Z odůvodnění: Dne 9.5.1997 podala ministryně spravedlnosti proti citovanému rozsudku stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného, v níž vyjádřila názor, že čin, jehož se L.K. dopustil, byl jako trestný podle § 270 odst.1 písm.b) tr.zák.1950 označen soudem v rozporu se zásadami platnými v demokratické společnosti, neboť v takové společnosti je svoboda náboženského vyznání zaručena i v tom směru, že nikdo nemůže být donucován vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím a náboženským vyznáním. Poukázala přitom na čl. 15 odst.3 Listiny základních práv a svobod, která je součástí současného demokratického pořádku České republiky a je zakotvena v Ústavě ČR, takže na čin, pro který byl L.K. odsouzen napadeným rozsudkem se vztahuje ustanovení § 1 odst.2 zák.č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Z podnětu této stížnosti pro porušení zákona projednal věc odsouzeného Nejvyšší soud v neveřejném zasedání již dne 22.7.1997 a podle § 268 odst.1 tr.ř. ji zamítl, když porušení zákona neshledal. V odůvodnění svého usnesení sp.zn. 2 Tzn 43/97 tehdy předně konstatoval, že podle § 270 odst.1 písm.b) tr.zák.1950, upravujícího trestný čin vyhýbání se služební povinnosti, jímž byl odsouzený uznán vinným, se tohoto trestného činu dopustil ten, kdo se mj. úmyslně vyhnul plnění služebních povinností tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení. Pachateli tohoto trestného činu, a tedy i L.K. podle tehdejšího zákona hrozil trest odnětí svobody až na pět let. Vzhledem k tomu, že odsouzený dne 4.1.1959 po nástupu vojenské základní služby u v.ú. 8039 Jemnice odmítl převzít stejnokroj a účastnit se vojenského výcviku s tím, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, byl soudem I. stupně plně v souladu s tehdy platným trestním zákonem uznán vinným výše uvedeným trestným činem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odsouzený prohlásil, že vojenskou službu konat nebude, protože je členem náboženské sekty Jehovistů a na svém názoru setrval i poté, co se mu funkcionář vojenského útvaru snažil vysvětlit nesprávnost jeho jednání. Své rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona pak Nejvyšší soud odůvodnil zejména tím, že obecně je jednání spočívající v realizaci úmyslu vyhnout se výkonu vojenské služby nebo plnění vojenských povinností, stejně jako jejich odpírání, trestné i podle nyní platného trestního zákona a to jako trestný čin vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby podle § 280 odst.2 tr.zák. Zásadní rozdíl mezi situací v roce 1959 a současnou dobou pro pachatele takového jednání spočívá v tom, že pokud v minulosti, až do 14.3.1990, kdy nabyl účinnosti zák.č. 73/1990 Sb. o civilní službě (nyní zák.č. 18/1992 Sb.), občanovi jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, neměl legální možnost výkon této služby odmítnout a zvolit alternativní službu beze zbraně. Zákon o civilní službě zabezpečuje možnost realizace svobody svědomí a náboženského vyznání v souladu s čl. 15 odst.3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo náboženským vyznáním. Tato Listina se na základě Ústavy ČR (ústavní zákona č. 1/1993 Sb.) stala součástí ústavního pořádku samostatné České republiky od 1.1.1993, tj. ode dne jejího vzniku. Znění citovaného článku Listiny však neznamená bez dalšího absolutní zbavení povinnosti konat vojenskou službu u občanů, kterým v tom brání jejich svědomí nebo náboženské vyznání, ale může se tak stát v současné době pouze tehdy, jestliže podají prohlášení o odepření vojenské základní (náhradní) služby nebo vojenských cvičení v souladu s § 2 nyní účinného zák.č. 18/1992 Sb. o civilní službě. Pokud tak daný občan neučiní a po obdržení povolávacího rozkazu úmyslně nenastoupí k určenému vojenskému útvaru, dopustí se, za splnění dalších zákonných podmínek, trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst.1 tr.zák. Kdo pak po nastoupení vojenské činné služby odepře ji dále vykonávat, dopustí se trestného činu vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby podle § 280 odst.2 tr.zák. To obdobně platí i ohledně neplnění povinností ve vztahu k civilní službě. Listina základních práv a svobod má svůj základ v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), která byla členskými státy Rady Evropy sjednána v Římě dne 4.11.1950 a posléze doplněna řadou dodatkových protokolů. Tato Úmluva vstoupila v platnost dne 18.3.1992 pro tehdejší Českou a Slovenskou Federativní republiku (ve znění protokolů č.3, 5 a 8 a včetně navazujícího Dodatkového protokolu a protokolů č.2, 4,6 a 7). Podle čl. 4 odst.3 písm.b) Úmluvy, se za nucenou nebo povinnou práci nepovažuje služba vojenského charakteru nebo v případě osob, které odmítají vojenskou službu z důvodů svědomí v zemích, kde je takové odmítnutí vojenské služby uznáváno, jiná služba vyžadovaná místo povinné vojenské služby. Z uvedeného je zřejmé, že ani samotná Úmluva nevyžaduje jednoznačně, aby právní řád členské země Rady Evropy uznával právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí, resp. není porušením Úmluvy, jestliže takovéto právo právní řád členské země svým občanům neposkytuje. Současná právní úprava platná v České republice sice takovéto právo občanům garantuje, ale děje se tak nad rámec Úmluvy, z níž vyplývá, že právo na odmítnutí vojenské služby, resp. právo na náhradní službu beze zbraně doposud není součástí kodexu mezinárodně uznávaných lidských práv. Na základě ústavní stížnosti odsouzeného podané dne 5.8.1997 proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.7.1997 projednal věc Ústavní soud České republiky dne 7.10.1998 a svým nálezem sp.zn. II. ÚS 285/97 výše citované usnesení Nejvyššího soudu zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud mj. uvedl, že u stěžovatele se jedná o čin, který směřoval k uplatnění základního práva občana zaručeného mu Ústavou a vyhlášeného ve všeobecné deklaraci lidských práv, který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášený za trestný. Odsouzení stěžovatele za čin jím spáchaný bylo tedy podle názoru Ústavního soudu provedeno v rozporu s principy demokratické společnosti, a to nerespektováním občanských a politických práv, zaručených Ústavou a vyjádřených v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. U stěžovatele se jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí i náboženství, jak to má na mysli čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z 10.12.1948. Ústava z roku 1948, platná v roce 1959, tuto svobodu svědomí a vyznání sice formálně zaručovala, ovšem norma nižší právní síly (zákon), aby takovéto právo občan mohl realizovat, vydána nebyla a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala. Stěžovatel tedy neměl vůbec žádnou možnost, aby mohl dostát svým povinnostem, uloženým mu zákonem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Je proto nutno chápat člověka, který na základě svého nezvratného náboženského přesvědčení je ochoten na sebe vzít následky, vyplývající z odsouzení. Takto nazíraný čin jednotlivce není možno chápat jako úmyslný trestný čin. Pokud trestní právo chránilo v té době společnost i jednotlivce, nutno společnost chápat jako společnost výlučně socialistickou se znaky protidemokratičnosti, vůči níž ochrana jednotlivce s jeho základními právy byla v totálním nepoměru. O základní svobodě jedince nebylo možno již hovořit vůbec, neboť byla vytěsňována potřebami režimu. Zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve svém úvodním ustanovení § 1 neváže ochranu základních lidských práv a svobod výlučně na Českou republikou vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy. Odkazuje na principy demokratické společnosti a na občanská politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Všeobecně, ale nikoli nad rámec čl. 10 Ústavy. Proto kromě výše citovaného čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 je nutno mít na vědomí i ustanovení čl. 9 odst.2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, kdy svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. V posuzovaném případě nejen, že se nejednalo o omezení tohoto základního práva občana, ale šlo o jeho popření. S ohledem na citovaný nález Ústavního soudu, z něhož jednoznačně vyplývá, že jednání L.K. již v době, kdy se ho dopustil nebylo trestným činem, podanou stížnost pro porušení zákona Nejvyšší soud projednal znovu a rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr.ř. obviněného zprostil obžaloby, když byl tímto rozhodnutím Ústavního soudu v této věci vázán. Podle článku 89 odst.2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. ve znění novel (Ústava ČR), je totiž vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby. |