20 Cdo 28/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce C. o. V. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 66/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.9.1999, č.j. 6 Co 2225/99 - 87, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.9.1999, č.j. 6 Co 2225/99 - 87, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.5.1999, č.j. 6 C 66/99 - 69, se zrušují, a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, které v žalobě označil. Vrácení církevního majetku, uvedl odvolací soud, je "typickou restituční záležitostí", řešitelnou pouze na základě zvláštního zákona č. 298/1990 Sb.; jestliže specifickou výčtovou metodou založil nápravu majetkových křivd jen ohledně některého "z takto odňatého" majetku a nikoliv jiného ("byť odňatého týmž postupem"), pak k vlastnické obnově k nevyjmenovanému majetku subjekt jinak oprávněný legitimován není. Ohledně nemovitostí, jež nejsou uvedeny ve výčtu zákona, se dosavadní vlastnické poměry nemění, mínil odvolací soud, a "vlastníkem nadále zůstává stát, který je uveden jako vlastník v katastru nemovitostí, i když se zmocnil tohoto majetku protiprávně". Své rozhodnutí odvolací soud pokládal za zásadního právního významu, jelikož "z rozhodnutí různých soudů, uvedených v odvolání," je zřejmé, že je rozhodováno odlišně od závěrů, které vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96, pročež soudní praxe není jednotná.
Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) ohlásil, že jím uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Soudům obou stupňů vytkl, že neprovedly všechny navrhované důkazy, a nebyla tak učiněna náležitá skutková zjištění; jejich názor, že není třeba se zabývat "meritorními otázkami" (s poukazem na existenci "jediného problematického judikátu Nejvyššího soudu") představuje podle dovolatele porušení základních procesních zásad, zejména zásady rovnosti a objektivní pravdy, a to ve svém důsledku vedlo k "odmítnutí spravedlnosti". Odvolávaje se především na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věcech sp. zn. 20 Co 406/96, 20 Co 580/96, 20 Co 683/96 a 16 Co 204/98 dovozoval, že rozsudek odvolacího soudu, zejména co do hodnocení speciality zákona č. 298/1990 Sb. ve vztahu k obecné úpravě ochrany vlastnického práva, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněné řešení je i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne12.9.1996, sp. zn. IV ÚS 35/96, podle něhož "je neúnosné, aby se soudní praxe demokratického právního státu stavěla k vlastníkům nebo restituentům nepříznivěji, než judikatura nejtotalitnějšího období".

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").

Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud tak ve výroku stanovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že nevymezil právně významné otázky výrokem rozhodnutí, mohou být dovolacímu přezkumu otevřeny všechny, na nichž napadený rozsudek spočívá.
K vadám řízení uvedeným v § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti, i když nebyly dovolatelem namítnuty; jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.

Dovolatel tím, že oponoval právnímu názoru Nejvyššího soudu, vyjádřenému v rozsudku sp. zn. 3 Cdon 404/96 (uveřejněném v časopisu Soudní judikatura pod č. 78/1997), který oba soudy do svých rozhodnutí bezprostředně promítly, uplatnil (především) dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., podle kterého lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jestliže zjištěný skutkový stav soud poměřil nesprávně určenou právní normou nebo správně určenou normu nesprávně vyložil, resp. ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu právní normě vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků řízení).

Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví a. o., a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a a. o. byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.

Nejen ve zmíněném rozsudku ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, byl Nejvyšším soudem vysloven názor, že "subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není"; shodný názor vyjádřil též v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, a ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, z něj vycházely, oba účastníci jej znají, a Nejvyšší soud - odkazuje na něj, když svůj názor nezměnil - tam vtělenou argumentaci proto již opakovat nebude.

Je však třeba neztratit se zřetele okolnost, že Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází (jak se v uvedených rozhodnutích zdůrazňuje) z těch konkrétních postupů odnětí majetku, jež se odvíjely z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny coby postupy typické resp. obecné, jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a naplňovaly zvláštní politický záměr, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řeholních řádů a kongregací. Obdobně jako jiné restituční předpisy, i zákon č. 298/1990 Sb. proto postihl svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravil vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě v rámci těchto postupů odnímán ve prospěch státu.

O tom, že zákon č. 298/1990 Sb. je předpisem speciálním, není pochyb. Jeho výklad - právě coby speciálního - ovšem Nejvyšší soud zakládá na vymezení "restitučního" charakteru tohoto předpisu. Subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a za "restituční skutkovou podstatu" jest mít (právě) určitou formu odnětí majetku, k němuž došlo při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, o které byla výše řeč (k event. jiným způsobům odnětí majetku se Nejvyšší soud nevyjadřoval). Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní restitučním předpisům ostatním, pročež se i zde uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní.
Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou pak k dispozici pouze instrumenty jimi upravené.
Pojetí, jež Nejvyšší soud jinak prosazuje, koresponduje i tomu, které vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000.

Dovolatel se tedy mýlí, jestliže tvrdí, že byl aplikován právní názor ojedinělý resp. "protiústavní".

Oprávněnost však nelze upřít námitce (byť z jiných důvodů, než které měl dovolatel na mysli), že se tento názor, ve vztahu k skutkovým zjištěním, jež soudy učinily, v dané věci (dosud) uplatnit nemůže. Jak je zjevné z předchozího výkladu, závěry o specialitě zákona č. 298/1990 Sb. jsou podmíněny (též) speciální "restituční skutkovou podstatou", jejíž konstrukce vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, a právě její skutková základna zde dovoditelná není.

Oba soudy přehlédly, že v rozsudku, jehož se dovolávaly, Nejvyšší soud tuto restituční skutkovou podstatu spojoval s okolnostmi, které v dané věci za zjištěné mít nelze. Jde o ty, jimiž státní dozor nad majetkem církví a náboženských společností nalézal výrazu v působnosti S. ú. p. v. c. (ministerstva školství a kultury), v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, svěřených Náboženské matici jejím statutem, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu.

V posuzované věci učinil soud prvního stupně (ojedinělé) dílčí zjištění, že darovací smlouva "na objekt Kláštera ve v. B." je připravená, zatímco z jiných důkazních pramenů se podává, že dotčený majetek dovolatele přešel na stát jinak, totiž konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Co z těchto - vzájemně nesourodých - "zjištění" plyne coby vlastní skutkový závěr, způsobilý být základem právního posouzení věci ve smyslu závěrů převzatých z rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96, však ani soud prvního stupně ani soud odvolací nenaznačily. Soud prvního stupně se sice o podmínce odnětí majetku "při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností" zmínil a odvolací soud odkazoval na odnětí "týmž postupem", oba ji však ve skutečnosti zcela pominuly.

Že názor vyjádřený v rozsudku ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 (a dalších) není vždy uplatnitelný, vysvětil Nejvyšší soud kupř. v rozsudcích sp. zn. 20 Cdo 1763/98 a sp. zn. 20 Cdo 1143/98, maje na zřeteli (tam) chybějící znak oprávněného subjektu. V rozsudku posledně uvedeném (uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 119/2000) uzavřel, že pro právní poměry organizační jednotky (účelového zařízení) římskokatolické církve, zřízené podle § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 308/1991 Sb., kterou nelze podřadit subjektům, jejichž některé majetkové vztahy upravuje restituční zákon č. 298/1990 Sb., se specialita tohoto zákona neuplatní, čímž není vyloučeno, aby určení jejího vlastnického práva k nemovitostem neuvedeným v přílohách zákona bylo posouzeno podle předpisů obecných. Okolnost, že nemovitý majetek v přílohách zákona č. 298/1990 Sb. uveden není, je významná (ve prospěch toho, že se s úspěchem určení vlastnictví domáhat nelze) jen tehdy, jestliže do právních poměrů žalujícího subjektu tento zákon vůbec dopadá, to jest, jestliže také je - byť případně negativně - upravuje.

Obdobné platí logicky i tehdy, jestliže chybí zjištění o existenci potřebné restituční skutkové podstaty, a tak je tomu právě v dané věci.
Jelikož oba soudy založily své závěry na právním názoru, který pro nedostatek odpovídající skutkové základny aplikovatelný není (resp. je použitelný ke skutkové základně jiné), je jejich právní posouzení věci nutně nesprávné, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek zrušil, a poněvadž toutéž vadou (nesprávným právním posouzením) je zatížen i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i jej, a soudu prvního stupně věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.).

Další argumentací dovolatele se již nebylo třeba zabývat. Ostatně tu, kterou opisoval z rozhodnutí Městského soudu v Praze, Nejvyšší soud v konkrétních věcech odmítl; kupř. rozsudky ve věcech tohoto soudu sp. zn.16 Co 204/98 a 20 Co 406/96 byly Nejvyšším soudem zrušeny rozsudky ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98 (v jiné věci dovolatele), resp. ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97.

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Zjistí-li se posléze, že nemovitosti vskutku přešly na stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., je k dispozici právní názor, který vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29.7.1999, sp. zn. 2 Cdon 1544/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 12/2000 (jakož v rozhodnutích zde citovaných), že zvláštním znakem restitučními předpisy upravovaných vztahů je i způsobilost vyloučit jinak trvající důsledky správních (veřejnoprávních) aktů, jež zasáhly do původních vlastnických poměrů; možnost ustavit vlastnické poměry odlišné od těch, které byly jejich důsledkem, aniž by tato rozhodnutí byla odklizena, založily až tyto předpisy, avšak za předpokladů, které stanovily.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2001

JUDr. Vladimír Kurka , v.r.
předseda senátu