5 Tz 149/2001




U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky projednal dne 25. července 2001 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. G., proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 27/91, v trestní věci vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 1 Rtv 14/91, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. G. byl rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, uvedeného patentem číslo 19/1855 říšského zákoníku (dále „jen vojenský trestní zákon z r. 1855\") a podle § 149 tohoto zákona za použití § 92 a § 125 vojenského trestního zákona z r. 1855 byl odsouzen k trestu těžkého žaláře v trvání 12 měsíců, zostřeného jednou měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v každém třetím měsíci trestu. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení. Trestného činu porušení subordinace se obviněný J. G. dopustil tím, že po nastoupení vojenské základní služby dne 1. 10. 1949 u vojenského útvaru v P. odmítl převzít na rozkaz účetního setniny vojína S. L. a velitele štábního kapitána F. S. služební pušku za účelem výcviku s ní, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení svědka Jehovova. 

Z obsahu spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 14/91 Nejvyšší soud České republiky zjistil, že trestní spis vedený u bývalého Krajského vojenského soudu v Brně pod sp. zn. Ktr 420/49, ani rozsudek v této věci se nedochovaly, protože spis byl v roce 1982 komisionálně skartován v tehdejším Archivu Československé lidové armády v Olomouci. Z podnětu L. G., syna obviněného J. G., se konalo před bývalým Vojenským obvodovým soudem v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 1 Rtv 14/91 přezkumné řízení podle oddílu čtvrtého zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci\"). Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně i bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře rozhodovaly v přezkumném řízení podle zákona o soudní rehabilitaci jen podle kopie záznamu v rejstříku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně, v němž byl uveden zločin, pro který byl obviněný J. G. odsouzen, trest uložený obviněnému a datum vyhlášení rozsudku. Pro toto přezkumné řízení byla obviněnému J. G. ustanovena obhájkyně JUDr. A. P. z advokátní kanceláře v B. 

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/91, byl podle § 14 odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci jako nedůvodný zamítnut návrh L. G. na soudní rehabilitaci obviněného J. G. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně odůvodnil rozhodnutí tím, že bývalý Krajský vojenský soud v Brně správně zjistil skutkový stav věci a také správně z právního hlediska posoudil spáchaný skutek. Protože nešlo ani o zřejmý nepoměr uloženého trestu ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a při výměře trestu byla respektována všechna zákonná hlediska, byl návrh zamítnut. Proti tomuto usnesení podala obhájkyně obviněného J. G. stížnost. 

Bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře projednal dne 6. 8. 1991 pod sp. zn. 4 Rtvo 27/91 v neveřejném zasedání stížnost proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/91, a rozhodl podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci tak, že z podnětu podané stížnosti se napadené usnesení v celém rozsahu zrušuje a současně se zrušuje ve výroku o trestu rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, kterým byl obviněný J. G. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona z roku 1855 a odsouzen k trestu těžkého žaláře v trvání 12 měsíců, zostřeného jednou měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v každém třetím měsíci trestu. Bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře současně zrušil všechna další rozhodnutí, která na zrušenou část rozsudku obsahově navazovala. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že s ohledem na znění rehabilitačního zákona je soud oprávněn přezkoumávat původní rozhodnutí pouze ve vztahu k platnému zákonu v době, kdy bylo ve věci rozhodováno. Z tohoto pohledu závěry bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně o tom, že skutkově i právně bývalý Krajský vojenský soud v Brně posoudil jednání obviněného J. G. jako zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona z roku 1855, jsou odpovídající. Obviněný J. G. tím, že jako voják odmítl splnit rozkaz účetního setniny, aby převzal služební pušku k výcviku, naplnil zákonné znaky uvedeného zločinu. Na věci pak nemůže nic změnit ani skutečnost, že takto jednal z náboženských důvodů. Naproti tomu bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře dospěl k přesvědčení, že obviněnému J. G. byl uložen trest, jehož výměra byla ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost, a uvedl, že je nezbytné, aby bylo zohledněno, že motivem jednání obviněného bylo náboženské přesvědčení, přičemž v tehdejší době nebyla dána možnost náhradního řešení místo výkonu vojenské služby. Bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně uložil, aby rozhodl o trestu obviněného J. G. za zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona z roku 1855, jímž byl uznán vinným rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, přičemž bylo nutno zvážit, zda ve věci nepřichází v úvahu aplikace některé z amnestií vyhlášených od odsouzení obviněného. 

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/91, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, se obviněný J. G. odsuzuje podle § 270 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen „tr. zák. 1950\") k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž podle § 24 odst. 1 a § 25 odst. 1 tr. zák. 1950 se výkon trestu odnětí svobody odkládá na zkušební dobu jednoho roku. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 2. 11. 1991. V odůvodnění rozsudku bývalý Vojenský obvodový soud v Brně mj. uvedl, že při rozhodování o trestu byl soud nucen, vzhledem ke změnám trestního zákona, k nimž došlo od roku 1949, se zabývat otázkou působnosti trestních zákonů ve smyslu § 16 odst. 1, 2 tr. zák. Tuto otázku bylo nutno řešit i za situace, kdy výrok o vině zůstal nedotčen, neboť trestností činu podle citovaného zákonného ustanovení je třeba rozumět nejen možnost uznat obviněného vinným, ale i uložit mu přiměřený trest. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho nebo onoho trestního zákona dosaženo s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně dospěl k závěru, že posouzení trestnosti činu obviněného je nejpříznivější podle trestního zákona z r. 1950. Obviněnému proto uložil trest odnětí svobody blíže spodní hranice zákonné trestní sazby v trvání 6 měsíců a výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku, což odůvodnil tím, že obviněný do spáchání trestného činu vedl řádný život a pokud byl odsouzen, bylo to vždy v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. 

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/91, bylo rozhodnuto tak, že obviněný J. G. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 a podle čl. II. odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se mu promíjí uložený trest odnětí svobody s tím, že se dnem tohoto rozhodnutí na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 12. 1991.

Ministr spravedlnosti České republiky podal ve prospěch obviněného J. G. stížnost pro porušení zákona proti usnesení Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 27/91. Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal na znění ustanovení § 2 odst. 6 platného trestního řádu, na ustanovení § 270 odst. 1 tr. zák. 1950, o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti a dále na ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci a uvedl, že těmito ustanoveními se bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře neřídil. Podle ministra spravedlnosti z řady důkazů jednoznačně vyplývá, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, a proto se na jeho jednání vztahuje ustanovení § 1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, které je nutno posuzovat v souvislosti s ustanovením § 1 odst. 1 uvedeného zákona o účelu zákona o soudní rehabilitaci. Podle názoru ministra spravedlnosti se jedná o čin, který směřoval k uplatnění základních práv a který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ministr spravedlnosti namítl, že soud pochybil, jestliže v rehabilitačním řízení ponechal výrok o vině nezměněn. Ústavní soud České republiky v citovaném nálezu extenzívně vyložil pojem trestu ve smyslu § 6 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu tak, že smyslem zákona č. 198/1993 Sb. je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, a proto i samotný výrok o vině, aniž je vázán na trest podle trestního práva, představuje sám o sobě určitý více méně citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestněprávním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán, neboť člověk, kterého se výrok o vině týká, je jím nesporně postižen ve sféře své osobní cti a pověsti. Podle stížnosti pro porušení zákona soud pochybil také tím, že ve smyslu § 9 zákona o soudní rehabilitaci nerozhodoval ve veřejném zasedání a že nezajistil účast obhájce. 

Ministr spravedlnosti České republiky proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 27/91, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. a § 1 zákona o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného J. G., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., případně podle § 271 odst. 1 tr. ř. 

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost napadeného usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře, jakož i správnost řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, protože zákon porušen nebyl. K tomuto rozhodnutí dospěl na základě následujících skutečností:

Vzhledem ke skartaci spisového materiálu bývalého Krajského vojenského obvodového soudu v Brně mohl Nejvyšší soud přezkoumat správnost výroků původního rozhodnutí jen v omezeném rozsahu a musel se zaměřit na zjištění, zda již ze samotného původního odsuzujícího rozhodnutí, které však také nebylo k dispozici, a následného rozhodnutí v přezkumném řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona, vyplývá taková nesprávnost, která je činí bez ohledu na nedostatek spisového materiálu nezákonným.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal především způsob rozhodnutí o účasti obviněného J. G. na soudní rehabilitaci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, a z řízení, jež mu předcházelo. Předmětem zkoumání tedy bylo, zda soud postupoval v souladu s ustanoveními § 4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci. Nejvyšší soud posuzoval, zda bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře rozhodoval o soudní rehabilitaci z podnětu oprávněné osoby (§ 5 zákona o soudní rehabilitaci), zda přezkoumával rozhodnutí podléhající soudní rehabilitaci (§ 4 zákona o soudní rehabilitaci) a zda byl dán důvod ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí (§ 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci), a pokud tomu tak bylo, zda zde neexistoval jiný důvod a zda nebylo třeba zrušit přezkoumávané rozhodnutí v jiném rozsahu. 

	Nejvyšší soud zjistil, že o soudní rehabilitaci bylo rozhodováno na návrh syna obviněného L. G., který byl osobou oprávněnou podat návrh na soudní rehabilitaci svého zemřelého otce J. G. Návrh a následné přezkumné řízení se týkaly odsouzení, které je uvedeno v ustanovení § 4 písm. c), f) zákona o soudní rehabilitaci, protože obviněný J. G. byl v původním řízení bývalým Krajským vojenským soudem v Brně pravomocně odsouzen pro trestný čin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona z roku 1855. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně byl povinen přezkoumat původní odsuzující rozhodnutí z toho hlediska, zda není zatíženo některou z vad vypočtených v ustanovení § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, nebo vadou obdobnou, pro kterou by bylo třeba přezkoumávané rozhodnutí zrušit zcela nebo v části, v níž je vadné.

	Bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře v usnesení ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 22/91, po přezkoumání původního odsuzujícího rozhodnutí, shledal vadu uvedenou v ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, tj. dospěl k závěru, že výměra původně uloženého trestu byla ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Proto bylo zrušeno přezkoumávané rozhodnutí ve výroku o trestu. Pokud jde o jiné možné vady vypočtené v ustanovení § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, výše zmíněný nedostatek spisového materiálu neumožnil učinit závěr, že by snad přezkoumávané odsuzující rozhodnutí bylo zatíženo některou z procesních vad týkajících se původního řízení ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona o soudní rehabilitaci. Rovněž zjištění jiné obdobné vady za této situace nebylo možno opřít o jakýkoli podklad. V úvahu tedy přicházelo pouze posouzení, zda zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí týkajícího se obviněného J. G. nepřicházelo v úvahu též podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, tj. pro vadu spočívající v tom, že stíhaný skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem. Tato vada by však mohla být zjištěna jen za předpokladu, jestliže již v době původního odsouzení – s přihlédnutím ke všem relevantním zákonným ustanovením platným v době rozhodování – nešlo o trestný čin. Nejvyšší soud České republiky zde zdůrazňuje nutnost zjištění rozporu s tehdy platným zákonem, třebaže v době rozhodování o návrhu na soudní rehabilitaci již takový zákon neplatil. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně k takovému závěru nedospěl, a proto následně v rámci rehabilitačního řízení uznal obviněného J. G. vinným týmž skutkem, byť kvalifikovaným podle mírnějšího ustanovení § 270 odst. 1 tr. zák. 1950. 

	Tehdy platným zákonem ve výše uvedeném smyslu byl v posuzovaném případě vojenský trestní zákon z roku 1855, který platil v době spáchání skutku, pro nějž byl obviněný J. G. trestně stíhán. Zločinu porušení subordinace podle § 145 vojenského trestního zákona z roku 1855 se dopustil ten, kdo v čase, kdy nachází se ve skutečné službě, nebo i mimo tento čas, odepře rozkazu představeného ke službě se vztahujícímu povinnou poslušnost, nebo též jen úctu vůči představenému povinnou kdykoli a kdekoli úmyslně opomíjí. Podle § 146 písm. c) cit. zák., který pojednává o způsobech porušení subordinace, odepření poslušnosti nebo povinné úcty může se díti nesplněním rozkazu nebo nařízení představeného. Ustanovení § 149 vojenského trestního zákona z roku 1855 nazvané „Odepřené neb úmyslně opominuté provedení služebního rozkazu. Trest\" zní: Odepře-li se provedení služebního rozkazu nebo ke službě se vztahujícího nařízení představeného, nikoliv sice násilně, avšak neurvalým neb urážlivým způsobem, nebo neprovede-li se úmyslně důležitý služební rozkaz, potrestán buď vinník žalářem od tří až do pěti let, v čas války však od pěti až do desíti let a podle okolností, zvláště, týkal-li se rozkaz nějakého služebního výkonu proti nepříteli, nebo vzešla-li z neprovedení velká škoda pro službu, smrtí zastřelením. 

	Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zák. 1950 spáchal ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že a) se poškodil na zdraví, opil nebo učinil jinak nezpůsobilým, nebo b) padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 spočívající v tom, že se pachatel odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, bylo přitom bezvýznamné, zda pachatel náboženské nebo jiné přesvědčení jen předstíral nebo zda bylo jeho přesvědčení opravdové. Zákon k trestnosti rovněž nevyžadoval, aby pachatel byl veden trvalým úmyslem vyhýbat se plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu. 

	Obviněný J. G. byl původně odsouzen rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, pro zločin porušení subordinace podle výše uvedených ustanovení vojenského trestního zákona z roku 1855 proto, že se odvolával na náboženské přesvědčení. K tomu je třeba uvést, že zákon o soudní rehabilitaci stanovil, do jaké míry nelze považovat předchozí odsouzení za spravedlivá a zákonná. Proto ustanovením § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci byla přímo ze zákona zrušena odsuzující soudní rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách (§ 1 cit. zákona). Zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona z roku 1855 ani trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zák. 1950, jehož spácháním byl v posuzovaném případě následně uznán vinným obviněný J. G., není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, podle kterého byla některá odsuzující soudní rozhodnutí zrušena přímo ze zákona, aniž by bylo třeba jejich zákonnost jakkoli přezkoumávat. Vzhledem k tomu nelze bez dalšího považovat odsouzení obviněného J. G. za nezákonné jen proto, že se při jeho spáchání odvolával na své náboženské přesvědčení. Pokud zákonodárce odsouzení za takový trestný čin nepovažoval za nutné zrušit přímo ze zákona podle § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, pak nejde o čin, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům demokratické společnosti respektující zaručená občanská politická práva a svobody. Naopak, umožnil-li zákonodárce, aby odsouzení pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 tr. zák. 1950, uvedené v § 4 písm. c) zákona o soudní rehabilitaci, bylo zrušeno pouze v rámci přezkumného rehabilitačního řízení a jen v tom případě, že byla zjištěna některá vada takového rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 cit. zákona či jiná obdobná vada, je nepochybné, že existují odsuzující soudní rozhodnutí pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 tr. zák. 1950, která žádnou z těchto vad netrpí a je nutno je považovat za zákonná, třebaže se jednalo o odsouzení za trestné činy podle § 270 tr. zák. 1950, spáchané s odvoláním se na náboženské přesvědčení.

	Vzhledem k ustanovením § 1, § 2 odst. 1, § 4 písm. c) a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci nelze trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zák. 1950, jehož spácháním byl obviněný J. G. v rehabilitačním řízení uznán vinným, považovat za čin, který by byl prohlášen za trestný čin v rozporu s principy demokratické společnosti, právního státu a s mezinárodními normami o lidských právech a svobodách. Proto ani odsouzení pro uvedený trestný čin nelze samo o sobě pokládat za neslučitelné s demokratickými a právními principy a bez dalšího v něm shledávat porušení zákona, třebaže k původnímu odsouzení došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 za skutek spáchaný po 5. květnu 1945 (§ 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci). 

	Nejvyšší soud je vázán zákonnou úpravou vyplývající ze zákona o soudní rehabilitaci, a případné porušení zákona musel posuzovat i z tohoto hlediska. Nejvyšší soud přitom správnost napadeného rozhodnutí i správnost předcházejícího řízení v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané podle § 266 odst. 1 tr. ř. posuzuje ex tunc, tedy podle skutkového i právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř. kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Zákon v této části řízení o stížnosti pro porušení zákona tzv. nova nepřipouští. Z článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv nelze dovodit „právo na odepření vojenské služby\". Citované ustanovení totiž pouze deklaruje svobodu myšlení, svědomí, náboženství a víry. Podle něj každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změniti své náboženství nebo víru, jakož i svobodu, projevovati své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů. Článek 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv uvádí, jaké mají být meze výkonu deklarovaných práv a svobod. Ani z jednoho z těchto ustanovení nevyplývá, že by snad trestní postih neplnění některých zákonem stanovených povinností vůči státu, a to i s poukazem na náboženské přesvědčení, nebyl přípustný. Rovněž mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, konkrétně Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (oba publikované pod č. 120/1976 Sb.) a evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) nekonstruují žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské. Proto je v mnoha demokratických a právních státech přípustný trestní postih bezdůvodného odmítnutí nástupu či výkonu vojenské služby nebo neplnění i některých dalších povinností, a to v určitých státech dokonce i bez možnosti volby alternativní služby k vojenské službě [viz rovněž např. ustanovení čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož plyne, že nikoli ve všech zemích vázaných citovanou Úmluvou je uznáváno za přípustné odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí].

Ministr spravedlnosti se ve stížnosti pro porušení zákona dovolává též obsahu nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000 a domnívá se, že v případě obviněného J. G. šlo o čin, který směřoval k uplatnění základních práv a který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. Nejvyšší soud již výše uvedl, že takový výklad nemá oporu v zákoně, nehledě k tomu, že zmíněný nález byl krátce po svém vyhlášení překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS-st.-14/01, podle něhož, jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nelze aplikovat ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za nezbytné poukázat též na článek 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti i v právech a že základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezměnitelné. Významný je též článek 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o tom, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Konečně Nejvyšší soud zdůrazňuje znění článku 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. V tomto článku se zaručuje rovnost všech lidí bez rozdílu, vyjadřuje se univerzálnost základních práv a svobod a tím také všeobecný zákaz jakékoliv diskriminace či zvýhodňování některých skupin (srov. prof. JUDr. Václav Pavlíček a kolektiv: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl, Práva a svobody, Linde Praha, a. s. 1999, str. 50-51). Tomuto článku Listiny práv a svobod by odporovalo, kdyby mělo docházet ke zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí jen u těch obviněných, kteří nenastoupili vojenskou službu nebo odepřeli konat vojenskou službu z náboženských důvodů, zatímco u obviněných, kteří se takových činů dopustili z jiných důvodů a bez odvolání se na náboženské nebo jiné přesvědčení, by ke zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí nedocházelo. Zákaz diskriminace z náboženských důvodů na druhé straně znamená, že z týchž důvodů nelze jednu skupinu osob zvýhodňovat proti jiné skupině (články 1, 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

V řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, Nejvyšší soud nezjistil žádné porušení trestního řádu, které by mělo za následek vadnost napadeného rozhodnutí. Ministr spravedlnosti České republiky namítal, že napadené rozhodnutí je vadné i proto, že bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře rozhodoval v neveřejném zasedání a že nezajistil obviněnému obhájce. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 17 odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci, na řízení o odvolání nebo stížnosti se v řízení podle zákona o soudní rehabilitaci užijí příslušná ustanovení trestního řádu. Na řízení o stížnosti se vzhledem k tomuto ustanovení použijí ustanovení § 146 a násl. tr. řádu. Pokud soud rozhoduje v neveřejném zasedání podle § 240 tr. řádu, rozhoduje tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Podle § 17 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci na způsob rozhodování soudu podle tohoto zákona, s výjimkou rozhodování podle oddílu šestého, se užije ustanovení § 119 odst. 1 tr. ř. Podle § 119 odst. 1 tr. ř. soud rozhoduje rozsudkem tam, kde to zákon výslovně stanoví; v ostatních případech rozhoduje, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením. Bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře rozhodoval v neveřejném zasedání a rozhodl v souladu se zákonem usnesením. Nepřípadná je též námitka stížnosti pro porušení zákona, že soud „nezajistil\" obviněnému obhájce. Z obsahu spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 14/91 vyplývá, že obviněnému J. G. byla dne 24. 4. 1991 ustanovena obhájkyně pro přezkumné řízení JUDr. A. P., která také dne 21. 5. 1991 podala za obviněného J. G. stížnost proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/91, o níž bylo rozhodnuto napadeným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře. V této souvislosti je třeba zmínit i to, že podle § 242 tr. ř. neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele a že jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny. Z protokolu o neveřejném zasedání u bývalého Vyššího vojenského obvodového soudu v Táboře ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 27/91, Nejvyšší soud zjistil, že neveřejné zasedání se konalo za přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele a dále byl přítomen tomuto neveřejnému zasedání podle tehdejší právní úpravy prokurátor bývalé vyšší vojenské prokuratury. Je tedy zřejmé, že ani v těchto směrech nebyl zákon porušen. 

Nejvyšší soud shledal, že v přezkoumávané věci zákon porušen nebyl, a proto stížnost pro porušení zákona, která byla podána ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. G., podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl. 

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 25. července 2001


Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek