20 Cdo 2108/98
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobkyně K. s. N. p. P. M. III. ř. s. F., zastoupené JUDr. E. N., proti
žalovaným 1/ Městu P. a 2/ I. s. š. o., s., p. a m., zastoupené advokátem, o
určení vlastnictví a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Přerově
pod sp. zn. 10 C 229/95, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24.3.1998, č.j. 40 Co 299/97-185,
takto:
I. Dovolání proti výroku o určení vlastnictví domu se stavebním pozemkem č.
2207 v katastrálním území města P. se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v
Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24.3.1998, č.j. 40 Co 299/97-185, ve výroku
o uložení povinnosti druhé žalované vyklidit klášter č.p. 670 se stavebním
pozemkem p.č. 2202/1 a 2202/2, zahradu p.č. 2200 a zahrady p.č. 2199, 2203 a
2204 v katastrálním území města P., se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
krajskému soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Soud prvního stupně určil, že žalobkyně je
vlastníkem všech ve výroku označených nemovitostí, a prvního žalovaného a
druhou žalovanou zavázal tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené žalobkyni předat
ve lhůtě 6-ti měsíců od právní moci rozsudku. Protože Náboženská matice nebyla
oprávněna k převodu těchto nemovitostí na stát, jsou smlouvy ze dne 25.7.1957 a
29.11.1957, jimiž tak učinila, neplatné, a žalobkyně jejich vlastníkem být
nepřestala. Jelikož, uzavřel soud prvního stupně, žalobkyně též prokázala, že
žalovaní jí tyto nemovitosti (neprávem) zadržují, je žaloba důvodná i v části,
v níž se domáhala jejich vyklizení.
Odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo určeno vlastnictví žalobkyně k domu
se stavebním pozemkem č. 2207 v katastrálním území města P., potvrdil, zatímco
výrok o určení vlastnictví kláštera č.p. 670 se stavebním pozemkem p.č. 2202/1
a 2202/2, zahrady p.č. 2200 a zahrad p.č. 2199, 2203 a 2204, stejně jako výrok
o uložení povinnosti prvnímu žalovanému tyto nemovitosti (včetně domu se
stavebním pozemkem č. 2207) vyklidit, změnil tak, že žalobu zamítl; výrok o
povinnosti tyto nemovitosti vyklidit druhou žalovanou změnil jen potud, že
lhůtu k vyklizení prodloužil ze šesti měsíců na čtyři roky. V části, v níž bylo
rozhodnuto o určení vlastnictví a vyklizení domu č.p. 289 s prádelnou, stavební
plochy 2205, budovy na stavební ploše p.č. 2206 a stavební plochy p.č. 2206,
pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud se především ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
smlouvy ze dne 25.7.1957 a 29.11.1957, jimiž byly předmětné nemovitosti
převedeny Náboženskou maticí na stát, jsou absolutně neplatné. Podle jeho
názoru chyběl předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy (§ 10 odst. 3
zákona č. 218/1949 Sb.), a bez něho nemohly být smlouvy o zcizení majetku
církví a náboženských společností uzavřeny platně. Jelikož nešlo o podmínku
podle § 53 až § 55 tehdy účinného občanského zákoníku ale o podmínku stanovenou
veřejným právem, nelze tento nedostatek odstranit ani tím, že smlouvy byly
uzavřeny s odkládací podmínkou schválení "nadřízenými orgány", neboť
"smluvní strany tuto podmínku nemohly učinit předmětem svého právního
úkonu". Přestože, jak dovodil soud prvního stupně, žalobkyně vskutku
nepřestala být vlastníkem dotčených nemovitostí, žalobě na určení vlastnictví
(s výjimkou domu se stavebním pozemkem č. 2207) však být vyhověno nemohlo, a to
podle odvolacího soudu z toho jediného důvodu, že směřuje proti subjektům,
které nejsou v dané věci pasivně legitimovány. Tím, kdo vlastnické právo
žalobkyně popírá, může totiž být jen knihovní vlastník, a tím je Česká
republika; pasivní legitimace ve sporu o určení vlastnictví nesvědčí proto ani
druhé žalované, neboť sporné nemovitosti užívá toliko na základě práva
hospodaření. Pouze první žalovaný je pasivně legitimován, poněvadž - jak
dovodil odvolací soud - je (resp. měl by být, byl-li by zápis v katastru
správný) katastrálním vlastníkem domu a stavebního pozemku č. 2207, leč jen ve
vztahu k této nemovitosti. Proto jen v tomto rozsahu bylo možné, uzavřel odvolací
soud, žalobě o určení vlastnictví vyhovět, a rozsudek soudu prvního stupně
potvrdit.
Druhá žalovaná je však podle odvolacího soudu právem žalována o vyklizení
nemovitostí, které užívá z titulu smluv o zřízení práva hospodaření, poněvadž
vzhledem k neplatnosti původních "převodních smluv" jsou i ony
neplatné, a jiný právní důvod užívání prokázán nebyl. "S ohledem na
předmět činnosti (druhé žalované) a na počet žáků a učitelů ve škole"
považoval odvolací soud za nutné stanovit k vyklizení lhůtu delší, než o které
rozhodl soud prvního stupně, a (jen) potud tento jeho výrok změnil.
Oproti tomu rozhodl soud
prvního stupně nesprávně, jestliže povinnost k vyklizení uložil i žalovanému
prvnímu. Ten totiž, uvedl odvolací soud, žádnou z dotčených nemovitostí neužívá,
a do vlastnického práva žalobkyně nezasahuje (dům a stavební pozemek č. 2207
užívá Základní umělecká škola v P.); proto nezbylo, než rozsudek soudu prvního
stupně změnit a žalobu v tomto rozsahu zamítnout.
Uvedené důvody svého rozhodnutí odvolací soud doplnil o stanovisko k (druhou
žalovanou) uplatněné námitce, vycházející z právního názoru, který vyjádřil
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29.5.1957, sp. zn. 3 Cdon 404/96 (uveřejněném v
časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997), podle něhož platí, že subjekt,
který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v
příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu
majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního
dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto
zákona uveden není. Podle názoru odvolacího soudu se tento závěr vztahuje na
jiný skutkový stav, než jaký byl zjištěn v dané věci; neplatnost smluv, jimiž
byl předmětný majetek převeden na stát, plyne totiž z rozporu s předpisy
platnými v době převodu, zatímco Nejvyšší soud se vyjádřil k situaci, kdy
Náboženskou maticí byl majetek převeden na stát naopak v souladu s nimi, a
žalobce návrh na určení svého vlastnictví opíral o tvrzení, že právo správy
majetku Náboženskou maticí nezahrnovalo oprávnění spravovaný majetek zcizovat.
Zrušovací výrok odůvodnil odvolací soud zčásti pro nesprávnost soudem prvního
stupně aplikovaného právního názoru, zčásti pro neúplnost potřebných skutkových
zjištění.
O návrhu druhé žalované, aby bylo připuštěno dovolání, rozhodl odvolací soud
tak, že - proti "odstavci I. tohoto rozsudku" (tj. proti
potvrzujícímu výroku) - dovolání nepřipustil, neboť shledal, že otázka
platnosti smluv, na jejichž základě mělo přejít vlastnictví dotčených
nemovitostí na stát, není otázkou zásadního právního významu. Rozpor s předpisy
platnými v době jejich uzavření měl za zcela jednoznačný, a proto výkladové
problémy nezpůsobuje.
Druhá žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, vycházejíc z
přesvědčení, že je přípustné podle § 239 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. a/
o.s.ř., napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo určeno, že
žalobkyně je vlastníkem domu se stavebním pozemkem č. 2207, a ve výroku, jímž
jí byla uložena povinnost vyklidit tam označené nemovitosti, a to v obou
případech námitkou, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Potvrzující výrok je
podle názoru dovolatelky nesprávný v důsledku nesprávného posouzení
"právního postavení" prvního žalovaného; podle § 24 zákona č.
564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, měla obec P. výrokem
dotčený majetek převést na "ČR - Základní uměleckou školu, jako samostatný
právní subjekt" nebo na příslušný školský úřad, pročež nemohl tento
majetek přejít na základě zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví města P., jak
dovodil odvolací soud.
Druhý napadený výrok pak dovolatelka pokládá za nesprávný (kromě jiného) pro
vadné posouzení otázky platnosti smlouvy podepsané Náboženskou maticí dne
25.7.1957 (kterou nemovitosti, jež má vyklidit, nabyl stát), a dále proto, že
odvolací soud nesprávně vyložil podmínky, za kterých se může uplatnit zmíněný
právní názor Nejvyššího soudu, obsažený v rozsudku sp. zn. 3 Cdon 404/96.
Dovolatelka má za to, že je "naprosto irelevantní", zda podmínka coby
vedlejší ujednání posuzované smlouvy je z oblasti práva veřejného nebo
soukromého, a je naopak podstatné, že účastníci projevili vůli zcizit majetek
pouze za předpokladu, že k tomu bude dán příslušný souhlas, který je předepsán
ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb.; samotným uzavřením takové
smlouvy tedy ke zcizení majetku dojít nemohlo, v důsledku čehož byl požadavek
tohoto ustanovení respektován.
Rozhodující je však nesprávnost závěru, že právní názor Nejvyššího soudu, na
který odvolací soud poukázal, je v dané věci neužitelný proto, že se vztahuje
na jiný skutkový stav. Dovolatelka míní, že je "pravý opak pravdou";
Nejvyšší soud totiž v odůvodnění dotčeného judikátu dovodil, že není důvod
působnost zákona č. 298/1990 Sb. zužovat na případy "platného" odnětí
církevního majetku, jelikož není důležité, zda tento majetek byl odňat platně
či neplatně, ale jen to, zda jde o majetek v přílohách zákona výslovně uvedený
či nikoli.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu jak
co do neplatnosti darovací smlouvy mezi Náboženskou maticí a státem tak co do
případného dopadu namítaného právního názoru Nejvyššího soudu, a připojila k
nim další podrobné zdůvodnění jejich správnosti. Namítla dále, že dovolatelka
není oprávněna podat dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku, jestliže se
jí netýká, resp. se týká žalovaného prvního.
Posouzení důvodnosti
dovolání dovolacím soudem předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím
zda věcný přezkum je vůbec možný.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v
ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští.
Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost
dovolání, nebyly dovolatelkou v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se
nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.
Ačkoli odvolací soud co do druhého napadeného výroku (o uložení povinnosti
dovolatelce vyklidit označené nemovitosti ve lhůtě čtyř roků) uvedl, že se
rozsudek okresního soudu "mění", nevyplývá (oproti očekávání
dovolatelky) přípustnost dovolání proti tomuto výroku ani z ustanovení § 238
odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Pro určení, že rozsudek je ve smyslu tohoto ustanovení
měnícím, totiž není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve
vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního
vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Měřeno z těchto (obsahových)
hledisek rozsudek odvolacího soudu (ve věci samé) není rozsudkem měnícím, nýbrž
potvrzujícím; odvolací soud totiž ohledně práv a povinností účastníků dospěl k
shodnému závěru jako soud prvního stupně potud, že též uložil druhé žalované
povinnost dotčené nemovitosti vyklidit. Změna rozsudku soudu prvního stupně se
omezuje toliko na akcesorický výrok o lhůtě k plnění (který má ve shodě s § 152
odst. 1, § 167 odst. 1 o.s.ř. povahu usnesení), což je v sledovaných
souvislostech bezvýznamné, jelikož do této části rozhodnutí dovolání nesměřuje.
Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ ,
§ 239 odst. 1 o.s.ř., jež se týkají právě výroků potvrzujících, neboť není
splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu předcházelo
zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně (a aby rozsudkem, který byl
potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil),
resp. podmínka, že odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem
vyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř.
Avšak bez ohledu na to,
je-li dovolání podle tohoto ustanovení přípustné, lze formulovat závěr, že
dovolání - jestliže směřuje proti potvrzujícímu výroku o určení vlastnictví - v
daném případě věcně projednatelné není.
Přípustnost dovolání
podle § 239 odst. 2 o.s.ř. (stejně jako podle § 237, § 238 a § 239 odst. 1
o.s.ř.) vystihuje pouze její objektivní stránku, která se zásadně neváže na
konkrétního účastníka. Institut přípustnosti dovolání má ale i stránku
subjektivní, kterou nelze přehlédnout; ne každý účastník (§ 240 odst. 1 o.s.ř.)
je totiž k podání dovolání (subjektivně) legitimován. Žalobkyně ostatně
nedostatek této legitimace (v osobě dovolatelky) výslovně namítla.
Tzv. subjektivní přípustnost dovolání vystihuje otázku určení toho, kdo je v
daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1
písm. b) o.s.ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že k podání dovolání je
(subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala určitá újma, jež se vztahuje k očekáváním, jež žalobce
pojí s žalobou, to jest s tím, že jí bude - zcela - vyhověno, a žalovaný naopak
s tím, že žalobou hrozící důsledky budou v řízení odvráceny, to jest, že žaloba
bude - také zcela - zamítnuta. Podmínce procesní újmy je vlastní, že
způsobilost založit subjektivní přípustnost dovolání představuje jen ta, jež je
na základě dovolání potenciálně odstranitelná tím, že dovolací soud napadené
rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
28/1998). Přitom samozřejmě platí, že účastník může podat dovolání toliko sám
za sebe (a to i v případě, že účinky dovolání by se promítly i do procesních
poměrů účastníků ostatních).
Odstranění (zrušení) potvrzujícího výroku o určení vlastnictví by ke stavu pro
dovolatelku příznivějšímu vést nemohlo, neboť tento výrok se jejích právních
poměrů netýká, resp. do jejích právních poměrů nikterak nezasahuje (dovolatelka
výrokem dotčené nemovitosti neužívá, a není ani jejich vlastníkem podle
katastru nemovitostí apod.). Ačkoli to odvolací soud ve výrokové části rozsudku
výslovně nevyjádřil (a ani soud prvního stupně nevedl žalobkyni k opravě žaloby
ve smyslu rozlišení, proti komu z původně tří žalovaných jednotlivé určovací
návrhy, jakož i - dokonce - návrhy na plnění, směřují), je jak z dalšího obsahu
žaloby tak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřejmé, že dotčený výrok
dopadá výlučně do právních poměrů žalobkyně a prvního žalovaného, nikoli
dovolatelky; jí proto žádná procesní újma tímto výrokem nevznikla.
Dovolání druhé žalované, jež směřuje proti potvrzujícímu výroku o určení
vlastnictví, jako podané osobou neoprávněnou tedy Nejvyšší soud podle § 243b
odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. odmítl.
Z hlediska shora zmíněného ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. tudíž postačí
posuzovat otázku přípustnosti dovolání jen ve vztahu k té jeho části, jež
směřuje proti druhému napadenému výroku, kterým byla dovolatelce uložena
povinnost k vyklizení.
Předesílá se, že dovolatelka učinila při odvolacím jednání dne 17.3.1998 návrh,
jímž žádala, aby odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání,
přičemž za otázku zásadního právního významu označila "posouzení platnosti
předmětné smlouvy, kterou byly nemovitosti převedeny do vlastnictví
státu". Z obsahu protokolu o jednání je však zjevné, že toto posouzení
vázala na námitku (s odkazem na rozsudek sp. zn. 3 Cdon 404/1996 Nejvyššího
soudu), že žalobkyně není v dané věci aktivně legitimována také z toho důvodu,
že žaloba postihuje majetek neuvedený v přílohách zákona č. 298/1990 Sb. Je
proto namístě návrh na připuštění dovolání spojovat jak s otázkou platnosti
smlouvy o převodu majetku Náboženskou maticí na stát tak s otázkou výkladu a
důsledků namítaného restitučního předpisu. Odvolací soud tomuto návrhu
nevyhověl; není významné, že výslovně tak učinil jen ve vztahu k potvrzujícímu
výroku o určení (maje nesprávně za to, že výrok o uložení povinnosti je výrokem
měnícím, a přípustnost dovolání dána na základě ustanovení § 238 odst. 1 písm.
a/ o.s.ř.).
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost
dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá právě - a toliko - pro posouzení
otázek právních. Jestliže § 239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací
soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně
jednat jen o takové otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka -
odmítl pokládat za právně významné (v případě, že účastník navrhl, aby dovolání
bylo připuštěno, aniž je v úplném výčtu konkretizoval, je třeba vycházet z
toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na
kterých své rozhodnutí založil). Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny
hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle § 242
odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení
uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky
stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich
posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení,
která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby
dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky
objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve
smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném
případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je
bez věcného projednání odmítne (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Pojem "zásadního významu po právní stránce" podle tohoto ustanovení
je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že
posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale
tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného
(širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je
relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném
účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu
především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou
vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována
v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li
dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající
judikatury odchýlit.
Se způsobilou (objektivně otevřenou přezkumu a současně dovolatelkou fakticky
namítanou) otázkou výkladu a důsledků zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona
č. 338/1991 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a
kongregací a arcibiskupství olomouckého (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), se
závěr o zásadním významu po právní stránce vskutku pojí, a to proto, že ji
odvolací soud posoudil nesprávně, resp. v rozporu s konstantní judikaturou
Nejvyššího soudu.
Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd způsobených
řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím
jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1,
3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp.
k 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek
uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za
vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen
také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto
nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne
30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze
dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97,
ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo
1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, a ze dne 29.6.2000, sp. zn.
20 Cdo 2181/98) vysloven názor, že "subjekt, který je podle zákona č.
298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému
v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu
majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního
dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto
zákona uveden není". S touto právní větou byl rozsudek sp. zn. 3 Cdon
404/96 vskutku publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997, jak o
tom byla v daném řízení řeč; odvolací soud se s ním konfrontoval, žalobkyně a
dovolatelka jej znají, a Nejvyšší soud - odkazuje na něj, když svůj názor
nezměnil - tam vtělenou argumentaci proto již opakovat nebude.
Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí
majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních
subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový
základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a
vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových
podstat řádů a kongregací. Zákon č. 298/1990 Sb. proto postihuje svými
restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované
majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k
tomu majetku, jenž byl právě v jejich rámci odnímán ve prospěch státu. Navzájem
odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen,
a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví
zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní
poměry nemění) nejsou, jak správně uvádí dovolatelka, nikterak závislé na
právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl
jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o
majetek určený zvláštní výčtovou (restituční) metodou, již zákon č. 298/1990
Sb. v § 1 zvolil. Jestliže zákon tímto výčtem založil nápravu majetkové křivdy
ohledně jen některého z takto odňatého majetku a nikoli jiného (jak je tomu v
případě žalobkyně), byť odňatého týmž postupem, pak to logicky nemůže znamenat
nic jiného, než že subjekt jinak podle zákona oprávněný (ve vztahu k majetku
vypočtenému) ohledně tohoto jiného (nevypočteného) majetku k uplatnění
vlastnického práva legitimován není.
O tom, že zákon č. 298/1990 Sb. je předpisem speciálním, není pochyb. Jeho výklad
spojuje Nejvyšší soud s vymezením "restitučního" charakteru tohoto
předpisu; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní
nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a
"restituční skutkovou podstatu" (určitou formu odnětí majetku, k
němuž došlo při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských
společností) lze v konkrétních případech dovodit. Zákon č. 298/1990 Sb. tak
nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní restitučním předpisům ostatním,
pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém
vztahu speciálních restitučních předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi
dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady
aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k
dispozici pouze ty instrumenty, které upravují. Z předchozího plyne, že tyto
předpoklady v daném případě splněny jsou, čímž se odpovídá na tu část
argumentace žalobkyně, jež vychází právě z předpisů obecných.
Zúžení restituční povahy (povahy speciálního předpisu) zákona č. 298/1990 Sb.
na nápravu těch odnětí majetku, k nimž došlo podle (dobového) práva platně,
proto akceptovat nelze.
Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje i názoru, který vyjádřil
Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6,
ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne
25.4.2000, sp. zn. II ÚS 107/2000.
Je tedy zjevné, že podmínky, za kterých se vyložený právní názor uplatní,
odvolací soud vyložil nesprávně, v důsledku čehož je nesprávné i posouzení,
jaké důsledky pro dotčené právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., k němuž
v dané věci dospěl.
Ve světle výše uvedeného výkladu § 239 odst. 2 o.s.ř. je tak kromě návrhu
účastníka, jemuž odvolací soud nevyhověl, splněna i podmínka, že rozhodnutí
(výrok) odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jestliže tento zásadní
význam je založen na tom, že právní posouzení věci, na kterém toto rozhodnutí
(výrok) spočívá, je nesprávné, je dovolání nejen přípustné, ale logicky i
důvodné (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn
právem).
Posouzení dalších otázek, dovoláním dotčených, je zčásti v daném dovolacím
řízení nepřípustné (viz shora), zčásti již pro výsledek sporu bezcenné.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy - v druhém napadeném výroku, o uložení
povinnosti k vyklizení nemovitostí - nesprávný, a Nejvyšší soud jej v tomto
rozsahu podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zrušil, a věc vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2000
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová