• Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
  • 2 Tzn 12/95 [PrRo. 96, 7, 326]
  • ohledně trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 TrZ (vztah k čl. 15 odst. 3 LZPS)
  • vydaný dne 21.02.1996
  • Vztah k 140/1961 Sb.: §89 odst.3; 140/1961 Sb.: §269; 141/1961 Sb.: §11 odst.1 písm.f); 23/1991 Sb.: čl.1; 23/1991 Sb.: čl.4 odst.1; 23/1991 Sb.: čl.15 odst.3; 23/1991 Sb.: čl.40 odst.5; 2/1993 Sb.: čl.40 odst.5; 2/1993 Sb.: čl.1; 2/1993 Sb.: čl.4 odst.1; 2/1993 Sb.: čl.15 odst.3;

Opětovným odsouzením pachatele trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 TrZ za opakované nenastoupení takové služby s úmyslem trvale se jí vyhnout není porušena zásada "ne bis in idem" vyjádřená v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a v § 11 odst. 1 písm. f) TrŘ, protože nejde o tentýž skutek a každý další případ takového nenastoupení je novým skutkem.

Z odůvodnění.

Rozsudkem Okresního soudu v O. ze dne 18. 10. 1994 byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem nenastoupením služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 TrZ, jehož se měl dopustit tím, že ačkoliv dne 15. 6. 1994 osobně převzal povolávací rozkaz od okresní vojenské správy, který mu stanovil povinnost nastoupit k výkonu vojenské základní služby dne 17. 7. 1994 u vojenského útvaru J., neučinil tak ani později, přičemž jednal s úmyslem vojenskou službu nenastoupit. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 1 písm. a) odst. 3 TrZ do věznice s dohledem.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, v němž se domáhal jeho zrušení a zproštění obžaloby, protože podle jeho názoru byl odsouzen pro týž skutek jako v předchozím případě a jeho odmítnutí výkonu vojenské služby je trvalé a věčné.

Usnesením Krajského soudu v O., pobočka v P., ze dne 29. 11. 1994 bylo odvolání obviněného M. N. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. N. V jejím odůvodnění především poukázal na předchozí odsouzení téhož obviněného trestním příkazem Okresního soudu v O. ze dne 19. 1. 1994, jímž byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 TrZ. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že dne 15. 6. 1993 převzal povolávací rozkaz vydaný Okresní vojenskou správou O., který mu přikazoval nastoupit dne 1. 7. 1993 vojenskou základní službu u vojenského útvaru Z., takto neučinil ani do 24 hodin po termínu stanoveném v povolávacím rozkaze. Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 roky. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 29. 1. 1994.

Jak dále ministr spravedlnosti uvádí, je podstatným znakem skutkové podstaty trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 TrZ úmysl pachatele směřující k trvalému nenastoupení vojenské činné služby nebo zvláštní služby. Z uvedeného znaku pak podle jeho názoru vyplývá zcela logický závěr, že pachatel byl potrestán za své rozhodnutí trvale se vyhnout uvedené službě, což projevil zejména tím, že jednak dal takový úmysl zřetelně najevo a jednak ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze nenastoupil službu v ozbrojených silách, a přitom si byl vědom trestních následků pro takové jednání.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona se připouští, že i po prvním odsuzujícím rozsudku za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 TrZ je možné znovu doručit obviněnému další povolávací rozkaz k nastoupení služby v ozbrojených silách, avšak jeho neuposlechnutí již nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím řízení před soudem zjištěn úmysl nenastoupit takovou službu trvale. Jak dále uvádí ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti, obviněný při novém povolání setrval na své dříve již projevené vůli vojenskou službu nenastoupit. Proto podle jeho názoru jde o stejné jednání i stejný následek, a tedy o totožný a nikoliv nový skutek. Totožnost skutku nemůže ovlivnit změna v některých jednotlivostech, které skutek individualizují, jako např. v tomto případě povolání k vojenské službě v jiné době a k jinému vojenskému útvaru.

Z těchto důvodů ministr spravedlnosti dovozuje, že dalším odsouzením obviněného M. N. pro týž skutek soud porušil zákon v ustanovení § 269 odst. 1 TrZ ve vztahu k ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) TrŘ, které vyjadřuje pravidlo, že nikdo nesmí být stíhán opětovně pro týž skutek (zásada ne bis in idem). Dále podle jeho názoru došlo i k porušení ustanovení § 2 odst. 6 TrŘ ohledně hodnocení důkazů, přičemž pokud uvedené vady neodstranil Krajský soud v O., pobočka v P., jako soud odvolací, nejednal v souladu s ustanoveními § 254 odst. 1 a § 256 TrŘ. Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 TrŘ vyslovil porušení zákona v citovaných ustanoveních, aby podle § 269 odst. 2 TrŘ zrušil obě napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a aby dále postupoval podle § 271 odst. 1 TrŘ.

Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 TrŘ správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl, ovšem z jiných důvodů a v jiných ustanoveních, než uvádí stížnost pro porušení zákona.

S argumentací uvedenou ve stížnosti pro porušení zákona nelze především souhlasit v tom směru, pokud dovozuje, že obviněný M. N. byl napadeným rozhodnutím a v řízení, jež mu předcházelo, odsouzen za stejný (tentýž) skutek, za jaký byl již předtím pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v O. ze dne 19. 1. 1994. Stížnost pro porušení zákona zde zaměňuje existenci stejného úmyslu s existencí stejného skutku, resp. nerozlišuje úmysl pachatele od projevu tohoto úmyslu a činí z toho závěry neodpovídající dosavadnímu pojetí skutku, jak vyplývá, z norem trestního práva hmotného i procesního a jak je chápáno v trestněprávní teorii a praxi. Je nepochybné, že pachatel může realizovat svůj úmysl postupně více dílčími akty, aniž by šlo o více skutků; to je charakteristický způsob spáchání pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 TrZ) nebo spáchání trestného činu hromadného. I u těch trestných činů je však hranicí oddělující jednotlivé skutky sdělení obvinění; pokračuje-li pachatel v jednání i poté, co mu již bylo sděleno obvinění, jde vždy o jiný skutek, byť by plynule navazoval na předchozí jednání a byť by se jím realizoval tentýž úmysl jako předchozím jednáním (viz § 12 odst. 11 TrŘ).

Platný trestní zákon i trestní řád sice pojem "skutek" používají, ale blíže ho nevymezují; stejně tak není výslovně stanoveno, kdy jde o "týž skutek" ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f), g) TrŘ. Výklad těchto pojmů je ponechán teorii trestního práva hmotného a procesního a soudní praxi. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho trestného činu, dvou i více trestných činů (v jednočinném souběhu), anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestném řízení (v záznamu o sdělení obvinění, v obžalobě, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Podstatou skutku je jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, jenž je relevantní z hlediska trestního práva. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt); jednání může být spácháno úmyslně nebo z nedbalosti. Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat. Následek je znakem některého jednotlivého, konkrétního trestného čínu a takovýto následek ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. O stejný skutek pak jde při totožnosti jednání nebo totožnosti konkrétního následku, anebo při totožnosti obou; postačuje i totožnost částečná v podstatných skutkových okolnostech, které mají právní význam. Nestačí proto stejný (totožný) úmysl (srov. č. 1/1996-I Sb. rozh. tr.).

Trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 TrZ, o který v tomto případě jde, patří k tzv. omisivním deliktům pravým. Z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu to znamená, že ho lze spáchat jen opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel povinen. Konkrétně zde jednání spočívá v nenastoupení služby v ozbrojených silách po uplynutí 24 hodin od doby stanovené v povolávacím rozkaze, tedy v opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle doručeného povolávacího rozkazu vydaného na základě branného zákona (zák. č. 92/1949 Sb., vyhlášeného v úplném znění pod č. 331/1992 Sb., ve znění zák. č. 188/1993 Sb. a č. 118/1995 Sb.). Jestliže pachatel podle jednoho povolávacího rozkazu vojenskou činnou službu nenastoupí a je za to pravomocně odsouzen podle § 269 TrZ, není bez dalšího opětovně povinen nastoupit k výkonu vojenské služby (a ani tak již podle původního povolávacího rozkazu učinit nemůže, protože po marném uplynutí stanovené doby se s jeho nastoupením u konkrétní součásti ozbrojených sil už nepočítá a je zde vyřazen z příslušné evidence). K tomu, aby odsouzenému pachateli vznikla opětovně povinnost k nástupu vojenské činné služby, je třeba vydání a doručení nového (dalšího) povolávacího rozkazu, který znovu založí konkrétní povinnost nastoupit a vykonávat ve stanovenou dobu a na stanoveném místě vojenskou činnou službu. Plnění služební povinnosti jako součásti branné povinnosti totiž nenastupuje automaticky poté, co byl branec shledán způsobilým k výkonu vojenské činné služby a odveden [§ 15 odst. 2 věta třetí, § 16 odst. 9 písm. a), § 21 odst. 1 BrZ], ale je vázáno na příslušný správní akt orgánu vojenské správy, kterým se konkretizuje doba a místo nástupu této služby a jímž je právě povolávací rozkaz (§ 52 odst. 1, BrZ). To ostatně vyjadřuje přímo znění skutkové podstaty § 269 odst. 1 TrZ, když váže nenastoupení na lhůtu 24 hodin uvedenou v povolávacím rozkaze. Jestliže povinná osoba zaviněně nenastoupí k výkonu vojenské činné služby ve stanovené lhůtě po doručení dalšího povolávacího rozkazu, jde o nové jednání odlišné od původního, byť by tím pachatel projevoval stejný úmysl. K jeho projevu vůle zde totiž dochází za jiných skutkových okolností, zejména v jiné době a často i na jiném místě. V tomto druhém případě tedy pachatel opomenul povinnost založenou jiným aktem (povolávacím rozkazem) než v prvním případě a jde o jiné nenastoupení, i když se týká téže služební povinnosti vyplývající z branného zákona. Tím je rovněž dán jiný konkrétní následek tohoto jednání spočívající v nepřítomnosti odvedence u součásti ozbrojených sil a v nemožnosti podrobit se vojenskému výcviku a plnění ostatních služebních povinností. Vzhledem k tomu nelze souhlasit s tvrzením uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, podle něhož prý nemůže totožnost skutku ovlivnit změna v některých jednotlivostech, které skutek individualizují, jako např. povolání k vojenské službě v jiné době a k jinému vojenskému útvaru. Tento názor stírá rozdíl mezi individuálním následkem jako zákonným znakem každé skutkové podstaty uvedené v trestném zákoně na straně jedné a konkrétním následkem jako způsobem realizace individuálního následku konkrétním spáchaným skutkem na straně druhé. Vždyť právě uvedené jednotlivosti charakterizují každý konkrétní skutek co do místa, času a způsobu spáchání, popř. dalších skutečností a umožňují jej odlišit od skutku jiného, a to mimo jiné i v souvislosti s řešením otázky totožnosti skutku a jeho nezaměnitelnosti s jiným skutkem [viz např. § 120 odst. 3, § 177 písm. c), § 220 odst. 1 TrŘ].

Lze proto uzavřít, že podstatou skutku u trestného činu podle § 269 TrZ je nenastoupení služby v ozbrojených silách jako opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle povolávacího rozkazu, a tím vyvolaná nepřítomnost pachatele v době a místě výkonu vojenské činné (nebo zvláštní) služby. Tento trestný čin je pak dokonán marným uplynutím lhůty 24 hodin od doby stanovené k nástupu v povolávacím rozkaze. Doručením nového (dalšího) povolávacího rozkazu tedy dochází k běhu nové (další) lhůty k nastoupení služby v ozbrojených silách a jestliže ani v této lhůtě povinná osoba službu zaviněné nenastoupení, dojde po jejím marném uplynutí k dokonání dalšího skutku formálně naplňujícího znovu znaky trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách. Nemůže jít o tentýž skutek jako v předchozím případě, protože první skutek byl dokonán již uplynutím první lhůty 24 hodin od doby stanovené k nastoupení služby. Přitom je nepochybné - a ministr spravedlnosti to sám ve stížnosti pro porušení zákona připouští - že i pachatel odsouzeného za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 TrZ, lze opětovně povolat k výkonu vojenské činné služby. Tím je ovšem nutno zároveň připustit, že doručením nového povolávacího rozkazu vzniká nová povinnost k nástupu vojenské činné služby a její opomenutí je jiným jednáním, které zakládá nový skutek odlišný od prvního nenastoupení. K tomu lze dodat, že opětovné povolání v takovémto případě je zcela v souladu s pojetím branné povinnosti podle branného zákona, který taxativně uvádí důvody zproštění branné povinnosti, přičemž odsouzení za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách takovým důvodem není a povinnost podrobit se plnění branné povinnosti i po tomto odsouzení nadále trvá. Bylo by ostatně v rozporu se zásadou rovnosti vyjádřenou v čl. 1 LPS, kdyby mělo být spáchání trestné činnosti spojeno se zproštěním pachatele od dalšího výkonu branné povinnosti, zatímco ostatní osoby podléhající branné povinnosti, které trestný čin nespáchaly, by musely služební povinnost řádně splnit. Služební povinnosti jsou naproti tomu zbaveny osoby, které podaly prohlášení o odmítnutí základní (náhradní) služby nebo vojenského cvičení (§ 21 odst. 4 BrZ, § 1 odst. 1, § 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů).

Pojetí skutku a úmyslu, jak vyplývá z odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona, je neudržitelné i z dalšího důvodu. V případě trestného činu podle § 269 TrZ je zjištění úmyslu vyhnout se trvalé vojenské činné službě (nebo zvláštní službě) závěrem právním, a nikoli skutkovým, a nemůže tedy zakládat nebo udržovat totožnost skutku, protože o totožnosti skutku (resp. o tom, zda jde o skutek jeden nebo o skutků více) mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové (i když takové, které mají právní význam), ale nikoli samotné závěry právní. Navíc je zákonným znakem skutkové podstaty v ustanovení § 269 TrZ úmysl vyhnout se trvale vojenské činné službě a nikoli - jak nepřesně uvádí stížnost pro porušení zákona - úmysl trvale nenastoupit takovou službu. Rozdíl je zde nutno spatřovat z toho důvodu, že úmysl trvale se vyhnout vojenské činné službě může pachatel uskutečnit nejen tím, že nenastoupí výkon vojenské služby do 24 hodin po uplynutí lhůty uvedené v povolávacím rozkaze, ale i jiným způsobem, např. jednáním naplňujícím znaky trestného činu maření způsobilosti k službě ve smyslu § 266 TrZ nebo trestného činu obcházení branné povinnosti podle § 268 TrZ [viz zejména ustanovení § 268 odst. 2 písm. a) TrZ]. V těchto případech by tedy pachatel realizoval svůj úmysl nepochybně jiným skutkem než nenastoupením služby, byť jde o stejný úmysl - vyhnout se trvale vojenské činné službě. Takový úmysl totiž může mít pachatel už v době, kdy ještě nedostal povolávací rozkaz k nastoupení výkonu vojenské činné služby a už v této době může činit kroky k tomu, aby tento úmysl uskutečnil. V uvedené souvislosti je ovšem nutno zdůraznit, že trestní odpovědnost pachatele je podle platného trestního zákona důsledně založena na odpovědnosti za zavinění (§ 3 odst. 3 TrZ). Z této zásady pak vyplývá, že u úmyslných trestných činů musí být u pachatele takovéto zavinění právě v době spáchání trestného činu. V případě trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 TrZ je tedy rozhodující existence úmyslu pachatele trvale se vyhnout vojenské činné (zvláštní) službě v době opomenutí povinnosti stanovené v povolávacím rozkaze bez ohledu na skutečnost, zda stejný úmysl měl pachatel již v minulosti nebo zda ho bude mít i v budoucnosti. uvedený úmysl totiž nelze zaměňovat s trvalým úmyslem vyhnout se výkonu takové služby. Naopak, trest je podle § 269 TrZ ukládán pachateli též proto, aby svůj úmysl trvale se vyhnout vojenské činné (zvláštní) službě změnil a příště k jejímu výkonu nastoupil.

Nelze akceptovat ani argument uvedený ve stížnosti pro porušení zákona, podle něhož se vyvozuje beztrestnost opětovného nenastoupení služby v ozbrojených silách z toho, že pachatel při novém povolání k výkonu této služby jen setrval na své, dříve ji ž projevené vůli vojenskou službu nenastoupit. Pokud by měla být tato úvaha zobecněna a dovedena do důsledků, pak např. ani pachatele pokusu trestného činu vraždy by nebylo možno opětovně odsoudit za další pokus nebo dokonání stejného trestného činu, jestliže by měl i podruhé v úmyslu usmrtit tutéž osobu, protože zákonným předpokladem už při prvním takovém trestném činu je úmysl trvale zbavit života jinou osobu (usmrcení je z povahy věci stav trvalý) a v dalším případě by rovněž pachatel jen setrval na své, dříve již projevené vůli usmrtit tuto osobu. Podobně by to muselo platit ohledně trestného činu krádeže týkajícího se jedné a téže věci, který předpokládá úmysl přisvojit si cizí věc a tím ji trvale odejmout jiné osobě. Odsouzení za již jednou projevený úmysl tedy nemůže opravňovat pachatele, aby stejný úmysl později realizoval zcela beztrestně. V tom, že stížnost pro porušení zákona dovozuje z úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné (zvláštní) službě existenci jediného skutku bez ohledu na počet jednotlivých případů nenastoupení takové služby, se projevuje rovněž zaměňování otázky nepřípustnosti opětovného potrestání za tentýž čin s otázkou přípustnosti postihu opakovaně spáchaného trestného činu téže skutkové podstaty.

Názor uvedený ve stížnosti pro porušení zákona dále nerozlišuje skutečnost, že vůle pachatele je složkou jak jeho jednání (které je projevem této vůle) jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty, tak i složkou zavinění jako znaku subjektivní stránky, u něhož určuje - vedle složky vědění - psychický vztah a zaměření pachatele k ostatním znakům skutkové podstaty. To na jedné straně znamená, že samotná vůle spáchat trestný čin, aniž dojde k jejímu projevu v podobě konkrétního skutku, není trestná. Na druhé straně pak každý projev vůle, jímž je způsoben jiný konkrétní následek významný pro trestní právo (nebo který směřuje ke způsobení takového následku), je samostatným skutkem, nejde-li o pokračování v trestném činu, trestný čin hromadný nebo o jednočinný souběh. U trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 TrZ je projevem vůle nečinnosti pachatele, který se úmyslně nedostaví ve stanovenou dobu k určené součásti ozbrojených sil a činí tak proto, aby se trvale vyhnul výkonu vojenské činné (nebo zvláštní) službě. K takovému projevu vůle může dojít teprve poté, co byl odvedenec k výkonu vojenské činné služby povolán a ve lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze ani do 24 hodin po jejím uplynutí výkon této služby úmyslně nenastoupil. Je-li odvedenec v souladu s branným zákonem takto povolán opětovně po předchozím nenastoupení a znovu k výkonu vojenské činné služby úmyslně nenastoupí, jde o nový projev vůle, který je podstatou dalšího, samostatného skutku.

V případě opakovaného nenastoupení vojenské činné služby je vyloučeno, aby šlo o jeden skutek, též z dalšího důvodu. Je totiž logické, že jednání, za které byl pachatel pravomocně odsouzen po prvním nenastoupení služby s úmyslem trvale se vyhnout jejímu výkonu, nemůže být totožné s jednání, které v době tohoto odsouzení ještě vůbec nespáchal. Jinak by byl pachatel po prvním nenastoupení odsouzen i za další případy nenastoupení, k nimž teprve v budoucnu může, ale také nemusí dojít, tedy i za jednání, jehož se do odsouzení ještě nedopustil. Trestní odpovědnost v právním státě je však vybudována důsledně na odpovědnosti za to, co pachatel již učinil, co spáchal (což platní pro přípravu k trestnému činu i pro pokus trestného činu), a nikoliv za to, co by mohl nebo chtěl spáchat někdy v budoucnosti. Jestliže by mělo jít o jeden a tentýž skutek, jak tvrdí stížnost pro porušení zákona, pak z toho ovšem vyplývá uvedený závěr, že odsouzením za první nenastoupení v ozbrojených silách podle § 269 TrZ je pachatel potrestán i za všechny další případy nenastoupení (proto se argumentuje zásadou "ne bis in idem"). Takový závěr je rovněž v logickém rozporu se zákonným účelem trestu podle § 23 odst. 1 TrZ, podle něhož je pachateli trest ukládán též proto, aby změnil svůj postoj k zájmům chráněným trestním zákonem a aby je již napříště neporušoval, a nikoli proto, aby byl potrestán i za další případy porušení zákona, k nimž by podle úmyslu pachatele v budoucnu mělo dojít. Názor uplatněný ve stížnosti pro porušení zákona totiž v končeném důsledku znamená rezignaci na splnění účelu trestu a omezuje jej toliko na odplatnou funkci.

Na základě všech těchto úvah Nejvyšší soud uzavřel, že skutek, pro který byl obviněný M. N. pravomocně odsouzen v řízení vedeném u Okresního soudu v O. rozsudkem ze dne 18. 10. 1994, není ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) TrŘ totožný se skutkem, pro nějž byl tento obviněný pravomocně odsouzen trestním příkazem téhož soudu ze dne 19. 1. 1994.

Přestože se Nejvyšší soud v uvedených otázkách neztotožnil s tvrzením ve stížnosti pro porušení zákona, dospěl k závěru, že v původním řízení došlo k některým pochybením, v jejichž důsledku nelze považovat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení za správné a zákonné.

Soud 1. stupně především neprovedl důsledně dokazování u hlavního líčení. Ve vztahu k prvnímu odsouzení obviněného M. N. byl totiž z trestního spisu Okresního soudu v O. k důkazu přečten jen trestní příkaz, ačkoli z něj nevyplývají všechny rozhodné skutečnosti, s nimiž se měl soud ve svém rozhodnutí vypořádat. V popisu skutku v tomto trestním příkaze dokonce není ani uvedeno, z jakých skutečností byl při prvním odsouzení obviněného vyvozován jeho úmysl trvale se vyhnout vojenské činné službě, ačkoli to má význam i při posuzování tohoto dalšího případu nenastoupení služby v ozbrojených silách. Proto bylo nezbytné provést důkaz přečtením všech podstatných částí uvedeného trestního spisu, a to i z toho důvodu, aby si soud ověřil, zda byl obviněný řádně odveden a kdy se tak stalo, jaké byly okolnosti jeho prvního povolání k výkonu vojenské služby a důvody jejího nenastoupení, včetně tehdy projeveného úmyslu atd.

Soudy obou stupňů se dostatečně přesvědčivě nevypořádaly ani s tvrzením obviněného, že povolávací rozkaz byl určen pro jinou osobu (obviněný zde namítal jiné označení ulice jeho trvalého pobytu) a do neexistujícího místa. V tomto směru nestačilo obecné konstatování odvolacího soudu, že tato pochybení byla zhojena tím, že se obviněný dostavil na okresní vojenskou správu. Z toho není zřejmé, jakým způsobem zde mělo dojít k odstranění uvedených pochybení a proč je soud pokládal jen za formální. Za nedostatek lze též považovat to, že soudy v původním řízení neměly k dispozici příslušný povolávací rozkaz nebo jeho ověřenou kopii a nemohly tak náležitě ověřit všechny rozhodné skutečnosti, včetně zmíněných námitek obviněného.

Konečně bylo na místě, aby se soudy obou stupňů odpovídajícím způsobem vypořádaly s námitkami obviněného, že za stejný skutek byl již odsouzen v prvním případě a že tudíž není možné jeho další odsouzení za opětovné nenastoupení výkonu vojenské činné služby. Ačkoliv nejde o jeden skutek, jak již bylo výše podrobně vysvětleno, pozornost bylo třeba věnovat i způsobu naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 TrZ, zejména její subjektivní stránky. Tato skutková podstata předpokládá nenastoupení služby v ozbrojených silách jako omisivní jednání učiněné v úmyslu trvale se tím vyhnout vojenské činné službě nebo zvláštní službě. Za takový úmysl lze považovat jen rozhodnutí pachatele vyhnout se jejímu výkonu jednou provždy, nestačilo by pouhé oddálení výkonu vojenské služby nebo vyhýbání se na přechodnou dobu. Jenom takový výklad odpovídal pojmu "trvale", který je nezbytným znakem úmyslu ve skutkové podstatě podle § 269 TrZ a kterým se trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách ve smyslu citovaného ustanovení odlišuje z hlediska subjektivní stránky od všech ostatních úmyslných trestných činů, jejichž zákonným znakem není úmysl takto charakterizovaný. To platí i o trestných činech vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby podle § 280 TrZ a zběhnutí podle § 282 TrZ, jejichž skutkové podstaty rovněž předpokládají úmysl pachatele vyhnout se výkonu vojenské služby (resp. plnění služebního úkonu nebo plnění vojenských povinností), ovšem zákonným znakem takového úmyslu jako znaku subjektivní stránky v těchto případech není úmysl směřující k vyhnutí trvalému.

Pachatel je u trestného činu podle § 269 TrZ tedy trestán nejen za to, že úmyslně nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, nýbrž i za to, že tak nechce učinit ani nikdy v budoucnu, resp. že v době spáchání tohoto činu je veden úmyslem vojenskou službu nejen nenastoupit, ale vůbec ji kdykoli vykonávat, proto se jejímu výkonu snaží trvale vyhnout. Jde o úmysl přesahující konkrétní skutečnosti objektivní povahy, které charakterizují uvedený čin. Tímto kvalifikovaným úmyslem se skutková podstata trestného činu podle § 269 TrZ odlišuje též od skutkové podstaty podle § 270 TrZ, která sice rovněž umožňuje postihnout úmyslné nenastoupení služby v ozbrojených silách, ovšem bez úmyslu trvale se vyhnout výkonu vojenské činné (zvláštní) služby. Soudy se však v původním řízení nezabývaly hodnocením úmyslu obviněného M. N. ze všech těchto hledisek, proto jejich právní závěry v otázce zavinění zůstaly neúplné.

Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona zjistil, že zákon byl porušen v původním řízení před soudy 1. i 2. stupně v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 254 odst. 1 a § 256 TrŘ ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 TrZ, a to v neprospěch obviněného M. N., protože ten byl opětovně odsouzen za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného hodnocení důkazů, když tyto vady neodstranil v odvolacím řízení ani soud 2. stupně a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů učiněná v původním řízení a všechna ostatní rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu. Jako obsahově navazující muselo být zrušeno i usnesení Krajského soudu v O., pobočka v O., ze dne 13. 3. 1995 a usnesení Okresního soudu v O. ze dne 24. 2. 1995, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že se obviněný M. N. neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení vysloveného trestním příkazem Okresního soudu v O. ze dne 19. 1. 1994 a že vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců uložený tímto příkazem a pro výkon trestu se zařazuje do věznice s dohledem. Citované usnesení krajského soudu bylo totiž opřeno výlučně o fakt opětovného odsouzení obviněného M. N. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 TrZ a má tedy podklad v rozhodnutích, která Nejvyšší soud zrušil v řízení o této stížnosti pro porušení zákona. Navíc je namístě, aby bylo o osvědčení obviněného M. N. ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení rozhodováno teprve poté, co bude definitivně vyřešena otázka trestního postihu obviněného pro další případ nenastoupení služby v ozbrojených silách, který je předmětem tohoto řízení o stížnosti pro porušení zákona a k jehož spáchání mělo dojít v uvedené zkušební době.

Konečně Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona a po zrušení příslušných rozhodnutí přikázal soudu 1. stupně, aby tuto trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, protože je v ní nutno učinit rozhodnutí nové. V jeho rámci bude nezbytné, aby soud 1. stupně odstranil nedostatky v úplnosti dokazování a ve skutkových zjištěních a aby se důsledně vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi, včetně obhajoby obviněného a právní kvalifikace, jak na to bylo výše upozorněno. Při posuzování skutku, který je předmětem tohoto trestního stíhání, nelze v dalším řízení opomenout, že přestože měl obviněný již v prvním případě nenastoupení služby v ozbrojených silách úmysl trvale se vyhnout vojenské činné službě, jeho povinnost vojenskou službu nastoupit a vykonávat nadále trvá a může být k jejímu splnění donucován. Jinak by nešlo o právní povinnost, ale o záležitost dobrovolnou. To mimo jiné znamená, že není vyloučeno skutek spočívající v opětovném zaviněném nenastoupení služby v ozbrojených silách posuzovat i jako trestný čin podle § 269 nebo § 270 TrZ. Přípustnost opětovného odsouzení za tento trestný čin vyplývá též ze skutečnosti, že jinak by byl pachatel trestného činu podle § 269 TrZ neodůvodněně zvýhodněn oproti pachateli, který při prvním úmyslném nenastoupení služby v ozbrojených silách neměl úmysl trvale se vyhnout vojenské činné (zvláštní) službě a u něhož není pochyb o možnosti opětovného odsouzení za znovu spáchaný trestný čin uvedený v § 269 nebo § 270 TrZ. Na druhé straně je ovšem nutno respektovat určité přípustné meze trestní represe při posuzování dalších pří nenastoupení služby v ozbrojených silách u pachatele, který již v minulosti byl pravomocně odsouzen za takovýto trestný čin podle § 269 TrZ. Jak bylo výše uvedeno, skutková podstata trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách (podle § 269 i podle § 270 TrZ) váže vznik trestní odpovědnosti na nedodržení lhůty k nástupu této služby podle povolávacího rozkazu. Přitom branný zákon ani jiný obecně závazný právní předpis neobsahuje žádná zvláštní pravidla pro opětovné povolávání osoby, která předchozí povolávací rozkaz zaviněně nesplnila a byla za to případně odsouzena. Proto příslušné okresní vojenské správě nic nebrání takovou osobu povolávat v jakémkoli intervalu a neomezeným počtem povolávacích rozkazů až do konce trvání služební povinnosti [teoreticky do 60 let věku - viz § 5 odst. 2, § 21 odst. 3 a § 22 odst. 1 písm. b) BrZ], přičemž povolaná osoba je povinna každé povolání uposlechnout (§ 52 odst. 1 BrZ). To by pak mohlo vést k ničím nelimitovanému počtu trestných činů nenastoupení služby v ozbrojených silách u téže osoby a s tím spojenému neúměrnému počtu odsouzení týkajících se nesplnění stejné služební povinnosti. Navíc neexistence podrobnější právní úpravy opětovného povolávání osob k výkonu vojenské činné služby nezaručuje stejný postup co do četnosti a termínů povolávání vůči všem odvedencům, což může způsobit nerovnost v právech a povinnostech občanů v rozporu s čl. 1 a čl. 4 odst. 1 LPS.

Proto s přihlédnutím k okolnostem a důvodům každého opětovného nenastoupení bude nutné zkoumat, zda je skutečně namístě i opětovný trestní postih pachatele, zejména zda je zde potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2 TrZ a zda - i vzhledem k délce vojenské služby, jejímuž výkonu se obviněný vyhýbá - nebyl dostatečný předchozí trestní postih a tresty pravomocně uložené za předtím spáchané trestné činy nenastoupení služby v ozbrojených silách. Uvedené úvahy mají význam i za situace, že byl v předchozím řízení uložen trest odnětí svobody za podmíněným odkladem jeho výkonu a k dalšímu nenastoupení služby došlo ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení, protože opětovné úmyslné nenastoupení vojenské služby zde představuje závažné neplnění zákonem uložených občanských povinností viz § 20 odst. 3 a § 52 odst. 1 BrZ), což je v rozporu s požadavkem vedení řádného života a odůvodňuje to rozhodnutí o nařízení výkonu trestu odnětí svobody (§ 60 odst. 1 věta za středníkem TrZ), a to bez ohledu na skutečnost, zda v opětovném nenastoupení vojenské činné služby lze spatřovat nový trestný čin či nikoli.

Při hodnocení obhajoby obviněného může mít význam i posouzení, zda zákonná úprava odmítnutí vojenské služby podle § 2 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů, dostatečně umožňuje využití tohoto ústavního práva (zejména s ohledem na poměrně krátkou lhůtu k účinnému prohlášení o odmítnutí vojenské služby a na nemožnost navrácení této lhůty) a zda tato úprava není v rozporu se smyslem ustanovení čl. 15 odst. 3 LPS, podle něhož nemůže být nikdo nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Bude-li mít soud za to, že citovaná ustanovení zákona o civilní službě jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod, pak je povinen postupovat podle § 224 odst. 5 TrŘ, přerušit trestní stíhání a učinit příslušný návrh u Ústavního soudu.


Poznámka: V Právních rozhledech č. 11/1995 bylo na tomto místě uveřejněno rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se řešení obdobné problematiky, jehož argumentace byla prakticky převzata do odůvodnění stížnosti pro porušení zákona v tomto případě. V odůvodnění nyní uveřejněného rozhodnutí Nejvyššího soudu nabízíme čtenáři k posouzení jiné argumenty, na jejichž základě dospěl Nejvyšší soud, pokud jde o zásadu "ne bis in idem", k odlišnému závěru než Ústavní soud. Těžiště problému při uplatňování této zásady spočívá v definici skutku a v řešení otázky, kdy jde o "týž skutek" ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) TrŘ a kdy o skutek jiný. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí především respektoval dosavadní pojetí problematiky skutku a totožnosti skutku, jak vyplývá z příslušných ustanovení trestního zákona a trestního řádu a jak je chápána v teorii trestního práva hmotného a procesního a v ustálené soudní praxi. Ze starších teoretických prací zabývajících se obecně problematikou skutku a totožnosti skutku lze zmínit díla Růžek, A.: Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí v trestních věcech, Nakladatelství ČSAV, Praha 1958, zejména str. 84 a násl., dále týž: Obžalovací zásada v československém socialistickém trestním řízení, Nakladatelství ČSAV, Praha 1964, zejména str. 116 a násl., Solnař, V.: Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti, Academia, Praha 1972, zejména str. 323 a násl. Ke stejným závěrům jako citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud jde o možnost opětovného odsouzení za trestný čin podle § 269 TrZ, dospěli i autoři nejnovějších článků Kratochvíl, V.: Nad jedním rozhodnutím Ústavního soudu ČR, připraveno k publikaci v časopise Kriminalistika č. 3/1996 a Vaľo, M.: K otázce totožnosti skutku v souvislosti s trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách, Trestní právo č. 5/1996, str. 18 a násl. Dosud použitelná judikatura je sice zaměřena spíše na otázku jednoty skutku z hlediska možnosti souběhu trestných činů, nebo na otázku totožnosti skutku z hlediska zachování obžalovací zásady, anebo se zabývá nepřípustnosti opětovného trestního stíhání při pokračování v trestném činu, ale její závěry v souladu s dosavadní teorií umožňují rozlišit, kdy jde o jeden nebo o více skutků, kdy jde o trestní stíhání pro týž skutek a kdy se jedná o opakování trestného činu téže skutkové podstaty. V této souvislosti lze k problematice skutku a totožnosti skutku uvést zejména rozhodnutí publikovaná pod č. 6/62, č. 9/72, č. 23/72, č. 64/73, č. 33/74, č. 52/79, č. 8/85, č. 27/86, č. 29/87 a č. 1/96 Sb. rozh. tr. Jistě není možné ani nutné setrvávat na teoretických a praktických závěrech, pokud jsou již nesprávné a vývoj je překonal. To ovšem znamená přinést novou koncepci, která by byla náležitě teoreticky propracovaná a odpovídala by i potřebám praxe. Jestliže by ovšem Nejvyšší soud akceptoval v uvedeném případě argumenty stížnosti pro porušení zákona, zasáhl by velmi výrazně do dosavadní koncepce skutku a totožnosti skutku, aniž je k dispozici jiné řešení, které by odpovídalo stávajícímu znění zákona (trestního řádu). Zobecnění takového rozhodnutí a jeho dovedení do důsledků by pak mohlo v některých případech přinést těžko odhadnutelné potíže při trestním postihu kriminality, jak již byly částečně naznačeny v odůvodnění publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.