20 Cdo 1497/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce B. a. sv. M. a sv. V. v P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému h. m. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 6/94, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.3.2001, č.j. 58 Co 539/2000 - 189, takto:
Rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 21.3.2001, č.j. 58 Co 539/2000 - 189, se zrušuje a věc se
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Soud prvního
stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, jež v
žalobě označil, pokládaje (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.
zn. 3 Cdon 404/96 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 280/96) za
rozhodující, že nejsou uvedeny v přílohách zvláštního restitučního zákona č.
298/1990 Sb., jestliže k převodu nemovitostí na stát došlo při výkonu státního
dozoru nad majetkem církví a náboženských společností darovací smlouvou
Náboženské matice.
Odvolací soud
tento rozsudek změnil, a žalobě vyhověl, když se soudem prvního stupně se
ztotožnil pouze v závěru, že na určení žalobcova práva je - ve smyslu § 80
písm. c/ o.s.ř. - naléhavý právní zájem. Odlišně však hodnotil důsledky toho,
že předmětem určení je majetek, který stát sice převzal po roce 1948, avšak k
jeho navrácení zákonem č. 298/1990 Sb. nedošlo. Tento zákon podle odvolacího
soudu není "typickým restitučním zákonem", jelikož má "toliko výčtový
charakter", a aniž by "se zmínil o konkrétních způsobech přechodu majetku na
stát", prohlašuje jednotlivé věci vlastnictvím určitých církevních
subjektů. Tím upravuje jen některé majetkové vztahy, a to tak, že v některých
případech "vlastnické právo konstituuje a v jiných je pouze deklaruje", a byl
pojat jako "částečné a nekomplexní řešení" s vědomím, že k přijetí dalších
předpisů dojde v budoucnu. Proto, uzavřel odvolací soud, zákon č. 298/1990 Sb.
nevylučuje, aby se církevní řády (včetně žalobce), byl-li jim nemovitý
majetek odňat státem protiprávně a v rozporu s tehdy platnými předpisy,
domáhaly ochrany svých práv za použití obecných občanskoprávních norem. To se
uplatní i v dané věci, jelikož právě v rozporu s dobovým právem Náboženská
matice darovala sporné nemovitosti státu, neboť - povolána pouze k jejich
správě - nebyla oprávněna tyto věci zcizovat. I odvolací soud odkázal na
existující judikaturu, oproti soudu prvního stupně jinou, jmenovitě na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1077/97 a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 403/98.
Ve včasném
dovolání žalovaná (zastoupena advokátem) namítla, že rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky je tomu tak
především proto (jak se podává z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu), že církevní
subjekty mohou uplatnit vlastnické právo pouze k majetku, uvedenému v příloze
speciálního zákona č. 298/1990 Sb., a o takový majetek v dané věci nejde; jinak
je ignorována obecná zásada, že speciální právní úprava má přednost před
úpravou obecnou. Závěr o neplatnosti darovací smlouvy Náboženské matice nadto
odvolací soud dovodil bez toho, že jej zdůvodnil jakýmkoli "přesvědčivým důkazem",
a nezabýval se případnou možností jejího "zhojení", popřípadě vydržením
dotčených nemovitostí, jakož ani tím, že se žalobce o ně "nestaral a své
vlastnické právo nerealizoval", v důsledku čehož šlo o věc opuštěnou, jejímž
vlastníkem se "automaticky" stal stát. Pominuta byla konečně i podmínka
naléhavého právního zájmu na určení práva, již žalobce doložit ani nemohl,
jestliže měl k dispozici žalobu na plnění.
Podle části
dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů (tak tomu v dané věci bylo, jestliže odvolací soud rozhodoval
o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který byl vydán před 1.1.2001 -
srov. bod 15 téhož) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001
- dále jen "o.s.ř.").
Dovolání je ve
smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti
rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatelka jím uplatnila způsobilý dovolací důvod,
jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Jelikož s výjimkou
vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly dovolatelkou tvrzeny a z
obsahu spisu se nepodávají), je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem
vázán, je předmětem přezkumu v první řadě správnost posouzení, jaké důsledky
pro dotčené právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých
majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve
znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), ke kterému v
dané věci dospěl odvolací soud.
Dovolání je
důvodné.
Podle preambule
zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům
a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich
nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3
nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k
1.8.1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek
uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví a. o., a za vlastnictví jednotlivých řádů
a kongregací a a. o. byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl
ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde
se nachází.
V judikatuře
Nejvyššího soudu byl mnohokrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3
Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn.
2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp.
zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000,
sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001,
sp. zn. 20 Cdo 28/2000, a ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000) vysloven
názor, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku
vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického
práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při
výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v
příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci
sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).
Nejvyšším soudem
zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející
z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností,
byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy
typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v
tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplývaly ze
všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a
kongregací. Tomu pak odpovídá, stejně jako v případě jiných restitučních
předpisů, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními prostředky
především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány,
a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl
právě v jejich rámci ve prospěch státu odnímán. Navzájem odlišné vlastnické
důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen
není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného
oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní poměry nemění) proto
nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí
vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko
na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již
zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil.
Výklad speciality
zákona č. 298/1990 Sb. tedy Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho celkového
"restitučního" charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných)
stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj
samozřejmé, a "restituční skutkovou podstatu" (určitou formu odnětí majetku)
lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází, jak je výše
uvedeno, z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských
společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu p. v. c., resp.
ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a
kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) N. m., a v oprávněních, plynoucích
pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku -
(typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu
(právě z této skutkové základny soudy v posuzovaném případě vycházely). K tomu
není třeba, jak se domníval odvolací soud, aby úprava provedená zákonem č.
298/1990 Sb. byla identifikována s úpravou (církevních majetkových
poměrů) komplexní resp. úpravou veškerých majetkových vztahů řádů a kongregací ke
všemu jejich majetku, který byl v minulosti odňat.
Zákon č. 298/1990
Sb. tím nabývá znaků (a "výčtový charakter" tomu nepřekáží) obdobných těm, jež
náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy
speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních)
předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že
jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů
restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty
instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 9/1999).
Pojetí, kdy zákon
č. 298/1990 Sb. "v některých případech vlastnické právo konstituuje, v jiných
je pouze deklaruje" obstát nemůže. Není představitelné, aby toliko na základě
nahodilých okolností (typicky politické vůle, podkladové dostupnosti či
hospodářské potřeby) bylo stanoveno, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh
uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona,
zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci
mu byly (případně) odňaty naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou
N. m. Existující vlastnické právo může stěží být "navíc" založeno zákonem, a to
k okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.
Nejvyšší soud
vykládá zákon č. 298/1990 Sb. v kontextu celého právního řádu.
Ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že majetek, jehož
původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace,
nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z
toho logicky plyne, že tyto subjekty (jmenovitě řády a kongregace) za současné
vlastníky nepokládá. Lze souhlasit s tím, že z pohledu intencionálního zákon č.
298/1990 Sb. představoval jistý (první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního
majetku, a citované ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá
legislativní kroky další; v případě, že by se však prosadil názor, který
odvolací soud zastává, byly by prakticky vyloučeny; "restituce církevního
majetku" by se prováděly v rámci soudních řízení, na základě obecných
občanskoprávních předpisů.
Názor, který
Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje nejen tomu, který vyjádřil Ústavní soud
nejen v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník
1996, díl II., na straně 607 až 609, ale i v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn.
II. ÚS 107/2000; jím Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku ze dne
30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěry
shodné. Oproti odvolacím soudem dovolávanému nálezu ze dne 21.12.1998, sp. zn.
IV. ÚS 403/98, se tato rozhodnutí týkají přímo těch právních vztahů, o něž jde
i v posuzované věci.
Poukaz na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21.12.1999, sp. zn. 2 Cdon 1077/97, není případný
proto, že se zabývá - viděno z jeho odůvodnění - otázkou jinou než v dané věci
rozhodnou (platností darovací smlouvy Náboženská matice), zatímco otázka
důsledků zákona č. 298/1990 Sb. dovolacímu přezkumu tehdy otevřena nebyla.
Ostatní
dovolatelovy námitky jsou již pro výsledek dovolacího řízení nerozhodné. Pro
pořádek, vzhledem ke specifickému místu námitky nedostatku naléhavého právního
zájmu na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), je namístě uvést, že
důvodná není, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil konformně s ustálenou
soudní praxí (viz kupř. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 21/1997 v časopise Soudní
judikatura, ze dne 1.3.1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98 a ze dne 27.10.1999, sp. zn.
2 Cdon 1052/97, uveřejněná pod č. 42/2000 a č. 54/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení
věci odvolacím soudem je tedy nesprávné, v důsledku čehož nelze dospět ani k
závěru, že je správný - ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. - rozsudek, který na
tomto posouzení spočívá. Nejvyšší soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.)..
Vyslovený právní
názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá
o.s.ř.).
O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve
věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto
rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30.
ledna 2002
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu