11 Tz 230/2001


ČESKÁ REPUBLIKA


R O Z S U D E K


J M É N E M R E P U B L I K Y





Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 22. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Š., proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. 4. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 19/92, ve věci vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 Rtv 41/91, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. t a k t o :


Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. 4. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 19/92, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo v ustanoveních § 14 odst. 1 písm. f), § 1 odst. 1 , odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného J. Š.


Toto usnesení a usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 41/91, se z r u š u j í . Zrušují se i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu.


Obviněný J. Š.,

je účastem soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů


Podle § 14 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů se z r u š u j e rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 3 T 41/89, v celém rozsahu.


Podle § 14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.


Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. Š., z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 4. 10. 1988, v 12.00 hod., ani v pozdější době, nenastoupil k výkonu vojenské základní služby, jak měl stanoveno povolávacím rozkazem OVS Semily, který převzal dne 16. 9. 1988 a tohoto jednání se dopustil v úmyslu nevykonávat vojenskou základní službu, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák.


Odůvodnění:


Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 3 T 41/89, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., a to v podstatě na základě zjištění, že dne 4. 10. 1988, ani později, nenastoupil k výkonu vojenské základní služby, jak měl stanoveno povolávacím rozkazem OVS Semily, který převzal dne 16. 9. 1988 a toho jednání se dopustil v úmyslu nevykonávat vojenskou základní službu. Byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců s výkonem v první nápravně výchovné skupině. Rozsudek nabyl právní moci dne 29. 3. 1989.


Na základě žádosti obviněného J. Š. o soudní rehabilitaci rozhodoval ve věci bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové, který usnesením ze dne 5. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 41/91, ve shora citovaném rozsudku zrušil pouze výrok o trestu, a to z důvodu předpokládaného ustanovením § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"). Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stížnost obviněného J. Š. proti tomuto usnesení bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře usnesením ze dne 16. 4. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 19/92, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Následně pak rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 3 Rtv 41/91, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 1992, sp. zn. 3 Rtvo 21/92, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 3 T 41/89, se u obviněného J. Š. podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upouští od potrestání.

 

Proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. 4. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 19/92, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Š. stížnost pro porušení zákona. Namítá, že bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře, a stejně tak i bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové, důsledně nesplnily povinnosti vyplývající z ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci. Poukázal na to, že obviněný se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. dopustil proto, že mu výkon vojenské služby nedovolovalo jeho náboženské přesvědčení. Přitom vojenské soudy nesprávně dospěly k závěru, že v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 3 T 41/89, je vadný toliko výrok o trestu a nesprávně tak ponechaly v právní moci výrok o vině tímto trestným činem. Takový postup je v rozporu se zákonem o soudní rehabilitaci, neboť v rámci řízení o soudní rehabilitaci bylo potřeba přezkoumat rozsudek též z toho hlediska, zda obstojí výrok o vině. Přitom z obsahu spisu je nepochybné, že čin obviněného směřoval k uplatnění základního práva na svobodu vyznání a že za této situace čin obviněného byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. Bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře jako soud stížnostní (v písemném vyhotovení stížnosti pro porušení zákona je nepřesně označen za soud "odvolací") nesplnil svou přezkumnou povinnost, pokud nechal bez povšimnutí ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci a nesprávně jako nedůvodnou zamítl stížnost obviněného. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil porušení zákona v napadeném usnesení v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. /ministr spravedlnosti měl zřejmě namysli ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř./, a v řízení mu přecházejícím též v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. a § 1 zákona o soudní rehabilitaci. Dále pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a poté postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona napadené usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnosti pro porušení zákona lze přisvědčit.


Trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. je vyjmenován v ustanovení § 4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci. To znamená, že na základě návrhu podaného oprávněnou osobou se lze v přezkumném řízení konaném podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci domáhat zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí za takový čin.

 

Z obsahu spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové, sp. zn. 3 T 41/89, nepochybně vyplývá, že obviněný J. Š. nenastoupil výkon základní vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení. Tento závěr se podává i z napadeného usnesení, kdy bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře jako soud stížnostní rovněž konstatoval, že obviněný nenastoupil výkon vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení. V tomto směru lze také pro úplnost dodat, že obviněný J. Š. ještě před doručením povolávacího rozkazu uzavřel pracovní závazek k výkonu povolání horníka v podzemí, jímž usiloval o to, aby skutečně nebyl povinen nastoupit výkon vojenské základní služby. Ostatně i obviněný v návrhu na soudní rehabilitaci výslovně zdůrazňoval důvody (tj. své náboženské přesvědčení), které ho vedly k nenastoupení vojenské základní služby.


Není tedy sporu o tom, že obviněný odmítl nastoupit vojenskou základní službu jen z toho důvodu, že výkon této služby byl v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Jeho čin tedy směřoval k uplatnění základního práva občana zaručeného i tehdy platnou Ústavou, a rovněž ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v dalších mezinárodních paktech zaručujících občanská a politická práva (k tomu srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II ÚS 285/97, rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 17/99, 7 Tz 125/99, 7 Tz 242/2001). Obviněný svým jednáním pouze uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení podle Ústavy (čl. 32 odst. 1 tehdy platné Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb.). Pokud čl. 32 odst. 2 této Ústavy stanovil, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem, tak v této souvislosti nelze přehlédnout, že realizace Ústavou garantované svobody náboženské víry a přesvědčení nebyla zajištěna, neboť ustanovení dalších právních norem naopak tuto ústavní svobodu prakticky likvidovaly (srov. např. branný zákon č. 92/1949 Sb.). Navíc v posuzované věci je třeba připomenout, že obviněný usiloval uzavřením pracovního závazku na výkon práce horníka v podzemí nahradit výkon základní vojenské služby, ovšem ani to mu, v důsledku postupu příslušných státních orgánů, nebylo umožněno. Za této situace nelze dospět k jinému závěru než, že jednání obviněného směřující k tomu, aby realizoval své náboženské přesvědčení zaručené mu Ústavu a současně dostál svým zákonným povinnostem, nebylo možno pokládat za trestný čin (§ 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci).


Podle § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci platí, že účelem zákona je mimo jiné zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné.

 

Podle § 1 odst. 2 téhož zákona pak platí, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.


Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že stížnostní soud se věcí z pohledu § 1 odst. 1, 2 zák. o soudní rehabilitaci nijak nezabýval. Pokud by tak učinil, nemohl by dospět k závěru, že stížnost obviněného proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 41/91, kterým tento soud ponechal v rámci rehabilitačního řízení nedotčený výrok o vině obviněného J. Š. z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 3 T 41/89, lze zamítnout jako nedůvodnou. V tomto směru je třeba přihlédnout zejména k výše již citovanému ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, který odkazuje též i na principy demokratické společnosti a na občanská a politická práva a svobody vyjádřené v mezinárodních dokumentech. Je třeba také poukázat na účel zákona o soudní rehabilitaci tak, jak byl již opakovaně vyjádřen v celé řadě nálezů Ústavního soudu (srov. např. nález II. ÚS 285/97). Účelem tohoto zákona bylo zrušit též odsuzující rozsudky za činy, které jednoznačně směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zakotvených v Ústavě a v mezinárodních dokumentech.

 

Ze všech těchto důvodu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným usnesením došlo k porušení ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť stížnostní soud zcela nesplnil svou přezkumnou povinnost a k nerespektování zákona došlo též v řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, a to nesprávnou aplikací ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, a to z důvodů uvedených v § 1 odst. 1, 2 téhož zákona.


Proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve výše již citovaných ustanoveních a podle § 269 odst. 2 tr. ř. současně zrušil jak napadené usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře, tak jemu přecházející usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 41/91. Současně bylo rozhodnuto o zrušení všech dalších rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jde zejména o rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 3 Rtv 41/91, a rozsudek bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 1992, sp. zn. 3 Rtvo 21/92.


Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. v tom smyslu, že na podkladě podaného návrhu obviněného J. Š. lze rozhodnut o jeho účasti na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že v posuzované věci je dán důvod uvedený v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci, neboť rozhodnutí podléhající přezkumnému řízení podle zákona o soudní rehabilitaci (tj. rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 3 T 41/89) vycházel z nesprávných zjištění stran povahy činu obviněného, který svým jednáním pouze realizoval ustavní právo na svobodu náboženského vyznání a přesvědčení. Proto Nejvyšší soud podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci zrušil výše označený rozsudek v celém rozsahu a podle § 14 odst. 3 téhož zákona zrušil též všechna rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Za této procesní situace se věc ocitla ve stadiu řízení po podání obžaloby pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Jestliže skutek, pro který je obviněný postaven před soud, z důvodů, které byly výše již podrobně rozvedeny, není trestným činem, mohl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout sám tak, že obviněný J. Š. se pro tento skutek, který je podrobně popsán ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., obžaloby zprošťuje.


Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.


V Brně dne 22. října 2001


Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík