20 Cdo 2044/98


ČESKÁ REPUBLIKA

 

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce B. o. P. M. a sv. J. v P. E., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ O. h. m. P., 2/ M. č. P. 2, 3/ D. B., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 122/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.4.1998, č.j. 22 Co 89/98-126, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem ze dne 18.9.1997, č.j. 14 C 122/94-98, soud prvního stupně určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, jež ve výroku označil. Dospěl k závěru, že darování těchto nemovitostí N. m. s. (na základě nabídky ze dne 15.4.1957) je absolutně neplatným právním úkonem, a to pro rozpor s § 36 odst. 1 tehdy účinného občanského zákoníku (zákona č. 141/50 Sb.). Speciální restituční zákon č. 298/1990 Sb. na důsledcích, jež z toho plynou, ničeho nemění; podle názoru soudu neuzavírá možnost domoci se - v jiných než zákonem ošetřených případech - právní ochrany podle obecných ustanovení.

 

Odvolací soud rozsudkem ze dne 27.4.1998, č.j. 22 Co 89/98-126, tento rozsudek změnil, a žalobu o určení vlastnického práva zamítl. Zákon č. 298/1990 Sb. má za úkol zmírnit následky pouze některých majetkových křivd, vzniklých v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 církvi; pozitivní taxativní výčet restituovaného majetku, jakož i subjektů, na něž se vztahuje, způsobuje, že "se církevní restituce netýkají žádných jiných subjektů a majetku v zákoně neuvedeného". Speciální povaha tohoto předpisu má za následek, uvedl odvolací soud, že se nelze domáhat určení vlastnického práva podle předpisu obecného, protože "tento postup je obcházením zákona".


Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátkou) namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Za nesprávný pokládá odvolacím soudem aplikovaný názor o důsledcích speciality zákona č. 298/1990 Sb.; oproti odvolacímu soudu má za to, že speciální povaha restitučních zákonů se projeví pouze tehdy, "jde-li" o okruh působnosti jimi samými stanovený a o vztahy osob výslovně určených, týkají-li se vymezeného období, a jež vznikly z vymezených právních důvodů. Jestliže zákon č. 298/1990 Sb. nic z toho neurčuje, není (specifickým) právním předpisem, při jehož aplikaci by mohlo dojít ke kolizi s "obecným právem". Podle dovolatele neobstojí závěr o neplatnosti darování dotčeného majetku státu a současně (vzhledem k tomu, že zákon č. 298/1990 Sb. jej nezmiňuje) i možnost, aby vlastníkem zůstal nabyvatel; znamenalo by to, že se jím stal až na základě tohoto zákona, což je v rozporu se smyslem restitučních zákonů, jež vycházejí z toho, že "právní předpisy, podle nichž bylo vlastnictví odnímáno, sice porušovaly základní práva a svobody, ale byly v rámci panujícího právního řádu platné, a platné byly i jejich následky". Odvolací soud převzal právní názory vyslovené v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 65/94 (se kterými se ostatně jiné soudy "neztotožňují"), jež vedou k protiústavním důsledkům - domoci se ochrany u nezávislého soudu, jež bylo za předchozí úpravy jistě možné, je napříště vyloučeno.


Dovolání je ve smyslu § 236 odst.1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím uplatnil způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán dovolacím důvodem, je předmětem přezkumu správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákon č. 298/1990 Sb.), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.


Dovolání není důvodné.


Nejen v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1995, sp. zn. 7 Cdo 65/94, ale i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, a ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, byl vysloven názor, který je se závěry právního posouzení věci odvolacím soudem v zásadním souladu (rozsudek sp. zn. 3 Cdon 404/96 byl publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 78, ročník 1997, s právní větou: "Subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není"). Ve věci sp. zn. 2 Cdon 1802/97 jej Nejvyšší soud uplatnil v obdobném sporu žalobce a první žalované.


Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že otázka, jaké důsledky pro hodnocené právní poměry lze vyvozovat ze zákona č. 298/1990 Sb., je v kontextu posuzovaného nároku relevantní, a nelze ji přehlédnout.


Podle preambule zákona je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.


To, že zákon č. 298/1990 Sb. pro dané restituční vztahy význam nemá, je zpravidla podmíněno dvěma možnými (ať vyslovenými nebo implicitními) argumentačními východisky. Za prvé, že tento zákon dopadá zásadně na případy odnětí majetku řeholních řádů a kongregací, ke kterým došlo podle dobově platného práva a v souladu s ním, zatímco restituce majetku, v přílohách zákona nevyjmenovaného, odňatého v rozporu s tehdejšími předpisy, se spravuje obecnými právními předpisy, anebo za druhé, že zákon nemá vliv na nevyjmenovaný majetek proto, že představuje toliko zjednodušení a urychlení obnovy vlastnického práva k majetku vyjmenovanému.


Východisko prve uvedené koliduje již s citovaným zněním preambule zákona. Ta ohlašuje nápravu křivd způsobených nikoli v souladu s tehdy platnými právními předpisy, ale "zejména protiprávním odnětím" majetku, přičemž protiprávnost ve smyslu rozporu s dobově platným právem předem vyloučit nelze. Zúžení působnosti zákona č. 298/1990 Sb. na "platná" odnětí majetku je sporné též z hlediska ustanovení § 2, podle kterého dnem účinnosti zákona zanikají nároky příslušných řádů a kongregací vůči dosavadním vlastníkům a uživatelům majetku uvedeného v § 1 na náhradu škody a vydání neoprávněného majetkového prospěchu včetně nároků na úhradu nájemného, pokud vznikly v době od 1.1.1950 do dne účinnosti zákona. Je totiž logicky zdůvodnitelná úvaha, že zánik těchto nároků předpokládá jejich vznik, a ten je podmíněn zásadně protiprávním, tedy typicky "neplatným" odnětím majetku, k němuž jsou tyto nároky vztaženy.


Důsledkem druhé koncepce, pro který rovněž nemůže být jednoznačně přijatelná, je, že připouští, že existující vlastnické právo může být "navíc" založeno zákonem, a to k jinému okamžiku, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.


Názor, že zákon č.298/1990 Sb. posuzované právní poměry neovlivňuje, tedy ani z jedné z uvedených argumentací uspokojivě dovodit nelze.


Důvod, pro který nemůže obstát, spočívá především v tom, že tento názor opomíjí důsledky specifické restituční metody (již zákon zvolil), která nápravu majetkových křivd zakládá na jmenovitém výčtu nemovitého majetku a v něm umístěného majetku movitého.


Postupy odnětí majetku, uplatněné i v žalobcově případě, jež vycházejí z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, z úpravy působnosti Státního úřadu pro věci církevní (ministerstva školství a kultury), z existence správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) N. m. a z oprávnění, svěřených jí jejím statutem, a které byly posléze finalizovány N. m. uskutečňovanými převody (začasto darovacími smlouvami) v poměrech tajným opatřením zavedené národní správy, se podávají v rámci skutkových zjištění, shrnutých v rozsudku soudu prvního stupně jako postupy, jež byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné. Tento závěr, o jehož správnosti není důvod pochybovat, má ideový a organizační základ jednak již v tom, že popsané postupy byly regulovány (uvedenými) obecnými právními instrumenty, jednak vyplývá z jejich obsahového směřování, určeného všeobecným záměrem (jak se uvádí ve směrnici Státního úřadu pro věci církevní ze dne 16.12.1954, případně v dopise členů S. n. s. ze dne 3.5.1955, zmiňovaném v rozsudku soudu prvního stupně), jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací (nikoli pouze likvidace řádu žalobce).


Z toho, že tyto postupy, kterými se odnímal majetek řeholních řádů a kongregací, byly užívány ve vztahu k majetku těchto subjektů typicky a obecně, lze důvodně dovozovat, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány. Postihuje je nejméně potud, že upravuje restituci vlastnictví toho majetku, který byl právě v jejich rámci odňat původním vlastníkům.

 

Potom je logicky nevyhnutelné vyvodit odpovídající důsledky z toho, že určitý majetek, jenž byl uvedenými typickými a obecnými postupy odňat, ve výčtu majetku prohlášeného zákonem č. 298/1990 Sb. za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací figuruje (což se týká i žalobce) a jiný nikoli. Jestliže zákon tímto výčtem založil nápravu majetkové křivdy ohledně jen některého z takto odňatého majetku a nikoli jiného, byť odňatého týmž postupem, pak to nemůže logicky znamenat nic jiného, než že subjekt jinak podle zákona oprávněný (ve vztahu k majetku vypočtenému) ohledně tohoto jiného (nevypočteného) majetku k uplatnění vlastnického práva legitimován není. Jinak řečeno, původní majetek řeholních řádů a kongregací, jenž byl odňat uvažovanými postupy, je jednou výčtem zákona č. 298/1990 Sb. pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající vlastnické poměry nemění.


Tyto navzájem odlišné vlastnické důsledky nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů (příp. darovacích smluv), které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený na základě výčtu podle § 1 zákona č. 298/1990 Sb.


Uvedený, opakovaně Nejvyšším soudem vyjádřený, závěr by se uplatnil i v poměrech toho pojetí zákona č. 298/1990 Sb., jež je též zastáváno, kterému je vlastní, že zákon upravuje pouze majetkové poměry (někde je zakládá, jinde jen deklaruje) k tomu majetku, u něhož byla "politická vůle tak učinit" (obdobně působí soudem prvního stupně uvedený znak majetku, kdy příslušné nároky "nejsou sporné"). Také tomuto pojetí totiž logicky odpovídá, že není rozhodné, zda k odnětí majetku došlo v souladu s dobovým právem nebo v rozporu s ním. Ve sledovaných souvislostech je podstatné, k čemu se vztahuje tato politická vůle, jež je nutně nejen diferenciačním kritériem k odlišení majetku zákonem dotčeného, ale i východiskem pro návod, jak "restitučně" nakládat s majetkem ostatním. Z dikce zákona je zjevné, že se nevztahuje k majetkové úpravě jakékoli, ale k prohlášení - taxativně určeného - majetku za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací (§ 1 odst. 1, 3); jinými slovy, vztahuje se k úpravě, obsahem které je navrácení (vlastnická obnova, restituce) tohoto majetku původním vlastníkům. A logicky naopak, takto vymezená vůle tak učinit (tj. majetek navrátit) evidentně chybí co do majetku, který v přílohách zákona uveden není. Důsledky toho jsou potom shodné s těmi, jež odpovídají názoru, který byl výše vyložen.

 

Výtky, které tomuto názoru adresoval dovolatel, tudíž přijmout nelze. O tom, že zákon č. 298/1990 Sb. je předpisem speciálním, není pochyb. Jeho výklad spojuje Nejvyšší soud s vymezením restitučního charakteru tohoto předpisu; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a "restituční skutkovou podstatu" (určitou formu odnětí majetku, k němuž došlo při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností) lze v konkrétních případech dovodit. Zákon č. 298/1990 Sb. tak nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních restitučních předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které upravují. Z předchozího plyne, že tyto předpoklady v daném případě splněny jsou.


Obavu z protiústavního konečného účinku zákona by v té podobě, jak ji dovolatel vyjádřil, bylo možno spojovat i s jinými restitučními předpisy (srov. kupř. § 6 odst. 2, § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podaný výklad zákona č. 298/1990 Sb. je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně konformní.


Smysl zákona č. 298/1990 Sb. při opačné interpretaci není vůbec žádný ("všichni si všechno vyžalují"), resp. obracel by se - ze zamýšleného restitučního dobrodiní - ve zjevný opak; spočíval by toliko v tom, že restituenty "ze zákona" připravil o nároky na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení (viz § 2).


Nejvyšší soud vykládá zákon č. 298/1990 Sb. v kontextu celého právního řádu.


Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty (a o ně ve věcech posuzovaného druhu jde) zákon za současné vlastníky nepokládá.


Zákon č. 298/1990 Sb. - z pohledu intencionálního - zjevně představoval jistý (první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku; citované ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další. V případě, že by se prosadila argumentace dovolatele, byly by prakticky vyloučeny. "Restituce církevního majetku" by se prováděla v rámci soudních řízení, na základě stávajících "obecných předpisů".


Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje i názoru, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II ÚS 107/2000.


Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy obstojí, a na něm spočívající rozsudek (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) je ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. správný. Dovolání žalobce proto Nejvyšší soud podle téhož ustanovení zamítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalovaným, jimž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení (dle obsahu spisu) žádné (prokazatelné) náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně 30. května 2000


JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu


Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová