3 Tz 131/2001 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců JUDr. Františka Hrabce a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. W., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 34/92, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o : Pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 34/92, a v řízení, jež mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění a v § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného F. W. Toto usnesení s e z r u š u j e . Zrušuje se též rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 1992, č. j. 1 Rtv 34/92-12, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Olomouci se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Obviněný F. W. byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 1975, sp. zn. T - 43/75, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. v tehdy platném znění, jehož se podle výroku rozsudku dopustil tím, že „dne 5. 3. 1975 se do 12 hod. nedostavil k v J. a neučinil tak ani do 24 hod. po uvedené době, ačkoliv převzal povolávací rozkaz řady F od OVS v B., na základě něhož měl konat vojenské cvičení v délce 21 dní, a to proto, že mu podle jeho prohlášení brání jeho náboženské přesvědčení konat vojenskou službu“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž soud podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. dále rozhodl, že trest vykoná v I. nápravně výchovné skupině. O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný F. W. podal, rozhodl bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře usnesením ze dne 8. 5. 1975, sp. zn. To 97/75, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu I. stupně tak k výše uvedenému datu nabyl právní moci. Dne 25. 6. 1992 byl Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci doručen návrh obviněného F. W. na zahájení řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále též reh. zák.). V předmětném návrhu poukázal zejména na to, že jednání, za něž byl odsouzen spočívalo v uplatnění práva na náboženskou svobodu, zaručeného Ústavou a vyjádřeného v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. V petitu svého návrhu se proto domáhal, aby v rehabilitačním řízení byl shora citovaný rozsudek zrušen v celém rozsahu. Vojenský obvodový soud v Olomouci ve věci nejprve rozhodl ve veřejném zasedání usnesením ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 34/92, jímž podle § 14 odst. 1 písm. f) reh. zák. zrušil původní rozsudek ve výroku o trestu, včetně dalších rozhodnutí, na tento zrušený výrok obsahově navazujících. Téhož dne pak v hlavním líčení následně rozhodl novým rozsudkem č. j. 1 Rtv 34/92-12 tak, že se při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. za podmínek § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. od potrestání obviněného upouští. Předmětné usnesení i rozsudek nabyly právní moci dne 21. 7. 1992. Ministr spravedlnosti České republiky podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 34/92, u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného F. W. stížnost pro porušení zákona. V tomto svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel především namítl, že Vojenský obvodový soud v Olomouci důsledně nepostupoval v souladu s účelem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jenž je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1, 2 cit. zákona. V uvedené souvislosti namítl, že v případě obviněného se jednalo o čin, který směřoval k uplatnění základního práva, zaručeného Ústavou a vyhlášeného ve Všeobecné deklaraci lidských práv, a proto byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. V dané souvislosti poukázal též na stanovisko Ústavního soudu České republiky vyslovené v jeho nálezu, sp. zn. II. ÚS 187/2000, že postup soudů v rehabilitačních věcech je třeba hodnotit podle § 3, § 4 a § 6 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, přičemž rehabilitaci nelze zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Ve shodě s citovaným nálezem vyslovil stěžovatel přesvědčení, že rehabilitováni by měli být především ti, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého přesvědčení, projevovali svobodně své názory a hájili tak svá základní práva a svobody. Z uvedených důvodů napadenému usnesení vytkl, že nebylo založeno na řádně zjištěném skutkovém stavu, neboť soud v rehabilitačním řízení při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění. V důsledku tohoto vadného postupu byl proto ponechán nedotčen původní výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Z výše uvedených důvodů ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vojenského soudu v Olomouci byl v neprospěch obviněného F. W. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění, ve vztahu k § 269 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení § 1 reh. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. předmětné usnesení zrušil a poté dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům. Obviněný F. W. ve svém návrhu na soudní rehabilitaci podrobně rozvedl, o jaké důvody svůj návrh opírá. Poukázal zejména na to, že tehdejší Ústava mu sice formálně zaručovala náboženskou svobodu, kterou však ve skutečnosti nemohl uplatnit a jeho jednání bylo v důsledku toho označeno za trestné. Podle jeho názoru se možnost nastoupit práci v dolech a dosáhnout tak odložení a následné prominutí základní (náhradní) vojenské služby, nevztahovala na vojenské cvičení, takže vůči této formě služby v ozbrojených silách neexistovala žádná alternativa. Za tohoto stavu mu nezbylo, než s ohledem na své náboženské přesvědčení odmítnout vykonávat vojenské cvičení. Vojenský obvodový soud v Olomouci konal na podkladě návrhu obviněného přezkumné řízení podle oddílu třetího zák. č. 119/1990 Sb. (reh. zák.), ve znění zák. č. 47/1991 Sb. V souladu s účelem tohoto zákona, jenž vyplývá z obsahu ustanovení § 1 odst. 1, 2 bylo povinností soudu především se vypořádat s otázkou, zda jsou v posuzovaném případě splněny podmínky pro zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Soud byl přitom povinen vzít v úvahu, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, kterému odporovalo také jejich stíhání a trestání. Soud byl v přezkumném řízení povinen dále zjišťovat důvody vadnosti původního přezkoumávaného rozhodnutí, jež jsou demonstrativně uvedeny v ustanovení § 14 odst. 1 reh. zák. Ve shora uvedeném rámci bylo tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění zapotřebí zjistit skutečný stav věci a při rozhodování z něj vycházet. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Vojenský obvodový soud v Olomouci se ztotožnil se skutkovými a právními závěry učiněnými v původním rozsudku. Přitom se omezil na konstatování, že „po stránce skutkové a učiněného právního závěru, nelze dřívějšímu rozsudku ničeho vytýkat a nebyly ani zjištěny důvody pro změnu, jak má na mysli rehabilitační zákon“. Není tedy zřejmé, jak se soud vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným F. W. v návrhu na rehabilitační řízení ani jak tyto námitky posoudil z hlediska účelu a podmínek soudní rehabilitace vyjádřených v ustanovení § 1 odst. 1, 2 reh. zák. V tomto směru je však napadené usnesení nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění neobsahuje potřebné náležitosti stanovené v § 134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění. Pokud Vojenský obvodový soud v Olomouci ve svém rozhodnutí uvedl, že považuje skutková zjištění z původního rozsudku za správná, je nutno konstatovat, že správnost tohoto závěru vzbuzuje důvodné pochybnosti. V původním rozsudku téhož soudu ze dne 16. 4. 1975, sp. zn. T - 43/75, se vychází z právního názoru, že nemohla obstát námitka obviněného o odepření vojenské služby z náboženských důvodů, neboť Ústava ČSSR v čl. 32 sice garantuje svobodu vyznání, ale zároveň pod bodem 2) cit. článku uvádí, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která mu je uložena zákonem. K tomu bylo pak dále zdůrazněno, že obrana socialistické vlasti je nejvyšší věcí cti každého občana, a proto s tím souvisí i výkon vojenského cvičení, které je též přípravou na tuto obranu a musí být vykonáváno ve stejnokroji a se zbraní. Z odůvodnění předmětného rozsudku přitom nevyplývá, zda se soud s přihlédnutím k pohnutce obviněného zabýval otázkou alternativy vůči konání vojenské služby (vojenského cvičení), jež nemusela nutně mít podobu upravenou zákonem (dříve např. Sdělení Ministerstva národní obrany a Ministerstva průmyslu o úpravě povolání horníků uhelných dolů k výkonu základní /náhradní/ vojenské služby z r. 1958). Nebylo tedy ani zjišťováno, zda takovým způsobem bylo možno nahradit též vojenské cvičení. Z rozsudku je dále patrno, že pozornost nebyla věnována ani otázkám trestní odpovědnosti obviněného, jenž byl ke svému jednání motivován imperativy silné náboženské víry. Nejvyššímu soudu je z jeho judikaturní činnosti známo, že v obdobných věcech projednávaných již dříve vojenskými soudy byly opatřovány znalecké posudky, z nichž bylo zjistitelné, že mimořádně silné náboženské přesvědčení může mít zásadní vliv na rozpoznávací a zejména určovací složku jednání osoby obviněné z výše uvedeného vojenského deliktu. Objasnění uvedených skutečností mohlo přitom mít zásadní vliv nejen z hlediska ustanovení § 12 odst. 1 tr. zák. v tehdy platném znění, ale též (pokud by nebyly zjištěny okolnosti vylučující trestní odpovědnost) pro posouzení, zda stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vzhledem k osobě obviněného vůbec dosáhl kvality předpokládané ustanovením § 3 odst. 2 tr. zák. v tehdy platném znění. Žádná z výše uvedených otázek však nebyla v původním řízení předmětem dokazování a nelze se tedy ztotožnit s názorem vysloveným v napadeném usnesení, že v projednávané věci byl správně zjištěn skutkový stav. Podle § 14 odst. 1 písm. a) reh. zák. je důvodem pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí mj. to, je-li shledáno, že takové rozhodnutí bylo vydáno na podkladě nesprávných zjištění. Jestliže za shora popsaného stavu Vojenský obvodový soud v Olomouci shledal podmínky pro zrušení původního rozsudku podle § 14 odst. 1 písm. f) reh. zák. pouze ve výroku o trestu a omezil se jen na zrušení této části přezkoumávaného rozhodnutí, je vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předcházejícím odstavci zřejmé, že svoji přezkumnou povinnost dostatečně nesplnil. V dalším řízení, které bylo podle § 15 reh. zák. konáno na podkladě původní obžaloby, již nebylo možno výše uvedené nedostatky napravit, neboť pravomocný výrok o vině z původního rozsudku zůstal v přezkumném řízení nezměněn. Ze všech výše uvedených důvodů považoval Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona za opodstatněnou, a proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 34/92, a v řízení jemu předcházejícím byl v neprospěch obviněného F. W. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění a § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. K tomu je třeba poznamenat, že se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkami uplatněnými ve stížnosti pro porušení zákona, pokud bylo argumentováno tím, že postup soudu v rehabilitačních věcech je třeba hodnotit podle ustanovení § 3, § 4 a § 6 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení se v rámci podaného mimořádného opravného prostředku zásadně posuzuje podle právního stavu existujícího v době konání řízení a vydání předmětného rozhodnutí (ex tunc), tzn., že Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci nelze vytýkat, že nevzal v době svého rozhodování v r. 1992 v úvahu zákon, jenž nabyl účinnosti 1. 8. 1993. V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a zrušil rovněž rozsudek téhož soudu ze dne 21. 7. 1992, č. j. 1 Rtv 34/92-12, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud nemohl v daném případě dále postupovat podle § 271 odst. 1 tr. ř. a sám ve věci rozhodnout, neboť napadeným rozhodnutím nebyl správně zjištěn skutkový stav a Nejvyšší soud by proto musel nahrazovat činnost příslušného soudu I. stupně v řízení podle oddílu třetího a čtvrtého zákona o soudní rehabilitaci. Takový postup by byl nejen v rozporu s ustanovením § 271 odst. 1 tr. ř., ale i s účelem řízení o mimořádném opravném prostředku - stížnosti pro porušení zákona. Za tohoto stavu rozhodl Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. tak, že věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Olomouci, jehož příslušnost ke konání přezkumného řízení je založena ustanovením § 7 reh. zák. Bude zapotřebí, aby se tento soud v novém řízení danou věcí znovu zabýval ve všech shora naznačených směrech a zjistil tak řádně skutkový stav v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí v předmětném rehabilitačním řízení. Pokud jde o budoucí právní posouzení věci je závěrem nezbytné poznamenat, že problematikou odepření vojenské služby z důvodu náboženského přesvědčení se již zabýval Ústavní soud České republiky a danou otázku řeší ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 285/97. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 7 tr. ř.). V Brně dne 21. srpna 2001 Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler