publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 2003, č. 5, str. 359, Rc 45/2003 a v časopisu Soudní judikatura, r. 2002, č. 8, str. 576, Jc 145/2002
Na
základě tvrzení, že je původním vlastníkem majetku, který podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o
tomto majetku, se žalobce nemůže úspěšně
domáhat určení neplatnosti smlouvy o
převodu takového majetku.
20 Cdo 1866/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší
soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky
a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně M.
k. u s. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) obci L., 2) L. T., 3) M.
T., 4) M. T., 5) E. T., a 6) E. T., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené
u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 1023/97, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.2.2000, č.j. 25 Co 597/99-151,
takto:
I. Dovolání
se zamítá.
II. Žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž se
žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené ohledně
označených nemovitostí dne 16.12.1996 mezi první žalovanou coby prodávající a
ostatními žalovanými jako kupujícími. Soudu prvního stupně sice přisvědčil v
tom, že k přechodu vlastnictví žalobkyně na stát došlo způsobem stanoveným v §
6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 229/1991 Sb. a v rozhodném období, jež tento zákon
vymezil, pročež na další převody tohoto majetku dopadá blokační § 29 tohoto
zákona, přesto, byť v důsledku toho je neplatnost smlouvy
"pravděpodobná", podle odvolacího soudu žalobě vyhovět nelze; oproti
soudu prvního stupně dospěl totiž k závěru, že není splněna podmínka, aby na
navrženém určení byl naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o.s.ř.). Právní zájem
směřuje k tomu, uvedl odvolací soud, aby "se pozitivním způsobem odrazil v
právním postavení nositele tohoto zájmu", přičemž nepostačí pouhý zájem
psychický, morální či ekonomický, pokud nemá nezbytný aspekt právní, což znamená
mít "nějaký (byť nepřímý) vliv na právní postavení nositele tohoto zájmu v
jeho subjektivní právní sféře". Znakem naléhavosti právního zájmu "ve
smyslu časovém" je, že potřeba odstranění nejistoty v právním postavení
žalobkyně již nastala, nikoli to, že by v budoucnu teprve nastat mohla. V
tvrzení žalobkyně, že nevyslovením neplatnosti předmětné smlouvy bude ohroženo
její postavení budoucího restituenta, naléhavý právní zájem proto spatřovat
nelze; žalobkyně ani případným vyhověním žalobě pro sebe nedosáhne zlepšení své
právní pozice, resp. se tím nijak nezmění. Nelze předem přizpůsobovat skutečný
stav tomu, jak by případně mohl být "v budoucnu koncipován právní
předpis", a i ve vztahu k němu, založí-li pro žalobkyni postavení
oprávněné osoby, bude v případném řízení soud otázku platnosti dotčené smlouvy
posuzovat jako předběžnou.
Proti
tomuto rozsudku podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včasné dovolání, v němž
odvolacímu soudu oponuje tím, že určovací výrok k odstranění stavu nejistoty
(jenž ostatně není ani v zájmu žalovaných) potřebný je, a odložení posouzení
otázky neplatnosti kupní smlouvy až na dobu po přijetí zákona o restitucích
církevního majetku může zhoršit její právní poměry v důsledku nezvratných změn,
učiněných na sporných nemovitostech v mezidobí žalovanými, popř. jejich
převodem na třetí osoby. Potřeba odstranění nejistoty v těchto vztazích již
tedy nastala (ostatně ochrana má být poskytnuta dříve, než právní postavení
"bylo porušeno"), a odvolací soud uvažoval způsobem, který jinak zpochybnil;
předjímal totiž rovněž podobu budoucího restitučního předpisu.
Žalovaní se
k dovolání nevyjádřili.
Podle části
dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů
(to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen
"o.s.ř.").
Dovolání je
ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti
rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatelka jím - z obsahového hlediska - uplatnila
způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož
vady řízení vyjmenované v § 237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti,
se z obsahu spisu nepodávají, je - vzhledem k vázanosti uplatněným dovolacím důvodem
(§ 242 odst. 3 o.s.ř.) - předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti
právního závěru odvolacího soudu (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), že žalobkyni
nesvědčí naléhavý právní zájem na určení, jehož se podle § 80 písm. c/ o.s.ř.
domáhala.
Právní
posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 80
písm. c/ o. s. ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Soudní
praxe je jednotná v tom, že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by
bez tohoto určení bylo právo žalobce ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez
tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu
preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu)
žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není
namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k
dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř.; prevence již
pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení
práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít
nemůže.
Avšak i v
případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, je naléhavý právní zájem na
určení ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. dán, jestliže je rozhodnutí o určovací
žalobě způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a
svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže
případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah
a dosah sporného právního vztahu nebo práva, a naopak určovací žaloba je k tomu
způsobilejší než procesní prostředky jiné. Přitom nejde o určovací žalobu jako
takovou, nýbrž o to, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a z jakých
konkrétních právních poměrů vychází. Za nedovolenou - při možnosti žaloby o
plnění - lze považovat určovací žalobu tehdy, nesloužila-li by potřebám
praktického života, nýbrž jen k neefektivnímu zmnožování soudních sporů.
Ve sporu o
určení neplatnosti právního úkonu nejde jen o to, zda konkrétní subjekt
(žalobce) mohl mít podle hmotného práva vliv na vznik napadeného právního
úkonu, resp. dotkl-li se jej právní úkon při svém vzniku, ale též o to, jak se
následné určení, že úkon byl učiněn neplatně, promítne do jeho právních poměrů
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96, uveřejněný
pod č. 47/1998 v časopise Soudní judikatura).
Naléhavý
právní zájem se váže k žalobě, resp. k otázce, zda určovací žaloba může být
způsobilým procesním instrumentem ochrany práva, zatímco identifikace
rozhodného hmotněprávního vztahu, o jehož (preventivní) určení z potřeby
ochrany žalobce (dopadu do jeho majetkové sféry) jde, vystihuje ve sporu otázku
aktivní a pasivní věcné legitimace. Od žalobcova naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení je tedy třeba odlišovat otázku jeho věcné legitimace; tu v
řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je
účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry
se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
Tyto závěry
lze považovat za konformní těm, jež v soudní praxi dominují (srov. kupř. nález
Ústavního soudu ČR z 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný pod č. 35
ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, rozhodnutí publikovaná
pod č. 115/1967, č. 17/1972, č. 33/1975, č. 19/1983 a č. 6/1984 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, pod č. 11/1994 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze,
jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.2.1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96,
ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněná pod č. 20 a č. 21/1997 v
časopise Soudní judikatura, a další).
Platí
pravidlo, že dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na
určení (určovací žaloba se nejeví být způsobilým procesním instrumentem ochrany
práva), zamítne žalobu, aniž by se musel zabývat meritem (otázkami aktivní a
pasivní legitimace). Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je
samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a
který sám o sobě vede k jejímu zamítnutí.
Nelze však
pustit se zřetele, že uvedená zásada se uplatní - z povahy věci - tehdy, když
je (jen) pochybné, zda mělo být žalováno o jiné určení (kupř. o určení
vlastnictví namísto určení neplatnosti kupní smlouvy), anebo když - oproti žalobě
o určení - byla k dispozici žaloba o splnění povinnosti (§ 80 písm. b/ o.s.ř.);
zpravidla půjde - z hlediska aktivní věcné legitimace - o situace, kdy naopak
není pochyb, že žalobce je "účasten právního vztahu nebo práva, o něž v
řízení jde".
V případech,
kdy žalobcova aktivní legitimace může být založena toliko na tom, že sporný
právní vztah nebo právo se má (pouze) "týkat jeho právní sféry" (a o
to jde v dané věci), se posuzování této legitimace na straně jedné a naléhavého
právního zájmu na straně druhé jeví jinak; jestliže se sporný právní vztah nebo
právo právní sféry žalobce netýká, nemůže mít logicky naléhavý právní zájem na
jeho určení. Nejde-li i zde výjimečně o otázku vhodného právního instrumentu
(žaloby o plnění nebo o určení - viz kupř. spor jednoho z manželů proti druhému
a jeho smluvnímu partneru, resp. mezi žalobami o určení - kupř. žaloby o určení
práva nebo neplatnosti právního úkonu v dědických vztazích), stává se
rozhodným, že podmínky věcné legitimace žalobce a naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení fakticky splývají. Ten, jehož právní sféry se právní úkon
mezi třetími osobami netýká, nemůže přirozeně doložit, že by bez určení
neplatnosti tohoto úkonu se jeho právní postavení stalo nejistým nebo bylo
jinak ohroženo. Pojmově (bez ohledu na to, že argumentačně půjde zpravidla o
totéž) se tak primární stává odpověď nikoli na otázku danosti naléhavého
právního zájmu, nýbrž na otázku, zda žalobce je k navrhovanému určení (aktivně)
věcně legitimován.
To
ilustruje i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu; ačkoli výslovně formuloval
závěr, že na určení neplatnosti právního úkonu není naléhavého právního zájmu,
implicite - a fakticky - odůvodnil, že právní úkon, o určení neplatnosti
kterého se žádá, se právní sféry žalobkyně netýká, resp. do jejího právního
postavení nezasahuje.
Při
respektování toho, že soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, jde tedy v
daném dovolacím řízení o posouzení, zda se žalobkyně, která tvrdí, že je
původním vlastníkem majetku, dispozičně omezeného ve smyslu § 29 zákona č.
229/19991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákonem č. 229/1991 Sb.), může
s úspěchem domáhat určení neplatnosti smlouvy, jíž měl být tento majetek (přesto)
na třetí osobu převeden.
Dospěl-li
odvolací soud k závěru zápornému, nelze než se s ním ztotožnit.
Podle § 29
zákona č. 229/1991 Sb. platí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly
církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným
osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Z tohoto
ustanovení plyne, že převod takového majetku, došlo-li k němu, je ve smyslu §
39 obč. zák. neplatný, neboť svým obsahem - jak tato norma předpokládá - odporuje
zákonu. Kdo se určení této neplatnosti může domáhat, § 29 zákona č. 229/1991
Sb. nestanoví, pročež se uplatní obecné zásady; legitimovanými jsou především
(a nezpochybnitelně) účastníci smlouvy, na jejímž základě mělo být vlastnictví
tohoto majetku převedeno.
Z třetích
subjektů je - právním předpisem - k tomu legitimováno státní zastupitelství,
neboť podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění
pozdějších předpisů, může podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o
neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání
nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, a tato
podmínka v případě porušení tzv. blokačních ustanovení restitučních předpisů
splněna je.
Již citované
ustanovení nasvědčuje tomu, že původní (církevní) vlastník, identifikovaný
ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., tuto legitimaci nemá, neboť měl-li by
ji, nebylo by zapotřebí v jeho zájmu působit z veřejnoprávních pozic.
Zjevným
smyslem ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. je totiž zajištění všeobecných
předpokladů pro budoucí - obsahově však nepředjímatelnou - normativní úpravu
restituční obnovy tzv. církevního majetku, a nikoli - jak se domnívala
dovolatelka - ochrana subjektivních práv (každého) konkrétního původního
vlastníka.
Jen z
"možná budoucích" restitučních oprávnění dovolatelka dovozovala
ohrožení svých subjektivních práv stávajících. Tím však aktivní legitimaci k
žalobě o určení neplatnosti právního úkonu, jak byla výše vymezena, založit
nelze; nejenže není účastna určitého právního vztahu nebo práva (o něž v řízení
jde), ale není ani subjektem, do jehož - existující - právní sféry se sporný
právní vztah nebo sporné právo promítá.
Názor, jejž
vyslovil odvolací soud, že ani rozhodnutí, jímž by žalobě bylo vyhověno,
dovolatelce nemůže zajistit (ve srovnání se stavem stávajícím) postavení
příznivější (což ve svých důsledcích rovněž znamená, že sporný právní úkon se
jejího právního postavení netýká), je správný.
Eventuální
budoucí "nezvratné změny" (na dotčených nemovitostech), jimiž
argumentovala dovolatelka, ani případným určením neplatnosti dotčené smlouvy
vyloučit nelze, a všude tam, kde půjde o subjektivní práva závislá na sporné
kupní smlouvě, budou nutně hodnocena též z hlediska toho, zda tato smlouva byla
(či nikoli) uzavřena neplatně. Jelikož přichází v úvahu neplatnost absolutní,
posoudí soud tuto otázku ve sporu bez dalšího, i kdyby se neplatnosti smlouvy
účastníci řízení nedovolávali.
Zamítnutí
žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy pro nedostatek aktivní legitimace
žalobkyně nevede samozřejmě k relevantnímu úsudku, že smlouva je naopak platná.
Uplatnit
vyložený právní názor nepředpokládá, aby byla prověřena správnost závěru
odvolacího soudu, že napadenou smlouvou převáděný majetek je tím, jež je režimu
ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. skutečně podroben (z procesního hlediska
to ani nebylo možné).
Výsledek
sporu, jak jej ustavil odvolací soud, je tak s dovozenými závěry zjevně v
souladu; dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
právního posouzení věci zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), proto dovolání jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech
dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalovaným, kteří by měli na jejich náhradu nárok,
však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti
tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr.
Vladimír Kurka, v.r.
předseda
senátu