29 Odo 413/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu na
povolení zápisu N. C., do nadačního
rejstříku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. F 86600/98, o dovolání navrhovatelky,
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2001, č.j. 7 Cmo
757/99-53, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.6.1999, č.j. F 86600/98/01-34,
kterým tento soud zamítl návrh na povolení zápisu N. C. (dále též jen „nadace“)
do nadačního rejstříku.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud
uzavřel, že s námitkami odvolatelky lze souhlasit potud, že výtky soudu prvního
stupně ohledně chybějící identifikace členů správní rady a revizora v upraveném
statutu a ohledně nepřípustnosti úpravy účelu dosavadní nadace při změně na
nadaci podle zákona č. 227/1997 Sb., (dále též jen „zákon“), nebyly oprávněné.
Rozčlenění statutu na část nazvanou „úvod
ke statutu“ a část nazvanou „statut nadace,“ přičemž v každé z těchto částí
jsou obsaženy některé obligatorní náležitosti upraveného statutu a každá z nich
je shodně datována a podepsána, nadační zákon nevylučuje. Podle ustanovení § 35
odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) je pak třeba právní úkon
vyjádřený slovy vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, s přihlédnutím k účelu daného právního
úkonu, není-li ovšem tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Tento předpoklad
je v projednávané věci splněn.
Výraz „Úvod ke statutu“ lze nepochybně
chápat i jako „úvodní část statutu,“ a to, že s částí označenou „Statut nadace
C.“ tvoří nedílný celek vyplývá nejen z toho, že uvedená druhá část tvoří podle
výslovného vyjádření v úvodní části její přílohu, nýbrž i z nepřerušovaného
číslování obou listin, jejich společného uvození „N. C.“ zvýrazněného vyšším a
tučnějším písmem a konečně i z pevného spojení obou listin v jeden celek.
Z obsahu uvedených listin se podává, že v
části úvodní jsou obsaženy náležitosti statutu uvedené v § 3 odst. 2 písm. b),
e) a f) ve spojení s § 4 odst. 1 zákona, tj. údaje o zřizovatelích
(zakladatelích) nadace, o členech správní rady a jejich funkcích v ní a o revizorce nadace. V druhé části jsou
obsaženy zbývající náležitosti.
Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem
soudu prvního stupně o absolutním vyloučení možnosti úpravy účelu stanoveného v
původním statutu nadace v upraveném statutu. Nelze totiž vyloučit případy, kdy
účel nadace vyjádřený v původním statutu vyhovoval předpisům platným v době
jejího vzniku, ale je nevyhovující z hlediska platného zákona. Pokud by byl
správný závěr soudu prvního stupně, byla by adaptace takových nadací na nadace
podle zákona č. 227/1997 Sb. vyloučena. Takový úmysl zákonodárce však ani z
jazykového vyjádření zákona ani ze smyslu a účelu přechodného ustanovení § 35
zákona, nevyplývá. V posuzovaném případě byla navíc úprava účelu dosavadní
nadace v upraveném statutu zčásti reakcí na změnu vlastnických poměrů
týkajících se některých nemovitostí - národních kulturních památek - k jejichž
uchování měla mimo jiné přispívat. Zčásti pak směřovala k vyloučení těch
činností, které svým charakterem byly obecně prospěšnými službami, jejichž
poskytování nadacím podle zákona nepřísluší a ke konkretizaci ustanovení
původního statutu ohledně dobročinných a jiných účelů, k nimž mohly být výnosy
majetku též využívány.
Pokud však jde o účel nadace, jak je
stanoven ve druhém a třetím článku části druhé upraveného statutu, trpí podle
odvolacího soudu jinou závažnou vadou, kterou soud prvého stupně explicitně
neuvedl.
Podle § 1 odst. 1 věty prvé zákona, jsou
nadace účelová sdružení majetku [§ 18 odst. 2 písm. b) obč. zák.], zřízená a
vzniklá podle nadačního zákona pro dosahování obecně prospěšných cílů. Z
uvedené definice nelze dovodit všechny charakteristické znaky nadace podle
platného práva. Z důvodové části k nadačnímu zákonu vyplývá, že dovodit nelze ten znak nadace, že
„majetek k dosažení obecně prospěšného cíle nevyužívá sama nadace, ale tohoto
cíle je dosahováno třetí osobou,“ neboli, že „posláním nadace jako sdruženého
majetku není přímo obecně prospěšnou činnost provozovat, ale prostřednictvím
především finanční podpory, na základě konkrétních projektů v souladu s účelem,
pro který je nadace zřízena, ji umožnit, rozvíjet a jinak napomáhat její
realizaci.“ To znamená, že „podstatou nadace je akumulace majetku a jeho
následné obecně prospěšné rozdělování určené účelem nadace, popřípadě i
stanovením okruhu možných destinatářů.“
V daném případě ve vztahu k tomuto
charakteristickému znaku nadace splňuje vlastní účel nadace, jak je vymezen v
upraveném statutu, pouze pomoc Č. p. sv. V. Ř. m. b. (f.) - OFM, případně
dalším náboženským organizacím při údržbě jejich majetku, který má kulturní
hodnotu a dále financování veřejně prospěšných humanitárních, charitativních a
zdravotních programů. Nikoli však již uchování, tj. péče, o národní kulturní
památky, které jsou ve vlastnictví samotné nadace. Pokud by v tomto směru mělo
jít o nadační činnost, musela by nadace poskytovat nadační příspěvky sama sobě,
což je v rozporu s § 2 odst. 4 zákona, podle něhož je pojmovým znakem nadačního
příspěvku, že je poskytován třetím, od nadace odlišným osobám. Z uvedeného
důvodu pokládá odvolací soud názor navrhovatelky, dovozovaný pouze z doslovného
znění zákonné definice nadace v § 1 odst. 1 zákona - že totiž tento zákon
nevylučuje, aby obecně prospěšných cílů bylo v daném případě dosahováno péčí
nadace o národní kulturní památky v jejím vlastnictví, za mylný.
Podle odvolacího soudu nelze ani pominout,
že nemovitosti ve vlastnictví nadace tvoří její nezcizitelné nadační jmění,
které musí podle § 3 odst. 5 zákona splňovat podmínku předpokladu trvalého
výnosu. Ten by měl být ve smyslu § 2 odst. 2 a § 21 odst. 1 zákona použit
především k plnění účelu nadace, to je k poskytování nadačních příspěvků a jen
v omezeném a nezbytném rozsahu k úhradě nákladů souvisejících se správou
nadace.
Z článku třetího upraveného statutu nadace
se však podává, že poskytování nadačních příspěvků (tedy vlastní účel nadace)
přichází v úvahu pouze tehdy, je-li zajištěno krytí nákladů spojených se
správou nadace. Vzhledem ke článku pátému upraveného statutu, podle kterého se
počítá s celkovými ročními náklady nadace, včetně údržby a nutných oprav
nemovitého majetku tvořícího nadační jmění, až do výše 90 % nadačního jmění
podle jeho stavu k 31.12. téhož roku, to je při ohlášené minimální výši
nadačního jmění s částkou až 4,064.400,- Kč, přičemž podle výkazu příjmů za rok
1997, předloženého navrhovatelkou činilo nájemné z nemovitostí 377.901,85 Kč,
lze jen stěží předpokládat, že by užití výnosu nadačního jmění mohlo být
použito k jinému účelu, než k úhradě nákladů na správu, to je zřejmě především
na péči o nemovitosti ve
vlastnictví nadace. Ostatně v druhém odstavci článku druhého upraveného
statutu se výslovně stanoví, že příjem
získaný z užívání nemovitostí ve vlastnictví nadace třetími osobami, slouží především
k údržbě tohoto majetku a ke krytí nutných nákladů souvisejících se správou
nadace.
Konečně nelze přehlednout ani vnitřní
rozpor upraveného statutu spočívající v tom, že péče o nemovitosti ve
vlastnictví nadace, které jsou národními kulturními památkami, je na jedné
straně pokládána za nadační činnost ve smyslu dosahování obecně prospěšného
cíle (článek druhý, upraveného statutu), na straně druhé však jako součást
správy majetku nadace, odůvodňující vysoké procento nákladů na správu (článek
pátý upraveného statutu). Přitom zákon v § 21 odst. 1 oba účely vynakládání
prostředků z majetku nadace striktně odděluje.
Má-li tedy být udržování a zvelebování
nemovitého majetku nadace nadační činností (kteroužto možnost odvolací soud a
shora uvedeno nepokládá za přípustnou), není důvodný požadavek na vysokou míru
nákladů. Není-li nadační činností, pak nejsou odůvodněny vysoké náklady na tyto
nemovitosti, neboť nelze předpokládat, že jejich běžná údržba a nutné opravy,
bez jejich zvelebování za účelem obnovení jejich kulturní hodnoty, by takové
náklady vyžadovaly.
I když zvelebováním vlastního majetku
nadace nepochybně dochází i k jeho zhodnocování, přičemž náklady na zhodnocení
jsou v § 21 odst. 2 zákona zahrnuty mezi náklady související se správou nadace,
je třeba podle odvolacího soudu pojem „zhodnocení“ vykládat nikoli pouze jako
zvýšení hodnoty majetku, nýbrž ve spojení s požadavkem předpokladu jeho
trvalého výnosu (přírůstků) upraveným v § 2 odst. 5 zákona, jako zvýšení výnosu
z něj dosahovaného.
Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací
soud k závěru, že účel nadace, jak vyplývá nejen z definice uvedené v § 1 odst.
1 zákona, ale i z kontextu s jeho dalšími ustanoveními, zejména § 2 odst. 2 a 4
a § 21 odst. 1 až 4, ve své převážné části není v souladu se smyslem a účelem
nadačního zákona. V rozporu se smyslem a účelem nadačního zákona je rovněž
stanovení nepřiměřeně vysoké částky, kterou je možno užít na náklady spojené se
správou nadace, zatímco na nadační činnost ve vlastním slova smyslu lze využít jen
zcela mizivé částky (pokud vůbec nějaké). Proto odvolací soud potvrdil usnesení
soudu prvního stupně.
Protože otázky, zda může nadace plnit obecně
prospěšný účel i tím, že z prostředků nadace zvelebuje svůj vlastní majetek,
který je nemovitými kulturními památkami, popřípadě zda za tímto účelem může na
úkor vlastní nadační činnosti vynakládat jako součást nákladů souvisejících se
správou nadace převážnou část, popřípadě i veškeré prostředky nadace
převyšující nedotknutelný základ nadačního jmění, pokládá odvolací soud za
otázky zásadního právního významu, připustil proti svému rozhodnutí dovolání.
Proti usnesení odvolacího soudu podala
navrhovatelka v otevřené lhůtě dovolání. jako důvod dovolání označila nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem
[§ 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu - dále též jen
„o.s.ř.“].
V dovolání uvedla, že vznikla registrací
Obvodním úřadem pro P. 1 dne 2.7.1992, přičemž registrující orgán shledal
obecně prospěšným účelem správu, údržbu a využívání nemovitého majetku Ř. m.
b.-f., popřípadě dalšího majetku svěřeného nadaci dalšími řády, kongregacemi
nebo jinými právnickými osobami. V roce 1995 daroval Ř. m. b.-f. nemovitý
majetek přímo nadaci. Součástí tohoto majetku jsou i kulturní památky.
Zákon č. 227/1995 Sb., definuje nadace
jako účelová sdružení majetku vzniklá k dosahování obecně prospěšných účelů,
kterým je i ochrana kulturních památek.
Upravený statut deklaruje jako účel nadace
uchování národních kulturních památek, které jsou ve vlastnictví nadace, pomoc
Č. p. sv. V. Ř. m. b.-f., popřípadě dalším náboženským organizacím při údržbě
jejich majetku, který má kulturní hodnotu. Tímto vymezením navrhovatelka
splňuje požadavek obecně prospěšného účelu, jak je zákonem definován.
Spor vzniká o to, zda může být účel nadace
naplněn péčí o vlastní majetek. Dovolatelka soudí, že při posuzování této
otázky je třeba vycházet z toho, o jaký majetek se jedná. Účelem nadace nemůže
být péče o jakýkoli majetek, ale pouze
o takový majetek, kterému zákon poskytuje zvláštní ochranu. Takovým
majetkem kulturní památky nepochybně jsou, když je jejich režim „podřízen
zákonu č..... o státní památkové péči.“ Tento zákon deklaruje zájem společnosti
na ochraně kulturních památek i tím, že stanoví pod sankcí povinnosti vlastníků
kulturních památek.
Po nabytí účinnosti zákona č. 227/1997 Sb.
nadace rozhodla o své další existenci ve formě nadace a kulturní památky ve
svém vlastnictví vložila do nadačního jmění s cílem jejich dlouhodobé ochrany,
jejíž zajištění spatřuje v požadavku trvalosti nadace. Odvolací soud se však
otázkou trvalosti existence nadace vůbec nezabýval.
Pokud jde o stanovená pravidla pro omezení
nákladů nadace, stanovila je ve vztahu k povinnosti stanovené zákonem o státní
památkové péči, zajistit péči o kulturní památky, které jsou v jejím
vlastnictví. Stanovení vyššího procenta volila s tím, že konkrétní výše nákladů
na správu nadace bude každoročně konkretizována ve výroční zprávě.
Navrhovatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že takto vysoké procento
nákladů popírá účel nadace, neboť při této výši budou užity na nadační činnost,
kterou je dle názoru soudu jen poskytování příspěvků, minimální prostředky. Do
nákladů na správu nadace je nutné započítávat i prostředky, poskytnuté orgány
památkové péče jako účelově vázané prostředky na obnovu a údržbu kulturních
památek, a prostředky dalších osob, které jsou nadaci poskytnuty se stejným
účelovým určením. Tyto prostředky zvyšují procento nákladů na správu nadace.
Navrhovatelka rovněž uvádí, že na
poskytování nadačních příspěvků lze použít dalších prostředků nadace, zejména
nadačních darů. Dovolatelka tvrdí, že nepatří do pravomoci soudu posuzovat, jak vysoké nadační přípěvky má
nadace poskytovat. Domnívá se, že při svém rozhodování měl soud brát v úvahu i
důsledek svého zamítavého rozhodnutí, které může mít negativní důsledek pro
další existenci kulturních památek v majetku nadace. Po likvidaci nadace by
mohl být majetek převeden na … město P., u kterého lze těžko předpokládat zájem
o kulturní památky mimo město a v
technickém stavu vyžadujícím náklady, nebo na stát, který bude zatížen
povinností péče o tyto památky a je otázkou, zda tuto péči zajistí lépe, než současný
vlastník.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud
usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §
239 odst. 1 o.s.ř.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou,
zda lze zřídit nadaci za účelem péče
o vlastní majetek, který tvoří nadační jmění. Odvolací soud za situace,
kdy zákon na tuto otázku nedává přímou odpověď, tj. kdy nejde vycházet pouze z
gramatického výkladu zákona, použil výkladu historického, když vycházel z
důvodové zprávy k zákonu č.
227/1997 Sb. a výkladu teleologického, když vycházel z účelu zákona.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem
odvolacího soudu, že jestliže důvodová zpráva k zákonu uvádí, že „majetek k
dosažení obecně prospěšného cíle nevyužívá sama nadace, ale tohoto cíle je
dosahováno třetí osobou,“ a dále že „posláním nadace jako sdruženého majetku
není přímo obecně prospěšnou činnost provozovat, ale prostřednictvím především
finanční podpory, na základě konkrétních projektů v souladu s účelem, pro který
je nadace zřízena, ji umožnit, rozvíjet a jinak napomáhat její realizaci“ a
rovněž, že „podstatou nadace je akumulace majetku a jeho následné obecně
prospěšné rozdělování určené účelem nadace, popřípadě i stanovením okruhu
možných destinatářů,“ lze z těchto vyjádření historickým výkladem dovodit, že
účelem nadace obecně nemůže být správa vlastního majetku. Jinak řečeno nadaci
nelze zřídit za tím účelem, aby shromažďovala majetek za účelem správy majetku
vlastního. Tomuto závěru ostatně odpovídá i ustanovení § 4 odst. 1 zákona,
které upravuje základní obsah statutu nadace a které stanoví ohledně nadační
činnosti, že statut nadace upravuje podmínky pro poskytování nadačních
příspěvků, popřípadě okruh osob, kterým je lze poskytovat a způsob, jakým se
poskytují. Toto ustanovení tedy vychází z toho, že nadační činnost spočívá v poskytování příspěvků
destinatářům, jak se uvádí v důvodové zprávě k zákonu.
Stejný závěr lze podle názoru dovolacího
soudu dovodit i teleologickým výkladem, neboť je-li účelem nadace dosahování
obecně prospěšných cílů a
shromažďování majetku zákonem dovoleným způsobem za tímto účelem, což lze
dovodit z kontextu jednotlivých ustanovení zákona i důvodové zprávy, je v
rozporu s takovým účelem vynakládat shromážděný majetek výlučně anebo převážně
na správu vlastního majetku.
Dovolatelka proti tomuto závěru namítá, že
v jejím případě jde o zvláštní případ, vymykající se obecným závěrům odvolacího
soudu. Specifikum svého případu spatřuje v tom, že její nadační majetek tvoří
také (ale nejen) věci, které mají charakter kulturních památek. Podle jejího
názoru nemůže účelem nadace péče o jakýkoli majetek, ale pouze o takový
majetek, kterému zákon poskytuje zvláštní ochranu. Takovým majetkem kulturní
památky nepochybně jsou, když je jejich režim podřízen zákonu č. 20/1987 Sb. o
státní památkové péči. Tento zákon deklaruje zájem společnosti na ochraně
kulturních památek i tím, že stanoví pod sankcí povinnosti vlastníků kulturních
památek.
Dovolací soud uzavřel, že závěry
dovolatelky nejsou správné. Je sice pravdou,
že obecně může být obecně prospěšným cílem nadace péče o kulturní
památky, z toho však nelze dovozovat, že takovým cílem může být péče o památky
ve vlastnictví nadace, resp. v jejím nadačním jmění. Takový závěr je především
v rozporu se samotným charakterem a účelem nadačního jmění.
Nadační jmění má podle ustanovení § 2
odst. 2 sloužit k dosahování účelu,
pro který byla nadace zřízena. Má tedy být prostředkem k dosažení cílů
nadace, nikoli cílem její činnosti. Podle ustanovení § 3 odst. 5 musí být
nadační jmění tvořeno hodnotami, které splňují předpoklad trvalého výnosu.
Pokud by bylo samo nadační jmění (respektive věci, či jiné majetkové hodnoty,
které je tvoří) předmětem péče nadace, na nějž by nadace výnosy nadačního jmění
vynakládala, lze ztěží hovořit o tom, že nadační jmění splňuje předpoklad
trvalého výnosu. Účelem nadace by pak vlastně byla správa nadace, když podle
ustanovení § 21 odst. 1 zákona může být majetek nadace použit pouze na nadační
příspěvky a k úhradě nákladů souvisejících se správou nadace a nadace by
vlastně pouze shromažďovala prostředky na svoji správu a samozřejmě je též na
tuto správu vynakládala. Na tomto závěru nic nemění to, že v projednávané věci
může nadace vykonávat i skutečnou nadační činnost, když ji může vykonávat pouze
v omezeném rozsahu a výkonem této činnosti navrhovatelka oprávněnost své
existence neobhajuje.
Pokud jde o tvrzení dovolatelky, že
zvláštnosti jejího účelu lze obhájit tím,
že spravuje majetek jemuž zákon poskytuje zvláštní ochranu a zároveň
deklaruje zájem společnosti na jeho ochraně tím, že stanoví pod sankcí
povinnosti jeho vlastníků, ani tento argument nepovažuje dovolací soud za
oprávněný. V českém právním řádu existuje celá řada případů, kdy zákon
poskytuje určitému majetku zvláštní ochranu a stanoví zvláštní povinnosti jeho vlastníků. Takovým
majetkem je např. majetek investiční společnosti podle zákona č. 248/1992 Sb. a
je jím ostatně i sám majetek nadací, chráněný zákonem č. 227/1997 Sb.
Pro úplnost je třeba uvést, že postup, při
kterém nadace využívá prostředky nadace pouze, či převážně, ke správě vlastního
majetku, ji zvýhodňuje proti ostatním subjektům pečujícím o vlastní majetek.
Statut nadace ji totiž zaručuje, že její příjmy plynoucí z pronájmu
nemovitostí, které jsou součástí nadačního jmění, jakož i určené další příjmy
plynoucí z nadačního jmění, nepodléhají dani z příjmů [viz § 19 odst. 1 písm.
r) zákona č. 586/1992 Sb.]. Lze tedy říci, že výklad účelu nadace, který
předestírá dovolatelka, směřuje k obcházení zákona č. 586/1992 Sb.
Protože právní posouzení věci co do řešení
otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, je správné, Nejvyšší soud, aniž
ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovolání podle
§ 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl. Přitom se již nezabýval druhou z otázek, ohledně
které odvolací soud připustil dovolání, protože dovolatelka v dovolání
nenapadala závěry odvolacího soudu o tom, že nelze vynakládat 90 % výnosů
nadačního jmění na správu nadace, ale dovozovala, že za stavu, kdy správa
nadace a plnění jejího cíle splývají v jedno, je takové nakládání s majetkem
nadace oprávněné.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. listopadu 2002
JUDr.
Ivana Štenglová, v.r .
předsedkyně senátu