4 Tz 35/2002
R O Z S U D E K 
J M É N E M   R E P U B L I K Y



Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. července 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Danuše Novotné a  JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch  J. N. , proti rozsudku Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 27. 12. 1955, sp. zn. To-152/55,  a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř., takto:

	Pravomocným rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 27. 12. 1955, sp. zn. To-152/55,  
b y l     p o r u š e n     z á k o n
v ustanovení § 194 a § 197 písm. b) zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 67/1952 Sb., a v řízení které mu předcházelo, rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 9. prosince 1955, sp. zn. T-45/55, v ustanovení § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného J. N.
	Oba citované rozsudky  s e   z r u š u j í .  Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
	Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.  s e   z a s t a v u j e   trestní stíhání obviněného J. N. pro skutek spočívající v tom, že „dne 4. 11. 1955 u OVS Myjava odepřel podle doručovaného mu povolávacího rozkazu nastoupiti vojenskou základní službu a tuto také včas nenastoupil, přičemž se odvolával na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův“,  
čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. 

 O d ů v o d n ě n í :

	Rozsudkem  býv. Nižšího vojenského  soudu  v Brně, PSP-47, ze dne 9. prosince 1955, č. j. T-45/55, byl J. N. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. (dále též jen „tr. zák. 1950“) pro skutek uvedený výše ve výrokové části tohoto rozsudku a odsouzen podle § 265 odst. 1 tr. zák. 1950 k trestu odnětí svobody na 5 (pět) roků  a podle § 43  a § 44 odst. 2 téhož zákona ke ztrátě čestných práv občanských na dobu tří let. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 27. 12. 1955, kdy Vyšší vojenský soud v Trenčíně rozsudkem, sp. zn. To-152/55, odvolání obviněného zamítl a současně rozhodl o tom, že obžalovaný je povinen nahradit náklady odvolacího řízení.   

	Ministr spravedlnosti České republiky podal proti cit. rozsudku odvolacího soudu u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona s tím, že jím byl v neprospěch obviněného J. N. porušen zákon v ustanoveních § 194 a § 197 písm. b) tr. řádu (zákona č. 87/1950 Sb.) a v řízení předcházejícím rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. T 45/55, též v ustanoveních § 2 odst. 3 tr. řádu (zákona č. 87/1950 Sb.) ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. (zákona č. 86/1950 Sb.).

	V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti především připomenul, že již rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 61/54 (jenž nabyl právní moci téhož dne), byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. l   tr. zákona č. 86/1950 Sb. proto, že dne 26. 10. 1954 ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v řádně mu doručeném povolávacím rozkaze, nenastoupil v Ostravě vojenskou službu jak byl povinen a odvolával se na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení Svědka Jehovova.  

	Ministr spravedlnosti dále poukázal na to, že v obou trestních věcech se obviněný hájil tím, že mu jeho náboženské přesvědčení brání v nástupu vojenské služby. Svůj úmysl trvale se vyhnout vojenské službě dával obviněný od počátku jednoznačně najevo. Je sice nepochybné, že po prvém odsouzení mohl výkon této služby nastoupit a neučinil tak.Takové pokračování ve vyhýbání se výkonu služby však nelze považovat za nový trestný čin, neboť obviněný pouze setrvával na již projevené vůli vojenskou službu nenastoupit a šlo proto o týž skutek. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR (např. nálezy sp. zn. IV ÚS 81/95         a sp. zn. I ÚS 184/96) to stěžovatel považuje za porušení jedné z nejhlavnějších zásad trestního řízení (ne bis in idem), kterou lze podle něj dovodit z ustanovení § 220 odst. 1, § 166 odst. 1 písm. b), § 89 odst. 1 písm. f) a § 89 odst. 2 písm. d) zák. č. 87/1950 Sb. a jež lze vyložit jako odpovídající současnému znění § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy povinnost zastavit trestní stíhání, jestliže trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu a tento nebyl v předepsaném řízení zrušen. Odvolací soud (Vyšší vojenský soud v Trenčíně) svoji přezkumnou povinnost nesplnil a pochybení soudu prvního stupně nenapravil.

	Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že stížností pro porušení zákona napadeným rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 27. 12. 1955, sp. zn. To 152/55 a předcházejícím mu rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, byl v neprospěch obviněného J. N. porušen zákon v jím cit.  ustanoveních trestního řádu 87/1950 Sb. a trestního zák. č. 86/1950 Sb., aby Nejvyšší soud oba tyto rozsudky  podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a ve věci sám podle ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl. 

	Obhájce obviněného se v písemném vyjádření k stěžovatelově návrhu na zrušení napadeného rozsudku připojil a navrhl vyslovit též porušení zákona z důvodů uvedených v § 1 zák. č. 119/1990 Sb. 

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku Vyššího vojenského soudu v Trenčína ze dne 27. 12. 1955, č. j. To-152/55, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, a přestože řízení, napadené části rozhodnutí předcházející nemohl v plném rozsahu přezkoumat, když byl k dispozici jen samotný rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 9. prosince 1955, sp. zn. T-45/55 (protože podle zprávy Vojenského ústředního archivu byl procesní soudní spis již skartován), shledal, že stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána důvodně, i když jeho odkaz na výše cit. ustanovení zákona č. 87/1950 Sb. nejsou zcela přiléhavá, neboť napadeným rozsudkem k porušení zákona skutečně došlo a zákon byl takto porušen v neprospěch obviněného J. N., jak bude dále rozvedeno. 

	Tyto závěry byly možno učinit díky tomu, že Nejvyšší soud měl k dispozici alespoň originál pravomocného rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 28. prosince 1954, sp. zn. T61/54, byť i ten bez procesního spisu, který již byl rovněž skartován, jímž byl J. N. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. 1950 na tom skutkovém podkladě, že „dne 26. 10. 1954 ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v řádně mu doručeném povolávacím rozkaze, nenastoupil v O. vojenskou službu, jak byl povinen a odvolával se na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, že je Svědek Jehovův“,  za což byl podle § 265 odst. 1 tr. zák. 1950 odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 a 1/2 (dva a půl) roku, jakož i ke ztrátě čestných práv občanských podle § 43 a § 44 odst. 2 cit. zák. na 5 let. Na rozsudku je vyznačena jeho právní moc dnem 28. prosince 1954. 

	Zásada „ne bis in idem“, na kterou ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona poukazuje, patřila již podle rakousko - uherského trestního řádu soudního (zák. č. 119/1873 ř. z.)  k základním zásadám trestního řízení a znamenala, že nemůže být znovu stíhán ten, proti němuž dřívější trestní stíhání skončilo pravomocným rozsudkem soudu. Tuto zásadu bylo sice možno nepřímo dovodit i ze stěžovatelem citovaných ustanovení zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), avšak zpracovatel stížnosti pro porušení zákona zjevně přehlédl, že krátce po vydání byl cit. trestní řád novelizován zákonem č. 67/1952 Sb., takže poté byla již tato zásada výslovně vyjádřena např. v ustanoveních § 89 odst. 1 písm. g) a § 166 odst. 1 písm. c). V řízení proti J. N., vedeném pod sp. zn. T45/55, měl proto Nižší vojenský soud v Brně (a taktéž Vyšší vojenský soud v Trenčíně) vycházet z novelizovaných ustanovení  trestního řádu. Ustanovení § 166 odst. 1 písm. c)       zák. č. 87/1950 Sb., ve znění zák. č. 67/1952 Sb. (dále jen „tr. ř. 1952“) totiž znělo: „soud zastaví trestní stíhání, jestliže  dřívější trestní  stíhání obviněného  pro týž skutek skončilo  pravomocným rozsudkem  nebo bylo  soudem zastaveno a nebyla povolena obnova“. Dovozování zásady „ne bis in idem“ z jiných ustanovení tohoto trestního řádu je tudíž nadbytečné. 

Po zjištění, že trestní stíhání obviněného J. N. pro skutek, pro který je znovu stíhán, skončilo cit. již pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 28. prosince 1954, sp. zn. T61/54, a ten nebyl v předepsaném řízení zrušen, bylo povinností nižšího vojenského soudu v druhém trestním řízení jeho stíhání zastavit podle § 166 odst. 1 písm. c) tr. ř. 1952, když tutéž povinnost nesplnil již v přípravném řízení prokurátor podle § 89 odst. 1 písm. g) tr. ř. 1952. Je evidentní, že tento soud nevyhodnotil skutečnost, že jde o týž skutek, tj. odmítání plnění vojenských povinností z náboženských důvodů. Zde je na místě uvést, že otázka totožnosti skutku při opakovaném odmítnutí vykonávat vojenskou službu, když pachatel již v prvním řízení vyjádřil úmysl tuto službu nevykonávat trvale z důvodu náboženského přesvědčení, byla v minulosti ve více rozhodnutích Ústavního soudu ČR jasně formulována tak, že opětovným odsouzením takového pachatele byla porušena zásada „ne bis in idem“ (viz např. nález ze dne 18. září 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, ročník 1995 - II. díl).

Vyšší vojenský soud v Trenčíně, který na podkladě odvolání obviněného J. N. měl podle § 194 tr. ř. 1952 přezkoumat správnost všech výroků  rozsudku, proti nimž mohl  odvolatel podat odvolání; přičemž měl pečovat o odstranění těch vad  řízení, které mohly způsobit nesprávnost těchto výroků, nesplnil, jak je z výše uvedeného zřejmé, svoji zákonnou povinnost a když odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, porušil v jeho neprospěch zákon v ustanoveních § 194 a § 197 písm. b) tr. ř. 1952.

 Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného J. N. porušen zákon ve výše uvedených zákonných ustanoveních a  v řízení, které mu předcházelo rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 9. prosince 1955, sp. zn. T-45/55, pokud uznal obviněného vinným, místo toho aby jeho trestní stíhání ze zmíněných  důvodů zastavil, v ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. 1950. Vzhledem k uvedenému flagrantnímu porušení zákona oběma jmenovanými soudy, které v důsledku toho nutně muselo podle § 269 odst. 2 tr. ř. vyústit ve zrušení rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu, jakož i všech na ně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud tímto zrušením pozbyla podkladu, považoval Nejvyšší soud za nadbytečné konstatovat, že se tak stalo z důvodů uvedených v § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (ve znění pozdějších novel), jak navrhoval obhájce obviněného. Protože z povahy věci vyplývalo, že nové rozhodnutí na základě výše uvedených zjištění může Nejvyšší soud učinit sám, trestní stíhání J. N. z důvodů shora rozvedených podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil. 

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není, nestanoví-li zákon jinak, stížnost pro  porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1,  věta druhá, tr. ř.).    


V Brně dne 3. července  2002


Předseda senátu:
JUDr. Juraj  M a l i k