uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, r. 2002, č. 10, pod číslem 186, str. 747 a násl.
Nabytí vlastnického práva
k nemovitostem přiděleným podle zákona
č. 142/1947 Sb.
K tomu, aby došlo k přechodu vlastnictví na stát podle zákona č.142/1947 Sb.,
o revisi první
pozemkové reformy, ve znění pozdějších
předpisů, k 1. 1. 1951, nebo k
pozdějšímu datu, nebylo zapotřebí ani (dřívějšího) výroku správního úřadu podle
ustanovení § 33 písm. d) zákona č. 95/1871 ř. z., knihovního zákona.
20 Cdo 1060/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v
právní věci žalobkyně K. k. p. n. S., proti žalované České republice - P. f. Č.
r., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 1537/98, o dovolání vedlejšího
účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.1.2001, č.j. 26 Co
358/99-278, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24.1.2001, č.j. 26 Co
358/99- 278, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 2.2.1999, č.j. 6 C
1537/98 - 113, se zrušují, a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud
potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem
ve výroku označených nemovitostí. Přisvědčil především názoru, že při
nedostatku úpravy, která by "řešila restituci církevního majetku", a vzhledem k
tomu, že nelze užít ani ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., je
namístě, aby věc byla posouzena podle obecných občanskoprávních předpisů.
Žalobkyně byla nesporným původním vlastníkem dotčených nemovitostí, a jejich
vlastnictví stát "postupem podle předpisů o pozemkových reformách" nikdy
nenabyl, pročež vlastnictví nemohlo být ani platně (posléze) převedeno na
vedlejšího účastníka. Za správný pokládal odvolací soud i závěr, že k nabytí
vlastnictví na základě zákona č. 142/1947 Sb. bylo nutné, aby stát vyjádřil
kvalifikovaně vůli majetek znovu zabraný převzít, a to se mohlo stát pouze
"řádným správním rozhodnutím", a nikoli jen faktickým převzetím (poznámka
zamýšleného převzetí v pozemkových knihách měla význam jen informativní).
Protože tato podmínka (správního rozhodnutí) splněna nebyla, nemohlo dojít k
přechodu vlastnictví na stát ani dnem 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník
č. 141/1950 Sb., který opustil princip, že k přechodu vlastnictví k věcem
nemovitým bylo zapotřebí zápisu do pozemkových knih. Proti svému rozsudku
připustil odvolací soud dovolání.
Vedlejší účastník
na straně žalované (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu
vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení otázky
přechodu vlastnictví na stát, k němuž docházelo na základě zákona č. 142/1947
Sb. Podle dovolatele zákon č. 142/1947 Sb. výslovně ukládal státu pouze provést
revizi a vydat rozhodnutí o jejím výsledku, a v daném případě takové rozhodnutí
nesporně vydáno bylo; povinnost vydat další rozhodnutí (o převzetí majetku) ze
zákona nevyplývá, což dokládá i dobová soudní praxe, jestliže za podmínku
nabytí vlastnického práva měla toliko "faktické převzetí" zabraných
nemovitostí. I kdyby však takové rozhodnutí bylo nutno vydat, popř. převzetí
zapsat do pozemkových knih, a do 1.1.1951 se tak nestalo, k přechodu
vlastnického práva na stát by stejně došlo, a to účinností zákona č. 141/1950
Sb. Za nesprávný označil dovolatel též názor, že spor lze posuzovat podle
obecných předpisů, neboť je k dispozici úprava speciální, provedená zákonem č.
298/1991 Sb., a řeholní řády a kongregace nemohou vlastnické právo k nemovitému
majetku neplatně převedenému na stát uplatnit jinak, než v jeho mezích.
Žalobkyně se ve
vyjádření k dovolání ztotožnila s odvolacím soudem; podle jejího názoru
vlastnictví na stát přecházelo až převzetím nemovitostí ve formě vydání
náležitého správního aktu (vkladní listiny), a to se nestalo. Restituční zákon
č. 298/1990 Sb. použít nelze, poněvadž se nevztahuje na zemědělskou a lesní
půdu, obytné a hospodářské budovy sloužící k zemědělské a lesní výrobě, jakož i
na ostatní zemědělský majetek.
Podle části dvanácté,
hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 - dále jen
"o.s.ř.").
Dovolání je
přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud tak zvláštním výrokem
stanovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.); jelikož právní otázku, pro kterou pokládal své
rozhodnutí za zásadně významné, formuloval toliko v jeho odůvodnění, je nutné
mít zato, že dovolacímu přezkumu jsou otevřeny všechny otázky, na jejichž
posouzení napadené rozhodnutí spočívá (srov. nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 20.2.1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný v příloze částky
7/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z toho, že založení přípustnosti dovolání
vychází z předpokladu zásadního významu rozhodnutí po stránce právní, plyne, že
způsobilým dovolacím důvodem je pouze důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3
písm. d/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a ten dovolatel svými
námitkami, které uplatnil v dovolání, skutečně vystihl. Skutkové závěry
odvolacího soudu ( s výjimkou jejich kvalifikované neúplnosti - viz dovolací
důvod § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) tedy přezkumu nepodléhají a dovolací soud
z nich vychází (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.1.1993, sp. zn.
7 Cdo 14/92, uveřejněný pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242
odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají)
je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody (včetně toho, jak byly
dovolatelem obsahově vymezeny), je předmětem dovolacího přezkumu v první řadě
správnost dovolatelovy námitky, že právní posouzení věci mělo vycházet nikoli z
obecných občanskoprávních předpisů, nýbrž z předpisů zvláštních, jmenovitě
zákona č. 298/1990 Sb.
O nesprávné právní posouzení věci či
určité právní otázky ve smyslu dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval
nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil,
případně jej nesprávně aplikoval.
Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb., ve
znění zákona č. 338/1991 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních
řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého (dále jen zákona č. 298/1990
Sb.), je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v
padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K
naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek
uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen
ke dni účinnosti zákona (19.7.1990 resp. 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých
řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví a.
o., a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a a. o. byl prohlášen také
movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto
nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát
(kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997,
sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne
25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze
dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo
2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn.
20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002,
sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20
Cdo 1374/2001, a ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000) vysloven názor (z něhož
odvolací soud vycházel), že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb.
oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k
uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním
řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto
právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise
Soudní judikatura pod č. 78/1997).
Toto pojetí vychází z toho, že určité
postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví
a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních
subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový
základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a
vyplýval z všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových
podstat řádů a kongregací. Zákon č. 298/1990 Sb. proto postihuje svými
restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované
majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje restituci vlastnictví
toho majetku, jenž byl právě v jejich rámci odňat původním vlastníkům.
Tím se vymezuje i restituční charakter
tohoto zákona; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako
právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a
"restituční skutkovou podstatu" (určitou formu odnětí majetku) lze v
konkrétních případech dovodit. Zákon č. 298/1990 Sb. tak nabývá znaků obdobných
těm, jež jsou vlastní restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě
ty rysy speciality, které jsou jim vlastní.
Problém vztahu speciálních restitučních
předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že
jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů
restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty
instrumenty, které jsou jimi upraveny.
Aby mohl být
restituční zákon č. 298/1990 Sb. aplikován (aby z přihlédnutí k němu mohly být
vyvozovány závěry o tom určení, o které v dané věci šlo), aniž se uplatní
obecné občanskoprávní předpisy, je tedy nezbytné, aby pro posuzovaný právní
vztah měl povahu předpisu (ve vztahu k úpravě obecné) speciálního. To
předpokládá, jak bylo řečeno, splnění určitých podmínek, včetně té, jež se pojí
s vymezením restituční skutkové podstaty.
Ve smyslu závěrů, jež ve výše označených
rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval, je proto okolnost, že nemovitý majetek
(určení vlastnictví k němuž se žalobkyně domáhá) není v přílohách zákona č.
298/1990 Sb. uveden, významná (ve prospěch toho, že se s úspěchem takového
určení domáhat nemůže) jen tehdy, jestliže do dotčených právních poměrů
žalobkyně tento zákon vůbec dopadá.
Konstrukce "restituční skutkové podstaty",
jež je součástí vymezení celkového "restitučního" charakteru zákona č. 298/1990
Sb., vychází - jak uvedeno shora - z existence státního dozoru nad majetkem
církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního
úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci
správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům)
Náboženskou maticí, a v oprávněních dovozovaných z jejího statutu, jež byly
posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími
smlouvami ve prospěch československého státu.
Existenci této "restituční skutkové
podstaty" však v dané věci dovodit nelze, jestliže sporné nemovitosti přešly na
stát (již) při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb.
Do posuzovaných právních poměrů tudíž zákon
č. 298/1990 Sb. nezasahuje, a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu,
vylučujícího užití předpisů obecných, proto mít nemůže. Důsledky speciality
zákona č. 298/1990 Sb. se neprosadí, a z toho, že sporné nemovitosti nejsou
uvedeny ve výčtu jeho příloh, žádný relevantní závěr (obdobný tomu, který za
jiných souvislostí Nejvyšší soud pokládá za klíčový) vyvodit nelze.
Opačný názor, vyjádřený v dovolání, proto
neobstojí, a dovolací důvod, který na něm dovolatel založil, tedy neobstojí
rovněž.
Jinak je tomu co do další námitky
dovolání, směřující proti právnímu posouzení předpokladů přechodu vlastnictví
na stát v případě, kdy byl tento přechod založen zákonem č. 142/1947 Sb., o
revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákonem
č. 142/1947 Sb.).
Tento zákon podrobil revizi úpravu
pozemkového vlastnictví provedenou podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání
velkého majetku pozemkového (tzv. \"zákona záborového\"), a předpisů
provádějících, a to ohledně majetku, vymezeného v ustanovení § 1 písm. a/ až
d/, odst. 2, 3.
Podle § 2 zákona č. 142/1947 Sb. podléhají
revizi rozhodnutí a opatření (včetně rozhodnutí o přídělu, popř. též
přídělových listin), vydaná podle označených právních předpisů příslušnými
orgány (odst. 1); provést revizi a vydat rozhodnutí o jejím výsledku (odst. 2)
příslušelo ministerstvu zemědělství, jež rozhodovalo podle usnesení revisní
komise (odst. 3). Revisní komise neměla povahu veřejného správního orgánu, a
rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení bylo považováno za samostatný správní
akt ministerstva zemědělství.
Podle § 4
odst. 1 ministerstvo zemědělství zrušilo rozhodnutí podle ustanovení § 3
písm. a/ záborového zákona, kterým byly vyloučeny zabrané objekty ze záboru,
jestliže shledalo, že u vyloučeného objektu nebyly v počáteční den účinnosti
záborového zákona splněny předpoklady "podle tohoto usnesení", dále zrušilo též
rozhodnutí o propuštění půdy ze záboru podle § 11 záborového zákona, jakož i o
ponechání zabrané půdy podle § 20 přídělového zákona (zákona č. 81/1920 Sb.),
jestliže při revizi shledalo, že nebyly splněny zákonné podmínky, aby půda byla
propuštěna nebo ponechána. Podle § 4 odst. 3 zrušením těchto rozhodnutí stávají
se nemovitosti ze záboru vyloučené nebo propuštěné (ponechané) opět zabranými
"ačli v případech uvedených v odstavci 2 nebude vydáno nové rozhodnutí o
propuštění podle § 11, věty druhé záborového zákona nebo o ponechání podle § 20
přídělového zákona".
Zákon nestanovil lhůtu, ve které měla být
revize provedena; uvádělo se, že doba revize skončí dnem, kdy vlastníkovi bylo doručeno rozhodnutí o revizi (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.2.2000, sp. zn. 24 Cdo 1232/98).
Zákon č. 142/1947 Sb. je dosud platný;
jeho ustanovení se však nepoužijí ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o
půdě, ve znění pozdějších předpisů (§ 32 odst. 1).
Vzhledem ke svému účelu (revizi postupů
podle jiných předpisů) neupravoval zákon č. 142/1947 Sb. podrobněji konkrétní
postupy přechodu dotčeného vlastnictví na stát, neboť zrušením výše uvedených
rozhodnutí, a tím důsledkem, že se dotčené nemovitosti staly "opět zabranými",
se logicky uplatnily postupy, jež zakotvily předpisy předchozí, jmenovitě
zmiňovaný zákon záborový, jakož i zákon náhradový (zákon č. 329/1920 Sb., o
převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový); podle § 17 zákona č. 142/1947
Sb. se pro řízení podle něho měly přiměřeně užít předpisy záborového zákona a
zákonů jej doplňujících. Uvedené platilo, pokud zákon č. 142/1947 Sb.
nestanovil (přesto) jinak.
Při hodnocení podmínek, za nichž mohl stát
nabýt vlastnictví na základě zákona č. 142/1947 Sb., bylo proto nutné mít na
zřeteli především ty, jež stanovily zákony č. 215/1919 Sb. a č. 329/1920 Sb.
Oba soudy vycházely z toho, vykládaje
pojem "převzetí" nemovitostí, užívaný těmito předpisy, že - do účinnosti zákona
č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku - bylo nutnou podmínkou nabytí vlastnictví
státem k nemovitostem "opět zabraným" podle zákona č. 142/1947 Sb., aby došlo k
řádnému zápisu do veřejných knih k tomu určených podle ustanovení § 431
obecného zákoníku občanského ze dne 1.6.1811 (ku vkladu vlastnického práva
neboli intabulaci).
Oproti tomu dovolatel namítá, a odkazuje
na dobovou judikaturu, že postačilo "převzetí" faktické.
Tento spor, interpretovaný dobovou i současnou právní literaturou
nejednoznačně, však pro výsledek posuzované věci význam nemá.
Tzv. intabulační princip byl totiž opuštěn
dnem 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti
občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který umožnil v ustanovení § 111 odst.
1 nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již
samou smlouvou, a ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové knize
konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu
nebo orgánu veřejné správy.
Důsledky toho, pro právní jednání do
uvedeného data nedokončená (vkladem do pozemkových knih), byly již v soudní
praxi popsány (viz Ze zprávy o rozhodování soudů ve věcech vlastnického práva k
nemovitostem bývalého Nejvyššího soudu SSR, Cpj 69/82, uveřejněné ve Sborníku
Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním
řízení a o řízení před státní notářstvím, IV, SEVT Praha, 1986, část první,
strana 158, Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, k výkladu některých
dalších ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a jejich aplikaci v praxi soudů,
publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález
Ústavního soudu České republiky, uveřejněný pod č. 166/1995 Sb. a další).
V posledně uvedeném nálezu kupř. Ústavní
soud uvedl - posuzuje příbuzný problém - že po účinnosti občanského zákoníku
(1.1.1951) zůstalo jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným
nemovitostem přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny, takže
přídělci podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva do
pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli vlastnického práva k
nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.
Přeneseno do poměrů dané věci to implikuje
otázku, jaké podmínky musely být splněny - v postupech podle téhož zákona - pro
to, aby stát k "opět zabraným" nemovitostem (na základě rozhodnutí podle § 2
odst. 2, § 4 odst. 3 zákona č. 142/1947 Sb.) nabyl vlastnictví - rovněž - dnem
1.1.1951, případně později.
Podle § 3 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb.
(ve spojení s § 7 vládního nařízení č. 194/1947 Sb., o soupisu pozemkového
majetku pro revisi první pozemkové reformy a o jejím vyznačení ve veřejných
knihách) se na návrh ministerstva zemědělství, učiněný na základě soupisu
pozemkového majetku dle § 1, vyznačilo ve veřejných knihách, že jde o majetek,
který jest předmětem revize (míní se tím tzv. "poznámka revise", obdoba k § 16
záborového zákona, o uvedení v patrnost zabraného majetku knihovní poznámkou).
Podle § 2 zákona č. 329/1920 Sb. oznámil
pozemkový úřad (resp. ministerstvo zemědělství) vlastníku zabraného majetku
pozemkového, které jeho nemovitosti se rozhodl převzít podle svého pracovního
plánu.
Podle § 13 zákona č. 215/1919 Sb. bylo
nutné před skutečným převzetím osobám, které do té doby hospodaří na půdě, o
jejíž převzetí jde, dát výpověď; podrobnosti stanovil zákon náhradový v
ustanovení § 12 a násl.
Z ustanovení § 14 bodu 2. zákona č. 329/1920
Sb. o převzetí bez předchozí výpovědi, na základě dohody s vlastníkem, dovodila
dobová praxe i postup "dobrovolným odevzdáním" nemovitostí vlastníkem a
převzetí státem, jež "děje se protokolem sepsaným při zemědělské půdě na dvoře
nebo statku, a při lesní půdě u ředitelství velkostatku, k nimž půda
hospodářsky patřila. Protokol obsahuje prohlášení obou stran, že jedna z nich
držbu pozemků odevzdává a druhá přejímá" (viz Hácha, E., Hoetzel, J., Weyr F.,
Laštovka, K., :Slovník veřejného práva československého, svazek III, Brno 1934,
Nakladatelství: Polygrafia - Rudolf M. Rohrer - Brno, str. 359, reprint,
Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2000).
Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně a z toho, že s jeho skutkovými zjištěním se odvolací soud
ztotožnil, všechny - uvedenému odpovídající - okolnosti byly pokládány v daném
řízení za zjištěné.
Oba soudy však měly za to, že k přechodu
vlastnictví na stát bylo zapotřebí, aby byla splněna (jiná) podmínka, že "stát
vyjádřil vůli převzít majetek", což "se muselo stát řádným správním
rozhodnutím". Jelikož k tomu nedošlo, uzavřel odvolací soud, stát "před rokem
1950" vlastnictví nenabyl, a "ze stejného důvodu" je nemohl nabýt ani po
"vydání občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., tzn. po datu 1.1.1951."
S tímto závěrem se ztotožnit nelze.
A to již proto, že jej odvolací soud -
nikterak (blíže) - nezdůvodnil. Není zřejmé, jaké rozhodnutí, jímž stát měl
vyjádřit vůli revizí dotčený majetek převzít, měl na mysli, a v jakém právním
předpisu by takové rozhodnutí mělo mít své zakotvení, resp. nalézat potřebnou
oporu. Naznačený argument, že opak (absence takového rozhodnutí) by znamenal
"odchýlit se od základních zásad kulturního právního řádu", zjevně nepostačí, a
podobné platí o úvaze, že "právní řád před rokem 1950 se vyznačoval zřetelnou
tendencí vlastnictví chránit (jako jeden z pilířů, na nichž je postavena
společnost)". O nepřípustné nabytí vlastnictví "faktickým uchopením", o němž
uvažoval odvolací soud též, lze - vzhledem k popsaným postupům "převzetí"
zabraného majetku - hovořit (i kdyby "převzetí" s vkladem do pozemkových knih
ztotožněno nebylo) jen stěží.
Měl-li odvolací soud zde na mysli
rozhodnutí (knihovního) soudu o povolení vkladu podle § 31 a násl., § 75 a
násl. zákona č. 95/1871 ř.z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách
(knihovního zákona), pak vyslovil závěr - z pohledu jím zastávaného názoru, že
převzetí nemovitostí v rámci postupů podle zákona č. 142/1947 Sb. se
identifikovalo s vkladem do pozemkových knih - samozřejmý; tím totiž jen
zopakoval, že nebylo-li vkladu ve prospěch státu, stát se nestal vlastníkem.
Odvolací soud rovněž nevysvětlil, dospěl-li k závěru, že stát
nenabyl vlastnictví "před rokem 1950", proč totéž podle jeho názoru platí i pro období po 1.1.1951, jestliže
(zřejmě) připouští, že účinností zákona č. 141/1950 Sb. nastala v právním
režimu nabývání vlastnictví (k nemovitostem) změna potud, že napříště
intabulace (coby způsobu nabytí) třeba nebylo.
Co mělo být splněno pro přechod
vlastnictví na stát ku dni 1.1.1951
vysvětluje část právní literatury (na kterou se odvolací soud odvolával)
tak, že "převzetí" nemovitosti (po odpadnutí podmínky intabulace) pak je "tím,
co zbylo", a tím má být tzv. vkladní listina, již v případě zabraných
nemovitostí podle předpisů o pozemkové reformě představuje "výrok správního
úřadu, jenž je soudně vykonatelný".
Tento názor však přijmout nelze; vystihuje
totiž tendenci přenášet - logicky i právně nepřípustně - instituty předchozího právního
režimu (nabývání vlastnictví) do režimu následně účinného, v němž již oporu
neměly. "Výrok správního úřadu, jenž je soudně vykonatelný", totiž není ničím
jiným (ostatně pramen, z něhož odvolací soud vycházel, odkazuje výslovně na
ustanovení § 33 písm. d/ zákona č. 95/1871 ř.z., knihovního zákona) než
specifickou podmínkou právě toho vkladového režimu nabývání vlastnictví k
nemovitostem, který byl ku dni 1.1.1951 opuštěn. Po 1.1.1951, nebylo-li třeba
vkladu, nebylo třeba ani "výroku správního úřadu" (podle § 33 písm. d/
knihovního zákona), a jeho existence, případně neexistence, tudíž být jakkoli
rozhodnou nemůže.
Odvolací soud nerozlišoval, co se stalo -
z hlediska nedokončených postupů záboru nemovitostí - již dnem 1.1.1951, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., a co se mohlo stát po tomto dni. Zcela
stranou jeho pozornosti tím zůstala otázka, jak - z hlediska jím zaujatého
názoru - by mohl stát vlastnictví k "opět zabraným" nemovitostem nabýt nikoli
ku dni 1.1.1951, ale poté, jestliže postupy podle zákona č. 142/1947 Sb. by
probíhaly (a není důvod je vyloučit) i po 1.1.1951 (protože dotud nebyly
dokončeny vkladem do pozemkových knih). Jinými slovy, jaké správní rozhodnutí
(aniž by bylo zapotřebí vkladu) měl podle odvolacího soudu stát vydat, aby jím
"vyjádřil vůli převzít majetek", a čemu by - podle poté účinných právních
předpisů (a kterých) - mělo takové rozhodnutí sloužit. Opomenut tak zůstal
výklad § 562 zákona č. 141/1950 Sb., podle kterého ustanoveními tohoto zákona
se (zásadně) řídily i právní poměry vzniklé před 1.1.1951, zatímco do tohoto
dne právem dřívějším.
Právní názor, že k přechodu vlastnictví na
stát bylo v dané věci zapotřebí, aby stát "vyjádřil vůli převzít majetek řádným
správním rozhodnutím", tedy za správný (není vyloučeno, že jen dosud) považovat
nelze. Jelikož na tomto názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je namístě
závěr, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl zde uplatněn důvodně.
Tomu odpovídá, že dovoláním napadené
rozhodnutí nemůže být kvalifikováno jako správné, a Nejvyššímu soudu nezbylo,
než je proto zrušit (§ 243b odst. 1 o.s.ř.); jelikož stejnou vadou nesprávného
právního posouzení věci trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je, a
tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Vyjádřený právní názor dovolacího soudu je
pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta
třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný
opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu