28 Cdo 2082/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr.
Petra Krause v právní věci žalobců a) Mgr. E. D., b) Mgr. Z. D., obou
zastoupených JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem v Praze 2, Vyšehradská 21,
doručování na adrese lákovice, Stankovského 144, proti žalované Církvi
československé husitské, se sídlem v Praze 6, Wuchterlova 5, zastoupené
JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou v Praze 1, Bílkova 4, o určení trvání
služebního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
I.
Dovolání se zamítá.
II.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným
změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25.11.2008, č.j.
Odvolací soud nesdílel právní názor soudu
prvního stupně, že žaloba podléhala prekluzivní lhůtě v délce dvou měsíců podle
tehdy platného § 64 zákoníku práce; jde o určovací žalobu v intencích § 80
písm. c) o. s. ř. s tím, že je třeba postavit právní vztah mezi účastníky
najisto. Odvolací instance poté s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu
(zejména Rc 9/1999) dovodila na základě předchozích skutkových zjištění, že
vnitřní předpisy žalované církve svěřují rozhodnutí o propuštění ze služebního
poměru duchovního výhradně do pravomoci její Ústřední rady, bez možnosti
přenosu pravomoci na jiný orgán. Rozhodla-li však o služebním poměru žalobců
Diecézní rada v Plzni, pak šlo o absolutně věcně nepříslušný orgán; nic na tom
nemění následné schválení tohoto postupu plenárním zasedáním Ústřední rady.
Listinu ze dne 20. 7. 1993 vydanou Diecézní radou navíc nelze považovat za
náležitý individuální právní akt, ž něhož by měly nastat účinky dovozované
stranou žalovanou; je možné jej interpretovat jako rozvázání, nikoli jako
(právně nezbytné) propuštění žalobců ze služebního poměru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
dovolání. Tvrdila zejména, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2004
stanovil podmínku omezení soudního přezkumu právních úkonů žalované tak, že jde
o zjištění existence úkonu žalované způsobilého být důvodem zániku služebního
poměru. Přezkoumával-li odvolací soud dodržení procedury vedoucí k vydání
příslušného právního úkonu žalovanou, pak rámec přezkumu překročil. Ve věci
také nelze vyloučit aplikaci obecných právních předpisů o promlčení, lhůtách,
prekluzi (k ní mělo ve vztahu k žalobě dojít) či litispendenci. Žalovaná
žádala, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolací
instanci k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší
soud shledal, že žalovaná strana podala dovolání včas a je zastoupena
advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání byla
dána podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně. Dovolací důvod byl podle obsahu dovolání uplatněn podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tvrzeno je nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání
není důvodné.
Žalobci
prošli od roku 1993 soudními řízeními, jejichž prvním zásadním předělem byl
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96. Ten dovodil, že se v případě
nároku žalobců na platovou náhradu z případného neplatného propuštění ze
služebního poměru jedná o nárok ze soukromoprávního vztahu a pravomoc
(civilního) soudu je tu dána.
Tím
ovšem Ústavní soud nevyhnutelně, byť implicite, otevřel otázku prejudice
rozhodnutí o náhradě platu duchovních, spočívající v předchozím posouzení
(ne)platnosti právního úkonu církve, jímž dochází k propuštění duchovních ze
služebního poměru.
Nejvyšší
soud poté usnesením sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 zpřesnil výchozí teze
judikátu Ústavního soudu a připustil též možnost podání žaloby na určení, že
služební poměr duchovních nadále trvá. Současně vymezil kritéria, podle nichž
má probíhat soudní přezkum rozhodování interních orgánů církve o propuštění
duchovních ze služebního poměru; tedy kritéria eventuální prejudice žaloby o
určení dalšího trvání služebního poměru. Těmito kritérii, zůstávajícími v
rámci přezkumu rozhodovací procedury interního orgánu církve, jsou - v
negativním vyznění - 1) nezpůsobilost aktu o propuštění ze služebního poměru a
2) vydání tohoto aktu orgánem věcně nepříslušným podle vnitřních předpisů.
Věcný obsah (důvody) zmíněného aktu zůstává v diskreci církve.
Takto
vymezenými aplikačními, resp. interpretačními závěry Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu se odvolací soud řídil a dospěl k věcně správnému rozhodnutí.
Především
je nutné konstatovat, že si odvolací soud správně povšiml flagrantního
pochybení soudu prvního stupně, aplikujícího na předmětnou žalobu analogicky
ustanovení § 64 zákoníku práce (nyní § 72) o prekluzi. Nejde o žalobu na neplatnost
propuštění ze služebního poměru, ale o žalobu na určení jeho dalšího
trvání; naléhavý právní zájem žalobců na této určovací žalobě (§ 80 písm.
c) o. s. ř.) je tu dán.
Z obou
procedurálních kritérií, jak je v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 vymezil
Nejvyšší soud vůči přezkumu rozhodování interních orgánů církve, neobstálo ve
světle závěrů odvolací instance ani jedno; dovolací soud v této
souvislosti připomíná, že je tu vázán skutkovým základem věci, jak jej nižší
instance zjistily. Předmětné rozhodnutí v neprospěch služebního poměru žalobců
vydal nepříslušný orgán (diecézní, nikoli ústřední rada) a právní akt
tohoto orgánu náležitě nevyjádřil vůli církevního orgánu propustit
žalobce ze služebního poměru.
Nelze
než dodat, že dovolatelka nesprávně porozuměla judikátu Nejvyššího soudu,
jestliže v dovolání tvrdí, že rámec soudního přezkumu byl překročen a odvolací
soud byl oprávněn zkoumat pouze způsobilost úkonu žalované, směřujícího k
zániku služebního poměru žalobců.
Nejvyšší
soud závěrem konstatuje, že tvrzený dovolací důvod nebyl naplněn a dovolání
žalované proto zamítá (§243a odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalobci
byli v řízení úspěšní, žádné náklady jim však nevznikly.
Proti
tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního
řádu.
V
Brně dne 8. září 2010
JUDr. Ludvík D a v i
d, CSc., v. r.
předseda senátu
Pozn.: Rozsudek byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10.