5 Tz 163/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. října 2001 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90,

a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. řádu t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon porušen n e b y l .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 1999), kterého se dopustil tím, že v úmyslu trvale se vyhnout výkonu vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení nenastoupil dne 3. 10. 1977 do 12.00 hod. vojenskou základní službu, jak mu bylo uloženo doručeným povolávacím rozkazem OVS Karviná, který dopisem vrátil zmíněné OVS, odvolávaje se na svůj dlouhodobý pracovní závazek. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením k jeho výkonu do tehdejší 1. nápravně výchovné skupiny. Citovaný rozsudek nabyl právní moci v řízení před soudem prvního stupně dne 17. 12. 1977, přičemž celý uložený trest obviněný vykonal (po zápočtu vazby) dnem 9. 11. 1979.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, bylo z podnětu žádosti obviněného J. K. rozhodnuto tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se výše uvedený rozsudek téhož soudu zrušuje ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a zrušují se i všechna další rozhodnutí obsahově navazující. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 9. 1990.

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, se obviněnému J. K. podle § 269 odst. 1 tr. zák. ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do tehdejší 1. nápravně výchovné skupiny. K odvolání obviněného J. K. byl rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, zrušen rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 22. 11. 1990, sp. zn. Rtvo 9/90, a při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, se podle § 24 odst. 1 tr. zák. upouští od potrestání obviněného.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím a v řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovením § 3 odst. 1 a § 269 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti na citované odsuzující rozhodnutí a na rozhodnutí, kterými došlo k soudní rehabilitaci obviněného J. K. Dále reprodukoval obsah zákonných ustanovení, v nichž spatřuje porušení zákona, a obsah ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Podle ministra spravedlnosti bylo důvodem k odmítnutí vojenské služby u obviněného J. K. jeho náboženské přesvědčení a jeho čin, pro nějž byl stíhán, tak měl směřovat k uplatnění základního práva zaručeného ústavou a vyhlášeného ve Všeobecné deklaraci lidských práv a takový čin byl údajně v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný čin. Ve stížnosti pro porušení zákona vyslovil ministr spravedlnosti přesvědčení, že u obviněného J. K. se jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženství podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948, a přestože Ústava ČSSR z roku 1960 tuto svobodu formálně zaručovala, ustanovení norem nižší právní síly ji prakticky likvidovala. Ministr spravedlnosti rovněž poukázal na ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a je toho názoru, že rehabilitaci nelze zužovat pouze na výrok o trestu při současném zachování výroku o vině. Smyslem rehabilitačních zákonů je podle názoru ministra spravedlnosti rehabilitovat co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého svědomí a hájili tak svá základní práva a svobody. Ministr spravedlnosti se domnívá, že samotný výrok o vině, aniž je vázán na trest podle trestního zákona, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když nikoli ve smyslu ryze trestně právním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán.

Výrok o vině J. K. trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. považuje ministr spravedlnosti s ohledem na § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, jako výrok učiněný v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská a politická práva zaručená ústavou. Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení včetně obsahově navazujících rozhodnutí zrušil a aby dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. řádu a sám ve věci rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu státnímu zastupitelství, obviněnému i jeho obhájci s tím, že mají právo se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřit. Příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona a navrhl, aby jí bylo vyhověno. Obviněný, který se vyjádřil prostřednictvím svého obhájce, rovněž souhlasil se stížností pro porušení zákona, navrhl její určitou modifikaci, pokud jde o to, v jakých ustanoveních byl porušen zákon, odvolal se na jeden z nálezů Ústavního soudu a citoval řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž mělo být rozhodnuto o právu na odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, a poukázal na svůj dlouhodobý pracovní závazek v dolech, který podle jeho názoru bránil v tom, aby byl povolán k výkonu vojenské služby.

Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona a poté, co přihlédl k citovaným vyjádřením k ní, přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:

Nejvyšší soud považuje za nezbytné především zdůraznit, že z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumával zákonnost napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, kterým bylo rozhodnuto o účasti obviněného J. K. na soudní rehabilitaci. Předmětem zkoumání tedy bylo, zda uvedený soud postupoval v souladu s ustanoveními § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"). Jde zejména o posouzení, zda soud rozhodoval o soudní rehabilitaci z podnětu oprávněné osoby (§ 5 zákona o soudní rehabilitaci), zda přezkoumával rozhodnutí podléhající soudní rehabilitaci (§ 4 zákona o soudní rehabilitaci) a zda byl důvod ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí (§ 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci), a pokud tomu tak bylo, zda zde neexistoval jiný důvod a zda nebylo třeba zrušit přezkoumávané rozhodnutí v jiném rozsahu, než jak to učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v napadeném usnesení.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že o soudní rehabilitaci bylo rozhodováno na návrh obviněného J. K., který je osobou oprávněnou podat návrh na soudní rehabilitaci ohledně svého odsouzení. Návrh a následné přezkumné řízení se týkaly odsouzení, které je uvedeno v ustanovení § 4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci, protože obviněný J. K. byl v původním řízení bývalým Vojenským obvodovým soudem v Olomouci pravomocně odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., tj. pro trestný čin výslovně uvedený mezi trestnými činy vyjmenovanými v citovaném ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Za této situace tedy byl bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci povinen přezkoumat uvedené původní odsuzující rozhodnutí z toho hlediska, zda není zatíženo některou z vad vypočtených v ustanovení § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci nebo vadou obdobnou, pro kterou by bylo třeba přezkoumávané rozhodnutí zrušit zcela nebo v části, v níž je vadné.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci pak v usnesení, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona, po přezkoumání původního odsuzujícího rozhodnutí shledal jen vadu uvedenou v ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, tj. dospěl k závěru, že výměra původně uloženého trestu byla ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Proto bylo zrušeno přezkoumávané rozhodnutí jen ve výroku o trestu. Proti tomuto rehabilitačnímu usnesení pak navrhovatel - obviněný J. K. ani jeho obhájce neměli žádné námitky, protože obviněný ho stížností nenapadl; naopak, práva stížnosti se vzdal, čímž vyjádřil souhlas s rozsahem své rehabilitace. To ostatně odpovídá skutečnosti, že obviněný se prostřednictvím svého obhájce domáhal zrušení přezkoumávaného odsuzujícího rozhodnutí jen podle citovaného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci.

Pokud jde o jiné možné vady vypočtené v ustanovení § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, z kompletního spisového materiálu, který je ve věci k dispozici, nelze učinit závěr, že by snad přezkoumávané odsuzující rozhodnutí bylo zatíženo některou z procesních vad týkajících se původního řízení ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona o soudní rehabilitaci, ani že by byl stíhaný skutek kvalifikován podle přísnějšího ustanovení, než vyplývalo ze zákona, ve smyslu § 14 odst. 1 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci. Rovněž zjištění jiné obdobné vady za této situace nelze opřít o jakýkoli podklad. Uvedených vad se ostatně v podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti ani nedomáhal. V úvahu tedy přicházelo pouze posouzení, zda zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí týkajícího se obviněného J. K. nepřicházelo v úvahu též podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, tj. pro vadu spočívající v tom, že stíhaný skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem. Tato vada by však mohla být zjištěna jen za předpokladu, jestliže již v době původního odsouzení - s přihlédnutím ke všem relevantním zákonným ustanovením platným v době rozhodování - nešlo o trestný čin. Nejvyšší soud zde zdůrazňuje nutnost zjištění rozporu s tehdy platným zákonem, třebaže by v době rozhodování o návrhu na soudní rehabilitaci nebo nyní již takový zákon (nebo některé z jeho ustanovení) neplatil. Tehdy platným zákonem v uvedeném smyslu byl v posuzovaném případě především trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), který byl účinný v době spáchání skutku, pro nějž byl obviněný J. K. trestně stíhán, přičemž v uvedené době obsahoval též ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. (zrušené s účinností od 1. 12. 1999 zákonem č. 223/1999 Sb.).

K tomu Nejvyšší soud dále připomíná, že trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 1999) spáchal ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Pro naplnění této skutkové podstaty bylo bezvýznamné, zda pachatel nenastoupil ve stanovené době k výkonu vojenské služby z důvodu svého svědomí nebo náboženského přesvědčení nebo z jakýchkoli jiných důvodů, pokud zde byla požadovaná forma úmyslného zavinění. Z hlediska tehdy platného zákona, a to jak trestního zákona, tak ani branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů (účinného až do 30. 11. 1999), tedy poukaz na náboženské přesvědčení neměl sám o sobě právní význam a neznamenal bez dalšího zproštění povinností vyplývajících z branné povinnosti.

Skutková zjištění v posuzovaném případě, která nezpochybňuje ani ministr spravedlnosti, svědčí jednoznačně pro závěr, že obviněný J. K. za popsaných časových a místních okolností skutečně nenastoupil k výkonu vojenské základní služby, aniž mu v tom bránila jakákoli zákonná překážka, a učinil tak s rozhodnutím nenastoupit k výkonu vojenské služby ani kdykoli v budoucnosti. Proto byl v souladu s tehdy platným zákonem odsouzen rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., a to poprvé, nikoli opakovaně. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v původním řízení opíral tento výrok o výpověď obviněného, který všechny podstatné skutkové okolnosti doznával, a o další důkazy, jejichž obsah a hodnocení se uvádí odůvodnění citovaného rozsudku. Rovněž právní kvalifikace je zde použita a odůvodněna v souladu s tehdy platným trestním zákonem. Pokud je tedy bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci ve stížnosti pro porušení zákona vytýkáno, že v rámci řízení o soudní rehabilitaci ponechal nedotčený výrok o vině ve zmíněném rozsudku, nelze dospět k závěru o existenci důvodu pro jeho zrušení, neboť předmětný skutek spáchaný obviněným Jánem Károu nebyl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem ve smyslu § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci.

K tomu je třeba uvést, že zákon o soudní rehabilitaci stanovil, do jaké míry nelze považovat předchozí odsouzení za spravedlivá a zákonná. Proto ustanovením § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci byla přímo ze zákona zrušena odsuzující soudní rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách (§ 1 zákona o soudní rehabilitaci). Trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl v posuzovaném případě uznán vinným obviněný J. K., ovšem není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, podle kterého byla některá odsuzující soudní rozhodnutí zrušena přímo ze zákona, aniž by jejich zákonnost bylo třeba jakkoli přezkoumávat. Vzhledem k tomu nelze bez dalšího považovat odsouzení obviněného J. K. za nezákonné jen proto, že se při spáchání předmětného trestného činu odvolával na své náboženské přesvědčení. Trestní zákon platný v rozhodné době neobsahoval uvedenou okolnost jako zákonný znak trestného činu a jestliže zákonodárce odsouzení za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 tr. zák. nepovažoval za nutné zrušit přímo ze zákona podle § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, pak nejde o takový čin, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům demokratické společnosti respektující zaručená občanská a politická práva a svobody, jak tvrdí ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona. Naopak, umožnil-li zákonodárce, aby odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 tr. zák., uvedené v ustanovení § 4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci, bylo zrušeno pouze v rámci přezkumného rehabilitačního řízení a toliko v případě, že byla zjištěna některá vada takového rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci či jiná obdobná vada, pak nutno připustit, že mohou existovat odsuzující soudní rozhodnutí pro zmíněný trestný čin, která žádnou z těchto vad netrpí a nutno je považovat za zákonná, třebaže půjde o trestný čin podle § 269 odst. 1 tr. zák. spáchaný s odvoláním se na náboženské přesvědčení.

Ostatně ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení pro porušení zákona opomíjí podstatnou skutečnost, totiž že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci nebylo rozhodováno o vině obviněného J. K., tj. o podané obžalobě, ale v řízení o soudní rehabilitaci byl přezkoumáván původní odsuzující rozsudek téhož soudu. To tedy znamená, že bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci byl povinen v rehabilitačním řízení respektovat právní moc přezkoumávaného rozhodnutí, tj. jeho závaznost a nezměnitelnost, a musel vycházet z presumpce jeho správnosti, dokud nebylo prokázáno, že rozhodnutí je zatíženo některou z vad ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci či vadou obdobnou a že je zde důvod k jeho zrušení. Proto ani v řízení o stížnosti pro porušení zákona se nemohl Nejvyšší soud primárně zabývat tím, zda bylo o vině obviněného J. K. v původním řízení rozhodnuto správně (stížnost pro porušení zákona nesměřovala proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, kterým bylo o vině rozhodnuto), ale jen tím, jak již bylo výše zdůrazněno, zda měl bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci zákonný důvod k tomu, aby v napadeném usnesení o soudní rehabilitaci zrušil i výrok o vině v původním odsuzujícím rozsudku téhož soudu. Přitom ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona napadenému rozhodnutí ani řízení mu předcházejícímu vůbec nevytýká porušení zákona v ustanovení § 14 odst. 1 nebo v kterémkoli jiném ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, ač právě podle citovaného ustanovení bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodoval, a stejně tak ministr spravedlnosti neuvádí, z kterého z důvodů obsažených v § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci měl být výrok o vině zrušen. Nejvyšší soud tedy nemohl bez dalšího spatřovat porušení zákona též ve skutkových a právních závěrech učiněných v otázce viny v původním řízení soudem a v tomto směru nevyhověl stížnosti pro porušení zákona. I když je odůvodnění rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, vydaného v původním řízení poznamenáno některými dobovými formulacemi, samo o sobě to nemohlo zpochybnit správnost a zákonnost výroku o vině v něm obsaženého a odůvodnit jeho zrušení podle § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci.

Jak bylo konstatováno, s ohledem na ustanovení § 1, § 2 odst. 1, § 4 písm. e) a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci nelze trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný J. K. v posuzovaném případě uznán vinným, považovat za čin, který by byl prohlášen za trestný čin v rozporu s principy demokratické společnosti, právního státu a s mezinárodními normami o lidských právech a svobodách. Proto ani odsouzení za něj není možné samo o sobě pokládat za neslučitelné s demokratickými a právními principy a nelze v něm bez dalšího shledávat porušení zákona, třebaže k odsouzení došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Nejvyšší soud je vázán uvedenou zákonnou úpravou vyplývající ze zákona o soudní rehabilitaci a případné porušení zákona musel posuzovat i z tohoto hlediska, když z podnětu stížnosti pro porušení zákona bylo přezkoumáváno rozhodnutí vydané právě podle tohoto zákona. Ze stejných důvodů pak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani argument obsažený ve stížnosti pro porušení zákona a ve vyjádření obhájce obviněného k této stížnosti, pokud z článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv vyvozuje "právo na odepření vojenské služby". Citované ustanovení totiž pouze deklaruje svobodu myšlení, svědomí, náboženství a víry, přičemž článek 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv uvádí, jaké mají být meze výkonu deklarovaných práv a svobod. Ani z jednoho z těchto ustanovení však nelze přesvědčivě dovodit, že by snad trestní postih neplnění některých zákonem stanovených povinností vůči státu, a to i s poukazem na náboženské přesvědčení, nebyl přípustný. Rovněž mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, kterými byl proveden a konkretizován obsah Všeobecné deklarace lidských práv, zejména tedy Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (oba publikované pod č. 120/1976 Sb.) ani evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) nekonstruují žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské. Proto je v mnoha demokratických a právních státech přípustný trestní postih bezdůvodného odmítnutí nástupu či výkonu vojenské služby nebo neplnění i některých dalších povinností, a to v určitých státech dokonce i bez možnosti volby alternativní služby k vojenské službě [viz v této souvislosti rovněž např. ustanovení čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož plyne, že nikoli ve všech zemích vázaných citovanou Úmluvou je uznáváno za přípustné odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí].

Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani námitku obhájce obviněného ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, v níž poukázal na dlouhodobý závazek obviněného J. K. na práci v podzemí a dovozoval, že podle sdělení v částce č. 41/1958 Ú. l. měl být obviněný povolán k výkonu vojenské služby jen tehdy, kdyby o to požádal. Argumentováno je zde sdělením Ministerstva národní obrany a Ministerstva paliv nazvaným "Úprava povolávání horníků uhelných dolů k výkonu základní (náhradní) služby", které bylo publikované v citované částce Úředního listu. Toto sdělení odkazuje na usnesení vlády ze dne 12. 3. 1958 č. 229 a má charakter jen interního pokynu. Jako takové tedy nemohlo mít právní význam pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného J. K., protože nemělo právní sílu zákona a tudíž samo o sobě nemohlo modifikovat normativní obsah tehdy platných zákonů, tj. jak povinnost obviněného k výkonu vojenské činné služby založenou branným zákonem (zákonem č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tak ani podmínky odpovědnosti za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách stanovené trestním zákonem podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným.

Pokud se ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona v souvislosti s poukazem na ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb. dovolává toho, že i samotný výrok o vině, který zůstal u obviněného J. K. v platnosti z původního odsuzujícího rozsudku, má charakter určitého trestu, byť nikoli ve smyslu trestněprávním, a že rehabilitaci nelze zužovat pouze na výrok o trestu při současném zachování výroku o vině, jde o úvahy převzaté z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000. K tomu ovšem Nejvyšší soud uvádí, že jednak takový výklad nemá oporu v zákoně, ale zejména že zmíněný nález byl krátce po svém vyhlášení překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS-st.-14/01. Tímto stanoviskem byl odmítnut uvedený rozšiřující výklad toho, co lze považovat za výrok o trestu v souvislosti se soudní rehabilitací a s postupem podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

Nejvyšší soud musel posuzovat stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K. též s ohledem na některé důležité ústavní principy. Jde jednak o ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.), podle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezměnitelné. Dále je to ustanovení čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o tom, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Konečně Nejvyšší soud zdůrazňuje ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Zde se zaručuje rovnost všech lidí bez rozdílu, vyjadřuje se univerzálnost základních práv a svobod a tím také všeobecný zákaz jakékoliv diskriminace, ale rovněž zákaz zvýhodňování některých skupin z jakýchkoli důvodů. Přitom z úřední činnosti je senátu Nejvyššího soudu známo, že v trestních věcech týkajících se nenastoupení služby v ozbrojených silách či v obdobných věcech jiného způsobu odpírání vojenské služby jsou stížnosti pro porušení zákona podávány ministrem spravedlnosti selektivně jen ve prospěch některých obviněných, a to výlučně těch, kteří se při nenastoupení výkonu vojenské služby či při odepření jejího výkonu odvolávali na své náboženské přesvědčení. Stížnosti pro porušení zákona ovšem nejsou podávány v případech osob, které nenastoupily či odepřely výkon vojenské služby z jiných než náboženských důvodů, přestože ani tito odsouzení neměli v minulosti možnost legálního odmítnutí vojenské služby nebo volby alternativní služby. Uvedeným ústavním principům rovnosti všech lidí v právech, zákazu diskriminace a preference a zákazu státu vázat se na náboženské vyznání by odporovalo, kdyby Nejvyšší soud bez dalšího vyhověl stížnostem pro porušení zákona uvedeného charakteru a zrušoval odsuzující soudní rozhodnutí jen u těch odsouzených, kteří nenastoupili výkon vojenské služby nebo odepřeli konat vojenskou službu z náboženských důvodů, zatímco u odsouzených, kteří se takových činů dopustili z jiných důvodů a bez odvolání se na náboženské nebo jiné přesvědčení, ke zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí nedochází. Zákaz diskriminace z náboženských důvodů totiž na druhé straně znamená, že z týchž důvodů nelze jednu skupinu osob zvýhodňovat proti jiné skupině.

Vzhledem ke všem výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože nezjistil, že by napadeným rozhodnutím nebo v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon, a to jak ve vytýkaném směru, tak ani v jiném ohledu. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud poté, co přihlédl k písemnému vyjádření obhájce obviněného i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ke stížnosti pro porušení zákona. Rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona mohl Nejvyšší soud učinit v souladu s ustanovením § 274 tr. řádu v neveřejném zasedání na podkladě úplného spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat veřejné zasedání, když strany se k věci písemně vyjádřily a Nejvyšší soud nemusel provádět ani neprováděl žádné důkazy.

Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. října 2001

Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y