publikováno v časopisu Soudní judikatura, r. 2002, č. 12, str. 923, pod č. 230

Zákon č. 298/1990 Sb. neupravuje právní poměry majetku církevního subjektu, který přešel na stát při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

20 Cdo 2015/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce R. ř. K. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ h. m. P. a 2/ S. s. h. m. P. - v likvidaci, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 29/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.3.2001, č.j. 62 Co 69/01-121, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.3.2001, č.j. 62 Co 69/01-121, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem označeným v žalobě "ve vztahu k druhému žalovanému" zamítl. Zákon č. 298/1990 Sb. podle jeho názoru neuvádí toliko kvalifikační předpoklady pro uplatnění nároku, nýbrž ve vztahu k nemovitostem vypočteným v příloze přímo obnovuje vlastnické právo vyjmenovaných církevních subjektů, aniž rozlišuje, zda ke ztrátě vlastnictví došlo v souladu s dobovým právem či nikoli; taxativní seznam vráceného majetku proto rozšiřovat "cestou mimo restituční církevní zákon" nelze. Odvolací soud se ztotožnil s názorem vysloveným v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1995, sp. zn. 7 Cdo 65/94, a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30.5.1996. sp. zn. 3 Cdon 647/96, 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96 a ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, a uzavřel, že restituce majetku (určení vlastnictví) neuvedeného v přílohách zvláštního zákona možná není.

Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že rozsudek odvolacího soudu je "ve svých obecných závěrech" nesprávný. Zákon č. 298/1990 Sb., jenž je k ostatním zákonům upravujícím občanskoprávní vztahy v poměru speciality, sice představuje výjimku z obecné úpravy, nelze jej však vykládat extenzívně, neboť nepředstavuje univerzální úpravu všech majetkových vztahů řeholních řádů; proto nemůže být vyloučeno, aby se církevní subjekt domáhal ochrany svého vlastnictví i k majetku v přílohách zákona neuvedenému. Tato možnost byla dána i za předchozí úpravy, a při výkladu zastávaném odvolacím soudem by paradoxně byla napříště vyloučena; zákony demokratického státu by poškozené osobě přiznávaly méně práv než zákony státu nedemokratického. Uplatněný názor pokládá dovolatel za rozporný s právem vlastníků na spravedlivou ochranu, jež vede k porušení jejich rovnosti před zákonem.

Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím - z obsahového hlediska - uplatnil způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, je předmětem přezkumu správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry lze vyvozovat ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen "zákona č. 298/1990 Sb."), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.

Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti zákona (19.7.1990 resp. 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za vlastnictví jednotlivých řádů a k. a a. o. byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, a ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000) vysloven názor (z něhož odvolací soud vycházel), že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).

Toto pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplýval z všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Zákon č. 298/1990 Sb. proto postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje restituci vlastnictví toho majetku, jenž byl právě v jejich rámci odňat původním vlastníkům.

Tím se vymezuje i restituční charakter tohoto zákona; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a "restituční skutkovou podstatu" (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Zákon č. 298/1990 Sb. tak nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní.

Problém vztahu speciálních restitučních předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny.

Aby mohl být restituční zákon č. 298/1990 Sb. aplikován (aby z přihlédnutí k němu mohly být vyvozovány závěry o tom určení, o které v dané věci šlo), aniž se uplatní obecné občanskoprávní předpisy, je tedy nezbytné, aby pro posuzovaný právní vztah měl povahu předpisu (ve vztahu k úpravě obecné) speciálního. To předpokládá, jak bylo řečeno, splnění určitých podmínek, včetně té, jež se pojí s vymezením restituční skutkové podstaty.

Ve smyslu závěrů, jež ve výše označených rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval, je proto okolnost, že nemovitý majetek (určení vlastnictví k němuž se žalobce domáhá) není v přílohách zákona č. 298/1990 Sb. uveden, významná (ve prospěch toho, že se s úspěchem takového určení domáhat nemůže) jen tehdy, jestliže do dotčených právních poměrů tento zákon vůbec dopadá.

Konstrukce "restituční skutkové podstaty", jež je součástí vymezení celkového "restitučního" charakteru zákona č. 298/1990 Sb., vychází - jak uvedeno shora - z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních dovozovaných z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu.

Existenci této "restituční skutkové podstaty" však v dané věci dovodit nelze, jestliže sporné nemovitosti měly podle skutkových tvrzení žaloby přejít na stát jinak; totiž (již) při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb.

Pak do posuzovaných právních poměrů zákon č. 298/1990 Sb. nezasahuje, a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití předpisů obecných, proto mít nemůže. Důsledky speciality zákona č. 298/1990 Sb. se neprosadí, a z toho, že sporné nemovitosti nejsou uvedeny ve výčtu jeho příloh, žádný relevantní závěr (obdobný tomu, který za jiných souvislostí Nejvyšší soud pokládá za klíčový) vyvodit nelze.

Opačný názor, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, proto neobstojí, a dovolací důvod, který v opozici k němu dovolatel založil, byl tím uplatněn právem.

Odvolací soud se proto v dalším stadiu řízení soustředí na posouzení otázky, zda vlastnictví dotčených nemovitostí na stát v režimu zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, platně přešlo, či nikoli, jak v žalobě tvrdí žalobce.

Vyjádřený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2002

JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.

předseda senátu