ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobce B. o. P. M. a sv. J. v P. E., zastoupeného advokátkou, proti
žalovaným 1/ O. h. m. P., 2/ M. č. P. 2, 3/ D. B., zastoupeným advokátkou, o
určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14
C 122/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27.4.1998, č.j. 22 Co 89/98-126, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem ze dne 18.9.1997, č.j. 14 C 122/94-98, soud prvního stupně určil, že
žalobce je vlastníkem nemovitostí, jež ve výroku označil. Dospěl k závěru, že
darování těchto nemovitostí N. m. s. (na základě nabídky ze dne 15.4.1957) je
absolutně neplatným právním úkonem, a to pro rozpor s § 36 odst. 1 tehdy
účinného občanského zákoníku (zákona č. 141/50 Sb.). Speciální restituční zákon
č. 298/1990 Sb. na důsledcích, jež z toho plynou, ničeho nemění; podle názoru
soudu neuzavírá možnost domoci se - v jiných než zákonem ošetřených případech -
právní ochrany podle obecných ustanovení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne
27.4.1998, č.j. 22 Co 89/98-126, tento rozsudek změnil, a žalobu o určení
vlastnického práva zamítl. Zákon č. 298/1990 Sb. má za úkol zmírnit následky
pouze některých majetkových křivd, vzniklých v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 církvi;
pozitivní taxativní výčet restituovaného majetku, jakož i subjektů, na něž se
vztahuje, způsobuje, že "se církevní restituce netýkají žádných jiných
subjektů a majetku v zákoně neuvedeného". Speciální povaha tohoto předpisu má
za následek, uvedl odvolací soud, že se nelze domáhat určení vlastnického práva
podle předpisu obecného, protože "tento postup je obcházením zákona".
Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátkou) namítá, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3
písm. d/ o.s.ř.). Za nesprávný pokládá odvolacím soudem aplikovaný názor o
důsledcích speciality zákona č. 298/1990 Sb.; oproti odvolacímu soudu má za to,
že speciální povaha restitučních zákonů se projeví pouze tehdy, "jde-li" o okruh
působnosti jimi samými stanovený a o vztahy osob výslovně určených, týkají-li
se vymezeného období, a jež vznikly z vymezených právních důvodů. Jestliže
zákon č. 298/1990 Sb. nic z toho neurčuje, není (specifickým) právním
předpisem, při jehož aplikaci by mohlo dojít ke kolizi s "obecným právem".
Podle dovolatele neobstojí závěr o neplatnosti darování dotčeného majetku státu
a současně (vzhledem k tomu, že zákon č. 298/1990 Sb. jej nezmiňuje) i možnost,
aby vlastníkem zůstal nabyvatel; znamenalo by to, že se jím stal až na základě
tohoto zákona, což je v rozporu se smyslem restitučních zákonů, jež vycházejí z
toho, že "právní předpisy, podle nichž bylo vlastnictví odnímáno, sice
porušovaly základní práva a svobody, ale byly v rámci panujícího právního řádu
platné, a platné byly i jejich následky". Odvolací soud převzal právní názory
vyslovené v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 65/94 (se kterými
se ostatně jiné soudy "neztotožňují"), jež vedou k protiústavním důsledkům -
domoci se ochrany u nezávislého soudu, jež bylo za předchozí úpravy jistě
možné, je napříště vyloučeno.
Dovolání je ve smyslu § 236 odst.1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti
rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím uplatnil způsobilý dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze namítat, že rozsudek odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly dovoláním
tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán dovolacím
důvodem, je předmětem přezkumu správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené
právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových
vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění
zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákon č. 298/1990 Sb.), ke kterému v dané věci
dospěl odvolací soud.
Dovolání není důvodné.
Nejen v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1995, sp. zn. 7 Cdo 65/94,
ale i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze
dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97,
ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo
409/98, a ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, byl vysloven názor, který
je se závěry právního posouzení věci odvolacím soudem v zásadním souladu
(rozsudek sp. zn. 3 Cdon 404/96 byl publikován v časopise Soudní judikatura pod
č. 78, ročník 1997, s právní větou: "Subjekt, který je podle zákona č. 298/1990
Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v
příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu
majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního
dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto
zákona uveden není"). Ve věci sp. zn. 2 Cdon 1802/97 jej Nejvyšší soud uplatnil
v obdobném sporu žalobce a první žalované.
Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že otázka, jaké důsledky pro
hodnocené právní poměry lze vyvozovat ze zákona č. 298/1990 Sb., je v kontextu
posuzovaného nároku relevantní, a nelze ji přehlédnout.
Podle preambule zákona je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům
a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich
nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3
nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k
1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, a za vlastnictví
jednotlivých řádů a kongregací byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4),
který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je
známo, kde se nachází.
To, že zákon č. 298/1990 Sb. pro dané restituční vztahy význam nemá, je
zpravidla podmíněno dvěma možnými (ať vyslovenými nebo implicitními)
argumentačními východisky. Za prvé, že tento zákon dopadá zásadně na případy
odnětí majetku řeholních řádů a kongregací, ke kterým došlo podle dobově
platného práva a v souladu s ním, zatímco restituce majetku, v přílohách zákona
nevyjmenovaného, odňatého v rozporu s tehdejšími předpisy, se spravuje obecnými
právními předpisy, anebo za druhé, že zákon nemá vliv na nevyjmenovaný majetek
proto, že představuje toliko zjednodušení a urychlení obnovy vlastnického práva
k majetku vyjmenovanému.
Východisko prve uvedené koliduje již s citovaným zněním preambule zákona. Ta
ohlašuje nápravu křivd způsobených nikoli v souladu s tehdy platnými právními
předpisy, ale "zejména protiprávním odnětím" majetku, přičemž protiprávnost ve
smyslu rozporu s dobově platným právem předem vyloučit nelze. Zúžení působnosti
zákona č. 298/1990 Sb. na "platná" odnětí majetku je sporné též z hlediska
ustanovení § 2, podle kterého dnem účinnosti zákona zanikají nároky příslušných
řádů a kongregací vůči dosavadním vlastníkům a uživatelům majetku uvedeného v §
1 na náhradu škody a vydání neoprávněného majetkového prospěchu včetně nároků
na úhradu nájemného, pokud vznikly v době od 1.1.1950 do dne účinnosti zákona.
Je totiž logicky zdůvodnitelná úvaha, že zánik těchto nároků předpokládá jejich
vznik, a ten je podmíněn zásadně protiprávním, tedy typicky "neplatným" odnětím
majetku, k němuž jsou tyto nároky vztaženy.
Důsledkem druhé koncepce, pro který rovněž nemůže být jednoznačně přijatelná,
je, že připouští, že existující vlastnické právo může být "navíc" založeno
zákonem, a to k jinému okamžiku, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.
Názor, že zákon č.298/1990 Sb. posuzované právní poměry neovlivňuje, tedy ani z
jedné z uvedených argumentací uspokojivě dovodit nelze.
Důvod, pro který nemůže obstát, spočívá především v tom, že tento názor opomíjí
důsledky specifické restituční metody (již zákon zvolil), která nápravu
majetkových křivd zakládá na jmenovitém výčtu nemovitého majetku a v něm
umístěného majetku movitého.
Postupy odnětí majetku, uplatněné i v žalobcově případě, jež vycházejí z
existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, z
úpravy působnosti Státního úřadu pro věci církevní (ministerstva
školství a kultury), z existence správy majetkových podstat řádů a kongregací
(jež nesloužily řeholním účelům) N. m. a z oprávnění, svěřených jí jejím
statutem, a které byly posléze finalizovány N. m. uskutečňovanými převody
(začasto darovacími smlouvami) v poměrech tajným opatřením zavedené národní
správy, se podávají v rámci skutkových zjištění, shrnutých v rozsudku soudu
prvního stupně jako postupy, jež byly uplatněny při odnímání majetku církevních
subjektů coby postupy typické resp. obecné. Tento závěr, o jehož správnosti
není důvod pochybovat, má ideový a organizační základ jednak již v tom, že
popsané postupy byly regulovány (uvedenými) obecnými právními instrumenty,
jednak vyplývá z jejich obsahového směřování, určeného všeobecným záměrem (jak
se uvádí ve směrnici Státního úřadu pro věci církevní ze dne 16.12.1954,
případně v dopise členů S. n. s. ze dne 3.5.1955, zmiňovaném v rozsudku soudu
prvního stupně), jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a
kongregací (nikoli pouze likvidace řádu žalobce).
Z toho, že tyto postupy, kterými se odnímal majetek řeholních řádů a
kongregací, byly užívány ve vztahu k majetku těchto subjektů typicky a obecně,
lze důvodně dovozovat, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními
prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové
křivdy páchány. Postihuje je nejméně potud, že upravuje restituci vlastnictví
toho majetku, který byl právě v jejich rámci odňat původním vlastníkům.
Potom je logicky nevyhnutelné
vyvodit odpovídající důsledky z toho, že určitý majetek, jenž byl uvedenými
typickými a obecnými postupy odňat, ve výčtu majetku prohlášeného zákonem č.
298/1990 Sb. za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací figuruje (což se
týká i žalobce) a jiný nikoli. Jestliže zákon tímto výčtem založil nápravu
majetkové křivdy ohledně jen některého z takto odňatého majetku a nikoli
jiného, byť odňatého týmž postupem, pak to nemůže logicky znamenat nic jiného,
než že subjekt jinak podle zákona oprávněný (ve vztahu k majetku vypočtenému)
ohledně tohoto jiného (nevypočteného) majetku k uplatnění vlastnického práva
legitimován není. Jinak řečeno, původní majetek řeholních řádů a kongregací,
jenž byl odňat uvažovanými postupy, je jednou výčtem zákona č. 298/1990 Sb.
pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen
za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se
stávající vlastnické poměry nemění.
Tyto navzájem odlišné vlastnické důsledky nejsou nikterak závislé na právní
kvalifikaci úkonů (příp. darovacích smluv), které k tomuto odnětí vedly, resp.
na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda
jde nebo nejde o majetek určený na základě výčtu podle § 1 zákona č. 298/1990
Sb.
Uvedený, opakovaně Nejvyšším soudem vyjádřený, závěr by se uplatnil i v
poměrech toho pojetí zákona č. 298/1990 Sb., jež je též zastáváno, kterému je
vlastní, že zákon upravuje pouze majetkové poměry (někde je zakládá, jinde jen deklaruje)
k tomu majetku, u něhož byla "politická vůle tak učinit" (obdobně působí soudem
prvního stupně uvedený znak majetku, kdy příslušné nároky "nejsou sporné").
Také tomuto pojetí totiž logicky odpovídá, že není rozhodné, zda k odnětí
majetku došlo v souladu s dobovým právem nebo v rozporu s ním. Ve sledovaných
souvislostech je podstatné, k čemu se vztahuje tato politická vůle, jež je
nutně nejen diferenciačním kritériem k odlišení majetku zákonem dotčeného, ale
i východiskem pro návod, jak "restitučně" nakládat s majetkem ostatním. Z dikce
zákona je zjevné, že se nevztahuje k majetkové úpravě jakékoli, ale k
prohlášení - taxativně určeného - majetku za vlastnictví jednotlivých řádů a
kongregací (§ 1 odst. 1, 3); jinými slovy, vztahuje se k úpravě, obsahem které
je navrácení (vlastnická obnova, restituce) tohoto majetku původním vlastníkům.
A logicky naopak, takto vymezená vůle tak učinit (tj. majetek navrátit)
evidentně chybí co do majetku, který v přílohách zákona uveden není. Důsledky
toho jsou potom shodné s těmi, jež odpovídají názoru, který byl výše vyložen.
Výtky, které tomuto názoru
adresoval dovolatel, tudíž přijmout nelze. O tom, že zákon č. 298/1990 Sb. je
předpisem speciálním, není pochyb. Jeho výklad spojuje Nejvyšší soud s
vymezením restitučního charakteru tohoto předpisu; subjektová určení (osob
oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví
(prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a "restituční skutkovou podstatu"
(určitou formu odnětí majetku, k němuž došlo při výkonu státního dozoru nad
majetkem církví a náboženských společností) lze v konkrétních případech
dovodit. Zákon č. 298/1990 Sb. tak nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní
restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality,
které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních restitučních předpisů k
předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny
subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít
jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které
upravují. Z předchozího plyne, že tyto předpoklady v daném případě splněny
jsou.
Obavu z protiústavního konečného účinku zákona by v té podobě, jak ji dovolatel
vyjádřil, bylo možno spojovat i s jinými restitučními předpisy (srov. kupř. § 6
odst. 2, § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 6
odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podaný
výklad zákona č. 298/1990 Sb. je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu
ústavně konformní.
Smysl zákona č. 298/1990 Sb. při opačné interpretaci není vůbec žádný ("všichni
si všechno vyžalují"), resp. obracel by se - ze zamýšleného restitučního
dobrodiní - ve zjevný opak; spočíval by toliko v tom, že restituenty "ze
zákona" připravil o nároky na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení
(viz § 2).
Nejvyšší soud vykládá zákon č. 298/1990 Sb. v kontextu celého právního řádu.
Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. uvádí, že majetek, jehož původním
vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze
převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho
logicky plyne, že tyto subjekty (a o ně ve věcech posuzovaného druhu jde) zákon
za současné vlastníky nepokládá.
Zákon č. 298/1990 Sb. - z pohledu intencionálního - zjevně představoval jistý
(první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku; citované
ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky
další. V případě, že by se prosadila argumentace dovolatele, byly by prakticky
vyloučeny. "Restituce církevního majetku" by se prováděla v rámci
soudních řízení, na základě stávajících "obecných předpisů".
Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje i názoru, který vyjádřil
Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6,
ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne
25.4.2000, sp. zn. II ÚS 107/2000.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy obstojí, a na něm spočívající
rozsudek (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) je ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř.
správný. Dovolání žalobce proto Nejvyšší soud podle téhož ustanovení zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalovaným, jimž by příslušela jejich
náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení (dle obsahu spisu) žádné
(prokazatelné) náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2000
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová