4 Tz 241/2000


ČESKÁ   REPUBLIKA
R O Z S U D E K 
J M É N E M   R E P U B L I K Y
	

	Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 31. října 2000 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. D. N. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. J. P. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. G.,  ve V. R., okres T., Slovenská republika, bytem N. R. č. 97, okres T., Slovenská republika, proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 11/54, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl                 t a k t o :

	Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 11/54,  b y l    p o r u š e n    z á k o n   v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř. ve znění zákona č. 87/1950 Sb., v neprospěch obviněného M. G..

	Napadený rozsudek   s e   z r u š u j e.

	Zrušují se také usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 267/90, a rozsudek téhož soudu ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 267/90, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

	Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.   s e   z a s t a v u j e   trestní stíhání obviněného M. G. pro skutek spočívající v tom, že dne 20. 12. 1953 u svého útvaru v R., po nástupu vojenské základní služby odmítl vykonati vojenskou přísahu a odvolával se při tom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědkem Jehovovým,

v čemž obžaloba spatřovala trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb.

                                                    O d ů v o d n ě n í :

	Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 11/54, byl obviněný M. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 86/1950 Sb., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že dne 20. 12. 1953 u svého útvaru v R., po nástupu vojenské základní služby, odmítl vykonat vojenskou přísahu a odvolával se při tom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědkem Jehovovým. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 43 tr. zák. byl vysloven i trest ztráty čestných práv občanských na dobu 7 let, a to v rozsahu uvedeném v ustanovení § 44 odst. 2 tr. zák.

	Vzhledem k tomu, že žádná z oprávněných osob proti uvedenému rozsudku nepodala odvolání, nabyl právní moci dne 9. 2. 1954.

	Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 267/90 podle zákona č. 119/1990Sb, o soudní rehabilitaci, tak, že v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 11/54, zrušil výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí, jež  na zrušenou část obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 11. 1991.

	Vojenský obvodový soud v Brně poté usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 267/90, rozhodl o užití amnestie prezidenta republiky z 9. 5. 1960, a podle čl. V, z důvodů části II. čl. III tohoto rozhodnutí o amnestii, zastavil trestní stíhání obviněného M. G. pro předmětný skutek, kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb.

	Obviněný M. G. prohlásil, že trvá na projednání věci podle § 15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

	Vojenský obvodový soud v Brně poté rozsudkem ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 267/90, rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 11/54, jímž byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1, písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., neuložil trest vzhledem k ustanovení § 227 tr. ř. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 3. 1992.

	Proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 11/54, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. G.

	Poukazuje na skutečnost, že obviněný byl ještě před tímto odsouzením, uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 1950, sp. zn. Vt 88/50, pokusem trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 5 odst. 1 a § 270 odst. 1, odst. 2, písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. (ve stížnosti pro porušení zákona vadně citován zákon č. 87/1950 Sb.), jehož se dopustil tím, že dne 12. 10. 1950 dopoledne v Č. K. při slavnostním předávání zbraní, odmítl před ostatními příslušníky své jednotky, s odvoláním se na své náboženské přesvědčení, převzíti zbraň a konati službu se zbraní. Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a podle § 43 tr. zák. byla vyslovena ztráta čestných práv občanských uvedených v § 44 odst. 2 tr. zák. na dobu pěti let. Obviněný M. G. podal proti tomuto rozsudku odvolání, o němž rozhodoval Vyšší vojenský soud v Praze. Ten rozsudkem ze dne 18. 1. 1951, sp. zn. Vto 12/51, z podnětu tohoto odvolání zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, při nezměněném skutkovém stavu uznal obviněného vinným dokonaným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., a uložil mu nově trest odnětí svobody v trvání tří roků. Vyslovil ztrátu čestných práv občanských uvedených v § 44 odst. 2 citovaného tr. zák. na dobu tří let.

	Z existence tohoto odsouzení je zřejmé, že obviněný M. G. dal již od počátku najevo svůj úmysl trvale se vyhnout vojenské službě. Vzhledem k tomuto jednotícímu úmyslu je nutno jednání obviněného ze dne 12. 10. 1950 a ze dne 20. 12. 1953 ve vztahu k nástupu vojenské základní služby brát jako jeden skutek, pro který již byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 1950, sp. zn. Vt 88/50, odsouzen. Další odsouzení je tak porušení zásady „ne bis in idem\", formulované v ustanovení § 6 písm. e) tr. ř. ve znění zákona č. 87/1950 Sb.

	Ministr spravedlnosti České republiky proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil namítané porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněného M. G., napadený rozsudek zrušil a posléze postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. 

	Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozsudku, a zjistil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného M. G., a to z těch důvodů a v těch směrech, které uvádí stížnost pro porušení zákona.

	Podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení.

Podle § 2 odst. 3 tr. ř. z roku 1950 bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.

Uvedenými zákonnými ustanoveními se bývalý Nižší vojenský soud v Brně v posuzované trestní věci důsledně neřídil. Obviněný M. G., jak vyplývá z rozsudku nalézacího soudu, který jen měl Nejvyšší soud k dispozici, neboť trestní spis již byl skartován, v rámci své obhajoby uvedl, že studiem náboženských textů, zejména bible, dospěl k přesvědčení, že ač svou vlast miluje, nemůže ji podle Kristových zákonů bránit, byť jinak je ochoten všechny povinnosti a práce plnit. Jako Svědek Jehovův by službou se zbraní porušil boží přikázání, jimiž se řídí. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně v rámci hodnocení této obhajoby a dalších důkazů, jež byly před tímto soudem provedeny, sice připustil právo obviněného mít vlastní světový názor, víru nebo přesvědčení, což ostatně zaručuje právní řád, avšak samotná tato skutečnost nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou zákonem. Svým postojem ohrozil plnění nejzákladnější funkce armády, t. j. střežit světový mír, chránit republiku před napadením, zajistit obranu vlasti a její lidově demokratické zřízení. V rámci úvah o trestu nalézací soud zohlednil doznání obviněného, jakožto okolnost částečně polehčující, i to, že v náboženském přesvědčení byl vychováván svými rodiči, a takto ovlivňován již od dětství, na druhé straně při ukládání trestu při horní hranici trestní sazby zohlednil tento soud i skutečnost, že obviněný již byl pro stejný trestný čin odsouzen, uložený nepodmíněný trest odnětí svobody vykonal, a pokud se znovu dopustil stejné trestné činnosti, svědčí to o jeho záporném poměru ke státnímu zřízení.

	Bývalý Nižší vojenský soud v Brně však nevyhodnotil tu okolnost, že rozhodnutí obviněného neabsolvovat vojenskou základní službu se zbraní, a nesložit vojenskou přísahu je vzhledem k jeho náboženskému přesvědčení dáno jednou provždy a má trvalý charakter. Jeho úmysl tedy směřoval k tomu, aby se vojenské službě vyhnul trvale. Pokud obviněný byl odsouzen pro stejný skutek bývalým Nižším vojenským soudem v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 10. 1950, sp. zn. Vt 88/50, byl pak stížností pro porušení zákona napadený rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně rozhodnutím, jímž byla porušena zásada „ne bis in idem\", tedy že nikdo nemůže být dvakrát postižen pro týž skutek, která je uvedena v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Tento právní názor je konformní s názory Ústavního soudu České republiky, vyjádřenými v nálezech např. I. ÚS 184/96 ze dne 20. 3. 1997, II. ÚS 285/97 a IV. ÚS 81/95.

	Pokud tedy bývalý Nižší vojenský soud v Brně rozhodoval v rozporu s touto zásadou, porušil svou povinnost spravedlivě rozhodovat o trestných činech.

	Nejvyšší soud České republiky poté podle § 268 odst. 2 tr. ř.  vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 11/54, byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 241, § 245 odst. 1, § 6 písm. e) a § 2 odst. 3 tr. ř. ve znění zákona č. 87/1950 Sb. v neprospěch obviněného M. G.  Tento rozsudek podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil, stejně jako i rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. Rtv 267/90. Zrušil také všechna další rozhodnutí, jež na oba zrušené rozsudky obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud České republiky za podmínek § 271 odst. 1 tr. ř. sám při zjištění okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nově rozhodl tak, že trestní stíhání obviněného M. G. pro skutek, spočívající v tom, že  dne 20. 12. 1953 u svého útvaru v R., po nástupu vojenské základní služby odmítl vykonati vojenskou přísahu a odvolával se při tom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův, který byl obžalobou kvalifikován jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., zastavil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2000

                                                                                     Předsedkyně senátu:
JUDr. D.   N.