11 Tz 230/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 22. října 2001
v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla
Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona, kterou podal
ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Š., proti usnesení bývalého
Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. 4. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 19/92, ve
věci vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové pod sp. zn.
3 Rtv 41/91, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr.
ř. t a k t o :
Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. 4. 1992, sp.
zn. 2 Rtvo 19/92, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo v ustanoveních § 14 odst. 1
písm. f), § 1 odst. 1 , odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného J. Š.
Toto usnesení a usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové
ze dne 5. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 41/91, se z r u š u j í . Zrušují se i všechna
další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu.
Obviněný J. Š.,
je účastem soudní rehabilitace
podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů
Podle § 14 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů se z r u š u j e rozsudek bývalého Vojenského
obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 3 T 41/89, v
celém rozsahu.
Podle § 14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla
podkladu.
Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. Š., z p r o š ť u j e obžaloby pro
skutek spočívající v tom, že dne 4. 10. 1988, v 12.00 hod., ani v pozdější
době, nenastoupil k výkonu vojenské základní služby, jak měl stanoveno
povolávacím rozkazem OVS Semily, který převzal dne 16. 9. 1988 a tohoto jednání
se dopustil v úmyslu nevykonávat vojenskou základní službu, v němž byl
spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269
odst. 1 tr. zák.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3.
1989, sp. zn. 3 T 41/89, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., a to v
podstatě na základě zjištění, že dne 4. 10. 1988, ani později, nenastoupil k
výkonu vojenské základní služby, jak měl stanoveno povolávacím rozkazem OVS
Semily, který převzal dne 16. 9. 1988 a toho jednání se dopustil v úmyslu
nevykonávat vojenskou základní službu. Byl mu za to uložen nepodmíněný trest
odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců s výkonem v první nápravně výchovné
skupině. Rozsudek nabyl právní moci dne 29. 3. 1989.
Na základě žádosti obviněného J. Š. o soudní rehabilitaci rozhodoval ve věci
bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové, který usnesením ze dne 5. 2.
1992, sp. zn. 3 Rtv 41/91, ve shora citovaném rozsudku zrušil pouze výrok o
trestu, a to z důvodu předpokládaného ustanovením § 14 odst. 1 písm. f) zák. č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"zákon o soudní rehabilitaci"). Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na
zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stížnost obviněného J. Š. proti tomuto
usnesení bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře usnesením ze dne 16. 4. 1992, sp.
zn. 2 Rtvo 19/92, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Následně pak rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze
dne 21. 7. 1992, sp. zn. 3 Rtv 41/91, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího
vojenského soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 1992, sp. zn. 3 Rtvo 21/92, bylo
rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského
obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 3 T 41/89, se u
obviněného J. Š. podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upouští od potrestání.
Proti usnesení bývalého Vyššího
vojenského soudu v Táboře ze dne 16. 4. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 19/92, podal
ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Š. stížnost pro porušení
zákona. Namítá, že bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře, a stejně tak i bývalý
Vojenský obvodový soud v Hradci Králové, důsledně nesplnily povinnosti
vyplývající z ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci. Poukázal
na to, že obviněný se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách
podle § 269 odst. 1 tr. zák. dopustil proto, že mu výkon vojenské služby
nedovolovalo jeho náboženské přesvědčení. Přitom vojenské soudy
nesprávně dospěly k závěru, že v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu
v Hradci Králové ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 3 T 41/89, je vadný toliko výrok o
trestu a nesprávně tak ponechaly v právní moci výrok o vině tímto trestným
činem. Takový postup je v rozporu se zákonem o soudní rehabilitaci, neboť v
rámci řízení o soudní rehabilitaci bylo potřeba přezkoumat rozsudek též z toho
hlediska, zda obstojí výrok o vině. Přitom z obsahu spisu je nepochybné, že čin
obviněného směřoval k uplatnění základního práva na svobodu vyznání a že za
této situace čin obviněného byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za
trestný. Bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře jako soud stížnostní (v písemném
vyhotovení stížnosti pro porušení zákona je nepřesně označen za soud
"odvolací") nesplnil svou přezkumnou povinnost, pokud nechal bez povšimnutí
ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci a nesprávně jako
nedůvodnou zamítl stížnost obviněného. V závěru stížnosti pro porušení zákona
ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil
porušení zákona v napadeném usnesení v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. /ministr
spravedlnosti měl zřejmě namysli ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř./, a v
řízení mu přecházejícím též v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. a § 1 zákona o
soudní rehabilitaci. Dále pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení
zrušil a poté postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") podle § 267 odst. 1
tr. ř. přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona napadené
usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnosti pro
porušení zákona lze přisvědčit.
Trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr.
zák. je vyjmenován v ustanovení § 4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci. To
znamená, že na základě návrhu podaného oprávněnou osobou se lze v přezkumném
řízení konaném podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci domáhat zrušení
odsuzujícího soudního rozhodnutí za takový čin.
Z obsahu spisu bývalého
Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové, sp. zn. 3 T 41/89, nepochybně
vyplývá, že obviněný J. Š. nenastoupil výkon základní vojenské služby z důvodu
svého náboženského přesvědčení. Tento závěr se podává i z napadeného
usnesení, kdy bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře jako soud stížnostní rovněž
konstatoval, že obviněný nenastoupil výkon vojenské služby z důvodu svého náboženského
přesvědčení. V tomto směru lze také pro úplnost dodat, že obviněný J. Š. ještě
před doručením povolávacího rozkazu uzavřel pracovní závazek k výkonu povolání
horníka v podzemí, jímž usiloval o to, aby skutečně nebyl povinen nastoupit
výkon vojenské základní služby. Ostatně i obviněný v návrhu na soudní
rehabilitaci výslovně zdůrazňoval důvody (tj. své náboženské
přesvědčení), které ho vedly k nenastoupení vojenské základní služby.
Není tedy sporu o tom, že obviněný odmítl nastoupit vojenskou základní službu
jen z toho důvodu, že výkon této služby byl v rozporu s jeho náboženským
přesvědčením. Jeho čin tedy směřoval k uplatnění základního práva občana
zaručeného i tehdy platnou Ústavou, a rovněž ve Všeobecné deklaraci lidských
práv a v dalších mezinárodních paktech zaručujících občanská a politická práva
(k tomu srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II ÚS 285/97, rozsudky Nejvyššího
soudu sp. zn. 7 Tz 17/99, 7 Tz 125/99, 7 Tz 242/2001). Obviněný svým jednáním
pouze uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení
podle Ústavy (čl. 32 odst. 1 tehdy platné Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb.). Pokud
čl. 32 odst. 2 této Ústavy stanovil, že náboženská víra nebo přesvědčení
nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která
je mu uložena zákonem, tak v této souvislosti nelze přehlédnout, že realizace
Ústavou garantované svobody náboženské víry a přesvědčení nebyla
zajištěna, neboť ustanovení dalších právních norem naopak tuto ústavní svobodu
prakticky likvidovaly (srov. např. branný zákon č. 92/1949 Sb.). Navíc v
posuzované věci je třeba připomenout, že obviněný usiloval uzavřením pracovního
závazku na výkon práce horníka v podzemí nahradit výkon základní vojenské
služby, ovšem ani to mu, v důsledku postupu příslušných státních orgánů, nebylo
umožněno. Za této situace nelze dospět k jinému závěru než, že jednání
obviněného směřující k tomu, aby realizoval své náboženské přesvědčení
zaručené mu Ústavu a současně dostál svým zákonným povinnostem, nebylo možno
pokládat za trestný čin (§ 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci).
Podle § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci platí, že účelem zákona je mimo
jiné zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy
demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody
zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních
právních normách, zákon označoval za trestné.
Podle § 1 odst. 2 téhož zákona
pak platí, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených
Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících
mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými
trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a
mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že stížnostní soud se věcí z
pohledu § 1 odst. 1, 2 zák. o soudní rehabilitaci nijak nezabýval. Pokud by tak
učinil, nemohl by dospět k závěru, že stížnost obviněného proti usnesení
bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 1992, sp.
zn. 3 Rtv 41/91, kterým tento soud ponechal v rámci rehabilitačního řízení
nedotčený výrok o vině obviněného J. Š. z rozsudku bývalého Vojenského
obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 3 T 41/89, lze
zamítnout jako nedůvodnou. V tomto směru je třeba přihlédnout zejména k výše
již citovanému ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, který
odkazuje též i na principy demokratické společnosti a na občanská a politická
práva a svobody vyjádřené v mezinárodních dokumentech. Je třeba také poukázat
na účel zákona o soudní rehabilitaci tak, jak byl již opakovaně vyjádřen v celé
řadě nálezů Ústavního soudu (srov. např. nález II. ÚS 285/97). Účelem tohoto
zákona bylo zrušit též odsuzující rozsudky za činy, které jednoznačně směřovaly
k uplatnění práv a svobod občanů zakotvených v Ústavě a v mezinárodních
dokumentech.
Ze všech těchto důvodu dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že napadeným usnesením došlo k porušení ustanovení §
148 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť stížnostní soud zcela nesplnil svou
přezkumnou povinnost a k nerespektování zákona došlo též v řízení, jež tomuto
rozhodnutí předcházelo, a to nesprávnou aplikací ustanovení § 14 odst. 1 písm.
f) zákona o soudní rehabilitaci, a to z důvodů uvedených v § 1 odst. 1, 2 téhož
zákona.
Proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve výše
již citovaných ustanoveních a podle § 269 odst. 2 tr. ř. současně zrušil jak
napadené usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře, tak jemu
přecházející usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze
dne 5. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 41/91. Současně bylo rozhodnuto o zrušení všech
dalších rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jde zejména o rozsudek
bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 1992, sp.
zn. 3 Rtv 41/91, a rozsudek bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne
1. 9. 1992, sp. zn. 3 Rtvo 21/92.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 271 odst.
1 tr. ř. v tom smyslu, že na podkladě podaného návrhu obviněného J. Š. lze
rozhodnut o jeho účasti na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní
rehabilitaci. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že v posuzované věci je dán důvod
uvedený v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci, neboť
rozhodnutí podléhající přezkumnému řízení podle zákona o soudní rehabilitaci
(tj. rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 29.
3. 1989, sp. zn. 3 T 41/89) vycházel z nesprávných zjištění stran povahy činu
obviněného, který svým jednáním pouze realizoval ustavní právo na svobodu náboženského
vyznání a přesvědčení. Proto Nejvyšší soud podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o
soudní rehabilitaci zrušil výše označený rozsudek v celém rozsahu a podle § 14
odst. 3 téhož zákona zrušil též všechna rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za této procesní situace se věc ocitla ve stadiu řízení po podání obžaloby pro
trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr.
zák. Jestliže skutek, pro který je obviněný postaven před soud, z důvodů, které
byly výše již podrobně rozvedeny, není trestným činem, mohl Nejvyšší soud ve
věci rozhodnout sám tak, že obviněný J. Š. se pro tento skutek, který je
podrobně popsán ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., z důvodu
uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., obžaloby zprošťuje.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 22. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín
Draštík