NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 217/2001- 58

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce Č. p. ř. sv. A., zast. Mgr. J. Č. advokátem, proti žalovaným 1) R. aj. v P., státní podnik v likvidaci, zast. JUDr. K. B., advokátkou, a 2) Mgr. D. T., správci konkurzní podstaty úpadce K.& G.s. r. o., o určení neplatnosti příklepu licitátora, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 53/99, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2000, čj. 20 Co 380/2000-45, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl shora označeným rozsudkem v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I.), ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalobce nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení v částce 1.075,- Kč a ve výroku III. pak rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Rozsudkem ze dne 12. dubna 2000 čj. 24 C 53/99-30, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1, jakožto soud prvního stupně, ve výroku 1), že žaloba se žádostí, aby bylo určeno, že příklep licitátora provedený při dražbě nemovitého majetku - domu čp. 33 občanská vybavenost se zast. plochou parc. č. 101 a ostatní plochou - zeleň v zástavbě parc. č. 106, vše v k. ú. M. S., městská část Praha 1, obec Praha, vedené v Kat. území Praha-město - dne 2. 10. 1992, je neplatný, se zamítá. Ve výroku 2) soud zavázal žalobce nahradit prvému žalovanému náklady řízení.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo podle ust. § 212 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen "o. s. ř.") a odvolání neshledal opodstatněným.

Podle závěru odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po stránce právní. Ohledně tvrzeného nedostatku aktivní legitimace na straně žalobce odvolací soud dodal, že v této věci se posouzení této legitimace překrývá s posouzením naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Při vědomí specifičnosti daného případu naléhavý právní zájem žalobci nelze upřít za situace, kdy je na vládní úrovni jednáno o dalších restitucích církevního majetku, které by se mohly dotknout i předmětných nemovitostí, jež jsou v současné době majetkem úpadce.

Tato okolnost však podle názoru odvolacího soudu nic nemění na správnosti závěrů soudu prvního stupně, korespondujících i s právními závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp. zn. II. Odon 33/96 a 2 Odon 77/97, i s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 303/95. Podle těchto judikátů vlastnictví, vznikající podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (dále též jen "zákon o malé privatizaci"), vzniká ze smlouvy, nikoli z jiné skutečnosti stanovené zákonem. Veřejná dražba ve smyslu cit. zákona je pouze zvlášť upravený proces uzavření smlouvy mezi dražitelem, kterým je organizace vykovávající právo hospodaření k věcem ve vlastnictví státu, a účastníkem dražby, který přijme nabídku. Tento proces je dovršen příklepem licitátora. Soud prvního stupně správně považoval ze právní důvod nabytí vlastnictví k vydražené věci kupní smlouvu, kdežto způsobem tohoto nabytí je příklep licitátora jako jednostranný právní úkon. Žalobcem tvrzená zákonná překážka vydražení sporných nemovitostí směřuje proti právnímu důvodu přechodu vlastnictví, tj. smlouvě, uzavřené příklepem licitátora v dražbě konané dne 2. 10. 1992, určení jejíž neplatnosti se však žalobce nedomáhá. Na určení neplatnosti příklepu sice může mít žalobce též právní zájem, neboť bez příklepu by nebylo smlouvy, ale žádný relevantní důvod jeho neplatnosti z hlediska hmotněprávní úpravy neplatnosti právních úkonů ani v žalobě netvrdí.

Odvolací soud proto napadený rozsudek podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž uvádí, že je podává v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě, když má za to, že napadené rozhodnutí má ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle názoru dovolatele oba soudy nevzaly v úvahu již publikované judikáty, především rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 78/92, event. Bc 37/94, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu č. 3/94 a dále rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. II. Odon 33/96, uveřejněný v Právních rozhledech č. 3/97. Pokud se soudy nezabývaly právní otázkou určení platnosti příklepu licitátora, řešily uvedenou právní otázku rozdílně.

Dovolatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 77/97, uveřejněný v časopise Právo a podnikání č. 7-8/1998, v němž je řešena právní podstata dražby. Dovolatel je toho názoru, že udělení příklepu licitátora v předmětné veřejné dražbě bránila překážka podle ust. § 3 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., jakož i podle ust. § 2 odst. 3 písm. a) zák. č. 427/1990 Sb., když vydražené nemovitosti jsou nemovitostmi, které na stát přešly z vlastnictví církví, řádů a kongregací.

Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

V posuzovaném případě byl napadený rozsudek odvolacího soudu vydán před 1. 1. 2001 a proto dovolání proti němu se spravuje režimem občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, tj. ve znění účinném před výše citovanou novelou.

Podle znění o. s. ř., účinného do 31. 12. 2000, se tudíž posuzuje i lhůta pro podání dovolání, jejíž délka je jednoměsíční a lhůta počíná běžet od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, obojí ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. v rozhodném znění.

Jestliže tedy dovolatel podal dovolání dne 9. 1. 2001, zatímco napadený rozsudek nabyl právní moci dne 4. 12. 2000, učinil tak po lhůtě, která skončila dne 4. 1. 2001 (čtvrtek) (K tomu srov. ust. § 57 odst. 2 o. s. ř.).

Dovolacímu soudu proto nezbylo, než opožděné dovolání odmítnout (ust. § 218 odst. 1 písm. a) ve vazbě na ust. § 243b odst. 4 o. s. ř.)
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. (per analogiam) v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Dovolatel procesně zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto, přičemž ostatním účastníkům podle obsahu spisu nevznikly v řízení o dovolání náklady.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 18. prosince 2001

JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r .
předseda senátu