohl takové "zjištění" převzít, aniž by (za
současného předpokladu, že to nebude na újmu přezkumné povaze odvolacího řízení
- srov. § 213 o. s. ř.) nařídil odvolací jednání, při němž možnost vyjádřit se
k výsledkům šetření z této listiny plynoucím poskytne účastníkům řízení on sám.
Jelikož popsaným způsobem postupováno
nebylo (odvolací soud nezjednal nápravu vadného postupu soudu prvního stupně),
je řízení postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Za daného stavu věci již Nejvyšší soud
pokládal za nadbytečné zabývat se dovoláním též co do dalších námitek o
existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je
pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.
s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu
rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není
přípustný opravný prostředek.
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu