5 Tz 212/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 7. 1. 1958, sp. zn. 2 T 421/57, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. t a k t o

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 7. 1. 1958, sp. zn . 2 T 421/57, a v řízení, které mu předcházelo, b y l v neprospěch obviněného J. K. p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb., § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., a to i z důvodů uvedených v § 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Tento rozsudek se z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného J. K. pro skutek, že dne 17. prosince 1957 u vojenského útvaru, jehož byl příslušníkem, odmítal převzíti vojenský stejnokroj a vzíti do rukou zbraň, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení "Svědka Jehovova", které mu ve výkonu vojenské služby brání, v čemž obžaloba spatřovala trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.,
protože dřívější stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu a toto rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 7. 1. 1958, sp. zn. 2 T 421/57, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., protože dne 17. 12. 1957 u vojenského útvaru, jehož byl příslušníkem, odmítal převzíti vojenský stejnokroj a vzíti do rukou zbraň, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení "Svědka Jehovova", které mu ve výkonu vojenské služby brání. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a ke ztrátě čestných práv občanských s tím, že tato ztráta ještě potrvá po dobu tří let po odpykání trestu odnětí svobody. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 1. 1958.

Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona.

V písemném zdůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti poukazuje na ustanovení § 2 odst. 7, 8, § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. a § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. s tím, že se jimi bývalý Vojenský obvodový soud v Brně důsledně neřídil. Zdůrazňuje, že uvedený soud nevzal v úvahu skutečnost, že obviněný odmítnutím převzít stejnokroj a konat vojenskou službu, setrval na již dříve provedené vůli vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení neplnit vojenské povinnosti, a to i za cenu opakovaného trestního stíhání. Toto pokračování ve vyhýbání se výkonu vojenské služby nebylo možno podle ministra spravedlnosti považovat za nový trestný čin. S poukazem na jednotící úmysl v jednání obviněného ze dne 31. 10. 1957 a ze dne 17. 12. 1957, šlo o jeden skutek, pro který byl již odsouzen rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 12. 1957, sp. zn. 2 T 411/57 . Další odsouzení obviněného rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 7. 1. 1958, sp. zn. 2 T 421/57, bylo již porušením obecně platné zásady "ne bis in idem" uvedené v § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 7. 1. 1958, sp. zn. 2 T 421/57, byl v neprospěch obviněného J. K. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 7, 8 a § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby Nejvyšší soud postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl.

Především je nutno poukázat na skutečnost, že ze zprávy Vojenského ústředního archivu v Praze vyplývá, že trestní spisy obviněného J. K. vedené u bývalého vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 411/57 a 2 T 421/57 se nedochovaly, neboť byly v minulosti skartovány. Proto mohl Nejvyšší soud při rozhodování vycházet jen z existujících rozsudků, týkajících se uvedených dvou trestních věcí. Z tohoto důvodu nemohl plně realizovat zákonem stanovený revizní princip přezkumné povinnosti. Zjištěné vady jsou však tak zjevné, že ve věci lze vyslovit porušení zákona a učinit nové rozhodnutí.

Z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 12. 1957, sp. zn. 2 T 411/57, vyplývá, že jím byl obviněný J. K. uznán vinným:
1/ pokusem trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 5, § 265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., protože dne 31. 10. 1957 neuposlechl v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě povolávací rozkaz OVS V. K., takže musel být téhož dne předveden na OVS npor. J. D.,
2/ vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., protože po provedené prezentaci dne 1. 11. 1957 odmítl u VÚ obléci vojenský stejnokroj a vzít do rukou zbraň, vymlouvaje se na své náboženské přesvědčení "Svědek Jehovův".

Za tato jednání byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky nepodmíněně. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení. V důsledku rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 12.1957 byl uložený trest obviněnému prominut.

Z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že obviněný J. K. odmítl dne 21. 10. 1957 převzít povolávací rozkaz, byl však poštovním doručovatelem obeznámen s tím, že dne 31. 10. 1957 v 9.00 hod. se má dostavit k nástupu vojenské služby na OVS V. K. Obviněný jako "Svědek Jehovův", odmítající z důvodu svého náboženského přesvědčení konat vojenskou službu se dne 31. 10. 1957 na OVS nedostavil a musel být téhož dne v poledních hodinách k nástupu služby předveden. Po vybavení příslušnými doklady byl odeslán k VÚ, kde po provedené prezentaci opět s ohledem na své náboženské přesvědčení odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat službu.

Rovněž z odůvodnění existujícího rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 7. 1. 1958, sp. zn. 2 T 421/57, je zřejmé, že obviněný J. K. odmítl vykonávat vojenskou základní službu z důvodu náboženského přesvědčení - Svědek Jehovův. Obviněný toto jednání plně doznal a na svém názoru setrval i přes přesvědčování příslušnými orgány. Podle názoru bývalého vojenského obvodového soudu z roku 1958 se obviněný projevil jako člověk s naprosto záporným postojem ke společnosti. Zradil i zájmy rolnické třídy z níž vyšel a svou nevůlí vykonávat vojenskou službu objektivně oslabil mírové úsilí pracujícího lidu.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkolu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.

Z odůvodnění konstatovaných rozsudků je zřejmé, že obviněný v obou případech (dne 1. 11. 1957 a dne 17. 12. 1957) sice nastoupil výkon vojenské základní služby, avšak současně projevil úmysl neplnit služební povinnosti s tím, že se to příčí jeho náboženskému vyznání. Ze stejného důvodu již dne 31. 10. 1957 neuposlechl povolávací rozkaz OVS V. K.

V daném případě nebylo pochybností o trvalém úmyslu obviněného neabsolvovat vojenskou základní službu s ohledem na jeho náboženské přesvědčení, které mělo trvalý charakter. Pokud byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 7. 1. 1958, sp. zn. 2 T 241/57, byl tímto rozsudkem a v řízení, které mu předcházelo, porušen v neprospěch obviněného zákon v ustanoveních § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. a § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.

Trestní řád účinný v době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně v roce 1958 v § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. stanovil, že nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem nebo prokurátorem zastaveno, pokud nebyla povolena obnova (zásada "ne bis in idem").

Skutečnost, že se v daném případě jedná o týž skutek, vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, který byl vyjádřen v jeho nálezu sp. zn. IV ÚS 81/95. Ústavní soud zde vyslovil názor, že úmysl pachatele vyhnout se vojenské službě trvale je nepřijatelné vykládat tak, že jde vlastně o dočasnost či krátkodobost. V případě pachatele, který při dalším předvolání setrvává na své dříve projevené vůli službu nenastoupit, jde o stejné jednání i stejný následek, tedy totožný a nikoli o nový skutek. Tato totožnost nemůže být narušena okolnostmi, které skutek individualizují, např. povolání k výkonu vojenské služby v jiné době nebo do jiného místa. Podle názoru senátu Nejvyššího soudu lze zmíněný právní výklad aplikovat i v případě skutku spočívajícího v odmítnutí plnit vojenské povinnosti, pro který byl obviněný J. K. napadeným rozsudkem odsouzen.

V souvislosti s podanou stížností pro porušení zákona je nutno uvést i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II ÚS 285/97, kde byl hodnocen soulad právních předpisů, týkajících se povinnosti občana vykonávat vojenskou službu s náboženskou svobodou zaručenou čl. 16 odst. 1 Ústavy Československé republiky ze dne 9. 5. 1948, jakož i s odpovídajícími mezinárodními dokumenty, a bylo dovozeno, že tehdejší zákonná úprava nezajišťovala uplatnění tohoto ústavního práva. S ohledem na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948, lze podle shora vyjádřeného názoru Ústavního soudu konstatovat, že obviněný J. K. neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, neboť pouze realizoval své právo svobody vyznání a svědomí, které mu bylo zaručeno Ústavou Československé republiky. Navíc bývalý vojenský obvodový soud rozhodl i v rozporu s výše vyjádřenou zásadou "ne bis in idem", když obviněného uznal vinným trestným činem pro týž skutek, pro který již byl odsouzen rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 12. 1957, sp. zn. 2 T 411/57.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů platí, že účelem tohoto zákona je mimo jiné zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval zákon za trestné.

Podle § 1 odst. 2 téhož zákona platí, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 7. 1. 1958, sp. zn. 2 T 421/57, byl v neprospěch obviněného J. K. porušen zákon v ustanoveních uvedených ve výroku tohoto rozsudku. Dále podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože skutkový stav byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, tak Nejvyšší soud mohl podle § 271 odst. 1 tr. ř. učinit ve věci vlastní rozhodnutí. Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného J. K. pro výše popsaný skutek, neboť dřívější stíhání jmenovaného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu a nebylo v předepsaném řízení zrušeno. V této souvislosti nutno uvést, že rozhodnout podle § 226 písm. b) tr. ř., o zproštění obviněného obžaloby, jak navrhoval jeho obhájce, nebylo podle názoru senátu Nejvyššího soudu v tomto řízení možné, neboť by to znamenalo rozhodnout i o té části jednoho skutku, popsaného ve výroku o vině v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 12. 1957, sp. zn. 2 T 411/57. Vůči tomuto rozsudku stížnost pro porušení zákona podána nebyla. Proto nemohl být Nejvyšším soudem v tomto řízení přezkoumáván (§ 267 tr. ř.) a nebylo možné zasahovat do jeho právní moci.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 19. prosince 2001

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k