5 Tz 19/2001

 
ČESKÁ   REPUBLIKA

R O Z S U D E K 
J M É N E M   R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného H. S., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř.   t a k t o :

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, a v řízení, které mu předcházelo,  b y l  v neprospěch obviněného H. S.   p o r u š e n   z á k o n   v ustanoveních § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb., § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., a to i z důvodů uvedených v § 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Tento rozsudek se  z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se  z a s t a v u j e  trestní stíhání obviněného H. S.  pro skutek, že 
dne 1. září 1961 u vojenského útvaru  L. odmítl vykonávat vojenskou službu s tím, že jeho náboženské přesvědčení mu to nedovoluje, v čemž obžaloba spatřovala trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.,
protože dřívější stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu a toto rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
 
Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, byl obviněný H. S.  uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., protože dne 1. 9. 1961 u vojenského útvaru  L. odmítl vykonávat vojenskou základní službu s tím, že jeho náboženské přesvědčení mu to nedovoluje. Zato byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku a ke ztrátě čestných práv občanských po dobu výkonu trestu odnětí svobody. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 10. 1961.

Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného H. S.  stížnost pro porušení zákona. V písemném zdůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti poukazuje na ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), § 2 odst. 6 zák. č. 141/1961 Sb. a § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb. Zdůrazňuje, že se těmito ustanoveními bývalý Vojenský obvodový soud v Litoměřicích neřídil. Pominul, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 51/54, byl obviněný (v rozhodnutí označený jako H. Š.) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., jehož se měl dopustit tím, že dne 30. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru v K. odmítl obléci si vojenský stejnokroj a konati služební povinnosti a odvolával se přitom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědkem Jehovovým. V obou uvedených trestních věcech dával obviněný najevo úmysl z náboženských důvodů trvale se vyhnout výkonu vojenské služby. Šlo tedy o jeden skutek a proto jednání obviněného ze dne 1. 9. 1961 nelze považovat za nový trestný čin. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, byl v neprospěch obviněného H. S.  porušen zákon v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. f) a § 2 odst. 6 zák. č. 141/1961 Sb. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil a poté, aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl.

Předně je nutno poukázat na skutečnost, že ze zpráv Vojenského ústředního archivu v Praze, založených ve spise bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 4/92 vyplývá, že trestní spisy obviněného H. S.  vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 48/61 a u bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně pod sp. zn. T 51/54 se nedochovaly, neboť byly v minulosti skartovány. Proto mohl Nejvyšší soud při rozhodování vycházet jen z existujících rozsudků, týkajících se uvedených dvou trestních věcí. Z těchto důvodů nemohl plně realizovat zákonem stanovený revizní princip přezkumné povinnosti. Zjištěné vady jsou však tak zjevné, že ve věci lze vyslovit porušení zákona a učinit nové rozhodnutí.

Z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 51/54, vyplývá, že jím byl obviněný H. S., spolu s dalšími pěti obviněnými, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., protože dne 30. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru v Karviné odmítli obléci si vojenský stejnokroj a konati služební povinnosti a odvolávali se přitom na to, že jim to nedovoluje jejich náboženské přesvědčení, protože jsou Svědky Jehovovými. Zato byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců nepodmíněně a ke ztrátě čestných práv občanských v trvání tří roků. Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 12. 1954.

Z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že v říjnu 1954 byl obviněnému H. S. doručen povolávací rozkaz k nástupu vojenské základní služby. Tuto službu sice řádně nastoupil, ale ihned po nástupu u vojenského útvaru dne 30. 10. 1954 jednal způsobem, jak bylo ve výroku rozsudku uvedeno. Obviněný se k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, doznal. Hájil se tím, že jako Svědek Jehovův nemůže plnit povinnosti, uložené mu zákony, pokud je jejich plnění v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Při charakteristice osoby obviněného poukázal soud v odůvodnění rozsudku také nato, že se obviněný stal Svědkem Jehovovým až v roce 1954. Od této doby se stýkal s celou řadou Svědků Jehovových, s nimi diskutoval o jednotlivých statích bible a tak dospěl k závěru, že nemůže konat vojenskou službu. Jinak jeho osobu a dosavadní způsob života hodnotil soud příznivě.

Také z odůvodnění existujícího rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, je zřejmé, že obviněný H. S.  odmítl vykonávat vojenskou základní službu z důvodu náboženského přesvědčení - Svědek Jehovův. Obviněný toto jednání plně doznal. U hlavního líčení uvedl, že ve výkonu služby mu brání výčitky svědomí, v důsledku svého náboženského přesvědčení. Jménem obviněného žádala jeho manželka u Okresní vojenské správy v Karlových Varech, aby místo vojenské služby mu bylo povoleno uzavřít pracovní závazek do hlubinných dolů na dobu deseti let. Přestože jiným to bylo povoleno, tak obviněnému nikoli, v čemž podle soudu spatřoval schválnost vůči své osobě. Obhajobu obviněného vyhodnotil soud jako nedůvodnou. V této souvislosti poukázal na jeho zdravotní stav a věk, v důsledku čehož by nemohl uzavřít pracovní závazek do dolů, a to místo výkonu celé vojenské základní služby. Bývalý vojenský obvodový soud při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti vzal v úvahu i odsouzení obviněného pro skutek stejného druhu v roce 1954.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkolu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení. Za uvedené jednání bylo možné pachateli uložit trest odnětí svobody až na pět let.

Z odůvodnění konstatovaných rozsudků je zřejmé, že obviněný v obou případech (30. 10. 1954 a 1. 9. 1961) nastoupil výkon vojenské základní služby, avšak projevil úmysl neplnit služební povinnosti s tím, že se to příčí jeho náboženskému vyznání.

V daném případě nebylo pochybností o trvalém úmyslu obviněného neabsolvovat vojenskou základní službu s ohledem na jeho náboženské přesvědčení, které mělo trvalý charakter. Pokud byl obviněný H. S.  uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, byl tímto rozsudkem a v řízení, které mu předcházelo, porušen v neprospěch obviněného zákon v ustanoveních § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. a § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.

Trestní řád účinný v době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích v roce 1961 a v § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. stanovil, že nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem nebo prokurátorem zastaveno, pokud nebyla povolena obnova (zásada „ne bis in idem“).

Skutečnost, že se v daném případě jedná o týž skutek, vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, který byl vyjádřen v jeho nálezu sp. zn. IV ÚS 81/95. Ústavní soud zde vyslovil názor, že úmysl pachatele vyhnout se vojenské službě trvale je nepřijatelné vykládat tak, že jde vlastně o dočasnost či krátkodobost. V případě pachatele, který při dalším předvolání setrvává na své dříve projevené vůli službu nenastoupit, jde o stejné jednání i stejný následek, tedy totožný a nikoli o nový skutek. Tato totožnost nemůže být narušena okolnostmi, které skutek individualizují, např. povolání k výkonu vojenské služby v jiné době nebo do jiného místa. Podle názoru senátu Nejvyššího soudu lze zmíněný právní výklad aplikovat i v případě skutku spočívajícího v odmítnutí plnit vojenské povinnosti, pro který byl obviněný H. S.  napadeným rozsudkem odsouzen.

V souvislosti s podanou stížností pro porušení zákona je nutno uvést i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II ÚS 285/97, kde byl hodnocen soulad právních předpisů, týkajících se povinnosti občana vykonávat vojenskou službu s náboženskou svobodou zaručenou čl. 16 odst. 1 Ústavy Československé republiky ze dne 9. 5. 1948, jakož i s odpovídajícími mezinárodními dokumenty, a dovodil, že tehdejší zákonná úprava nezajišťovala uplatnění tohoto ústavního práva. S ohledem na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948, lze podle shora vyjádřeného názoru Ústavního soudu konstatovat, že obviněný H. S.  neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, neboť pouze realizoval své právo svobody vyznání a svědomí, které mu bylo v daném případě zaručeno Ústavou ČSSR z roku 1960. Navíc bývalý Vojenský obvodový soud rozhodl i v rozporu s výše vyjádřenou zásadou „ne bis in idem“, když obviněného uznal vinným trestným činem pro týž skutek, pro který již byl odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 51/54.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů platí, že účelem tohoto zákona je mimo jiné zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval zákon za trestné.

Podle § 1 odst. 2 téhož zákona platí, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, byl v neprospěch obviněného H. S.  porušen zákon v ustanoveních uvedených ve výroku tohoto rozsudku. V této souvislosti nutno konstatovat, že ve stížnosti pro porušení zákona bylo mylně navrhováno vyslovit porušení zákona v příslušných ustanoveních zák. č. 141/1961 Sb., neboť tento zákon upravující trestní řízení vstoupil v účinnost až dne 1. 1. 1962. Dále Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože skutkový stav byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, tak Nejvyšší soud mohl podle § 271 odst. 1 tr. ř. učinit ve věci vlastní rozhodnutí. Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného H. S.  pro výše popsaný skutek, neboť dřívější stíhání jmenovaného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu a nebylo v předepsaném řízení zrušeno. V této souvislosti nutno uvést, že rozhodnout podle § 226 písm. b) tr. ř., o zproštění obviněného obžaloby, jak navrhoval jeho obhájce, nebylo podle názoru senátu Nejvyššího soudu v tomto řízení možné, neboť by to znamenalo rozhodnout i o té části jednoho skutku, popsaného ve výroku o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 51/54. Vůči tomuto rozsudku stížnost pro porušení zákona podána nebyla. Proto nemohl být Nejvyšším soudem v tomto řízení přezkoumáván (§ 267 tr. ř.) a nebylo možné zasahovat do jeho dosud pravomocného výroku o vině.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.


sp. zn.: 5 Tz 19/2001

 
ČESKÁ   REPUBLIKA

R O Z S U D E K 
J M É N E M   R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného H. S., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř.   t a k t o :

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, a v řízení, které mu předcházelo,  b y l  v neprospěch obviněného H. S.   p o r u š e n   z á k o n   v ustanoveních § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb., § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., a to i z důvodů uvedených v § 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Tento rozsudek se  z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se  z a s t a v u j e  trestní stíhání obviněného H. S.  pro skutek, že 
dne 1. září 1961 u vojenského útvaru  L. odmítl vykonávat vojenskou službu s tím, že jeho náboženské přesvědčení mu to nedovoluje, v čemž obžaloba spatřovala trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.,
protože dřívější stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu a toto rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
 
Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, byl obviněný H. S.  uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., protože dne 1. 9. 1961 u vojenského útvaru  L. odmítl vykonávat vojenskou základní službu s tím, že jeho náboženské přesvědčení mu to nedovoluje. Zato byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku a ke ztrátě čestných práv občanských po dobu výkonu trestu odnětí svobody. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 10. 1961.

Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného H. S.  stížnost pro porušení zákona. V písemném zdůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti poukazuje na ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), § 2 odst. 6 zák. č. 141/1961 Sb. a § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb. Zdůrazňuje, že se těmito ustanoveními bývalý Vojenský obvodový soud v Litoměřicích neřídil. Pominul, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 51/54, byl obviněný (v rozhodnutí označený jako H. Š.) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., jehož se měl dopustit tím, že dne 30. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru v K. odmítl obléci si vojenský stejnokroj a konati služební povinnosti a odvolával se přitom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědkem Jehovovým. V obou uvedených trestních věcech dával obviněný najevo úmysl z náboženských důvodů trvale se vyhnout výkonu vojenské služby. Šlo tedy o jeden skutek a proto jednání obviněného ze dne 1. 9. 1961 nelze považovat za nový trestný čin. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, byl v neprospěch obviněného H. S.  porušen zákon v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. f) a § 2 odst. 6 zák. č. 141/1961 Sb. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil a poté, aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl.

Předně je nutno poukázat na skutečnost, že ze zpráv Vojenského ústředního archivu v Praze, založených ve spise bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 4/92 vyplývá, že trestní spisy obviněného H. S.  vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 48/61 a u bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně pod sp. zn. T 51/54 se nedochovaly, neboť byly v minulosti skartovány. Proto mohl Nejvyšší soud při rozhodování vycházet jen z existujících rozsudků, týkajících se uvedených dvou trestních věcí. Z těchto důvodů nemohl plně realizovat zákonem stanovený revizní princip přezkumné povinnosti. Zjištěné vady jsou však tak zjevné, že ve věci lze vyslovit porušení zákona a učinit nové rozhodnutí.

Z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 51/54, vyplývá, že jím byl obviněný H. S., spolu s dalšími pěti obviněnými, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., protože dne 30. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru v Karviné odmítli obléci si vojenský stejnokroj a konati služební povinnosti a odvolávali se přitom na to, že jim to nedovoluje jejich náboženské přesvědčení, protože jsou Svědky Jehovovými. Zato byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců nepodmíněně a ke ztrátě čestných práv občanských v trvání tří roků. Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 12. 1954.

Z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že v říjnu 1954 byl obviněnému H. S. doručen povolávací rozkaz k nástupu vojenské základní služby. Tuto službu sice řádně nastoupil, ale ihned po nástupu u vojenského útvaru dne 30. 10. 1954 jednal způsobem, jak bylo ve výroku rozsudku uvedeno. Obviněný se k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, doznal. Hájil se tím, že jako Svědek Jehovův nemůže plnit povinnosti, uložené mu zákony, pokud je jejich plnění v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Při charakteristice osoby obviněného poukázal soud v odůvodnění rozsudku také nato, že se obviněný stal Svědkem Jehovovým až v roce 1954. Od této doby se stýkal s celou řadou Svědků Jehovových, s nimi diskutoval o jednotlivých statích bible a tak dospěl k závěru, že nemůže konat vojenskou službu. Jinak jeho osobu a dosavadní způsob života hodnotil soud příznivě.

Také z odůvodnění existujícího rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, je zřejmé, že obviněný H. S.  odmítl vykonávat vojenskou základní službu z důvodu náboženského přesvědčení - Svědek Jehovův. Obviněný toto jednání plně doznal. U hlavního líčení uvedl, že ve výkonu služby mu brání výčitky svědomí, v důsledku svého náboženského přesvědčení. Jménem obviněného žádala jeho manželka u Okresní vojenské správy v Karlových Varech, aby místo vojenské služby mu bylo povoleno uzavřít pracovní závazek do hlubinných dolů na dobu deseti let. Přestože jiným to bylo povoleno, tak obviněnému nikoli, v čemž podle soudu spatřoval schválnost vůči své osobě. Obhajobu obviněného vyhodnotil soud jako nedůvodnou. V této souvislosti poukázal na jeho zdravotní stav a věk, v důsledku čehož by nemohl uzavřít pracovní závazek do dolů, a to místo výkonu celé vojenské základní služby. Bývalý vojenský obvodový soud při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti vzal v úvahu i odsouzení obviněného pro skutek stejného druhu v roce 1954.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkolu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení. Za uvedené jednání bylo možné pachateli uložit trest odnětí svobody až na pět let.

Z odůvodnění konstatovaných rozsudků je zřejmé, že obviněný v obou případech (30. 10. 1954 a 1. 9. 1961) nastoupil výkon vojenské základní služby, avšak projevil úmysl neplnit služební povinnosti s tím, že se to příčí jeho náboženskému vyznání.

V daném případě nebylo pochybností o trvalém úmyslu obviněného neabsolvovat vojenskou základní službu s ohledem na jeho náboženské přesvědčení, které mělo trvalý charakter. Pokud byl obviněný H. S.  uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, byl tímto rozsudkem a v řízení, které mu předcházelo, porušen v neprospěch obviněného zákon v ustanoveních § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. a § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.

Trestní řád účinný v době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích v roce 1961 a v § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. stanovil, že nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem nebo prokurátorem zastaveno, pokud nebyla povolena obnova (zásada „ne bis in idem“).

Skutečnost, že se v daném případě jedná o týž skutek, vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, který byl vyjádřen v jeho nálezu sp. zn. IV ÚS 81/95. Ústavní soud zde vyslovil názor, že úmysl pachatele vyhnout se vojenské službě trvale je nepřijatelné vykládat tak, že jde vlastně o dočasnost či krátkodobost. V případě pachatele, který při dalším předvolání setrvává na své dříve projevené vůli službu nenastoupit, jde o stejné jednání i stejný následek, tedy totožný a nikoli o nový skutek. Tato totožnost nemůže být narušena okolnostmi, které skutek individualizují, např. povolání k výkonu vojenské služby v jiné době nebo do jiného místa. Podle názoru senátu Nejvyššího soudu lze zmíněný právní výklad aplikovat i v případě skutku spočívajícího v odmítnutí plnit vojenské povinnosti, pro který byl obviněný H. S.  napadeným rozsudkem odsouzen.

V souvislosti s podanou stížností pro porušení zákona je nutno uvést i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II ÚS 285/97, kde byl hodnocen soulad právních předpisů, týkajících se povinnosti občana vykonávat vojenskou službu s náboženskou svobodou zaručenou čl. 16 odst. 1 Ústavy Československé republiky ze dne 9. 5. 1948, jakož i s odpovídajícími mezinárodními dokumenty, a dovodil, že tehdejší zákonná úprava nezajišťovala uplatnění tohoto ústavního práva. S ohledem na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948, lze podle shora vyjádřeného názoru Ústavního soudu konstatovat, že obviněný H. S.  neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, neboť pouze realizoval své právo svobody vyznání a svědomí, které mu bylo v daném případě zaručeno Ústavou ČSSR z roku 1960. Navíc bývalý Vojenský obvodový soud rozhodl i v rozporu s výše vyjádřenou zásadou „ne bis in idem“, když obviněného uznal vinným trestným činem pro týž skutek, pro který již byl odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 51/54.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů platí, že účelem tohoto zákona je mimo jiné zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval zákon za trestné.

Podle § 1 odst. 2 téhož zákona platí, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 9. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, byl v neprospěch obviněného H. S.  porušen zákon v ustanoveních uvedených ve výroku tohoto rozsudku. V této souvislosti nutno konstatovat, že ve stížnosti pro porušení zákona bylo mylně navrhováno vyslovit porušení zákona v příslušných ustanoveních zák. č. 141/1961 Sb., neboť tento zákon upravující trestní řízení vstoupil v účinnost až dne 1. 1. 1962. Dále Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože skutkový stav byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, tak Nejvyšší soud mohl podle § 271 odst. 1 tr. ř. učinit ve věci vlastní rozhodnutí. Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného H. S.  pro výše popsaný skutek, neboť dřívější stíhání jmenovaného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu a nebylo v předepsaném řízení zrušeno. V této souvislosti nutno uvést, že rozhodnout podle § 226 písm. b) tr. ř., o zproštění obviněného obžaloby, jak navrhoval jeho obhájce, nebylo podle názoru senátu Nejvyššího soudu v tomto řízení možné, neboť by to znamenalo rozhodnout i o té části jednoho skutku, popsaného ve výroku o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 51/54. Vůči tomuto rozsudku stížnost pro porušení zákona podána nebyla. Proto nemohl být Nejvyšším soudem v tomto řízení přezkoumáván (§ 267 tr. ř.) a nebylo možné zasahovat do jeho dosud pravomocného výroku o vině.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 21. srpna 2001


Předseda senátu:
JUDr. Jiří  H o r á k