11 Tz 28/2001

 
ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K 
J M É N E M R E P U B L I K Y


Nejvyšší soud České republiky projednal dne 26. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Ľ. Š., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1958, sp. zn. T 287/58, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o : 

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1958, sp. zn. T 287/58, b y l v neprospěch obviněného Ľ. Š. p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 6 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb. (trestního řádu), a § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (trestního zákona), a to i s důvodů uvedených v § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Tento rozsudek se z r u š u j e . Zrušují se i další rozhodnutí obsahově na zrušený rozsudek navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména usnesení Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 69/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 69/91. 
Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný Ľ. Š. zprošťuje obžaloby pro skutek záležející v tom, 
že dne 8. 8. 1958 v N. J. nenastoupil do dvaceti čtyř hodin po stanovené lhůtě povolávacím rozkazem na vojenské cvičení s odůvodněním na své náboženské přesvědčení a učinil tak v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě, 
čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (trestního zákona).

Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1958, sp. zn. T 287/58, byl Ľ. Š. odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 k trestu odnětí svobody na 3 a půl roku a dále byla vyslovena ztráta čestných práv občanských uvedených v § 44 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona z roku 1950 na dobu pět let po odpykání trestu.
Trestného činu se dopustil tím, že dne 8. 8. 1958 v N. J. nenastoupil do 24 hodin po stanovené lhůtě povolávacím rozkazem na vojenské cvičení s odůvodněním na své náboženské přesvědčení a učinil tak v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě.
Na základě žádosti odsouzeného rozhodl Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 69/91, že se podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušuje výrok o uloženém trestu odnětí svobody z uvedeného rozsudku a následně rozsudkem ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 69/91, rozhodl týž soud, že při nezměněném výroku o vině upouští od potrestání s přihlédnutím k § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1958, sp. zn. T 287/58, podal ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona ministr spravedlnosti. Podle jeho názoru byl napadeným rozsudkem porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 8 a § 6 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb. (trestního řádu).
Stížnost pro porušení zákona především poukazuje na skutečnost, že soud při rozhodování o vině odsouzeného věděl, že ten byl již předtím rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1954, sp. zn. T - 43/54, odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona z roku 1950 proto, že 1. 9. 1954 po nástupu 21 denního vojenského cvičení odmítl převzít vojenský stejnokroj a přidělenou zbraň a konati vojenskou službu s odvoláním na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův.
Totožnost skutku v takovém případě opětovného odsouzení za odmítání plnění vojenské služby vyslovil Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV ÚS 81/95. 
Soud v daném případě nerespektoval zásadu, která je vyjádřena v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán za stejný čin opakovaně. Proti této zásadě bylo v případě odsouzeného postupováno i v rehabilitačním řízení.
Ministr spravedlnosti proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch odsouzeného Ľ. Š. porušen zákon ve vytýkaném směru, aby tento rozsudek, jakož i rozhodnutí na něj navazující, zejména usnesení Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 69/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 69/91, zrušil, a dále aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. 
Obhájce obviněného ve veřejném zasedání nad rámec stížnosti pro porušení zákona uvedl, že v původním i v rehabilitačním řízení bylo v posuzované věci porušeno právo občana na odepření vojenské služby, jak je garantováno v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Poukázal na nálezy Ústavního soudu České republiky, v nichž byl takový právní názor již opakovaně vysloven. Jde zejména o trestní věci obviněných L. K. a J. M. 
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě této stížnosti pro porušení zákona správnost výroků jí napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Především je možno souhlasit s ministrem spravedlnosti, že bývalý Vojenský obvodový soud v Ostravě postupoval v rozporu se zásadou trestního řízení „ne bis in idem\", vyjádřenou v té době v ustanovení § 6 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb. (trestního řádu). 
Podle tohoto ustanovení trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem nebo prokurátorem zastaveno, pokud nebyla povolena obnova.
Obviněný byl za odepření vojenské služby odsouzen již dříve rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1954, sp. zn. T - 43/54, přičemž šlo o odmítnutí této služby z náboženských důvodů. Konkrétně rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1954, sp. zn. T - 43/54, byl odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 k trestu odnětí svobody na 2 a půl roku a dále podle § 43 téhož zákona ke ztrátě čestných práv občanských s tím, že se tato ztráta stanoví na 3 roky. Byl odsouzen proto, že 1. 9. 1954 po nástupu 21 denního vojenského cvičení odmítl převzít vojenský stejnokroj a přidělenou zbraň a konati vojenskou službu s odvoláním na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův.
Totožnost skutku v takových případech shledal Ústavní soud ve více svých nálezech, např. v nálezu z 18. 9. 1995, sp. zn. IV ÚS 81/95, s tím, že jiný výklad by umožňoval odsuzovat pachatele tolikrát, kolikrát by mu byl doručen povolávací rozkaz. Podle názoru Ústavního soudu předvolaný při dalším povolání jen setrvává na své dříve projevené vůli službu nevykonávat, jde tedy o stejné jednání a stejný následek a tedy o totožný a nikoli nový skutek. Nejvyšší soud uvedený výklad respektuje a souladu s tímto právním názorem Ústavního soudu rozhoduje ve věcech, ve kterých došlo k opětovnému odsouzení za odmítání výkonu vojenské služby z náboženských důvodů. 
V posuzované věci sice byl obviněný uznán vinným jiným vojenským trestným činem, než v případě prvního odsouzení. To však na věci nic nemění, neboť v obou případech podstatou jednání obviněného bylo, že odmítal z týchž důvodů vykonávat vojenskou službu. 
Podstatné ve věci dále je, že jednání obviněného, kterým byl uznán napadeným rozsudkem vinným, není trestným činem. Zde je třeba odkázat na právní názor, vyslovený v nálezu Ústavního soudu II Ús 285/97, kde se tento soud zabýval obdobnou problematikou. Ústavní soud v uvedeném nálezu podrobně zhodnotil soulad soudobých právních předpisů týkajících se povinnosti občana vykonávat vojenskou službu s náboženskou svobodou zaručenou čl. 16 odst. 1 Ústavy z 9. 5. 1948, jakož i s touto svobodou zaručenou mezinárodními dokumenty, a dovodil, že zákonná úprava nezajišťovala občanům uplatňování práva zaručeného Ústavou a Všeobecnou deklarací lidských práv z 10. 12. 1948. S těmito názory Ústavního soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Ze závěrů uvedeného nálezu Ústavního soudu je zřejmé pro posuzovaný případ, že nenastoupení vojenské služby, které bylo posouzeno bývalým Vojenským obvodovým soudem v Ostravě jako trestný čin, směřovalo k uplatnění základního práva obviněného zaručeného čl. 16 odst. 1 Ústavy z 9. 5. 1948 (práva vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru) a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948 (každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství). Přitom Ústava z roku 1948 sice svobodu vyznání a svědomí formálně zaručovala, ovšem právní norma nižší právní síly, jíž by realizace takových svobod byla zaručena, vydána nebyla a ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala. Podstatné je, že obviněný neměl v té době, stejně jako jiní občané, zákonnou možnost vojenskou službu odmítnout a zvolit alternativní službu beze zbraně, protože taková možnost neexistovala. Nemohl tedy dostát svým povinnostem uložených mu zákonem, aniž se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. 
Takto nazíraný čin jednotlivce nelze podle názoru Ústavního soudu chápat jako úmyslný trestný čin. 
Z uvedených skutečností vyplývá, že bývalý Vojenský obvodový soud v Ostravě proto uznal obviněného vinným trestným činem nenastoupení služby v brané moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (trestního zákona) nedůvodně a porušil tak zákon v tomto ustanovení a v ustanovení § 6 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb. (trestního řádu).
Zákon byl porušen z důvodů uvedených v § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů - to rovněž odpovídá právním názorům vysloveným Ústavním soudem v naposled citovaném nálezu. Jedná se o čin, který, jak již bylo uvedeno, směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného mu Ústavou a vyhlášeného ve Všeobecné deklaraci lidských práv, který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. Odsouzení obviněného za čin jím spáchaný bylo tedy provedeno v rozporu s principy demokratické společnosti, a to nerespektováním občanských a politických práv, zaručených Ústavou a vyjádřených v mezinárodních dokumentech a mezinárodních normách. Připomenout je přitom třeba, že trestný čin podle § 265 zákona č. 86/1950 Sb. je výslovně uveden v ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů proto vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v uvedeném směru porušen zákon v neprospěch obviněného a napadený rozsudek zrušil. Zrušil přitom i další rozhodnutí obsahově na zrušený rozsudek navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména usnesení Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 69/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 69/91. 
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že posuzovaný skutek není trestným činem, sám po zrušení napadeného rozsudku obviněného zprostil obžaloby.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 26. dubna 2001

Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch