5 Tz 250/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 10. října 2001 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. N., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný J. N. byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. 1 T 439/58, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák. 1950) a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně. Trestný čin spáchal tím, že dne 31. října 1950 ve Z. při nástupu vojenské základní služby si odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s poukazem na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 12. 1958. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91, byl rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. 1 T 439/98, podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 cit. zákona byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 12. 1991. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91, bylo rozhodnuto tak, že obviněný J. N. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V. z důvodu části II., čl. III. rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii bylo zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek, spočívající v tom, že dne 31. října 1958 ve Z., při nástupu vojenské základní služby, si odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s poukazem na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen „tr. zák. 1950“). Po doručení tohoto rozhodnutí obviněný požádal podle § 15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, aby se v řízení pokračovalo. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 72/91, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. 1 T 439/58, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., se z důvodů § 227 tr. ř. trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 2. 1992. Ministr spravedlnosti České republiky podal ve prospěch obviněného J. N. stížnost pro porušení zákona proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně (dále jen „vojenský soud“) ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91. Vytkl v ní, že uvedeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 a v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Poukázal na to, že napadené usnesení bylo jen stručně odůvodněno tím, že odsuzující rozsudek byl přezkoumán ve smyslu § 1 a § 14 zákona o soudní rehabilitaci, a vojenský soud dospěl k závěru, že výrok o vině je správný, avšak bylo postupováno nepřiměřeně přísně při ukládání trestu. Ministr spravedlnosti dovodil, že bývalý vojenský soud důsledně nepostupoval podle těch zákonných ustanovení, v nichž spatřuje porušení zákona, a uvedl, že z řady důkazů jednoznačně vyplývá, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného. Proto se podle jeho názoru na jednání obviněného vztahuje § 1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, přičemž zmíněná ustanovení je nutno posuzovat v souvislosti s § 1 odst. 1 citovaného zákona o účelu zákona o soudní rehabilitaci. Podle ministra spravedlnosti se jedná o čin, který směřoval k uplatnění základního práva a který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. Dále poukázal na obsah nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, podle něhož v takových případech nelze rehabilitaci zužovat na výrok o trestu a ponechat výrok o vině. Dále z uvedeného nálezu cituje, že smyslem zákona č. 119/1990 Sb. je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého přesvědčení, projevovali svobodně svoje názory a přesvědčení, hájili tak svá práva a svobody. Dále zmínil názor uvedený v nálezu Ústavního soudu České republiky, že i samotný výrok o vině, aniž už je vázán na trest podle trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestně právním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán. Bývalý vojenský soud proto pochybil, jestliže ponechal v rehabilitačním řízení výrok o vině nezměněn. Ministr spravedlnosti České republiky v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91, byl v neprospěch obviněného J. N. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a v ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve vztahu k § 227 tr. ř. (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění), aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky si před projednáním a rozhodnutím věci vyžádal vyjádření stran ke stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší státní zastupitelství České republiky ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 2001 uvedlo, že ministr spravedlnosti v mimořádném opravném prostředku poukázal na skutečnost, že soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. nelze zužovat jen na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině, čímž chtěl vyjádřit, že v rehabilitačním řízení bylo postupováno nesprávně v tom, že výrok o vině v původním odsuzujícím rozsudku nebyl zrušen. Jestliže by ministr spravedlnosti chtěl dosáhnout toho, aby Nejvyšší soud přezkoumal správnost výroku o vině a aby tento výrok zrušil, pak by měl stížnost pro porušení zákona podat proti tomu rozhodnutí, kterým bylo v daném případě o vině pravomocně rozhodnuto, což znamená, že by měl napadnout stížností pro porušení zákona rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. 1 T 439/58. Podle názoru Nejvyššího státního zastupitelství by měl Nejvyšší soud při svém rozhodování o stížnosti pro porušení zákona přihlížet nejen k nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ale i k dalšímu nálezu uvedeného soudu sp. zn. II. ÚS 285/97, podle něhož nebyly právní předpisy účinné před rokem 1989, resp. před rokem 1960, které se týkaly povinnosti občana vykonávat vojenskou službu v souladu s náboženskou svobodou zaručenou čl. 16 odst. 1 Ústavy z 9. 5. 1948, jakož i s touto svobodou, zaručenou mezinárodními dokumenty, zejména pak čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948. Nejvyšší státní zastupitelství České republiky navrhlo, aby Nejvyšší soud České republiky stížnosti pro porušení zákona vyhověl, zrušil napadené usnesení i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal nyní věcně a místně příslušnému Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obviněný J. N. se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce. Vyjádření bylo doručeno Nejvyššímu soudu České republiky dne 25. 9. 2001. Souhlasil s obsahem stížnosti pro porušení zákona, protože v původním i rehabilitačním řízení bylo porušeno právo občana na odepření vojenské služby, jak je garantováno v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a aplikováno v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 7. října 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, (kauza L. K.) a následných rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky, které vyjmenoval s označením jmen obviněných, daty vyhlášení rozhodnutí a spisovými značkami, přičemž poukázal na to, že ve všech těchto případech šlo o první odsouzení obviněných kvůli trvalému odpírání vojenské služby, a v plném rozsahu se odvolal na argumentaci uvedenou v těchto rozhodnutích. Pokud jde o skutkový stav, byl vojenským soudem zjištěn správně, neboť obviněný skutečně dne 31. října 1958 si odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu odvolávaje se přitom na své náboženské přesvědčení (Svědků Jehovových). Soud však pochybil v tom, jak tento skutkový stav zhodnotil. Kromě důvodů uvedených shora neměl být obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 i proto, že nesplňoval podmínku speciálního subjektu, jak byl vymezen v § 269 tr. zák. z roku 1950. V tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. dubna 2000, sp. zn. 4 Tz 46/2000, ve věci obviněného P. H. Dále uvedl, že ministr spravedlnosti se ve stížnosti pro porušení zákona dovolává nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, v tom, že v obdobných případech nelze rehabilitaci zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. I samotný výrok o vině, aniž je vázán na trest podle trestního zákona, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest. K tomuto nálezu přijal Ústavní soud České republiky dne 26. června 2001 stanovisko, v němž se uvádí, že na případy které je možné posuzovat podle zákona č. 119/1990 Sb., nemá být aplikován zákon č. 198/1993 Sb. Stanovisko se ale nijak nedotýká dalších právních zásad, které jsou v tomto nálezu vysvětleny. Odvolávka na zmíněný nález Ústavního soudu je tedy podle obviněného použita přiléhavě. V závěru vyjádření obviněný navrhl vyslovit porušení zákona ve vztahu k § 269 tr. zák. z roku 1950 a rovněž v ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb. Podle názoru obviněného nelze vyslovit porušení zákona v ustanovení § 227 tr. ř. z roku 1961 proto, že toto ustanovení nebylo v napadeném rozhodnutí použito. Dále navrhl, aby byla zrušena všechna rozhodnutí předcházející a také rozhodnutí obsahově navazující, zejména pak usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91, rozsudek téhož soudu ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 72/91, a konečně aby Nejvyšší soud České republiky jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v případě obviněného nejsou pochybnosti o skutkovém stavu a jde o analogický postup jako v případě K. B., v jehož věci rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. září 1999, sp. zn. 7 Tz 125/99. Obviněný vznesl podle § 30 odst. 1 tr. ř. námitku podjatosti vůči předsedovi senátu proto, že má „pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci (tj. problematice odpírání vojenské služby) ... nemůže nestranně rozhodovat, neboť předseda senátu se podílel podle jeho názoru opakovaně na nesprávných nepříznivých rozhodnutích vůči odpíračům vojenské služby. Obviněný tato rozhodnutí doložil výčtem čtyř rozhodnutí Nejvyššího soudu s uvedením jmen obviněných, dat vyhlášení těchto rozhodnutí i spisových značek. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) nejprve rozhodl o návrhu obviněného na vyloučení soudce usnesením ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 250/2001, tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. není JUDr. J. U., předseda senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v řízení o stížnosti pro porušení zákona vedené u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 5 Tz 250/2001. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, jakož i správnost řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, protože napadeným rozhodnutím zákon porušen nebyl. Vycházel přitom z následujících skutečností: V řízení o stížnosti pro porušení zákona je Nejvyšší soud vázán tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána proti určitému pravomocnému rozhodnutí soudu. V tomto případě tedy mohl a musel přezkoumávat jen rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno, a to usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal především způsob rozhodnutí vojenského soudu o účasti obviněného J. N. na soudní rehabilitaci, tak jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, a z řízení, jež mu předcházelo. Přitom zjistil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání a rozhodování věci v přezkumném řízení podle zákona o soudní rehabilitaci měl k dispozici jen rozsudek téhož soudu ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. 1T 439/58, neboť příslušný trestní spis byl skartován. Předmětem zkoumání tedy bylo, zda bývalý vojenský soud postupoval v přezkumném řízení podle oddílu čtvrtého zákona o soudní rehabilitaci v souladu s ustanovením § 4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci, na základě návrhu obviněného J. N. (§ 5 zákona o soudní rehabilitaci), a zda přezkoumával rozhodnutí, které podléhá soudní rehabilitaci a zda byl dán důvod ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí podle § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, a pokud tomu tak bylo, zda zde neexistoval jiný důvod ke zrušení rozhodnutí a zda nebylo třeba zrušit přezkoumávané rozhodnutí v jiném rozsahu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně přezkoumal rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. 1 T 439/58, a dospěl k závěru, že výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 je správný, neboť v původním řízení vojenský soud provedl v potřebném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. V přezkumném řízení však dospěl k přesvědčení, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když obviněnému J. N. byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Vojenský soud poukázal přitom na to, že obviněný žil řádným životem občana, nebyl soudně trestán a že bylo nutno trest přesně individualizovat z hlediska osoby pachatele a okolností případu a nikoliv jen zdůrazňovat vysokou společenskou nebezpečnost a z ní pak vyplývající nepřiměřenou represi. Dospěl proto k závěru, že jsou dány důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, neboť nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců je trestem, který je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Proto bylo zrušeno přezkoumávané rozhodnutí ve výroku o trestu. Pokud jde o jiné možné vady vypočtené v ustanovení § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, výše zmíněný nedostatek spisového materiálu neumožnil učinit závěr, že by snad přezkoumávané odsuzující rozhodnutí bylo zatíženo některou z procesních vad týkajících se původního řízení ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona o soudní rehabilitaci. Rovněž zjištění jiné obdobné vady za této situace nebylo možno opřít o jakýkoli podklad. V úvahu tedy přicházelo pouze posouzení, zda zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí týkajícího se obviněného J. N. nepřicházelo v úvahu též podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, tj. pro vadu spočívající v tom, že stíhaný skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem. Tato vada by však mohla být zjištěna jen za předpokladu, jestliže již v době původního odsouzení obviněného – s přihlédnutím ke všem relevantním zákonným ustanovením platným v době rozhodování – nešlo o trestný čin. Nejvyšší soud České republiky zde zdůrazňuje nutnost zjištění rozporu s tehdy platným zákonem, tj. trestním zákonem z roku 1950, třebaže v době rozhodování o návrhu na soudní rehabilitaci již takový zákon neplatil. Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zák. 1950 spáchal ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že a) se poškodil na zdraví, opil nebo učinil jinak nezpůsobilým, nebo b) padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 spočívající v tom, že se pachatel odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, bylo přitom bezvýznamné, zda pachatel náboženské nebo jiné přesvědčení jen předstíral nebo zda bylo jeho přesvědčení opravdové. Zákon k trestnosti rovněž nevyžadoval, aby pachatel byl veden trvalým úmyslem vyhýbat se plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu. Obviněný J. N. byl původně odsouzen rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. 1T 439/58, pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst 1 písm. b) tr. zák 1950. Zákon o soudní rehabilitaci stanovil, do jaké míry nelze považovat předchozí odsouzení za spravedlivá a zákonná. Proto ustanovením § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci byla přímo ze zákona zrušena odsuzující soudní rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách (§ 1 cit. zákona). Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, podle kterého byla některá odsuzující soudní rozhodnutí zrušena přímo ze zákona, aniž by bylo třeba jejich zákonnost jakkoli přezkoumávat. Vzhledem k tomu nelze bez dalšího považovat odsouzení obviněného J. N. za nezákonné jen proto, že se při jeho spáchání odvolával na své náboženské přesvědčení. Pokud zákonodárce odsouzení za takový trestný čin nepovažoval za nutné zrušit přímo ze zákona podle § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, pak nejde o čin, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům demokratické společnosti respektující zaručená občanská politická práva a svobody. Naopak, umožnil-li zákonodárce, aby odsouzení pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 tr. zák. 1950, uvedené v § 4 písm. c) zákona o soudní rehabilitaci, bylo zrušeno pouze v rámci přezkumného rehabilitačního řízení a jen v tom případě, že byla zjištěna některá vada takového rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 cit. zákona či jiná obdobná vada, je nepochybné, že existují odsuzující soudní rozhodnutí pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 tr. zák. 1950, která žádnou z těchto vad netrpí a je nutno je považovat za zákonná, třebaže se jednalo o odsouzení za trestné činy podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, spáchané s odvoláním se na náboženské přesvědčení. Vzhledem k ustanovením § 1, § 2 odst. 1, § 4 písm. c) a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci nelze trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zák. 1950, považovat za čin, který by byl prohlášen za trestný čin v rozporu s principy demokratické společnosti, právního státu a s mezinárodními normami o lidských právech a svobodách. Proto ani odsouzení pro uvedený trestný čin nelze samo o sobě pokládat za neslučitelné s demokratickými a právními principy a bez dalšího v něm shledávat porušení zákona, třebaže k původnímu odsouzení došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 za skutek spáchaný po 5. květnu 1945 (§ 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci). Nejvyšší soud je vázán zákonnou úpravou vyplývající ze zákona o soudní rehabilitaci, a případné porušení zákona musí posuzovat z tohoto hlediska. Nejvyšší soud přitom správnost napadeného rozhodnutí i správnost předcházejícího řízení posuzuje v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané podle § 266 odst. 1 tr. ř. ex tunc, tedy podle skutkového i právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř. kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Zákon v této části řízení o stížnosti pro porušení zákona tzv. nova nepřipouští. Z článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv nelze dovodit „právo na odepření vojenské služby“. Citované ustanovení totiž pouze deklaruje svobodu myšlení, svědomí, náboženství a víry. Podle něj každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změniti své náboženství nebo víru, jakož i svobodu, projevovati své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů. Článek 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv uvádí, jaké mají být meze výkonu deklarovaných práv a svobod. Ani z jednoho z těchto ustanovení nevyplývá, že by snad trestní postih neplnění některých zákonem stanovených povinností vůči státu, a to i s poukazem na náboženské přesvědčení, nebyl přípustný. Rovněž mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, konkrétně Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (oba publikované pod č. 120/1976 Sb.) a evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) nezakládají žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské. Proto je v mnoha demokratických a právních státech přípustný trestní postih bezdůvodného odmítnutí nástupu či výkonu vojenské služby nebo neplnění i některých dalších povinností, a to v určitých státech dokonce i bez možnosti volby alternativní služby k vojenské službě [viz rovněž např. ustanovení čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož plyne, že nikoli ve všech zemích vázaných citovanou Úmluvou je uznáváno za přípustné odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí]. Ministr spravedlnosti se ve stížnosti pro porušení zákona dovolává též obsahu nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, a domnívá se, že v případě obviněného J. N. šlo o čin, který směřoval k uplatnění základních práv a který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. Nejvyšší soud již výše uvedl, že takový výklad nemá oporu v zákoně. Zmíněný nález se zabýval především výkladem pojmu „trest“ v § 6 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu v souvislosti s odsouzením obviněného pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., k němuž došlo následně v řízení o soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci, přičemž od potrestání obviněného bylo upuštěno podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ústavní soud se v nálezu neztotožnil s údajně zužujícím výkladem pojmu „trest“ podle § 6 zák. č. 198/1993 Sb., který podaly v předmětné věci obecné soudy ve svých rozhodnutích i vyjádřeních k ústavní stížnosti obviněného. Naproti tomu vyslovil názor, že samotný výrok o vině, aniž je vázán na trest podle trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když ne ve smyslu ryze právním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán. Člověk, kterého se výrok o vině týká, je jím nesporně postižen ve sféře své osobní cti a pověsti. K tomu Nejvyšší soud pouze podotýká, že takový názor zcela popírá zákonnou úpravu týkající se rozhodování o vině a trestu, neboť v konkrétním případě šlo o rozhodnutí v rehabilitačním řízení, pro něž platí trestní řád a trestní zákon. Nezbývá než připomenout, že v případě, který Ústavní soud České republiky projednával a rozhodoval, soud upustil od potrestání podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák., a proto se ze zákona na pachatele hledělo, jako by nebyl odsouzen (§ 24 odst. 2 tr. zák.). Pokud by obecné soudy přistoupily na neudržitelný názor, že výrok o vině je trestem, i když ne ve smyslu trestněprávním (tedy v jakém smyslu, když vina je vyslovena v trestním řízení?), popřely by nejen základní zákonné principy posuzování viny a trestu v trestním řízení, ale i své základní funkce uložené jim článkem 90 Ústavy, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Zcela správně byl zmíněný nález krátce po svém vyhlášení překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS-st.-14/01, podle něhož, jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nelze aplikovat ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V odůvodnění stanoviska se uvádí, že jde o doslovný výklad zákona, který nemůže být považován za pozitivně právní dogmatismus, bránící smyslu a účelu rehabilitačních zákonů, protože význam slova „nevztahuje“ je jednoznačným projevem vůle zákonodárce při tvorbě a přijetí zákona č. 198/1993 Sb., o čemž svědčí i důvodová zpráva. Z obsahu odůvodnění stanoviska vyplývá naprostá nesprávnost nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, a proto se nálezu nelze dovolávat jako jednoho ze základních argumentů stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za nezbytné poukázat též na článek 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti i v právech a že základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezměnitelné. Významný je též článek 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o tom, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Konečně Nejvyšší soud zdůrazňuje znění článku 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. V tomto článku se zaručuje rovnost všech lidí bez rozdílu, vyjadřuje se univerzálnost základních práv a svobod a tím také všeobecný zákaz jakékoliv diskriminace či zvýhodňování některých skupin (srov. prof. JUDr. Václav Pavlíček a kolektiv: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl, Práva a svobody, Linde Praha, a. s. 1999, str. 50-51). Tomuto článku Listiny práv a svobod by odporovalo, kdyby mělo docházet ke zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí jen u těch obviněných, kteří nenastoupili vojenskou službu nebo odepřeli konat vojenskou službu z náboženských důvodů (např. Svědků Jehovových), zatímco u obviněných, kteří se takových činů dopustili z jiných důvodů a bez odvolání se na náboženské nebo jiné přesvědčení, by ke zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí nedocházelo. Zákaz diskriminace z náboženských důvodů na druhé straně znamená, že z týchž důvodů nelze jednu skupinu osob zvýhodňovat proti jiné skupině (články 1, 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k obsahu stížnosti pro porušení zákona, která se snaží podpořit své argumenty poukazem na ústavní nález, i s přihlédnutím k obsahu vyjádření obhájce obviněného ohledně jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech těch obviněných, kteří byli odsouzeni pro obdobné trestné činy jako obviněný J. N., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že české soudy jsou povinny se řídit platným českým právem, které patří do systému evropského kontinentálního práva a nikoliv právem precedentů (case law), jímž se vyznačuje systém práva anglosaského, založeného na doktrině stare decisis. Podle této doktriny je soudce rozhodující v pozdější věci vázán rozhodnutím v dřívější věci, pokud se týká obdobné materie a soudci se tak cítí zavázáni následovat předchozí rozhodnutí, místo toho, aby ve věci sami rozhodovali a přihlíželi k němu pouze jako k vodítku (srovnej: Smith and Keenan´s English Law, Denis Keenan, nakladatelství Pitman Publishing Limited, Londýn, 8. vydání, str. 4: „The system was held together by the doctrine of stare decisis, or standing by previous decisions. Thus when a judge decided a new problem in a case brought before him, this became a new rule of law and was followed by subsequent judges. In later times this practise crystallized into the form which is known as the binding force of judicial precedent, and the judges felt bound to follow previous decision instead of merely looking to them for guidance.“). Je nesporné, že každá věc projednávaná před soudem je jiná a vyžaduje individuální posouzení a nikoliv rozhodování způsobem učiněným v předchozích rozhodnutích (prejudikace), jak se toho domáhá obhájce obviněného a jak na to poukazuje i obsah stížnosti pro porušení zákona. Nelze rovněž přehlédnout, že rozhodnutí v jiné věci není závazné pro rozhodnutí ve věci, která je projednávána, byť u téhož soudu, později. Pro obecné soudy až dosud není upravena a neexistuje jakákoliv závaznost nálezu Ústavního soudu pro jejich rozhodování, pokud nejde o rozhodování ve věci, v níž Ústavní soud již zrušil rozhodnutí obecného soudu a vyslovil přitom právní názor o tom, které úkony a doplnění je obecný soud povinen provést. Soudci obecných soudů jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat (čl. 82 Ústavy) a soudce je při rozhodování vázán zákonem (čl. 95 odst. 1, věta před středníkem Ústavy). Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl zcela správně, pokud shledal výrok o vině správným a přezkoumávaný rozsudek zrušil jen ve výroku o trestu podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci a dále zrušil podle § 14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Neobstojí ani námitka, že obviněný nesplňoval podmínku tzv. speciálního subjektu podle § 269 odst. 2 tr. zák. l950. Nejvyšší soud nezjistil ani žádné porušení trestního řádu v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo. K námitce stížnosti pro porušení zákona, že v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. 1 T 439/58, nebyla náležitě odůvodněna aplikace ustanovení § 227 tr. ř., který nebyl údajně citován celý a že nebylo vysvětleno, proč nebyl shledán důvod ke zproštění obviněného, Nejvyšší soud podotýká, že uvedené rozhodnutí nebylo předmětem přezkumu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud posuzoval stížnost pro porušení zákona podle jejího obsahu. Proto má za to, že jen nedopatřením ministr spravedlnosti navrhoval vyslovení porušení zákona i v ustanovení § 227 tr. ř., ačkoliv takové ustanovení výrok napadeného rozhodnutí neobsahuje. Protože napadeným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91, ani v řízení, jež jeho vydání předcházelo, zákon porušen nebyl, Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl. Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání, neboť rozhodnutí podle § 268 odst. 1 tr. ř. může učinit též v neveřejném zasedání. Projednání a rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání bez přítomnosti obviněného, jeho obhájce a ostatních procesních stran není porušením článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože Nejvyšší soud v neveřejném zasedání vycházel jen z důkazů provedených v dřívějších řízeních, při neveřejném zasedání neprováděl žádné nové důkazy, přičemž v řízení před bývalým Vojenským obvodovým soudem v Brně ve věci sp. zn. 2 Rtv 72/91 měl obviněný obhájce, měl plnou možnost se vyjádřit k věci a v řízení o stížnosti pro porušení zákona se jak státní zástupce, tak obviněný prostřednictvím obhájce ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřili. Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná. V Brně dne 10. října 2001 Předseda senátu: JUDr. Jindřich Urbánek