20 Cdo 1418/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. p. K. s. sv. C. a M., proti žalované M., s. a d. u. o. s., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 124/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.4.2001, č.j. 10 Co 129/2001-30, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, které v žalobě označila. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, jmenovitě na rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96, pokládal za rozhodující důsledky speciálního restitučního předpisu (zákona č. 298/1990 Sb.), resp. odtud plynoucího závěru, že subjekt, který je (podle něho) oprávněn k majetku vypočtenému v jeho příloze, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Právě to je totiž případ sporného majetku, a už proto žalobě vyhovět nelze.

Ve včasném dovolání žalobkyně (zastoupena advokátem) namítla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy přijatý výklad, založený na specialitě zákona č. 298/1990 Sb., má za protiústavní, a prosazuje názor, že tento předpis (jelikož nepředstavuje univerzální nápravu všech majetkových křivd) užití obecné úpravy ochrany vlastnického práva nevylučuje. Zákon č. 298/1990 Sb. sice z ní představuje výjimku, podle dovolatelky jej však nelze vykládat extenzívně; zvolená metoda taxativního výčtu (majetku, k němuž se vlastnictví obnovuje) měla za cíl jen to, aby byl zjednodušen způsob, jak v některých případech dosáhnout nápravy křivd, jež byly v minulosti způsobeny. Došlo-li k zabrání majetku bez právního důvodu, nebrání existence speciálního restitučního předpisu tomu, aby se oprávněný subjekt domáhal ochrany podle předpisu obecného, a ve shodném duchu uzavřel i Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 403/98.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, dále jen jako „o.s.ř“).

Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.

Podle § 236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon - v § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští.

Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou nebyly tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu, v důsledku čehož tímto ustanovením přípustnost dovolání doložit nelze.

Přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ též nevyplývá, neboť rozsudek není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím, a ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. není použitelné rovněž, jelikož není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházel rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším, resp. podmínka, že odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem vyslovil.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení § 239 odst. 2; žalobkyně totiž v odvolání navrhla, aby pro případ, že rozsudek odvolacího soudu bude potvrzen, připustil odvolací soud dovolání „z důvodu otázky zásadního právního významu ohledně způsobu aplikace zákona č. 298/1990 Sb.“, a odvolací soud na tento návrh nereagoval.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže § 239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může - zásadně - jít jen o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s.ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným.

Pojem „zásadního významu po právní stránce“ podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 101/1997).

Tato podmínka v dané věci splněna není, neboť odvolací soud aplikoval právní názor, jenž je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, a ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000) vysloven názor (z něhož odvolací soud vycházel), že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).

Standardně dovozovaným důsledkem toho je, že - za vymezených předpokladů - není rozhodná právní kvalifikace úkonů, které k odnětí majetku (řeholních řádů a kongregací) vedly, resp. zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, nýbrž záleží toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil.

Je tomu tak proto, že výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu“ (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu. K tomu není třeba (jak se domnívá dovolatel), aby úprava provedená zákonem č. 298/1990 Sb. byla identifikována s úpravou (církevních majetkových poměrů) komplexní resp. aby byl nástrojem univerzální nápravy všech majetkových křivd.

Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků (a individuálně výčtový charakter tomu nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).

Ani dovolatelkou předkládané pojetí, zužující „restituční“ povahu zákona č. 298/1990 Sb. (jakožto předpisu speciálního) na majetkovou obnovu, odůvodněnou potřebou zjednodušeného způsobu řešení právních poměrů konkrétních subjektů, obstát nemůže. Není představitelné, aby toliko na základě zjevně nahodilých okolností (politické vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) bylo deklarováno, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci byly (případně) odňaty naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou Náboženské matice. Existující vlastnické právo může stěží být „navíc“ založeno zákonem, a to k okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.

Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty (jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Z pohledu intencionálního zákon č. 298/1990 Sb. zjevně představoval jistý (první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další. V případě, že by se prosadil názor, který zastává dovolatel, byly by prakticky vyloučeny; „restituce církevního majetku“ by se prováděly v rámci soudních řízení, na základě obecných občanskoprávních předpisů.

Obavu z protiústavnosti konečného účinku zákona č. 298/1990 Sb. by v té podobě, jak ji vyjádřila dovolatelka, bylo možno spojovat i s jinými restitučními předpisy; názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000 (v tomto usnesení odmítl Ústavní soud ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné). Podávaný výklad je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně konformní. Oproti dovolatelem namítanému nálezu ze dne 21.12.1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, se tato rozhodnutí týkají přímo těch právních vztahů, o něž jde i v posuzované věci.

Tím je doloženo, že s napadeným rozhodnutím znak zásadního významu po právní stránce spojovat nelze, pročež dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 o.s.ř.

Jelikož ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinných podle § 243b odst. 4, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; žalované, jež by měla nárok na jejich náhradu, však ve stadiu dovolacího řízení (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2002

JUDr. Vladimír Kurka, v.r.

předseda senátu