20 Cdo 1763/98
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobkyně Církve a. s. d., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ hl. m.
P., a 2/ městské části P., o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 9 C 54/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 8.6.1998, č.j. 22 Co 202/98-57, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.6.1998, č.j. 22 Co 202/98-57, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na
vydání označených nemovitostí, odůvodněnou tvrzením, že nikdy (platně) nepřešly
na stát (a žalobkyně ani nepřestala být jejich vlastníkem), v důsledku čehož se
žalovaní nemohou dovolávat titulu, vyplývajícího ze zákona č. 172/1991 Sb.
Závěry soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a o tom,
že nárok měl být uplatněn žalobou určovací nebo na uzavření dohody o vydání
věci, sice odvolací soud nesdílel, ale "nezabýval\" se jimi, nepokládaje
je za relevantní. Za podstatný naopak měl - co do restituce tzv. církevního
majetku - názor, založený na důsledcích zákona č. 298/1990 Sb., v znění zákona
č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), s nímž se plně ztotožnil;
účelem tohoto speciálního předpisu, uvedl odvolací soud, je zmírnění následků
některých majetkových křivd "vzniklých v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 církvi\".
Z pozitivního výčtu subjektů, jakož i majetku, který se prohlašuje za jejich
vlastnictví, je podle odvolacího soudu nutné vyvodit, že "se církevní
restituce netýkají subjektů jiných ani jiného majetku, než právě subjektů a
majetku v zákoně uvedených\". Jelikož jde o speciální právní předpis,
nemůže se zde neuvedený subjekt (a takovým je žalobkyně) domáhat vydání
nemovitosti, jež "byla církevním vlastnictvím\", ani podle právního
předpisu obecného. Proti svému rozsudku odvolací soud připustil dovolání, maje
(jak vyjádřil v odůvodnění rozsudku) právě tento závěr za řešení otázky
zásadního právního významu.
Ve včasném dovolání žalobkyně (zastoupena advokátem) uvedenému chápání zákona
č. 298/1990 Sb. oponuje; podle jejího názoru jej nelze považovat za jedinou
právní normu "s obecnou působností upravující otázku restitucí veškerého církevního
majetku\", zejména nevztahuje-li se pojem "církev\" pouze na církev
římskokatolickou, jestliže zde existují "další zcela samostatné církve jako
samostatné právnické subjekty\". Dovolatelka má za to, že neexistuje zákon
vyčleňující majetek jednotlivých církví jako majetek svého druhu, kterému by
příslušela samostatná speciální zákonná úprava, a jenž by požíval odlišné
právní ochrany ve srovnání s "majetkovými formami\" jinými. Mělo by být
vzato i v úvahu, že nabytí a údržba předmětných nemovitostí se realizovala bez
jakékoliv majetkové ingerence státu, a že převod na stát se uskutečnil v
rozporu s tehdy platnými předpisy, pročež se stát vlastníkem vskutku nestal.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř., a je i důvodné.
S výjimkou vad řízení vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., jakož i
jiných vad, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) aniž byly namítány, je
dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak byly v
dovolání obsahově vymezeny. Jde-li o dovolací přezkum, otevřený výrokem
odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 o.s.ř., je způsobilým dovolacím důvodem
(vedle naznačených důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.) důvod podle
§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., neboť podmínkou přípustnosti dovolání je, aby
šlo o rozhodnutí zásadně významné po stránce právní.
Dovolatelka sice nepodřadila dovolací námitky výslovně žádnému z dovolacích
důvodů vypočtených v § 241 odst. 3 o.s.ř., po obsahové stránce však její
argumenty tento dovolací důvod, jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zjevně vystihují. Předmětem
dovolacího přezkumu je tedy především posouzení, zda právní názor co do
důsledků zákona č. 298/1990 Sb. pro užití obecné občanskoprávní úpravy, který v
dané věci uplatnil odvolací soud, je správný či nikoli.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., o
úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a
arcibiskupství olomouckého (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.) je jeho účelem
náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech,
zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu
byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3
prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých řádů
a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví
arcibiskupství olomouckého, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a
arcibiskupství o. byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke
dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se
nachází.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne
30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze
dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97,
ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, a ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo
1601/98) vysloven názor, že "subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve
znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto
zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který
sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad
majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden
není\" (s touto právní větou byl rozsudek sp. zn. 3 Cdon 404/96 publikován
v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).
Uvedené pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z
existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly
uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické
resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že
byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplýval z všeobecného záměru,
jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Zákon č.
298/1990 Sb. proto postihuje svými restitučními prostředky především je,
jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně
potud, že upravuje restituci vlastnictví toho majetku, jenž byl právě v jejich
rámci odňat původním vlastníkům. Navzájem odlišné vlastnické důsledky (jednou
je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v
prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco
v druhém případě se stávající právní poměry nemění) nejsou nikterak závislé na
právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl
jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o
majetek určený na základě zvláštní výčtové (restituční) metody, již zákon č.
298/1990 Sb. v ustanovení § 1 zvolil.
Tím se vymezuje i restituční charakter tohoto zákona; subjektová určení (osob
oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví
(prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a "restituční skutkovou
podstatu\" (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech
dovodit. Zákon č. 298/1990 Sb. tak nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní
restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality,
které jsou jim vlastní.
Problém vztahu speciálních restitučních předpisů k předpisům obecným je v
soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i
předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k
vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které upravují.
Ve vztahu k nároku právnické osoby, dožadující se věcí (práv), jež jí (její
právní předchůdkyni) měly být neprávem (protizákonně) odňaty státem, Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97 (uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999), dovodil, že mají-li
zákony č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. ve vztahu k obecné, zejména
občanskoprávní, úpravě povahu zákonů speciálních, projevuje se tato specialita
v tom, že v určeném rozsahu platí zvláštní režim především co do lhůt k
uplatnění nároků, předepsané formy jejich uplatnění atp.; jak ustanovení, která
(oproti obecné úpravě) uplatnění nároku usnadňují, tak ustanovení omezující
povahy (kupř. o propadné lhůtě k uplatnění nároku u povinné osoby), mohou
regulovat pouze vztahy osobně a věcně těmito zákony vymezené. Jestliže tyto
restituční zákony právnickým osobám postavení osob oprávněných nepřiznávají
(pro vztahy těmito zákony řešenými se s nimi jakožto osobami oprávněnými
nepočítá), pak ve způsobu uplatnění svého nároku restitučními předpisy omezeny
nejsou, na druhé straně ale nemohou spoléhat na ty skutečnosti, jejichž
prokázání vede k obnově vlastnického práva výlučně v "restitučních\" souvislostech.
Aby mohl být restituční zákon č. 298/1990 Sb. aplikován (aby z přihlédnutí k
němu mohly být vyvozovány závěry o tom určení, o které v dané věci šlo), aniž
se uplatní obecné občanskoprávní předpisy, je tedy nezbytné, aby pro posuzovaný
právní vztah měl povahu předpisu (k úpravě obecné) speciálního. To předpokládá,
jak bylo řečeno, splnění určitých podmínek, včetně té, jež se pojí s vymezením
subjektů, jejichž právní poměry zvláštní zákon upravuje.
Ve smyslu závěrů, jež ve výše označených rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval,
je proto okolnost, že nemovitý majetek (jehož vydání se žalobkyně domáhá) není
v přílohách zákona č. 298/1990 Sb. uveden, významná (ve prospěch toho, že se s
úspěchem takového určení domáhat nemůže) jen tehdy, jestliže do právních poměrů
subjektu, jakým je žalobkyně, tento zákon vůbec dopadá, to jest, jestliže také
je - byť případně negativně - upravuje.
Podle svého obsahu (a názvu) zákon č. 298/1990 Sb. upravuje (některé) majetkové
vztahy řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství o.
Stalo-li se v řízení zřejmým, že žalobkyně je církví, registrovanou v České
republice podle § 22 odst. 1 zák. č. 308/1991 Sb., kterou nelze "podřadit ani
pod řeholní řád, ani kongregaci, ani arcibiskupství o.\" (organizační
složky církve jiné, římskokatolické), pak o takové vztahy v jejím případě
evidentně nejde. Do právních poměrů žalobkyně tudíž zákon č. 298/1990 Sb.
nezasahuje, a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití
předpisů obecných, proto mít nemůže. Důsledky speciality zákona č. 298/1990 Sb.
se neprosadí, a z toho, že sporné nemovitosti nejsou uvedeny ve výčtu jeho
příloh, žádný relevantní závěr (obdobný tomu, který za jiných souvislostí
Nejvyšší soud pokládá za klíčový) vyvodit nelze.
Závěry, které ve shora označených věcech na základě výkladu tohoto zákona
Nejvyšší soud vyslovil, se proto v dané věci neuplatní. Ani z ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb. (které uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly
církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do
vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku), jímž Nejvyšší soud
v jejich prospěch též argumentuje, mimo věcný kontext zákona č. 298/1990 Sb. a
bez opory v něm není možné dovodit opak.
Jestliže odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, je právní posouzení
věci, které v dovoláním otevřené otázce učinil, nesprávné, v důsledku čehož
nelze dospět ani k závěru, že je správný - ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. -
rozsudek, který na něm spočívá. Podle téhož ustanovení jej proto Nejvyšší soud
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Byť důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i ve vztahu k
rozsudku soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud zrušit i jej, jelikož
zamítavý výrok spočívá i na důvodech dalších, jejichž správností se odvolací
soud již "zabývat\" bude muset.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2000
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová