20 Cdo 2303/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Českomoravské provincie Ř. u. ř. s. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ České republice - Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, a 2/ Nadaci Č. f. u., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 537/91, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.9.1999, č.j. 13 Co 84/99 - 119, takto:

I. Dovolání žalovaných se zamítají.

II. Na náhradě nákladů řízení je povinna druhá žalovaná zaplatit žalobkyni částku 1.075,- Kč, k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem označených nemovitostí. Za správný pokládal závěr soudu prvního stupně, že převod nemovitostí na stát podle darovací smlouvy ze dne 28.1.1960 byl neplatný, neboť Náboženská matice, která jej uskutečnila, neměla oprávnění takovou smlouvu uzavřít. Ohledně aktivní věcné legitimace uvedl, že žalobkyně je totožná s "Konventem ř. s. V. v P." (jenž byl jako původní vlastník sporných nemovitostí zapsán v pozemkové knize), neboť její označení nevystihuje nic jiného než "změnu názvu stejného subjektu". Právě "k řešení otázky aktivní legitimace žalobkyně" odvolací soud připustil zvláštním výrokem proti rozsudku dovolání.

Posouzení této otázky odvolacím soudem kritizovala ve včasném dovolání první žalovaná (za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním) námitkou, že svůj závěr opřel pouze o "ústní tvrzení" představené žalobkyně, aniž bylo doloženo "věrohodnými listinami", a "jeví se jako pouze účelové". Náležitá pozornost mu měla být věnována již proto, že v příslušném rejstříku právnických osob jsou kromě žalobkyně evidovány další dva subjekty, jež v názvu obsahují označení "Římská unie ř. s. V.", a že žalobkyně je nově vzniklým subjektem podle zákona č. 308/1991 Sb. "s datem vzniku ke dni 1.1.1994".

Druhá žalovaná (zastoupena advokátem) v rovněž včasném dovolání namítla, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nedostatečné pokládá skutkové zjištění, že žalobkyně je právním nástupcem původního vlastníka dotčených nemovitostí, neboť dle jejího přesvědčení mezi těmito subjekty "nebyl prokázán jakýkoli právní vztah". Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatelka spatřuje v závěru, že žalobkyně je s původním vlastníkem dotčených nemovitostí totožná (že došlo pouze ke změně jejího názvu); odvolací soud měl podle jejího názoru přihlédnout k tomu, že vznikla podle zákona č. 308/1991 Sb. až dnem 1.1.1994 a do vlastnických práv zaniklého Konventu řádu s. V. v P. proto vstoupit nemohla. Nesprávný je rovněž názor, že by dotčené nemovitosti mohly na žalobkyni přejít na základě zákona č. 298/1990 Sb.; tento zákon totiž upravil (mimo jiné) majetkové vztahy Řádu s. V. Ř. U., odlišného od žalobkyně, a to "navíc" k jiným (než žalovaným) nemovitostem než těm, jež jsou předmětem sporu. Konečně za nesprávné měla dovolatelka posouzení platnosti převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát darovací smlouvou, jelikož Náboženská matice "vést majetkově právní jednání" týkající se spravovaného majetku - oproti názoru odvolacího soudu - oprávněna byla.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání oponuje druhé žalované podrobně zdůvodněným závěrem, že její právní subjektivita nebyla dotčena žádným právním předpisem ani omezením její činnosti před rokem 1990, a zanesení do evidence dle zákona č. 308/1991 Sb. nemělo konstitutivní význam. Ve shodě s odvolacím soudem se pokládá za subjekt totožný s původním vlastníkem, přičemž ke změně vlastního názvu byla oprávněna. Námitka nesprávnosti posouzení platnosti darovací smlouvy ze dne 28.1.1960 pak podle jejího názoru "překračuje rozsah přípustnosti dovolání", jak byl vymezen odvolacím soudem, pročež užitou argumentaci má i za bezpředmětnou.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").

Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.) potud, že odvolací soud tak ve výroku potvrzujícího rozsudku stanovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Jelikož ve výroku formuloval i právní otázku, pro kterou rozsudek pokládal za rozhodnutí zásadně významné po stránce právní, je jen ona otevřena dovolacímu přezkumu (srov. a contr. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, sp. zn. III ÚS 253/96, uveřejněný v příloze částky 7 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997).

Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v § 237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.

Z toho, že založení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. vychází z předpokladu zásadního významu po stránce právní, plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oproti tomu námitky proti skutkovým zjištěním, jež jinak naplňují dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jsou pro tento přezkum bezcenné a dovolací soud se jimi zabývat nemůže. Skutkové závěry odvolacího soudu (s výjimkou jejich kvalifikované neúplnosti - viz dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) tedy přezkumu nepodléhají a dovolací soud z nich vychází (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To je v dané věci významné proto, že dovolatelky zjevně vycházely z předpokladu opaku.

Jejich námitky, že odvolací soud založil závěr o aktivní legitimaci žalobkyně na "ústní výpovědi" představené, že žalobkyně vznikla až podle zákona č. 308/1991 Sb., že byl opomenut fakt dalších dvou subjektů obdobného názvu, a že mezi původním vlastníkem a žalobkyní nebyl prokázán žádný vztah, jsou totiž zjevně právě takovými námitkami skutkovými (k dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. se druhá dovolatelka přihlásila výslovně), jejichž prostřednictvím - v rámci dovolacího přezkumu přípustného jen podle § 239 odst. 1 o.s.ř. - správnost napadeného závěru odvolacího soudu, že aktivní legitimace žalobkyně k požadovanému určení práva je dána, zpochybnit nelze.

Jelikož uvedené námitky vystihují dovolání první žalované zcela, je ve vztahu k ní namístě závěr, že na základě jejího dovolání není ani zpochybnitelná správnost rozsudku odvolacího soudu, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než její dovolání - podle § 243b odst. 1 o.s.ř. - zamítnout.

Obdobný závěr logicky platí o té části dovolání druhé žalované, jež se obsahově s dovoláním žalované první identifikuje.

Posouzení dovolání druhé žalované se však tím nevyčerpává, jelikož podmínky jeho přípustnosti jsou širší než dovolání žalované první, a to z toho důvodu, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhla, aby pro případ jeho potvrzení bylo dovolání připuštěno, "protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu". Tím je totiž otevřela režimu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. (přípustnost dovolání podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. a, b/ o.s.ř. nepřichází v úvahu).

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Stejně jako v případě dovolání přípustného podle § 239 odst. 1 o.s.ř. (a z týchž důvodů), je způsobilým dovolacím důvodem důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Předpokládá-li ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může - zásadně - jít jen o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Jestliže je účastník konkrétně nevymezil, pak jde o všechny, na kterých rozsudek odvolacího soudu spočívá, a jimi pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Poněvadž podle § 242 odst. 3 o.s.ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

Druhá dovolatelka, podřazujíc je důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., uplatnila námitky proti tomu, že dotčené nemovitosti mohly na žalobkyni přejít již na základě zákona č. 298/1990 Sb., a že Náboženská matice nebyla oprávněna je darovat státu, resp., pokud tak učinila, byl tento úkon právním úkonem neplatným.

K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného (§ 239 odst. 2 o.s.ř.) je zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným.
Pojem "zásadního významu po právní stránce" podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 101/1997).

V obecné rovině platí, že za zvláštních okolností je dovolání věcně neprojednatelné již z důvodů formálních. Tak je tomu například tehdy, když (právní) otázky objektivně otevřené přezkumu dovolatel poté v dovolání nenapadl či napadnout pominul (napadl posouzení právních otázek jiných, resp. zpochybnil správnost závěrů nikoli právních ale skutkových), jakož i v případě, že na posouzení takové otázky, jejíž řešení dovolatel napadl, následné rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (ani případný odlišný názor dovolacího soudu by se totiž nemohl promítnout do výsledku sporu, neboť úspěch uplatnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je podmíněn tím, že na napadeném právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu naopak spočívá).

Případ poslední dopadá na posouzení dovolání druhé dovolatelky potud, že na (námitkou shora na prvním místě uvedenou) zpochybňovaném závěru, že dotčené nemovitosti vlastnicky přešly na žalobkyni podle zákona č. 298/1990 Sb., rozsudek odvolacího soudu - podle jeho odůvodnění - evidentně nespočívá (že takto argumentoval soud prvního stupně je nerozhodné).

Námitka druhá, směřující proti úsudku odvolacího soudu, že darovací smlouva Náboženské matice je neplatná, je nerelevantní obdobně, a to proto, že neotevírá otázku zásadního právního významu, jak byla výše definována.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz (kupř. rozsudky ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002 sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000, sp. zn. 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001) platí, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci žalobcova řádu sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).

Dovozeným důsledkem toho je, že - za vymezených předpokladů - není rozhodná právní kvalifikace úkonů, které k odnětí majetku (řeholních řádů a kongregací) vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil.

Je tomu tak proto, že výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší soud (oproti podrobnému - opačnému - výkladu soudu prvního stupně) spojuje s vymezením jeho celkového "restitučního" charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a "restituční skutkovou podstatu" (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu.

Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků (a individuálně výčtový charakter tomu nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).

Názor, jež Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., a v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné.

Odtud se podává, že závěr, který odvolací soud vztáhl k otázce platnosti resp. neplatnosti darovací smlouvy Náboženské matice, nemá nijaký (všeobecný) judikatorní přesah, neboť - sám o sobě - posouzení obdobných nároků neovlivňuje.

Z předchozího plyne, že rozhodnou je otázka jiná, totiž důsledků zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., jež však dovoláním druhé dovolatelky k přezkumu otevřena nebyla; pokud se jí Nejvyšší soud přesto zde věnoval, pak jen instrumentálně k doložení toho, že ani otázka naopak dovoláním dotčená přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. založit nemůže, jelikož nepředstavuje otázku "zásadního významu po právní stránce".

Nelze-li dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatelka fakticky napadla, je rozsudkem ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným, resp. bylo-li dovozeno, že rozsudek odvolacího soudu na těchto otázkách nespočívá, pak dovolání v této části přípustné není, a věcný přezkum rozsudku odvolacího soudu se na jeho základě neotevírá.

Výsledek dovolacího řízení vyjádřený dříve odůvodněným zamítnutím dovolání tak dotčen není (jinak by dovolání muselo být odmítnuto - viz § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalobkyni přísluší (proti druhé žalované) náhrada nákladů právní služby, spočívající v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání této žalované) podle § 1 odst. 2, § 7, § 9 odst. 1, 3 písm. a/ (per analogiam) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. (dovolání bylo podáno před 1.1.2001 - viz část dvanáctá, hlava I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.) ve výši 1.000,-Kč a v paušální náhradě výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v částce 75,-Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2002

JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu