Zpracováno
s využitím webové stránky Nejvyššího soudu a právní databáze ASPI
(publikováno v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, č. 11, pod č. 119, str.
ROZSUDEK
Nejvyššího
soudu ČR
z 25. 5. 2000
sp. zn. 20 Cdo
1143/98
Pro
právní poměry organizační jednotky (účelového zařízení) římskokatolické církve,
zřízené podle § 6 odst. 1 písm. h)
zákona č. 308/1991 Sb., kterou nelze
podřadit subjektům, jejichž některé majetkové
vztahy upravuje restituční
zákon č. 298/1990 Sb., ve znění
zákona č. 338/1991
Sb., se specialita
tohoto zákona neuplatní, a tím
není vyloučeno, aby určení jejího vlastního práva k nemovitostem neuvedeným v
přílohách zákona bylo posouzeno podle
předpisů obecných.
(právní
věta dle databáze ASPI
Subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb.,
ve znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v příloze
tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku,
který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru
nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona
uveden není.
Jestliže restituční zákony právnickým osobám
postavení osob oprávněných nepřiznávají (pro vztahy těmito zákony řešenými se s
nimi jakožto osobami oprávněnými nepočítá), pak tyto osoby ve způsobu uplatnění
svého nároku restitučními předpisy omezeny nejsou.
Podle svého obsahu (a názvu) zákon č. 298/1990
Sb. upravuje (některé) majetkové vztahy řeholních řádů a kongregací a
arcibiskupství olomouckého.
Je-li žalobkyně organizační jednotkou (účelovým
zařízením) římskokatolické církve, zřízenou podle § 6 odst. 1 písm. h/ zákona
č. 308/1991 Sb., kterou nelze organizačně "podřadit ani pod řeholní řád,
ani kongregaci, ani arcibiskupství olomoucké", pak o takové vztahy v jejím
případě zjevně nejde. Do právních poměrů žalobkyně tudíž zákon č. 298/1990 Sb.
nezasahuje, a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití
předpisů obecných, proto mít nemůže. Důsledky speciality zákona č. 298/1990 Sb.
se neprosadí.
Nejvyšší soud České republiky
rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Zdeňka
Krčmáře a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci
žalobkyně Č. k. ch., zastoupené advokátem, proti
žalovanému H m. P., o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.2.1998, č.j. 22 Co 9/98-41, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem ze dne 22.10.1997, č.j.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 16.2.1998, č.j. 22 Co 9/98-41, tento rozsudek
změnil tak, že žalobu o určení vlastnického práva zamítl. Soud prvního stupně
sice správně zjistil skutkový stav, vyvodil však z něj nesprávné právní závěry;
restituce církevního majetku (a o takový ve sporu šlo) jsou "řešeny",
uvedl odvolací soud, zákonem č. 298/1990 Sb., který je zákonem speciálním,
jehož účelem je zmírnění některých majetkových křivd způsobených církevním
subjektům. Z pozitivního výčtu majetku, který se prohlašuje za vlastnictví
těch, jimž byl odňat, je "nutné vyvodit, že se církevní restituce netýkají
žádných jiných subjektů ani žádného jiného majetku, než právě subjektů a
majetku v zákoně uvedeného". Jelikož jde o speciální předpis, nemůže se
neuvedený subjekt domáhat určení vlastnického práva ani podle právního předpisu
obecného, protože takový postup by představoval obcházení zákona.
Ve včasném dovolání žalobkyně (řádně zastoupena advokátem) namítá, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3
písm. d/ o.s.ř.). Za nesprávný považuje výklad zákona
č. 298/1990 Sb. a jeho vztahu k aplikaci obecných předpisů; citovaný zákon
podle dovolatelky neupravuje všechny vztahy řádů,
"a to jak co do subjektů těchto vztahů, tak co do jejich objektů",
přičemž jeho účel spočívá (jen) v tom, aby se ten, komu byla způsobena
majetková křivda, ujal co nejdříve alespoň některého majetku, aniž by musel
podstoupit zdlouhavý postup při domáhání se svých práv. Proto aplikace obecné
občanskoprávní úpravy není vyloučena, a v jejím rámci je možné domáhat se
určení vlastnického práva k majetku, který byl neplatně převeden na stát; jinak
by "veškerým protiprávním úkonům" po účinnosti zákona č. 298/1990 Sb.
byly zpětně "přiznány právní účinky, a tento stav prohlášen za
žádoucí".
Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné,
neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatelka jím uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze namítat, že
rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.,
jež činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným, stejně jako jiné vady řízení,
jež mohly mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, dovolatelkou tvrzeny nebyly, a z obsahu spisu se
nepodávají. Jelikož jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem,
je předmětem přezkumu posouzení, zda právní názor co do důsledků zákona č.
298/1990 Sb. pro užití obecné občanskoprávní úpravy, který v dané věci uplatnil
odvolací soud, je správný či nikoli.
Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., o
úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a
arcibiskupství olomouckého (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), je jeho účelem
náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech,
zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu
byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č.
Toto pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z
existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly
uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp.
obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly
regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplýval z všeobecného záměru, jímž
byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Zákon č.
298/1990 Sb. proto postihuje svými restitučními prostředky především je,
jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně
potud, že upravuje restituci vlastnictví toho majetku, jenž byl právě v jejich
rámci odňat původním vlastníkům. Navzájem odlišné vlastnické důsledky (jednou
je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v
prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco
v druhém případě se stávající právní poměry nemění) nejsou nikterak závislé na
právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl
jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o
majetek určený zvláštní výčtovou (restituční) metodou, již zákon č. 298/1990
Sb. v § 1 zvolil.
Tím se vymezuje i restituční charakter tohoto zákona; subjektová určení (osob
oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví
(prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a "restituční skutkovou
podstatu" (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech
dovodit. Zákon č. 298/1990 Sb. tak nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní
restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality,
které jsou jim vlastní.
Problém vztahu speciálních restitučních předpisů k předpisům obecným je v
soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i
předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k
vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které upravují.
Ve vztahu k nároku právnické osoby, dožadující se věcí (práv), jež jí (její
právní předchůdkyni) měla být neprávem (protizákonně) odňata státem, Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 9/1999), dovodil, že mají-li zákony č. 87/1991 Sb. a č.
229/1991 Sb. vůči obecné, zejména občanskoprávní, úpravě povahu zákonů
speciálních, projevuje se tato specialita v tom, že v určeném rozsahu platí
zvláštní režim především co do lhůt k uplatnění nároků, předepsané formy jejich
uplatnění atp.; jak ustanovení, která (oproti obecné úpravě) uplatnění nároku
usnadňují, tak ustanovení omezující povahy (kupř. o propadné lhůtě k uplatnění
nároku u povinné osoby), mohou regulovat pouze vztahy osobně a věcně těmito
zákony vymezené. Jestliže restituční zákony právnickým osobám postavení osob oprávněných
nepřiznávají (pro vztahy těmito zákony řešenými se s nimi jakožto osobami
oprávněnými nepočítá), pak tyto osoby ve způsobu uplatnění svého nároku
restitučními předpisy omezeny nejsou, na druhé straně ale nemohou spoléhat na
ty skutečnosti, jejichž prokázání vede k obnově vlastnického práva výlučně v
"restitučních" souvislostech.
Aby mohl být restituční zákon č. 298/1990 Sb. aplikován (aby z přihlédnutí k
němu mohly být vyvozovány závěry o tom určení, o které v dané věci šlo), aniž
se uplatní obecné občanskoprávní předpisy, je tedy nezbytné, aby pro posuzovaný
právní vztah měl povahu předpisu (vůči úpravě obecné) speciálního. To
předpokládá, jak bylo řečeno, splnění určitých podmínek, včetně té, jež se pojí
s vymezením subjektů, jejichž právní poměry zvláštní zákon upravuje.
Ve smyslu závěrů, jež ve výše označených rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval,
je proto okolnost, že nemovitý majetek (určení vlastnictví k němuž se žalobkyně
domáhá) není v přílohách zákona č. 298/1990 Sb. uveden, významná (ve prospěch
toho, že se s úspěchem takového určení domáhat nemůže) jen tehdy, jestliže do
právních poměrů subjektu, jakým je žalobkyně, tento zákon vůbec dopadá, to
jest, jestliže také je - byť případně negativně - upravuje.
Podle svého obsahu (a názvu) zákon č. 298/1990 Sb. upravuje (některé) majetkové
vztahy řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého.
Bylo-li v řízení zjištěno, že žalobkyně je organizační jednotkou (účelovým
zařízením) římskokatolické církve, zřízenou podle § 6 odst. 1 písm. h/ zákona
č. 308/1991 Sb., kterou nelze organizačně "podřadit ani pod řeholní řád,
ani kongregaci, ani arcibiskupství olomoucké", pak o takové vztahy v jejím
případě zjevně nejde. Do právních poměrů žalobkyně tudíž zákon č. 298/1990 Sb.
nezasahuje, a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití
předpisů obecných, proto mít nemůže. Důsledky speciality zákona č. 298/1990 Sb.
se neprosadí, a z toho, že sporné nemovitosti nejsou uvedeny ve výčtu jeho
příloh, žádný relevantní závěr (obdobný tomu, který za jiných souvislostí
Nejvyšší soud pokládá za klíčový) vyvodit nelze.
Závěry, které ve shora označených věcech na základě výkladu tohoto zákona
Nejvyšší soud vyslovil, se proto v dané věci neuplatní. Ani z ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb. (které uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly
církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do
vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku), jímž Nejvyšší soud
v jejich prospěch též argumentuje, mimo kontext zákona č. 298/1990 Sb. a bez
opory v něm není možné dovodit opak.
Jestliže odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, je právní posouzení
věci, které v dovoláním otevřené otázce učinil, nesprávné, v důsledku čehož
nelze dospět ani k závěru, že je správný - ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. - rozsudek, který na něm spočívá. Nejvyšší soud jej
proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2000
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová