3 Tz 243/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců Mgr. Josefa Hendrycha a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. S., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1990, sp. zn. 2 Rtv 235/90, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1990, sp. zn. 2 Rtv 235/90, a v řízení, které mu předcházelo,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění a v § 1 a § 14 odst. 1 zák. č.119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v tehdy platném znění, v neprospěch obviněného J. S.

Toto usnesení s e z r u š u j e .

Zrušuje se též rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1990, č. j. 2 Rtv 235/90-15, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný J. S. byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 1978, sp zn. 3 T - 80/78, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. v tehdy platném znění, jehož se podle výroku rozsudku dopustil tím, že "v úmyslu vyhnout se trvale výkonu vojenské činné služby z náboženských důvodů odmítl dne 20. 3. 1978 převzít na OVS Karviná povolávací rozkaz, podle kterého byl povinen nastoupit vojenskou základní službu dne 31. 3. 1978 do 12.00 hod. u VÚ L., a ačkoliv se s obsahem tohoto povolávacího rozkazu seznámil, vojenskou službu ve stanovené lhůtě ani v dalších dnech nenastoupil." Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, přičemž soud podle § 39a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. dále rozhodl, že trest vykoná v I. nápravně výchovné skupině.

Proti tomuto rozsudku nepodala žádná z oprávněných osob odvolání, takže rozsudek dne 4. 7. 1978 nabyl právní moci.
Dne 23. 10. 1990 byl Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci doručen návrh obviněného J. S. na zahájení řízení podle § 5 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále též reh. zák.). V uplatněném návrhu, jenž obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, bylo poukázáno na skutečnost, že jednání, za něž byl odsouzen, spočívalo v uplatnění jeho práva na náboženské přesvědčení, a že z tohoto hlediska je třeba považovat odsuzující rozsudek ze dne 21. 6. 1978 za nezákonný.

Vojenský obvodový soud v Olomouci ve věci nejprve rozhodl ve veřejném zasedání usnesením ze dne 27. 11. 1990, sp. zn. 2 Rtv 235/90, jímž vyslovil, že obviněný je účasten soudní rehabilitace podle § 4 písm. e) reh. zák. Současně podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) reh. zák. zrušil původní rozsudek v celém výroku o trestu, včetně všech dalších rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících. Téhož dne pak v hlavním líčení konaném na podkladě původní obžaloby rozhodl novým rozsudkem, č. j. 2 Rtv 235/90-15, tak, že se při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., od potrestání obviněného J. S. podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upouští. Předmětné usnesení i rozsudek nabyly právní moci dne 27. 11. 1990. Ministr spravedlnosti České republiky podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1990, sp. zn. 2 Rtv 235/90, u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného J. S. stížnost pro porušení zákona.

V tomto svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel především namítl, že Vojenský obvodový soud v Olomouci v rehabilitačním řízení nepostupoval důsledně v souladu s ustanovením § 1 reh. zák. a v této souvislosti nevzal v úvahu, že v případě obviněného se jednalo o čin, který směřoval k uplatnění práv a svobod zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv, a proto byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. Stěžovatel současně zdůraznil, že podle stanoviska Ústavního soudu ČR, vyjádřeného v nálezu z 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, nelze ve výše uvedených případech rehabilitaci zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Z uvedených důvodů stěžovatel napadenému usnesení vytkl, že nebylo založeno na řádně zjištěném skutkovém stavu, neboť soud v rehabilitačním řízení při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., v tehdy platném znění. V důsledku tohoto vadného postupu proto došlo k pochybení spočívajícím v tom, že zůstal nezměněn původní výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák.

Z výše uvedených důvodů ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného J. S. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k § 269 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení § 1 reh. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud toto usnesení podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a poté dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Vojenský obvodový soud v Olomouci konal na podkladě návrhu obviněného přezkumné řízení podle oddílu třetího zák. č. 119/1990 Sb. (reh. zák.). V souladu s účelem tohoto zákona, jenž vyplývá z obsahu ustanovení § 1 v tehdy platném znění, bylo povinností soudu především se vypořádat s otázkou, zda v posuzovaném případě jsou dány důvody pro zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí za přezkoumávaný trestný čin (§ 4 písm. e/ reh. zák.), tj. jde-li o odsouzení za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Soud byl přitom povinen vzít v úvahu, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, pokud směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich stíhání a trestání. Soud byl v přezkumném řízení povinen dále zjišťovat důvody vadnosti původního přezkoumávaného rozhodnutí, jež jsou demonstrativně uvedeny v ustanovení § 14 odst. 1 reh. zák. Ve shora uvedeném rámci bylo tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění zapotřebí zjistit skutečný stav věci a při rozhodování z něj vycházet.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Vojenský obvodový soud v Olomouci se ztotožnil se skutkovými a právními závěry učiněnými v původním rozsudku, pokud jde o výrok o vině. Přitom se omezil na konstatování, že ke změně tohoto výroku nebyly shledány důvody, neboť znaky trestného činu podle § 269 odst. 1 tr. zák. obviněný J. S. "objektivně naplnil". Není tedy zřejmé, jak se soud vypořádal s námitkou obviněného uplatněnou v návrhu na rehabilitační řízení a jak ji posoudil z hlediska účelu a podmínek soudní rehabilitace vyjádřených v ustanovení § 1 reh. zák. Obviněný přitom ve veřejném zasedání poukázal jak na náboženskou motivaci svého jednání, tak na skutečnost, že si splnil svou brannou povinnost náhradním způsobem, neboť uzavřel pracovní závazek na odpracování 10 let v hornictví a tento závazek splnil (č. l. 8). Jestliže je v této souvislosti v napadeném usnesení přesto konstatováno, že obviněný neměl legální možnost vyhnout se výkonu vojenské služby, nelze zjistit o jaké skutečnosti soud tento svůj závěr opřel a v tomto směru je napadené usnesení nepřezkoumatelné (srov. ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.).

V odůvodnění původního rozsudku téhož soudu ze dne 21. 6. 1978, sp. zn. 3 T - 80/73, je argumentováno především tím, že Ústava sice zaručuje všem občanům svobodu vyznání, ovšem na druhé straně je v ní výslovně uvedeno, že nikdo nemůže odpírat plnit stanovené povinnosti, pokud není od nich zproštěn ze zákonných důvodů. Z odůvodnění rozsudku je dále patrno, že alternativa vůči výkonu vojenské základní služby existovala ve formě jejího dlouhodobého odkladu v případech, kdy se odvedenec zavázal po určitou dobu pracovat v dolech. U obviněného J. S., který takovou smlouvu uzavřel, však nebyla tato skutečnost považována za relevantní, neboť soud v daném případě dovodil, že chtěl-li obviněný pracovat v uhelných dolech místo vojenské základní služby, musel by mu být její odklad povolen příslušnou okresní vojenskou správou a tato skutečnost poznamenána do průkazu brance. Takový odklad však podle zjištění soudu obviněnému povolen nebyl. Tyto otázky tedy byly i předmětem dokazování v hlavním líčení. Soud v něm vyslechl náborového pracovníka OKR - důl ČSM ve Stonavě J. M., který potvrdil, že obviněný uzavřel závazek na práci v hornictví do 30 let věku, a že z tohoto důvodu mu byl zaměstnavatelem vyřizován odklad vojenské základní služby. Tento odklad měl na OVS v Karviné zařizovat pracovník personálního oddělení pan F. Tohoto svědka ovšem soud nevyslechl a nevyslechl rovněž ani žádného pracovníka shora uvedené vojenské okresní správy ke zjištění, z jakých konkrétních důvodů nebyl obviněnému odklad vojenské základní služby povolen. Dokazování nebylo zaměřeno ani na zjištění, proč se tento odklad nepovoluje \"příslušníkům náboženských sekt, i svědkům Jehovovým", ačkoliv tato skutečnost byla v hlavním líčení opakovaně zmiňována (č. l. 45 a 45/2 pův. spisu).

S přihlédnutím ke shora zmiňovaným okolnostem projednávaného případu lze mít důvodné pochybnosti o správnosti závěrů učiněných následně týmž soudem v rehabilitačním řízení, pokud neshledal vady ve skutkových zjištěních z původního rozsudku. Přitom skutečnosti, jež byly stručně popsány v předcházejícím odstavci mohou nasvědčovat tomu, že řízení vedené proti obviněnému, které vyústilo v odsuzující rozsudek, obsahuje některé diskriminační faktory, jež mohly být podmíněny právě náboženským přesvědčením obviněného. V původním řízení ani později v řízení rehabilitačním nebylo blíže objasněno, zda existovalo nějaké nařízení (opatření, směrnice), které nemuselo mít nutně podobu upravenou zákonem (a mělo tedy být předmětem dokazování), na jehož základě bylo horníkům pracujícím v uhelných dolech vůbec třeba povolovat v každém individuálním případě odklad vojenské základní služby, popř. zda existovala nějaká omezení vztahující se k náboženskému vyznání těchto osob. Např. podle Sdělení Ministerstva národní obrany a Ministerstva paliv o úpravě povolání horníků uhelných dolů k výkonu vojenské základní (náhradní) služby (publikovaného pod č. 41/1958 Ú. L.) měli být k výkonu základní služby povoláváni odvedenci - horníci pracující v uhelných dolech pod zemí, jen pokud o to požádají. Dále bylo stanoveno, že těmto odvedencům, kteří výslovně nepožádají o povolání do základní služby, odkládá se nastoupení základní služby do 31. prosince roku, v němž dovrší 30 let, za předpokladu, že setrvají v pracovním poměru v uhelných dolech v podzemí do uvedeného termínu. Poté se jim měl prominout i výkon náhradní služby a tito odvedenci měli být zařazeni do zálohy. Dále bylo stanoveno, že k provedení této úpravy vydá Ministerstvo národní obrany a Ministerstvo paliv podrobné směrnice.

Poněvadž obviněný J. S. byl zaměstnán jako důlní pracovník od 5. 7. 1997 (č. l. 12 pův. spisu) s výše uvedeným dlouhodobým závazkem pro práci v podzemí, mělo se stát předmětem zjišťování především to, zda podle tehdy aktuální úpravy povolávání horníků k základní službě vůbec existovaly právní důvody pro to, aby v uvedeném případě mohl být vydán povolávací rozkaz. Uvedená okolnost měla nepochybně zásadní význam pro posouzení, zda jednání obviněného vůbec mohlo naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. v tehdy platném znění i pro případné posouzení materiálních znaků tohoto trestného činu (§ 3 odst. 1, 2, 4 tr. zák. v tehdy platném znění). Za daného stavu se proto nelze ztotožnit s názorem vysloveným v napadeném usnesení, že výrok o vině v původním rozsudku ze dne 21. 6. 1978 není zatížen vadami, pro které by jej bylo nutno zrušit.

Podle § 14 odst. 1 písm. a) reh. zák. je důvodem pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí mj. to, je-li shledáno, že takové rozhodnutí bylo vydáno na podkladě nesprávných zjištění. Jestliže za shora popsaného stavu Vojenský obvodový soud v Olomouci shledal podmínky pro zrušení původního rozsudku podle § 14 odst. 1 písm. f) reh. zák. pouze ve výroku o trestu a omezil se jen na zrušení této části přezkoumávaného rozhodnutí, je vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předcházejícím odstavci zřejmé, že svoji přezkumnou povinnost dostatečně nesplnil. V dalším řízení, které bylo podle § 15 reh. zák. konáno na podkladě původní obžaloby, již nebylo možno výše uvedené nedostatky napravit, neboť pravomocný výrok o vině z původního rozsudku zůstal v přezkumném řízení nezměněn.
Ze všech výše uvedených důvodů považoval Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona za opodstatněnou, a proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1990, sp. zn. 2 Rtv 235/90, a v řízení jemu předcházejícím byl v neprospěch obviněného J. S. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění a v § 1 a § 14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb.

V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a zrušil rovněž rozsudek téhož soudu ze dne 27. 11. 1990, č. j. 2 Rtv 235/90-15, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud nemohl v daném případě dále postupovat podle § 271 odst. 1 tr. ř. a sám ve věci rozhodnout, neboť napadeným rozhodnutím nebyl správně zjištěn skutkový stav a Nejvyšší soud by proto musel nahrazovat činnost příslušného soudu I. stupně v řízení podle oddílu třetího a čtvrtého zákona o soudní rehabilitaci. Takový postup by byl nejen v rozporu s ustanovením § 271 odst. 1 tr. ř., ale i s účelem řízení o mimořádném opravném prostředku - stížnosti pro porušení zákona.

Za tohoto stavu rozhodl Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. tak, že věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Olomouci, jehož příslušnost ke konání přezkumného řízení je založena ustanovením § 7 reh. zák.

Bude zapotřebí, aby se tento soud v novém řízení danou věcí znovu zabýval ve všech shora naznačených směrech a zjistil tak řádně skutkový stav v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí v předmětném rehabilitačním řízení. Pokud jde o budoucí právní posouzení věci je závěrem nezbytné poznamenat, že problematikou odepření vojenské služby z důvodu náboženského přesvědčení se již zabýval Ústavní soud České republiky a danou otázku řeší ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 285/97.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 7 tr. ř.).

V Brně dne 17. října 2001

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler