20 Cdo 394/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce C. o.
V. B. proti žalované N. g. v P., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24
C 182/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24.9.2001, č.j. 20 Co 245/2001-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen
zaplatit žalované 1.625,- Kč, k rukám
advokáta, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud
potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce
je vlastníkem uměleckých děl v ní označených. Odkázal na závazný právní názor
dovolacího soudu, vyjádřený v rozsudku, jímž byly předchozí vyhovující rozsudky
soudů obou stupňů zrušeny (podle něhož subjekt, který je podle zákona č.
298/1990 Sb. oprávněn k majetku vypočtenému v jeho příloze, není legitimován k
uplatnění vlastnického práva k majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a
kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských
společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není), a uzavřel, že podle
tohoto názoru žalobce v dané věci aktivní legitimaci nemá. Návrhu, aby
připustil dovolání, odvolací soud nevyhověl, maje otázku důsledků zákona č.
298/1990 Sb. za judikatorně vyřešenou.
Ve včasném
dovolání žalobce (zastoupen advokátem) obšírně dovozoval, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť co do hodnocení
speciality zákona č. 298/1990 Sb. (ve vztahu k obecné úpravě ochrany
vlastnického práva) spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je též v
rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 12.9.1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96.
Žalovaná ve
vyjádření k dovolání namítla, že dovolání není přípustné, a proto „nemá smysl
zabývat se jakkoli dále meritem věci“.
Podle bodu 17.,
hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů
(to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001, dále jen
„o.s.ř“).
Posouzení
důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda
věcný přezkum je vůbec možný.
Podle § 236 odst.
1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to
zákon - v § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští.
Vady řízení
vyjmenované v § 237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání,
dovolatelem nebyly tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu, v důsledku čehož
z tohoto ustanovení přípustnost dovolání dovodit nelze.
Přípustnost
dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ též nevyplývá, neboť rozsudek není
rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím, a ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ není
použitelné rovněž, jelikož není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku
předcházel rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku
dřívějším, vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (soud prvního stupně v dané věci rozhodoval dvakrát; v pořadí prvním
rozsudkem žalobě vyhověl a druhým ji v celém rozsahu zamítl, procesní prostor
pro druhé rozhodnutí však vytvořil soud dovolací, který jeho předchozí
rozhodnutí – spolu s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu – zrušil).
Poněvadž odvolací
soud zamítl návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání, není dovolání
přípustné ani podle § 239 odst. 1, pročež zbývá přípustnost dovolání posoudit
již jen z hlediska ustanovení § 239 odst. 2, na které dovolatel ostatně
výslovně odkázal.
Podle § 239 odst.
2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti
dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku,
je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Pojem „zásadního
významu po právní stránce“ podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je specifický nikoli
samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní
otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje
způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže
zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných,
obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou
rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká
takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla,
resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil
určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména
publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že
existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Jelikož podle §
242 odst. 3 o.s.ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto
ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem, může jít – při
hodnocení, zda rozhodnutí je zásadního právního významu – jen o ty otázky,
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. zpochybnil řešení,
která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
Rozhodující je
tedy v dané věci otázka důsledků, jež pro dotčené právní poměry plynou ze
zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a
kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb.
Právě zde
podmínka, aby napadený rozsudek byl rozsudkem po právní stránce zásadního
významu, splněna není, neboť odvolací soud aplikoval právní názor, jenž je v
souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz kupř. rozhodnutí ze dne
30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze
dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97,
ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo
409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20
Cdo 2044/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp.
zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo
1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, ze dne 28.2.2002, sp. zn.
2303/2000, ze dne 29.4.2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2001, a další).
Tentýž názor
vyjádřil Nejvyšší soud ostatně i v dané věci v rozsudku ze dne 29.6.2000, sp.
zn. 20 Cdo 2181/98, a nemá důvod se od něho odchýlit.
Dovolání tedy
není přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., z jehož hlediska
(coby posledního) je bylo zapotřebí prověřit.
Jelikož možnost
dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve,
Nejvyšší soud dovolání ve smyslu § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
O nákladech
dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; vzhledem k tomu, že
dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalované náhrada nákladů
právní služby podle vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), účinné
dnem 1. ledna 2001 (ustanovení § 21 vyhlášky). Náklady dovolacího řízení
spočívají v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) v
částce 1.625,- Kč představující odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření
k dovolání (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. c/, § 14 odst. 1, § 15
vyhlášky) - sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč
paušální náhrady ve smyslu ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 117/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb.
Proti tomuto
rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno
dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho
soudního výkonu.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr.
Vladimír Kurka, v.r.
předseda
senátu