20 Cdo 2303/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v
senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra
Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Českomoravské provincie Ř.
u. ř. s. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ České republice -
Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, a 2/ Nadaci Č. f. u.,
zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 18 C 537/91, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 3.9.1999, č.j. 13 Co 84/99 - 119, takto:
I. Dovolání žalovaných se
zamítají.
II. Na náhradě nákladů
řízení je povinna druhá žalovaná zaplatit žalobkyni částku 1.075,- Kč, k rukám
advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud
potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem
označených nemovitostí. Za správný pokládal závěr soudu prvního stupně, že
převod nemovitostí na stát podle darovací smlouvy ze dne 28.1.1960 byl
neplatný, neboť Náboženská matice, která jej uskutečnila, neměla oprávnění
takovou smlouvu uzavřít. Ohledně aktivní věcné legitimace uvedl, že žalobkyně
je totožná s „Konventem ř. s. V. v P.“ (jenž byl jako původní vlastník sporných
nemovitostí zapsán v pozemkové knize), neboť její označení nevystihuje nic
jiného než „změnu názvu stejného subjektu“. Právě „k řešení otázky aktivní
legitimace žalobkyně“ odvolací soud připustil zvláštním výrokem proti rozsudku
dovolání.
Posouzení této
otázky odvolacím soudem kritizovala ve včasném dovolání první žalovaná (za niž
jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním) námitkou, že svůj závěr opřel pouze o
„ústní tvrzení“ představené žalobkyně, aniž bylo doloženo „věrohodnými
listinami“, a „jeví se jako pouze účelové“. Náležitá pozornost mu měla být
věnována již proto, že v příslušném rejstříku právnických osob jsou kromě
žalobkyně evidovány další dva subjekty, jež v názvu obsahují označení „Římská unie
ř. s. V.“, a že žalobkyně je nově vzniklým subjektem podle zákona č. 308/1991
Sb. „s datem vzniku ke dni 1.1.1994“.
Druhá žalovaná (zastoupena advokátem) v
rovněž včasném dovolání namítla, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nedostatečné
pokládá skutkové zjištění, že žalobkyně je právním nástupcem původního
vlastníka dotčených nemovitostí, neboť dle jejího přesvědčení mezi těmito
subjekty „nebyl prokázán jakýkoli právní vztah“. Nesprávné právní posouzení
věci pak dovolatelka spatřuje v závěru, že žalobkyně je s původním vlastníkem
dotčených nemovitostí totožná (že došlo pouze ke změně jejího názvu); odvolací
soud měl podle jejího názoru přihlédnout k tomu, že vznikla podle zákona č.
308/1991 Sb. až dnem 1.1.1994 a do vlastnických práv zaniklého Konventu řádu s.
V. v P. proto vstoupit nemohla. Nesprávný je rovněž názor, že by dotčené
nemovitosti mohly na žalobkyni přejít na základě zákona č. 298/1990 Sb.; tento
zákon totiž upravil (mimo jiné) majetkové vztahy Řádu s. V. Ř. U., odlišného od
žalobkyně, a to „navíc“ k jiným (než žalovaným) nemovitostem než těm, jež jsou
předmětem sporu. Konečně za nesprávné měla dovolatelka posouzení platnosti
převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát darovací smlouvou,
jelikož Náboženská matice „vést majetkově právní jednání“ týkající se
spravovaného majetku - oproti názoru odvolacího soudu - oprávněna byla.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání oponuje
druhé žalované podrobně zdůvodněným závěrem, že její právní subjektivita nebyla
dotčena žádným právním předpisem ani omezením její činnosti před rokem 1990, a
zanesení do evidence dle zákona č. 308/1991 Sb. nemělo konstitutivní význam. Ve
shodě s odvolacím soudem se pokládá za subjekt totožný s původním vlastníkem,
přičemž ke změně vlastního názvu byla oprávněna. Námitka nesprávnosti posouzení
platnosti darovací smlouvy ze dne 28.1.1960 pak podle jejího názoru „překračuje
rozsah přípustnosti dovolání“, jak byl vymezen odvolacím soudem, pročež užitou
argumentaci má i za bezpředmětnou.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu
17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.) potud, že
odvolací soud tak ve výroku potvrzujícího rozsudku stanovil (§ 239 odst. 1
o.s.ř.). Jelikož ve výroku formuloval i právní otázku, pro kterou rozsudek
pokládal za rozhodnutí zásadně významné po stránce právní, je jen ona otevřena
dovolacímu přezkumu (srov. a contr. nález Ústavního soudu České republiky ze
dne 20.2.1997, sp. zn. III ÚS 253/96, uveřejněný v příloze částky 7 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997).
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení
vyjmenované v § 237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Z toho, že založení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1
o.s.ř. vychází z předpokladu zásadního významu po stránce právní, plyne, že
způsobilým dovolacím důvodem je důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.,
jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Oproti tomu námitky proti skutkovým
zjištěním, jež jinak naplňují dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm.
c/ o.s.ř., jsou pro tento přezkum bezcenné a dovolací soud se jimi zabývat
nemůže. Skutkové závěry odvolacího soudu (s výjimkou jejich kvalifikované
neúplnosti - viz dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) tedy
přezkumu nepodléhají a dovolací soud z nich vychází (srov. rozhodnutí
uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To je v
dané věci významné proto, že dovolatelky zjevně vycházely z předpokladu opaku.
Jejich námitky, že
odvolací soud založil závěr o aktivní legitimaci žalobkyně na „ústní výpovědi“
představené, že žalobkyně vznikla až podle zákona č. 308/1991 Sb., že byl
opomenut fakt dalších dvou subjektů obdobného názvu, a že mezi původním
vlastníkem a žalobkyní nebyl prokázán žádný vztah, jsou totiž zjevně právě
takovými námitkami skutkovými (k dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/
o.s.ř. se druhá dovolatelka přihlásila výslovně), jejichž prostřednictvím - v
rámci dovolacího přezkumu přípustného jen podle § 239 odst. 1 o.s.ř. -
správnost napadeného závěru odvolacího soudu, že aktivní legitimace žalobkyně k
požadovanému určení práva je dána, zpochybnit nelze.
Jelikož uvedené námitky vystihují dovolání první žalované zcela,
je ve vztahu k ní namístě závěr, že na základě jejího dovolání není ani
zpochybnitelná správnost rozsudku odvolacího soudu, pročež Nejvyššímu soudu
nezbylo, než její dovolání - podle § 243b odst. 1 o.s.ř. - zamítnout.
Obdobný závěr logicky platí o té části dovolání druhé žalované,
jež se obsahově s dovoláním žalované první identifikuje.
Posouzení dovolání druhé žalované se však tím nevyčerpává, jelikož
podmínky jeho přípustnosti jsou širší než dovolání žalované první, a to z toho
důvodu, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhla, aby pro
případ jeho potvrzení bylo dovolání připuštěno, „protože jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu“. Tím je totiž otevřela režimu ustanovení §
239 odst. 2 o.s.ř. (přípustnost dovolání podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. a,
b/ o.s.ř. nepřichází v úvahu).
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Stejně jako v případě dovolání přípustného podle § 239 odst. 1
o.s.ř. (a z týchž důvodů), je způsobilým dovolacím důvodem důvod podle § 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Předpokládá-li ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., že
odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může -
zásadně - jít jen o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž
vystihuje otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl
pokládat za právně významné. Jestliže je účastník konkrétně nevymezil, pak jde
o všechny, na kterých rozsudek odvolacího soudu spočívá, a jimi pak jsou
objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Poněvadž podle § 242 odst. 3 o.s.ř. současně platí, že dovolací
soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, mohou se tyto otázky stát skutečným předmětem dovolacího
přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl,
resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud
přijal.
Druhá dovolatelka, podřazujíc je důvodu podle § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř., uplatnila námitky proti tomu, že dotčené nemovitosti mohly na
žalobkyni přejít již na základě zákona č. 298/1990 Sb., a že Náboženská matice
nebyla oprávněna je darovat státu, resp., pokud tak učinila, byl tento úkon
právním úkonem neplatným.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného (§ 239 odst.
2 o.s.ř.) je zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek
odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jejichž
řešení dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně
významným.
Pojem „zásadního významu po právní stránce“ podle § 239 odst. 2
o.s.ř. je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu,
že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu),
ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného
(širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je
relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném
účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu
především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou
vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována
v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li
dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající
judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp. zn.
2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 101/1997).
V obecné rovině platí, že za zvláštních okolností je dovolání
věcně neprojednatelné již z důvodů formálních. Tak je tomu například tehdy,
když (právní) otázky objektivně otevřené přezkumu dovolatel poté v dovolání
nenapadl či napadnout pominul (napadl posouzení právních otázek jiných, resp.
zpochybnil správnost závěrů nikoli právních ale skutkových), jakož i v případě,
že na posouzení takové otázky, jejíž řešení dovolatel napadl, následné
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (ani případný odlišný názor dovolacího
soudu by se totiž nemohl promítnout do výsledku sporu, neboť úspěch uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je podmíněn tím, že na
napadeném právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu naopak spočívá).
Případ poslední dopadá na posouzení dovolání druhé dovolatelky
potud, že na (námitkou shora na prvním místě uvedenou) zpochybňovaném závěru,
že dotčené nemovitosti vlastnicky přešly na žalobkyni podle zákona č. 298/1990
Sb., rozsudek odvolacího soudu - podle jeho odůvodnění - evidentně nespočívá
(že takto argumentoval soud prvního stupně je nerozhodné).
Námitka druhá, směřující proti úsudku odvolacího soudu, že
darovací smlouva Náboženské matice je neplatná, je nerelevantní obdobně, a to
proto, že neotevírá otázku zásadního právního významu, jak byla výše
definována.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz (kupř. rozsudky
ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon
404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2
Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp.
zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000,
sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne
13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002 sp. zn. 20 Cdo 910, 20
Cdo 1380/2000, sp. zn. 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001)
platí, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku
vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického
práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při
výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v
příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci
žalobcova řádu sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod
č. 78/1997).
Dovozeným důsledkem toho je, že - za vymezených předpokladů - není
rozhodná právní kvalifikace úkonů, které k odnětí majetku (řeholních řádů a
kongregací) vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně,
ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou
metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil.
Je tomu tak proto, že výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb.
Nejvyšší soud (oproti podrobnému - opačnému - výkladu soudu prvního stupně)
spojuje s vymezením jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová určení
(osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví
(prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu“
(určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její
konstrukce vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro
věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy
majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům)
Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež
byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími
smlouvami ve prospěch československého státu.
Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků (a individuálně výčtový
charakter tomu nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům
ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní.
Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v
soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i
předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k
vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi
upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon
1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).
Názor, jež Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který
vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96,
uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č.
33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., a v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn.
II. ÚS 107/2000, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku ze
dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil závěry
shodné.
Odtud se podává, že závěr, který odvolací soud vztáhl k otázce
platnosti resp. neplatnosti darovací smlouvy Náboženské matice, nemá nijaký
(všeobecný) judikatorní přesah, neboť - sám o sobě - posouzení obdobných nároků
neovlivňuje.
Z předchozího plyne, že
rozhodnou je otázka jiná, totiž důsledků zákona č. 298/1990 Sb., ve znění
zákona č. 338/1991 Sb., jež však dovoláním druhé dovolatelky k přezkumu
otevřena nebyla; pokud se jí Nejvyšší soud přesto zde věnoval, pak jen
instrumentálně k doložení toho, že ani otázka naopak dovoláním dotčená
přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. založit nemůže, jelikož
nepředstavuje otázku „zásadního významu po právní stránce“.
Nelze-li dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu pro otázky
objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatelka fakticky napadla, je rozsudkem ve
smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným, resp. bylo-li
dovozeno, že rozsudek odvolacího soudu na těchto otázkách nespočívá, pak
dovolání v této části přípustné není, a věcný přezkum rozsudku odvolacího soudu
se na jeho základě neotevírá.
Výsledek dovolacího řízení vyjádřený dříve odůvodněným zamítnutím
dovolání tak dotčen není (jinak by dovolání muselo být odmítnuto - viz § 243b
odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalobkyni přísluší (proti
druhé žalované) náhrada nákladů právní služby, spočívající v odměně zástupce
(advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání této žalované) podle § 1 odst.
2, § 7, § 9 odst. 1, 3 písm. a/ (per analogiam) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. (dovolání bylo podáno před 1.1.2001 - viz část dvanáctá,
hlava I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.) ve výši 1.000,-Kč a v paušální náhradě
výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v částce 75,-Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Vladimír K u r k a ,
v.r.
předseda senátu