7 Tz 241/2001 ČESKÁ REPUBLIKA/ R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 9. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. P., proti usnesení bývalého Vojenského soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, a rozhodl t a k t o : Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, a v řízení, které jeho vydání předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 14 odst. 1 písm. f), § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného J. P. Citované usnesení se z r u š u j e . Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Obviněný J. P., je účasten soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 14 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se v celém rozsahu zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 234/57. Podle § 14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zároveň zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem bývalého Vojenského vojenského soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 234/57, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Uvedeného deliktu se obviněný dopustil podle rozsudečného výroku tím, že po nástupu vojenské základní služby dne 2. 7. 1957 u vojenského útvaru odmítl převzít zbraň a plnit své vojenské povinnosti s odvoláním na své náboženské přesvědčení - Svědek Jehovův. Odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 18. 8. 1957. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, byl shora citovaný rozsudek podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o trestu a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na tuto zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 1. 1992. Usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, bylo rozhodnuto, že obviněný J. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a trestní stíhání obviněného pro shora uvedený skutek bylo podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu zastaveno. Obviněný J. P. však dne 13. 3. 1992 prohlásil, že trvá na projednání věci, trestní řízení pokračovalo a dne 31. 3. 1992 rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem pod sp. zn. 3 Rtv 146/91 tak, že obviněnému J. P. při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 234/57, podle § 227 tr. řádu neuložil trest. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 16. 4. 1992. Ministr spravedlnosti České republiky podal proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona s tím, že citovaným rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. řádu a § 1 zák. č. 119/1990 Sb. v neprospěch obviněného J. P. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti především zdůraznil, že důvodem odmítnutí výkonu vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného J. P. a na jeho jednání se proto vztahuje § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. V této souvislosti stěžovatel poukázal i na stanovisko Ústavního soudu České republiky, vyjádřené v nálezu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II ÚS 187/2000, podle něhož nelze v takových případech rehabilitaci zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. V citovaném nálezu Ústavní soud České republiky extenzivně vyložil i pojem trestu ve smyslu § 6 zák. č. 198/1993 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně proto pochybil, jestliže v rehabilitačním řízení ponechal výrok o vině nezměněn. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že stížností napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, byl v neprospěch obviněného J. P. porušen zákon ve shora citovaných ustanoveních, aby Nejvyšší soud tento rozsudek včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí zrušil a dále aby postupoval podle ustanovení § 270 odst. 1, event. § 271 odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost a odůvodněnost výroku napadeného pravomocného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, jakož i správnost postupu řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Shledal, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného J. P. ministrem spravedlnosti České republiky, je důvodná, neboť k porušení zákona v přezkoumávaném řízení ve směrech stěžovatelem vytýkaných skutečně došlo. Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky nelze pochybovat o tom, že na jednání, pro které byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., se vztahuje ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení vymezuje účel samotného zákona o soudní rehabilitaci a současně deklaruje, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů, zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních dokumentech o občanských a politických právech, byly československými zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo rovněž trestní stíhání pro tyto trestné činy. Na čin obviněného J. P. bylo proto nutno nahlížet jako na čin, který směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného výše uvedenými normami, a proto také bylo jeho odsouzení v zásadním rozporu s principy demokratické společnosti. Právě tyto skutečnosti a postuláty se měly stát podkladem pro rozhodování bývalých vojenských soudů v přezkoumávané trestní věci obviněného J. P. Obviněný J. P. shora uvedeným jednáním toliko uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, které mu sice bylo Ústavou z roku 1960 výslovně garantováno, ve skutečnosti však pouze formálně, protože konkrétní zákonná úprava, na základě které by mohl občan toto právo realizovat, tehdy přijata nebyla a obviněný tudíž neměl žádnou faktickou možnost, jak svým zákonným povinnostem dostát, aniž by se dostal do rozporu se svým náboženským přesvědčením. Z tohoto zřetele bylo nutno především hodnotit, zda lze na jednání obviněného vzhledem k výše uvedeným ustanovením vůbec pohlížet jako na úmyslný trestný čin. Trestní právo totiž sice v uvedené době formálně proklamativně chránilo jak společnost, tak i jednotlivce, právní ochrana jednotlivce a jeho základních práv však byla ve zjevném nepoměru k ochraně a uplatňování práv tehdejší socialistické společnosti, což je ostatně patrno i z odsuzujícího rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 234/57. Zákon o soudní rehabilitaci neváže ochranu lidských práv a svobod výlučně na Českou republikou vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy, nýbrž se dovolává principů demokratické společnosti a poukazuje na občanská a politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách všeobecně, v mezích článku 10 Ústavy České republiky. Souběžně s článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 je tak nutno vzít v úvahu článek 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat výhradně omezením stanoveným zákony, nezbytným v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. V konkrétním případě obviněného J. P. bylo tudíž nutno rovněž uvážit, zda se u něho jednalo o omezení tohoto základního práva, či jeho popření, neboť obviněný neměl faktickou možnost beztrestně odmítnout výkon vojenské služby a zvolit kupř. alternativní službu beze zbraně, protože zákon umožňující využití této či podobné eventuality v uvedené době neexistoval. Nejvyšší soud proto při svém rozhodování přihlížel v prvé řadě k již citovanému ustanovení § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, jehož stěžejním účelem bylo zrušení odsuzujících rozsudků za činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, pokud souzené skutky směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou, přičemž tyto činy byly československými zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a potrestání obviněných. Pokud by bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při svém rozhodování v rehabilitačním řízení důsledně vycházel právě z ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nemohl by ponechat nedotčen a tím v právní moci výrok o vině obviněného J. P. v rozsudku téhož soudu ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 234/57, a dosáhl by nápravy procesním postupem podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 cit. zákona. Místo toho vadně aplikoval toliko ustanovení § 14 odst. 1 písm. f), odst. 3 rehabilitačního zákona a vadné odsuzující rozhodnutí zrušil pouze ve výroku o trestu. V ustanovení § 267 odst. 1 tr. řádu je kromě jiného zakotveno, že Nejvyšší soud přezkoumá stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí a řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo. V případě obviněného J. P. dovolovaly zákonné meze soudního přezkumu Nejvyššímu soudu České republiky podle názoru senátu tohoto soudu, který ve věci rozhodoval, pouze přezkoumání té části řízení, která následovala po podání návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl totiž svým rozsudkem ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, o tom, že se obviněnému J. P. za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. neukládá s odkazem na ustanovení § 227 tr. řádu trest za následujícího stavu trestního řízení: a) obviněný J. P. byl shora citovaným trestným činem pravomocně uznán vinným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 234/57, b) tento rozsudek byl v rehabilitačním řízení, které proběhlo podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, podle § 14 odst. 1 písm. f) cit. zák. zrušen pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91 toliko ve výroku o trestu, c) trestní stíhání obviněného J. P. bylo usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu zastaveno s ohledem na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960, d) obviněný J. P. výslovně prohlásil, že na projednání věci trvá. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně tudíž rozhodoval rozsudkem ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, za situace, kdy o vině obviněného J. P. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. bylo pravomocně rozhodnuto, neboť ve výroku o vině tímto trestným činem nebyl v rehabilitačním řízení zrušen původní odsuzující rozsudek, konkrétně rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 234/57. Tento rozsudek byl zrušen výhradně ve výroku o trestu, což mělo kromě jiného za následek, že výrok o vině zůstal citovaným rehabilitačním rozhodnutím nedotčen. Další trestní stíhání obviněného J. P., které pokračovalo po právní moci rehabilitačního usnesení, bylo vedeno pouze jako řízení o uložení trestu, a pokud bylo toto trestní řízení zastaveno z důvodu účasti obviněného J. P. na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, nedotklo se toto zastavení řízení nijak výroku o vině. Tím, že obviněný J. P. prohlásil, že na projednání věci trvá, vznikl procesní stav, kdy se v trestním stíhání obviněného dále pokračovalo, ale pouze jako v řízení o uložení trestu, protože pravomocný výrok o vině nadále existoval. Adekvátním výsledkem tohoto řízení byl potom výrok, že se obviněnému J. P. trest neukládá, učiněný s odkazem na ustanovení § 227 tr. řádu. Převážná část námitek, které ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona směřoval proti výroku o vině, se tudíž míjí cílem, pokud stížnost pro porušení zákona nenapadla přímo rozsudek, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o vině. Pokud hodlal stěžovatel dosáhnout podáním mimořádného opravného prostředku přezkumu a následného definitivního zrušení výroku o vině, měl stížnost pro porušení zákona podat proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 234/57, resp. proti té jeho části, která dosavadními kasačními rozhodnutími nebyla dotčena a je tudíž dosud v právní moci. Správně však ministr spravedlnosti naproti tomu argumentuje tím, že se zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, vztahoval i na vzpomínaný výrok o vině a umožňoval jeho přezkum a případné zrušení, a z tohoto pohledu právem stížnost pro porušení zákona podal proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, jímž bylo v rehabilitačním řízení pravomocně rozhodnuto jen o zrušení výroku o trestu z původního odsuzujícího rozsudku, a nikoliv též výroku o vině, byť to zákonná úprava umožňovala. V uvedeném ohledu Nejvyšší soud České republiky porušení zákona zjistil a vyslovil a vadné rozhodnutí, napadené stížností pro porušení zákona, včetně všech rozhodnutí obsahově navazujících, která za tohoto procesního stavu pozbyla svého zákonného podkladu, zrušil. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že obviněný J. P. je účasten soudní rehabilitace v tom směru a rozsahu, jak bylo správně konstatováno již usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91. Podle § 14 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, poté Nejvyšší soud z důvodů shora rozvedených zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 234/57, v celém rozsahu a podle § 14 odst. 3 cit. zákona zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého zákonného podkladu. Nejvyšší soud České republiky takto rozhodl podle § 271 odst. 1 tr. řádu ve věci sám, neboť rozhodoval o řízení, které bylo zahájeno návrhem obviněného J. P. na soudní rehabilitaci, o tomto návrhu bylo nutno rozhodnout a Nejvyšší soud měl k takovému rozhodnutí ve spisovém materiálu dostatečné podklady. Další řízení bude v souladu se zákonnou dikcí ustanovení § 15 odst. 1 tr. řádu probíhat u příslušného okresního soudu, konkrétně u Městského soudu v Brně, soudům okresním na roveň postaveného. Toto řízení bude probíhat na podkladě původní obžaloby, podané na obviněného J. P. u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně. Nejvyšší soud České republiky pro úplnost podotýká, že obdobnou problematiku sedmý senát tohoto soudu shodně řešil kupř. ve svých rozhodnutích ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 201/2001 (trestní věc obviněného J. B.) a ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 242/2001 (trestní věc obviněného F. R.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle § 266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná. V Brně dne 9. října 2001 Předseda senátu: JUDr. Zdeněk S o v á k