20 Cdo 2108/98


ČESKÁ REPUBLIKA

 

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně K. s. N. p. P. M. III. ř. s. F., zastoupené JUDr. E. N., proti žalovaným 1/ Městu P. a 2/ I. s. š. o., s., p. a m., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 229/95, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24.3.1998, č.j. 40 Co 299/97-185, takto:


I. Dovolání proti výroku o určení vlastnictví domu se stavebním pozemkem č. 2207 v katastrálním území města P. se odmítá.

 

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24.3.1998, č.j. 40 Co 299/97-185, ve výroku o uložení povinnosti druhé žalované vyklidit klášter č.p. 670 se stavebním pozemkem p.č. 2202/1 a 2202/2, zahradu p.č. 2200 a zahrady p.č. 2199, 2203 a 2204 v katastrálním území města P., se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.

 

O d ů v o d n ě n í :


Soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem všech ve výroku označených nemovitostí, a prvního žalovaného a druhou žalovanou zavázal tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené žalobkyni předat ve lhůtě 6-ti měsíců od právní moci rozsudku. Protože Náboženská matice nebyla oprávněna k převodu těchto nemovitostí na stát, jsou smlouvy ze dne 25.7.1957 a 29.11.1957, jimiž tak učinila, neplatné, a žalobkyně jejich vlastníkem být nepřestala. Jelikož, uzavřel soud prvního stupně, žalobkyně též prokázala, že žalovaní jí tyto nemovitosti (neprávem) zadržují, je žaloba důvodná i v části, v níž se domáhala jejich vyklizení.

 

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo určeno vlastnictví žalobkyně k domu se stavebním pozemkem č. 2207 v katastrálním území města P., potvrdil, zatímco výrok o určení vlastnictví kláštera č.p. 670 se stavebním pozemkem p.č. 2202/1 a 2202/2, zahrady p.č. 2200 a zahrad p.č. 2199, 2203 a 2204, stejně jako výrok o uložení povinnosti prvnímu žalovanému tyto nemovitosti (včetně domu se stavebním pozemkem č. 2207) vyklidit, změnil tak, že žalobu zamítl; výrok o povinnosti tyto nemovitosti vyklidit druhou žalovanou změnil jen potud, že lhůtu k vyklizení prodloužil ze šesti měsíců na čtyři roky. V části, v níž bylo rozhodnuto o určení vlastnictví a vyklizení domu č.p. 289 s prádelnou, stavební plochy 2205, budovy na stavební ploše p.č. 2206 a stavební plochy p.č. 2206, pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení.


Odvolací soud se především ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvy ze dne 25.7.1957 a 29.11.1957, jimiž byly předmětné nemovitosti převedeny Náboženskou maticí na stát, jsou absolutně neplatné. Podle jeho názoru chyběl předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy (§ 10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb.), a bez něho nemohly být smlouvy o zcizení majetku církví a náboženských společností uzavřeny platně. Jelikož nešlo o podmínku podle § 53 až § 55 tehdy účinného občanského zákoníku ale o podmínku stanovenou veřejným právem, nelze tento nedostatek odstranit ani tím, že smlouvy byly uzavřeny s odkládací podmínkou schválení "nadřízenými orgány", neboť "smluvní strany tuto podmínku nemohly učinit předmětem svého právního úkonu". Přestože, jak dovodil soud prvního stupně, žalobkyně vskutku nepřestala být vlastníkem dotčených nemovitostí, žalobě na určení vlastnictví (s výjimkou domu se stavebním pozemkem č. 2207) však být vyhověno nemohlo, a to podle odvolacího soudu z toho jediného důvodu, že směřuje proti subjektům, které nejsou v dané věci pasivně legitimovány. Tím, kdo vlastnické právo žalobkyně popírá, může totiž být jen knihovní vlastník, a tím je Česká republika; pasivní legitimace ve sporu o určení vlastnictví nesvědčí proto ani druhé žalované, neboť sporné nemovitosti užívá toliko na základě práva hospodaření. Pouze první žalovaný je pasivně legitimován, poněvadž - jak dovodil odvolací soud - je (resp. měl by být, byl-li by zápis v katastru správný) katastrálním vlastníkem domu a stavebního pozemku č. 2207, leč jen ve vztahu k této nemovitosti. Proto jen v tomto rozsahu bylo možné, uzavřel odvolací soud, žalobě o určení vlastnictví vyhovět, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdit.


Druhá žalovaná je však podle odvolacího soudu právem žalována o vyklizení nemovitostí, které užívá z titulu smluv o zřízení práva hospodaření, poněvadž vzhledem k neplatnosti původních "převodních smluv" jsou i ony neplatné, a jiný právní důvod užívání prokázán nebyl. "S ohledem na předmět činnosti (druhé žalované) a na počet žáků a učitelů ve škole" považoval odvolací soud za nutné stanovit k vyklizení lhůtu delší, než o které rozhodl soud prvního stupně, a (jen) potud tento jeho výrok změnil.

 

Oproti tomu rozhodl soud prvního stupně nesprávně, jestliže povinnost k vyklizení uložil i žalovanému prvnímu. Ten totiž, uvedl odvolací soud, žádnou z dotčených nemovitostí neužívá, a do vlastnického práva žalobkyně nezasahuje (dům a stavební pozemek č. 2207 užívá Základní umělecká škola v P.); proto nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně změnit a žalobu v tomto rozsahu zamítnout.


Uvedené důvody svého rozhodnutí odvolací soud doplnil o stanovisko k (druhou žalovanou) uplatněné námitce, vycházející z právního názoru, který vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29.5.1957, sp. zn. 3 Cdon 404/96 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997), podle něhož platí, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Podle názoru odvolacího soudu se tento závěr vztahuje na jiný skutkový stav, než jaký byl zjištěn v dané věci; neplatnost smluv, jimiž byl předmětný majetek převeden na stát, plyne totiž z rozporu s předpisy platnými v době převodu, zatímco Nejvyšší soud se vyjádřil k situaci, kdy Náboženskou maticí byl majetek převeden na stát naopak v souladu s nimi, a žalobce návrh na určení svého vlastnictví opíral o tvrzení, že právo správy majetku Náboženskou maticí nezahrnovalo oprávnění spravovaný majetek zcizovat.


Zrušovací výrok odůvodnil odvolací soud zčásti pro nesprávnost soudem prvního stupně aplikovaného právního názoru, zčásti pro neúplnost potřebných skutkových zjištění.


O návrhu druhé žalované, aby bylo připuštěno dovolání, rozhodl odvolací soud tak, že - proti "odstavci I. tohoto rozsudku" (tj. proti potvrzujícímu výroku) - dovolání nepřipustil, neboť shledal, že otázka platnosti smluv, na jejichž základě mělo přejít vlastnictví dotčených nemovitostí na stát, není otázkou zásadního právního významu. Rozpor s předpisy platnými v době jejich uzavření měl za zcela jednoznačný, a proto výkladové problémy nezpůsobuje.


Druhá žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, vycházejíc z přesvědčení, že je přípustné podle § 239 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem domu se stavebním pozemkem č. 2207, a ve výroku, jímž jí byla uložena povinnost vyklidit tam označené nemovitosti, a to v obou případech námitkou, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

 

Potvrzující výrok je podle názoru dovolatelky nesprávný v důsledku nesprávného posouzení "právního postavení" prvního žalovaného; podle § 24 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, měla obec P. výrokem dotčený majetek převést na "ČR - Základní uměleckou školu, jako samostatný právní subjekt" nebo na příslušný školský úřad, pročež nemohl tento majetek přejít na základě zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví města P., jak dovodil odvolací soud.


Druhý napadený výrok pak dovolatelka pokládá za nesprávný (kromě jiného) pro vadné posouzení otázky platnosti smlouvy podepsané Náboženskou maticí dne 25.7.1957 (kterou nemovitosti, jež má vyklidit, nabyl stát), a dále proto, že odvolací soud nesprávně vyložil podmínky, za kterých se může uplatnit zmíněný právní názor Nejvyššího soudu, obsažený v rozsudku sp. zn. 3 Cdon 404/96.


Dovolatelka má za to, že je "naprosto irelevantní", zda podmínka coby vedlejší ujednání posuzované smlouvy je z oblasti práva veřejného nebo soukromého, a je naopak podstatné, že účastníci projevili vůli zcizit majetek pouze za předpokladu, že k tomu bude dán příslušný souhlas, který je předepsán ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb.; samotným uzavřením takové smlouvy tedy ke zcizení majetku dojít nemohlo, v důsledku čehož byl požadavek tohoto ustanovení respektován.


Rozhodující je však nesprávnost závěru, že právní názor Nejvyššího soudu, na který odvolací soud poukázal, je v dané věci neužitelný proto, že se vztahuje na jiný skutkový stav. Dovolatelka míní, že je "pravý opak pravdou"; Nejvyšší soud totiž v odůvodnění dotčeného judikátu dovodil, že není důvod působnost zákona č. 298/1990 Sb. zužovat na případy "platného" odnětí církevního majetku, jelikož není důležité, zda tento majetek byl odňat platně či neplatně, ale jen to, zda jde o majetek v přílohách zákona výslovně uvedený či nikoli.


Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu jak co do neplatnosti darovací smlouvy mezi Náboženskou maticí a státem tak co do případného dopadu namítaného právního názoru Nejvyššího soudu, a připojila k nim další podrobné zdůvodnění jejich správnosti. Namítla dále, že dovolatelka není oprávněna podat dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku, jestliže se jí netýká, resp. se týká žalovaného prvního.

 

Posouzení důvodnosti dovolání dovolacím soudem předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští.


Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, nebyly dovolatelkou v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.


Ačkoli odvolací soud co do druhého napadeného výroku (o uložení povinnosti dovolatelce vyklidit označené nemovitosti ve lhůtě čtyř roků) uvedl, že se rozsudek okresního soudu "mění", nevyplývá (oproti očekávání dovolatelky) přípustnost dovolání proti tomuto výroku ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Pro určení, že rozsudek je ve smyslu tohoto ustanovení měnícím, totiž není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Měřeno z těchto (obsahových) hledisek rozsudek odvolacího soudu (ve věci samé) není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím; odvolací soud totiž ohledně práv a povinností účastníků dospěl k shodnému závěru jako soud prvního stupně potud, že též uložil druhé žalované povinnost dotčené nemovitosti vyklidit. Změna rozsudku soudu prvního stupně se omezuje toliko na akcesorický výrok o lhůtě k plnění (který má ve shodě s § 152 odst. 1, § 167 odst. 1 o.s.ř. povahu usnesení), což je v sledovaných souvislostech bezvýznamné, jelikož do této části rozhodnutí dovolání nesměřuje.


Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ , § 239 odst. 1 o.s.ř., jež se týkají právě výroků potvrzujících, neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně (a aby rozsudkem, který byl potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), resp. podmínka, že odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem vyslovil.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

 

Avšak bez ohledu na to, je-li dovolání podle tohoto ustanovení přípustné, lze formulovat závěr, že dovolání - jestliže směřuje proti potvrzujícímu výroku o určení vlastnictví - v daném případě věcně projednatelné není.

 

Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. (stejně jako podle § 237, § 238 a § 239 odst. 1 o.s.ř.) vystihuje pouze její objektivní stránku, která se zásadně neváže na konkrétního účastníka. Institut přípustnosti dovolání má ale i stránku subjektivní, kterou nelze přehlédnout; ne každý účastník (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) je totiž k podání dovolání (subjektivně) legitimován. Žalobkyně ostatně nedostatek této legitimace (v osobě dovolatelky) výslovně namítla.


Tzv. subjektivní přípustnost dovolání vystihuje otázku určení toho, kdo je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma, jež se vztahuje k očekáváním, jež žalobce pojí s žalobou, to jest s tím, že jí bude - zcela - vyhověno, a žalovaný naopak s tím, že žalobou hrozící důsledky budou v řízení odvráceny, to jest, že žaloba bude - také zcela - zamítnuta. Podmínce procesní újmy je vlastní, že způsobilost založit subjektivní přípustnost dovolání představuje jen ta, jež je na základě dovolání potenciálně odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 28/1998). Přitom samozřejmě platí, že účastník může podat dovolání toliko sám za sebe (a to i v případě, že účinky dovolání by se promítly i do procesních poměrů účastníků ostatních).


Odstranění (zrušení) potvrzujícího výroku o určení vlastnictví by ke stavu pro dovolatelku příznivějšímu vést nemohlo, neboť tento výrok se jejích právních poměrů netýká, resp. do jejích právních poměrů nikterak nezasahuje (dovolatelka výrokem dotčené nemovitosti neužívá, a není ani jejich vlastníkem podle katastru nemovitostí apod.). Ačkoli to odvolací soud ve výrokové části rozsudku výslovně nevyjádřil (a ani soud prvního stupně nevedl žalobkyni k opravě žaloby ve smyslu rozlišení, proti komu z původně tří žalovaných jednotlivé určovací návrhy, jakož i - dokonce - návrhy na plnění, směřují), je jak z dalšího obsahu žaloby tak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřejmé, že dotčený výrok dopadá výlučně do právních poměrů žalobkyně a prvního žalovaného, nikoli dovolatelky; jí proto žádná procesní újma tímto výrokem nevznikla.


Dovolání druhé žalované, jež směřuje proti potvrzujícímu výroku o určení vlastnictví, jako podané osobou neoprávněnou tedy Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. odmítl.


Z hlediska shora zmíněného ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. tudíž postačí posuzovat otázku přípustnosti dovolání jen ve vztahu k té jeho části, jež směřuje proti druhému napadenému výroku, kterým byla dovolatelce uložena povinnost k vyklizení.


Předesílá se, že dovolatelka učinila při odvolacím jednání dne 17.3.1998 návrh, jímž žádala, aby odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání, přičemž za otázku zásadního právního významu označila "posouzení platnosti předmětné smlouvy, kterou byly nemovitosti převedeny do vlastnictví státu". Z obsahu protokolu o jednání je však zjevné, že toto posouzení vázala na námitku (s odkazem na rozsudek sp. zn. 3 Cdon 404/1996 Nejvyššího soudu), že žalobkyně není v dané věci aktivně legitimována také z toho důvodu, že žaloba postihuje majetek neuvedený v přílohách zákona č. 298/1990 Sb. Je proto namístě návrh na připuštění dovolání spojovat jak s otázkou platnosti smlouvy o převodu majetku Náboženskou maticí na stát tak s otázkou výkladu a důsledků namítaného restitučního předpisu. Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl; není významné, že výslovně tak učinil jen ve vztahu k potvrzujícímu výroku o určení (maje nesprávně za to, že výrok o uložení povinnosti je výrokem měnícím, a přípustnost dovolání dána na základě ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).


Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

 

Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá právě - a toliko - pro posouzení otázek právních. Jestliže § 239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat jen o takové otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné (v případě, že účastník navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, aniž je v úplném výčtu konkretizoval, je třeba vycházet z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na kterých své rozhodnutí založil). Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

 

Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.


K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Pojem "zásadního významu po právní stránce" podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.


Se způsobilou (objektivně otevřenou přezkumu a současně dovolatelkou fakticky namítanou) otázkou výkladu a důsledků zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), se závěr o zásadním významu po právní stránce vskutku pojí, a to proto, že ji odvolací soud posoudil nesprávně, resp. v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.


Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.


V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, a ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98) vysloven názor, že "subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není". S touto právní větou byl rozsudek sp. zn. 3 Cdon 404/96 vskutku publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997, jak o tom byla v daném řízení řeč; odvolací soud se s ním konfrontoval, žalobkyně a dovolatelka jej znají, a Nejvyšší soud - odkazuje na něj, když svůj názor nezměnil - tam vtělenou argumentaci proto již opakovat nebude.


Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Zákon č. 298/1990 Sb. proto postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě v jejich rámci odnímán ve prospěch státu. Navzájem odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní poměry nemění) nejsou, jak správně uvádí dovolatelka, nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou (restituční) metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil. Jestliže zákon tímto výčtem založil nápravu majetkové křivdy ohledně jen některého z takto odňatého majetku a nikoli jiného (jak je tomu v případě žalobkyně), byť odňatého týmž postupem, pak to logicky nemůže znamenat nic jiného, než že subjekt jinak podle zákona oprávněný (ve vztahu k majetku vypočtenému) ohledně tohoto jiného (nevypočteného) majetku k uplatnění vlastnického práva legitimován není.


O tom, že zákon č. 298/1990 Sb. je předpisem speciálním, není pochyb. Jeho výklad spojuje Nejvyšší soud s vymezením "restitučního" charakteru tohoto předpisu; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a "restituční skutkovou podstatu" (určitou formu odnětí majetku, k němuž došlo při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností) lze v konkrétních případech dovodit. Zákon č. 298/1990 Sb. tak nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních restitučních předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které upravují. Z předchozího plyne, že tyto předpoklady v daném případě splněny jsou, čímž se odpovídá na tu část argumentace žalobkyně, jež vychází právě z předpisů obecných.


Zúžení restituční povahy (povahy speciálního předpisu) zákona č. 298/1990 Sb. na nápravu těch odnětí majetku, k nimž došlo podle (dobového) práva platně, proto akceptovat nelze.


Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje i názoru, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II ÚS 107/2000.


Je tedy zjevné, že podmínky, za kterých se vyložený právní názor uplatní, odvolací soud vyložil nesprávně, v důsledku čehož je nesprávné i posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., k němuž v dané věci dospěl.


Ve světle výše uvedeného výkladu § 239 odst. 2 o.s.ř. je tak kromě návrhu účastníka, jemuž odvolací soud nevyhověl, splněna i podmínka, že rozhodnutí (výrok) odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jestliže tento zásadní význam je založen na tom, že právní posouzení věci, na kterém toto rozhodnutí (výrok) spočívá, je nesprávné, je dovolání nejen přípustné, ale logicky i důvodné (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn právem).


Posouzení dalších otázek, dovoláním dotčených, je zčásti v daném dovolacím řízení nepřípustné (viz shora), zčásti již pro výsledek sporu bezcenné.


Rozsudek odvolacího soudu je tedy - v druhém napadeném výroku, o uložení povinnosti k vyklizení nemovitostí - nesprávný, a Nejvyšší soud jej v tomto rozsahu podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zrušil, a věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).


Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně 30. listopadu 2000


JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.

předseda senátu



Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová