4 Tz 210/2001 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. října 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. H., proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/91 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr . ř. rozhodl t a k t o : Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 3 Rtv 20/91 a v řízení, jež mu předcházelo b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění a v § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného L. H. Citované usnesení se z r u š u j e . Zrušuje se též rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/91 a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Olomouci se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 1978, sp. zn. 3 T 198/78 byl L. H. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě z náboženských důvodů, dne 30. 9. 1978 do 12.00 hodin ani později nenastoupil vojenskou základní službu, i když dne 14. 9. 1978 řádně převzal povolávací rozkaz OVS ve Frýdku - Místku, kterým mu byla tato povinnost uložena. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody na dva roky nepodmíněně, k jehož výkonu byl zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 3. 1. 1979. K žádosti obviněného L. H. o soudní rehabilitaci bylo usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/91, rozhodnuto, že jmenovaný je účasten soudní rehabilitace podle § 4 písm. e) zák. č. 119/1990 Sb. a podle § 14 odst. 1 písm. f) tohoto zákona byl v odsuzujícím rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 1978, sp. zn. 3 T 198/78 zrušen výrok o trestu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem jeho vyhlášení, tj. dne 27. 3. 1991. Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/91 bylo ve věci obviněného L. H. při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 1978, sp. zn. 3 T 198/78 podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upuštěno od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 27. 3. 1991. Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/91 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. H. Poukázal v ní na znění ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., jakož i na smysl ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a zaujal názor, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení. Odmítáním výkonu této služby tedy obviněný uplatňoval své základní právo a proto se na jeho jednání vztahuje ustanovení § 1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., které je nutno posuzovat v souvislosti s ustanovením § 1 odst. 1 téhož zákona o jeho účelu. Jestliže obviněný svým jednáním uplatňoval základní právo a toto jednání bylo prohlášeno za trestný čin, stalo se tak v rozporu s mezinárodním právem. Stěžovatel dále poukázal na stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v nálezu z 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000 ohledně pojmu trestu ve smyslu § 6 zák. č. 198/1993 Sb., jakož i celkového smyslu zákona o soudní rehabilitaci (č. 119/1990 Sb.). Podle vysloveného názoru tedy býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci pochybil, jestliže ve svém rozhodnutí ze dne 27. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/91, vydaném v rehabilitačním řízení, ponechal výrok o vině nezměněn. V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a v ustanovení § 1 zák. č. 119/1990 Sb. v neprospěch obviněného L. H., dále aby napadené usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil, a to včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbydou podkladu, a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., popřípadě podle § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům. Obviněný L. H. ve svém písemném návrhu ze dne 10. 2. 1991 uvedl důvody, o něž svoji žádost o soudní rehabilitaci opírá, zejména poukázal na své biblicky utvářené svědomí, které jej přimělo odmítnout výkon vojenské základní služby. K tomuto jeho postoji, ale nebylo v původním trestním řízení dostatečně přihlíženo a jeho jednání bylo označeno za trestný čin. Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci konal na podkladě návrhu obviněného přezkumné řízení podle oddílu třetího zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. (dále jen reh. zák.). V souladu s účelem tohoto zákona, jenž vyplývá z obsahu ustanovení § 1 odst. 1, 2 bylo povinností soudu především se vypořádat s otázkou, zda jsou v posuzovaném případě splněny podmínky pro zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Soud byl přitom povinen vzít v úvahu, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, kterému odporovalo také jejich stíhání a trestání. Soud byl v přezkumném řízení povinen dále zjišťovat důvody vadnosti původního přezkoumávaného rozhodnutí, jež jsou demonstrativně uvedeny v ustanovení § 14 odst. 1 reh. zák. Ve shora uvedeném rámci tedy bylo v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění zapotřebí zjistit skutečný stav věci a při rozhodování z něj vycházet. To, ale býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci dostatečně neučinil, když z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že skutkové i právní závěry vyslovené v původním odsuzujícím rozsudku pokládá za správné, a pouze s odkazem na změněnou společenskou nebezpečnost činu shledal podmínky pro zrušení výroku o trestu, pro jeho zjevnou nepřiměřenost. Není, ale nikterak zřejmé, jak se soud vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným L. H. v návrhu na rehabilitační řízení, ani jak tyto námitky posoudil z hlediska účelu a podmínek soudní rehabilitace vyjádřených v ustanovení § 1 odst. 1, 2 reh. zák. V tomto směru je pak napadené usnesení nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění neobsahuje potřebné náležitosti stanovené v § 134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění. Ve výše uvedených souvislostech je třeba připomenout, že článek 32 Ústavy z roku 1960 v odst. 1 zaručoval občanům svobodu vyznání, pokud to není v rozporu se zákonem. Odstavec 2 téhož ustanovení stanovil, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla uvedeným článkem Ústavy formálně zaručena, ovšem právní norma nižší právní síly, jíž by realizace této svobody byla zaručena, vydána nebyla, a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala. Svobodu myšlení, svědomí a náboženství výslovně formuluje článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948, ale její čl. 29 odst. 2 stanoví, že každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti. Taktéž podle článku 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze 4. 11. 1950 svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen těm omezením, která jsou stanovena zákony, a která jsou v demokratické společnosti nezbytná v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Bylo proto třeba se zabývat otázkou zda jednání obviněného, které bylo v původním řízení kvalifikováno jako trestný čin, směřovalo k uplatnění jeho základního práva, jež bylo citovanými dokumenty zaručeno a zda bylo v rozporu s mezinárodním právem prohlášeno za trestné, a nebo naopak, zda jednání obviněného již z těchto garantovaných práv a svobod vybočovalo. V kladném případě pak zároveň zvážit, zda obviněný měl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím a náboženským přesvědčením. Bylo však třeba zjišťovat i to, zda případně pohnutkou spáchaného jednání byly jiné okolnosti, případně zda šlo o jinou motivaci při odmítání výkonu vojenské základní služby, které by mohly naznačené úvahy vylučovat. To však v rámci přezkumného řízení podle zákona o soudní rehabilitaci býv. Vojenským obvodovým soudem v Olomouci zkoumáno nebylo a jeho závěry ohledně výroku o vině v původním odsuzujícím rozsudku jsou tudíž formální a nepřesvědčivé. Bude proto nutné obviněného k těmto otázkám podrobně vyslechnout, případně vyslechnout svědky, kteří by mohli k jejich objasnění přispět. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl ke konstatování, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná, a proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/91, a v řízení jemu předcházejícím, byl v neprospěch obviněného L. H. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 134 odst. 2 tr. ř., v tehdy platném znění, a v § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a zrušil též rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/91, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, jehož příslušnost ke konání přezkumného řízení je založena ustanovením § 7 odst. 1 reh. zák., aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozsudku (viz § 270 odst. 4 tr. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. října 2001 Předseda senátu: JUDr. František Hrabec