5 Tz 26/2001 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. dubna 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. G., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 11/91, v trestní věci vedené u bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. Vt 104/50, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu t a k t o : Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 11/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného J. G. Citovaný rozsudek se z r u š u j e . Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 1951, sp. zn. Vt 104/50, byl obviněný J. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen „tr. zák.\"), kterého se dopustil tím, že dne 24. 10. 1950 u svého útvaru v P. po odpykání trestu uloženého pro odepření konat vojenskou službu opět odmítl odvolávaje se na své náboženské přesvědčení převzít zbraň a konat jakoukoliv službu se zbraní. Za to mu byl uložen podle § 270 odst. 2 a § 30 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně. Odvolání, které podal obviněný J. G. proti citovanému rozsudku, bylo usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1951, sp. zn. Vto 282/51-II, zamítnuto jako nedůvodné. Obviněný nastoupil výkon trestu dne 31. 5. 1951 a byla mu do něj započítána vazba od 15. 3. 1951. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 11/91, bylo rozhodnuto tak, že podle § 14 odst. 1 písm. e), f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., se rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 1951, sp. zn. Vt 104/50, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1951, sp. zn. Vto 282/51, zrušuje ve výroku o vině a ve výroku o trestu. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 10. 1991. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 11/91, bylo rozhodnuto tak, že obviněný J. G. byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., protože dne 24. 10. 1950 u svého útvaru v P. po odpykání trestu uloženého pro odepření konat vojenskou službu opět odmítl odvolávaje se na své náboženské přesvědčení převzít zbraň a konat jakoukoliv službu se zbraní. Podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zde míněn zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bylo upuštěno od potrestání obviněného. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 4. 1992. Proti tomuto rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 11/91, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. G. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovením § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák (nyní platného) a § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (z roku 1950). V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti na dosavadní průběh trestního řízení ve věci obviněného J. G. a na citovaná rozhodnutí. S poukazem na obsah příslušných zákonných ustanovení ministr spravedlnosti dovodil, že se jimi bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích při vydání napadeného rozsudku a v řízení, které mu předcházelo, neřídil. Tomuto soudu je vytýkáno, že přejal svůj výsledek právního posouzení žalovaného skutku, ke kterému dospěl při přezkoumání věci podle zákona o soudní rehabilitaci, ale tento závěr považuje ministr spravedlnosti za nesprávný, protože nebyl podložen dostatečným rozsahem provedených důkazů ani jejich kvalitním hodnocením s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Českých Budějovicích ministr spravedlnosti vytýká, že neprovedl k důkazu obsah neskartované části spisu bývalého Krajského soudu v Brně sp. zn. Ktr 420/49 a spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 14/91, dokládajících první odsouzení obviněného J. G. pro jednání motivované jeho náboženským přesvědčením. Bez provedení takového dokazování nemohl být zjištěn skutkový stav věci nezbytný k posouzení, zda se jedná o opakované odsouzení pro týž skutek. Za situace, kdy se soud takovou otázkou vůbec nezabýval, nemohl v daném případě dospět k závěru, zda nepřichází v úvahu aplikace zásady „ne bis in idem\". Ministr spravedlnosti dále vytýká, že ačkoli měl bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích k dispozici dochovaný rozsudek bývalého Nižšího vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 1951, sp. zn. Vt 104/50, nezabýval se blíže jeho obsahem, protože jinak by nemohl přehlédnout tu část jeho odůvodnění, v níž v návaznosti na obhajobu obviněného odkazující na náboženské přesvědčení jsou obsaženy závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Znalci v tomto posudku vyloučili existenci duševní choroby obviněného ve vlastním slova smyslu, konstatovali stav nezvratné víry obviněného jako výsledek normálních, byť obsahově nesprávných, duševních pochodů a dospěli k mírné slaboduchosti obviněného, která ve spojení s nekorigovatelnou pověrou měla za následek trvalou neschopnost obviněného jakékoliv vojenské služby. Pokud by se soud zabýval seriozně tímto závěrem, musel by ve svých úvahách podle názoru ministra spravedlnosti dospět až ke zpochybnění rozhodnutí odvodní komise o schopnosti obviněného k vojenské činné službě. Proto vzniká otázka, zda obviněný měl být vůbec odveden, zařazen do vojska a považován v právním slova smyslu za vojáka, resp. ve smyslu § 269 odst. 2 písm. a) tr. zák. za vojenskou osobu v činné službě, která mohla být přímým pachatelem vojenských trestných činů. Jak dále ministr spravedlnosti namítá, bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích se dostatečně nezabýval hodnocením stupně nebezpečnosti činu pro společnost a pochybil i při úvahách o splnění podmínek k rozhodnutí o upuštění od potrestání podle § 24 odst. 1 písm. a) nyní platného tr. zák., zejména pokud jde o lítost nad spáchaným jednáním a účinnou snahu po nápravě. Tyto předpoklady z odůvodnění původního odsuzujícího rozsudku nevyplývají, protože obviněný naopak jednal v důsledku trvalého přesvědčení, že vykonává svoje právo vyznání. Vzhledem k uvedeným skutečnostem považuje ministr spravedlnosti výrok o vině i výrok o upuštění od potrestání v napadeném rozhodnutí za vydaný na podkladě neúplně zjištěného skutkového stavu spojeného s vadným právním posouzením. Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek i jemu předcházející usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 11/91, včetně případných rozhodnutí na ně obsahově navazující, a aby dále Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a věc „vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí o návrhu na rehabilitaci\". Spolu s podanou stížností pro porušení zákona byly Nejvyššímu soudu České republiky předloženy jen ověřené fotokopie rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 1951, sp. zn. Vt 104/50, a usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1951, sp. zn. Vto 282/51. Dále byl k dispozici rehabilitační spis bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 Rtv 11/91, který obsahuje výše citovaná rozhodnutí o soudní rehabilitaci obviněného J. G. Ze sdělení ředitele Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 13. 7. 2000, č. j. 10434-VHA/2000-2111 pak vyplývá, že trestní spisy bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. Vt 104/50 a bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze sp. zn. Vto 282/51 byly již skartovány a v trvalém uložení se zde nacházejí jen zmíněná rozhodnutí, jejichž fotokopie byly přiloženy ke stížnosti pro porušení zákona. Proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona mohl Nejvyšší soud České republiky přezkoumat podle § 267 tr. řádu správnost všech výroků napadeného rozhodnutí jen v omezeném rozsahu a bez možnosti přezkoumání řízení, jež mu předcházelo. Za těchto okolností se Nejvyšší soud České republiky musel zaměřit na zjištění, zda již ze samotného rozhodnutí, proti němuž stížnost pro porušení zákona směřuje, vyplývá taková nesprávnost, která je bez ohledu na nedostatek spisového materiálu činí nezákonným. K takovému závěru však Nejvyšší soud České republiky dospěl jen v omezené míře a z jiných důvodů, než jak namítala stížnost pro porušení zákona. V této souvislosti nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumával především způsob rozhodnutí o účasti obviněného J. G. na soudní rehabilitaci, jak vyplývá z napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 1991, sp. zn. 2 Rtv 11/91, a z řízení, jež mu předcházelo. Předmětem zkoumání tedy bylo, zda uvedený soud postupoval v souladu s ustanoveními § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jde zejména o posouzení, zda soud rozhodoval o soudní rehabilitaci z podnětu oprávněné osoby (§ 5 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zda přezkoumával rozhodnutí podléhající soudní rehabilitaci (§ 4 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zda byl důvod ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí (§ 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a pokud tomu tak bylo, zda zde neexistoval jiný důvod a zda nebylo třeba zrušit přezkoumávané rozhodnutí v jiném rozsahu, než jak to učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení ze dne 9. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 11/91. Konečně se Nejvyšší soud České republiky zaměřil na otázku, zda je v souladu se zákonem samotný citovaný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona. K tomu Nejvyšší soud České republiky uvádí, že o soudní rehabilitaci bylo rozhodováno na návrh syna obviněného L. G., který je osobou oprávněnou podat návrh na soudní rehabilitaci svého zemřelého otce. Návrh a následné přezkumné řízení se týkaly odsouzení, které je uvedeno v ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, protože obviněný J. G. byl v původním řízení bývalým Nižším vojenským soudem v Českých Budějovicích pravomocně odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za této situace tedy byl bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích povinen přezkoumat uvedené původní odsuzující rozhodnutí z toho hlediska, zda není zatíženo některou z vad vypočtených v ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo vadou obdobnou, pro kterou by bylo třeba přezkoumávané rozhodnutí zrušit zcela nebo v části, v níž je vadné. Bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích v usnesení ze dne 9. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 11/91, po přezkoumání původního odsuzujícího rozhodnutí shledal vady uvedené v ustanoveních § 14 odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. dospěl k závěru, že stíhaný skutek byl kvalifikován podle přísnějšího ustanovení, než vyplývalo ze zákona, a že výměra původně uloženého trestu byla ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Proto bylo zrušeno přezkoumávané rozhodnutí jak ve výroku o vině, tak i ve výroku o trestu. Proti tomuto rehabilitačnímu usnesení pak neměl námitky ani navrhovatel L. G., protože ho stížností nenapadl, a rovněž tehdejší obhájce obviněného stížnost nepodal, když se domáhal zrušení přezkoumávaného odsuzujícího rozhodnutí jen podle citovaných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Pokud jde o jiné možné vady vypočtené v ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výše zmíněný nedostatek spisového materiálu neumožnil učinit závěr, že by snad přezkoumávané odsuzující rozhodnutí bylo zatíženo některou z procesních vad týkajících se původního řízení ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Rovněž zjištění jiné obdobné vady za této situace nelze opřít o jakýkoli podklad. V úvahu tedy přicházelo pouze posouzení, zda zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí týkajícího se obviněného J. G. nepřicházelo v úvahu též podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. pro vadu spočívající v tom, že stíhaný skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem. Tato vada by však mohla být zjištěna jen za předpokladu, jestliže již v době původního odsouzení – s přihlédnutím ke všem relevantním zákonným ustanovením platným v době rozhodování – nešlo o trestný čin. Nejvyšší soud České republiky zde zdůrazňuje nutnost zjištění rozporu s tehdy platným zákonem, třebaže by v době rozhodování o návrhu na soudní rehabilitaci již takový zákon neplatil. Bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích k takovému závěru nedospěl, proto následně v rámci rehabilitačního řízení opětovně uznal obviněného J. G. vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti, byť kvalifikovaným jen podle mírnějšího ustanovení § 270 odst. 1 tr. zák. a podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. (nyní platného – zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) upustil od potrestání. Dlužno dodat, že ani proti tomuto rozhodnutí nebyl podán opravný prostředek jak navrhovatelem L. G., tak ani tehdejším obhájcem obviněného. Tehdy platným zákonem v uvedeném smyslu byl v posuzovaném případě především trestní zákon z roku 1950 (zákon č. 86/1950 Sb.), který platil v době spáchání skutku, pro nějž byl obviněný J. G. trestně stíhán. K tomu Nejvyšší soud České republiky dále připomíná, že trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zák. mohl spáchat ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že a) se poškodil na zdraví, opil nebo učinil jinak nezpůsobilým, nebo b) padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení. Pro naplnění skutkové podstaty podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. spočívající v tom, že se pachatel odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, bylo přitom bezvýznamné, zda pachatel náboženské nebo jiné přesvědčení jen předstíral nebo zda bylo jeho přesvědčení opravdové. Zákon k trestnosti rovněž nevyžadoval, aby byl pachatel veden trvalým úmyslem vyhýbat se plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu, resp. úmyslem vyhnout se těmto vojenským povinnostem trvale, tj. jednou provždy. Případný úmysl tohoto charakteru neměl podle tehdejší zákonné úpravy žádný právní význam. V posuzovaném případě byl obviněný J. G. původně odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 5/52, pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle poslední alternativy uvedené v citovaném ustanovení, tj. že se úmyslně vyhnul plnění služebních povinností tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení. K tomu je třeba uvést, že zákon č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanovil, do jaké míry nelze považovat předchozí odsouzení za spravedlivá a zákonná. Proto ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla přímo ze zákona zrušena odsuzující soudní rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách (§ 1 cit. zákona). Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byl v posuzovaném případě uznán vinným obviněný J. G., ovšem není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého byla některá odsuzující soudní rozhodnutí zrušena přímo ze zákona, aniž by jejich zákonnost bylo třeba jakkoli přezkoumávat. Vzhledem k tomu nelze bez dalšího považovat odsouzení obviněného J. G. za nezákonné jen proto, že se při jeho spáchání odvolával na své náboženské přesvědčení. Vždyť trestní zákon platný v rozhodné době výslovně obsahoval uvedenou okolnost jako zákonný znak trestného činu, a pokud i přesto zákonodárce odsouzení za takto formulovaný trestný čin nepovažoval za nutné zrušit přímo ze zákona podle § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak nejde o takový čin, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům demokratické společnosti respektující zaručená občanská politická práva a svobody. Naopak, umožnil-li zákonodárce, aby odsouzení pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 tr. zák., uvedené v § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo zrušeno pouze v rámci přezkumného rehabilitačního řízení a toliko v případě, že byla zjištěna některá vada takového rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 cit. zákona či jiná obdobná vada, pak nutno připustit, že mohou existovat odsuzující soudní rozhodnutí pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 tr. zák., která žádnou z těchto vad netrpí a nutno je považovat za zákonná, třebaže půjde o trestný čin podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchaný s odvoláním se na náboženské přesvědčení. Jak již bylo konstatováno, s ohledem na ustanovení § 1, § 2 odst. 1, § 4 písm. c) a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byl obviněný J. G. v posuzovaném případě uznán vinným, považovat za čin, který by byl prohlášen za trestný čin v rozporu s principy demokratické společnosti, právního státu a s mezinárodními normami o lidských právech a svobodách. Proto ani odsouzení za něj není možné samo o sobě pokládat za neslučitelné s demokratickými a právními principy a nelze v něm bez dalšího shledávat porušení zákona, třebaže k původnímu odsouzení [pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti kvalifikovaný podle § 270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák.] došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Nejvyšší soud České republiky je vázán uvedenou zákonnou úpravou vyplývající ze zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a případné porušení zákona musel posuzovat i z tohoto hlediska. Ze stejných důvodů pak nemohl akceptovat ani argument obsažený ve vyjádření obhájce obviněného k podané stížnosti pro porušení zákona, pokud z článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv vyvozuje „právo na odepření vojenské služby\". Citované ustanovení totiž pouze deklaruje svobodu myšlení, svědomí, náboženství a víry, přičemž článek 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv uvádí, jaké mají být meze výkonu deklarovaných práv a svobod. Ani z jednoho z těchto ustanovení však nelze přesvědčivě dovodit, že by snad trestní postih neplnění některých zákonem stanovených povinností vůči státu, a to i s poukazem na náboženské přesvědčení, nebyl přípustný. Rovněž mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, konkrétně Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (oba publikované pod č. 120/1976 Sb.) a evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) nekonstruují žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské. Proto je v mnoha demokratických a právních státech přípustný trestní postih bezdůvodného odmítnutí nástupu či výkonu vojenské služby nebo neplnění i některých dalších povinností, a to v určitých státech dokonce i bez možnosti volby alternativní služby k vojenské službě [viz rovněž např. ustanovení čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož plyne, že nikoli ve všech zemích vázaných citovanou Úmluvou je uznáváno za přípustné odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí]. Jestliže i přes konstatované skutečnosti Nejvyšší soud České republiky shledal v napadeném rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích porušení zákona, pak z toho důvodu, že o vině a trestu obviněného J. G. po zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí v rámci soudní rehabilitace rozhodoval soud, aniž si opatřil – i přes omezené možnosti vyplývající ze skartace původního spisu – všechny dostupné důkazy a podklady. Se stížností pro porušení zákona se zde lze ztotožnit ve dvou směrech. Jednak bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích si neopatřil podklady týkající se dalších odsouzení obviněného J. G., aby si tím před rozhodnutím o vině a trestu vytvořil ucelený přehled o všech odsouzeních tohoto obviněného. Přitom z opisu z evidence rejstříku trestů Generální prokuratury Slovenské republiky, který měl bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích v rehabilitačním řízení k dispozici, a částečně i z přezkoumávaného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 1951, sp. zn. Vt 104/50, je patrné, že obviněný J. G. byl kromě posuzovaného případu odsouzen též v dalších dvou případech. Jde o rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, a rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 5/52. Proto bylo povinností bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích opatřit si dochovaný spisový materiál týkající se těchto dalších odsouzení, a to i z důvodu, aby zjistil, zda již nedošlo k jejich zrušení, a pokud by tomu tak bylo, z jakých důvodů a v jakém směru byla uvedená rozhodnutí zrušena či modifikována. S právě uvedeným souvisí druhý nedostatek, který napadenému rozhodnutí důvodně vytýká stížnost pro porušení zákona. V odůvodnění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 1951, sp. zn. Vt 104/51, se mimo jiné konstatuje, že podle lékařského posudku „nebyla u obviněného zjištěna duševní choroba ve vlastním slova smyslu …, je nezvratně přesvědčen o správnosti své pověry …\" a „pro svoji mírnou slaboduchost s nekorigovatelnou pověrou je jakékoliv vojenské služby trvale neschopen\". Proto obviněnému J. G. uvedený soud přiznal polehčující okolnost, že se činu [tj. trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., pro nějž byl v této věci stíhán] dopustil ve stavu, který je blízký nepříčetnosti. I když pro nedostatek spisového materiálu v posuzované trestní věci nelze správnost zmíněného skutkového zjištění ověřit a navíc byl citovaný rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích již v celém rozsahu zrušen v rehabilitačním řízení usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 11/91, bylo při následném rozhodování o vině a trestu povinností tohoto soudu, aby se náležitě vypořádal s popsaným závěrem týkajícím se schopnosti obviněného J. G. k výkonu vojenské služby a jeho příčetnosti. Ve svém rozsudku ze dne 20. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 11/91, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona, se však bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích příčetností obviněného J. G. nezabýval vůbec a závěr o neschopnosti obviněného k výkonu vojenské služby hodnotil jen v rámci úvah o nebezpečnosti činu pro společnost v souvislosti s upuštěním od potrestání, aniž se soud náležitě vypořádal s tím, zda uvedené okolnosti měly vliv na rozhodnutí o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Bez těchto zjištění zůstalo dokazování neúplné a neposkytovalo spolehlivý podklad k náležitému posouzení viny a trestu obviněného J. G. poté, co bylo v posuzované trestní věci zrušeno původní odsuzující rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud České republiky za uvedené důkazní situace nemůže předjímat závěr, zda mělo být v rámci přezkumného rehabilitačního řízení rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích, proti kterému směřuje stížnost pro porušení zákona, opětovně rozhodnuto o vině a trestu tak, jak tento soud učinil, či způsobem odlišným. Pokud stížnost pro porušení zákona vytýkala bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Českých Budějovicích, že v napadeném rozsudku upustil od potrestání obviněného J. G. v rozporu s ustanovením § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. (nyní platného – zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), bylo by možné se i s výhradami v tomto směru ztotožnit. Citované ustanovení totiž mimo jiné předpokládá kromě doznání obviněného, které zde v původním řízení sice bylo, též lítost obviněného nad spácháním trestného činu a jeho účinnou snahu po nápravě. Tyto další podmínky v posuzovaném případě splněny nebyly, jak vyplývá z obsahu původního odsuzujícího rozhodnutí. Porušení zákona v uvedeném směru však Nejvyšší soud České republiky nemohl konstatovat, protože popsaným postupem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích a výrokem o upuštění od potrestání by byl zákon porušen jen ve prospěch obviněného, když příznivější rozhodnutí než upuštění od potrestání – pokud jde o výrok o trestu – učiněno být nemohlo. Vyslovení takového porušení zákona a další navazující rozhodnutí by tedy bylo v neprospěch obviněného J. G., k němuž ovšem nejsou splněny podmínky uvedené v ustanovení § 272 odst. 1 tr. řádu. Proto Nejvyšší soud neakceptoval námitky stížnosti pro porušení zákona ani návrh ministra spravedlnosti ve vztahu k ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. (nyní platného – zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Na základě všech rozvedených skutečností nezbylo, než aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 11/91, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. G. v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Jde o porušení zákona spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu a v nedostatečném vyhodnocení dosavadních důkazů. Nejvyšší soud České republiky proto podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích. Zrušil též další na tento rozsudek obsahově navazující rozhodnutí, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Protože ve věci je třeba učinit nové rozhodnutí o soudní rehabilitaci obviněného J. G., podle § 270 odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud České republiky přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích, který vydal napadené rozhodnutí, totiž již neexistuje (čl. 110 Ústavy České republiky, čl. II bod 5. zákona č. 17/1993 Sb.) a příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích k projednání a rozhodnutí věci vyplývá ze skutečnosti, že v jeho obvodu měl sídlo zrušený Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích (§ 7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, čl. II bod 1. zákona č. 284/1993 Sb.). Než však bude možné v řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích opětovně rozhodnout o vině a trestu obviněného J. G., je nezbytné odstranit všechny výše uvedené nedostatky, jimiž trpí dosavadní průběh dokazování a hodnocení důkazů, a postupovat v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. řádu). Úkolem soudu prvního stupně bude především opatřit dostupný spisový materiál týkající se ostatních odsouzení obviněného J. G. a doplnit dokazování i v dalších naznačených směrech. Poté bude soud povinen opětovně vyhodnotit všechny opatřené důkazy, včetně výsledků doplněného dokazování, a vypořádat se v rozhodnutí se všemi právně významnými skutečnostmi zmíněnými Nejvyšším soudem České republiky i s námitkami, které napadenému rozsudku vytýkala stížnost pro porušení zákona. Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona navrhl věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně, nemohl Nejvyšší soud tomuto návrhu vyhovět. Postup podle § 270 odst. 3 věty druhé tr. řádu umožňuje výjimku z ústavně chráněného institutu zákonného soudu a zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), proto je podmíněn důležitými důvody. Důvody této závažnosti však v posuzované věci zjištěny nebyly a nestačí k tomu ani skutečnost, že Městský soud v Brně bude na podkladě rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 5 Tz 8/2001, projednávat jinou věc obviněného J. G. Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. dubna 2001 Předseda senátu: JUDr. František P ú r y