3 Tz 44/2001
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Fastnera a soudců Mgr. Josefa Hendrycha a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. J., proti rozsudku bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 4. 1954, sp. zn. To 69/54, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně pod sp. zn. T 14/54,
a podle § 268
odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1, 3 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Rozsudkem bývalého
Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954 sp. zn. To 69/54 a v
řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v
ustanoveních § 25 odst. 2, § 197 písm. b), § 194, § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950
Sb., v tehdy platném znění, a to i z důvodu uvedeného v § 1 odst. 1 zák. č.
119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Tento rozsudek i
jemu předcházející rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5.
3. 1954 sp. zn. T 14/54 se zrušují. Zrušují se též další rozhodnutí na zrušené
rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Státnímu zástupci
Městského státního zastupitelství v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého
Nižšího vojenského soudu v Brně (dále jen "nižšího vojenského soudu") ze dne 5.
3. 1954, sp. zn. T 124/54, byl obviněný M. J. uznán vinným trestným činem
vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona
č. 86/1950 Sb. (dále jen "tr. zák. 1950"), neboť "dne 20. 12. 1953 u svého
útvaru v R. odmítl vykonat vojenskou přísahu s odůvodněním, že mu v tom brání
jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův".
Při takto
formulovaném výroku o vině uložil nižší vojenský soud obviněnému M. J. jednak
podle § 270 odst. 1 tr. zák. 1950 trest odnětí svobody v trvání tří let (jako
trest hlavní - § 18 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950) a jednak podle § 43 tr. zák
1950 na dobu pěti let trest ztráty čestných práv občanských (jako trest vedlejší
- § 18 odst. 2 písm. b) tr. zák 1950). Obviněný byl zavázán též k náhradě
nákladů trestního řízení zálohovaných státem.
Odvolání
obviněného M. J. proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozsudkem
bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně (dále jen "vyššího vojenského
soudu") ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To 69/54, zamítnuto. Také odvolací soud
rozhodl o povinnosti obviněného nahradit náklady trestního řízení.
Proti tomuto
rozsudku vyššího vojenského soudu podal ministr spravedlnosti České republiky
(dále jen "ministr") dne 15. 2. 2001 ve prospěch obviněného M. J. u Nejvyššího
soudu České republiky stížnost pro porušení zákona.
Ministr poukázal
na skutečnost, že z rozsudků vojenských soudů obou stupňů je zřejmé, že
přihlížely k tomu, že za týž trestný čin, tj. trestný čin vyhýbání se služební
povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, byl obviněný M. J.
odsouzen pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne
27. 8. 1952, sp. zn. Vt 20/52, k osmnáctiměsíčnímu nepodmíněnému trestu odnětí
svobody, a to na základě zjištění, že "dne 14. 4. 1952 nastoupil vojenskou
základní službu, ale ihned ji odmítl vykonávat a obléci si vojenský
stejnokroj". Z cit. rozsudků vojenských soudů je patrno, že obviněný M. J. se v
obou těchto trestních věcech hájil stejně, tj. že vzhledem ke svému náboženskému
přesvědčení byl rozhodnut vojenskou službu od počátku i v budoucnu nevykonávat.
Na tomto rozhodnutí setrval přes tresty, které mu hrozily a jimž se také
podrobil. Za této situace nelze jeho odmítnutí výkonu vojenské služby po
návratu z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem nižšího
vojenského soudu ze dne 27. 8. 1952 považovat za nový trestný čin. Obviněný M.
J. totiž svým jednáním ze dne 20. 12. 1953 pouze setrval na své již dříve
provedené vůli, vojenskou službu za žádnou cenu nevykonávat. Na jeho další
odsouzení pro týž skutek je tudíž třeba pohlížet jako na porušení zásady "ne
bis in idem", která byla zakotvena i v trestním zákoně z r. 1950, jak je patrno
z ustanovení § 6 písm. f) tohoto zákona.Uvedené pochybení nebylo napraveno ani
v rehabilitačním řízení, které v této trestní věci obviněného M. J. bylo
provedeno u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 4 Rtr 2/91.
V petitu
ministrovy stížnosti pro porušení zákona bylo navrženo, aby Nejvyšší soud podle
§ 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem vyššího vojenského soudu
byl v neprospěch obviněného M. J. porušen zákon v ustanovení § 281, § 283, § 6
písm. f) tr. řádu č. 87/1950 Sb., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení
§ 2 odst. 7 tohoto trestního řádu ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b)
tr. zák. 1950. Dále ministr navrhl, aby Nejvyšší soud po tomto vyslovení
porušení zákona napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející
rozsudek soudu prvního stupně podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a dále
postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se v
první řadě zabýval otázkou, zda projednání této věci je v pravomoci
(jurisdikci) soudů České republiky, resp. Nejvyššího soudu České republiky,
když ministrův mimořádný opravný prostředek směřuje do rozhodnutí soudu, jenž
má sídlo na území dnešní Slovenské republiky. V souladu s ustálenou judikaturou
nejvyšších soudů jak České republiky, tak i Slovenské republiky, se přiklonil k
názoru, že pravomoc soudů obou republik není v těchto případech odvislá od
sídla soudu, který rozhodoval v řádném opravném řízení (tímto soudem mohl být
před rozdělením federace soud druhého stupně mající sídlo na území jiné
republiky, než soud prvního stupně, např. i z důvodu delegace věci podle § 25
tr. ř.), nýbrž zásadně od sídla soudu, který ve věci rozhodoval jako soud
prvního stupně. Podle sídla tohoto soudu se podle § 18 odst. 1 tr. ř. určuje
místní příslušnost a u tohoto soudu je také trestní věc vedena. Protože tedy v
posuzovaném případě byl soudem prvního stupně soud mající sídlo na území České
republiky, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu ve věci dána pravomoc soudů
České republiky, a to bez ohledu na to, že odvolací řízení v ní konal soud
mající sídlo na území dnešní Slovenské republiky.
Nejvyšší soud
proto podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného
rozsudku odvolacího soudu, jakož i řízení, jež mu předcházelo. Z dále uvedených
důvodů dospěl k závěru, že zákon byl porušen, i když zčásti v jiném, než v
ministrově mimořádném opravném prostředku vytýkaném, směru.
Vyšší vojenský
soud rozhodoval v posuzované trestní věci v r. 1954, tedy v době účinnosti
trestního řádu č. 87/1950 Sb. (dále jen "tr. ř. 1950"). Podle jeho ustanovení §
25 odst. 2 rozhodoval soud rozsudkem jen v případech, kde to zákon výslovně
stanovil, jinak rozhodoval usnesením. V tzv. odvolacím líčení (nyní odvolacím
řízení) rozhodoval odvolací soud rozsudkem jen v případech uvedených v § 197 písm.
c), tj. když rozhodoval sám ve věci (v jejím meritu). Pokud však podle § 197
písm. b) podané odvolání jako nedůvodné zamítl, rozhodoval usnesením. Z
uvedeného je zřejmé, že vyšší vojenský soud, jenž v posuzované věci odvolání
obviněného M. J. proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné napadeným
rozsudkem zamítl, rozhodl tak nesprávnou formou rozhodnutí, když takto mohl
rozhodnout pouze usnesením.
Napadený rozsudek
vyššího vojenského soudu neobsahuje žádné procesní ustanovení, podle kterého tento
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a jemu předcházející řízení
přezkoumal, a podle kterého o podaném odvolání rozhodl. Patrně proto je v
ministrově mimořádném opravném prostředku mylně navrhováno, aby Nejvyšší soud
vyslovil porušení zákona v ustanovení § 281, § 283 a § 6 písm. f) tr. ř. 1950,
která se však netýkají trestního řádu č. 87 z roku 1950, nýbrž až později
přijatého trestního řádu č. 64 z r. 1956 (podle kterého soud rozhodující v r.
1954 pochopitelně konat řízení a rozhodovat nemohl).
Pokud jde o
vlastní posuzovaný skutek - trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §
270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, z napadeného rozsudku odvolacího soudu je
zřejmé, že obv. M. J. se mj. hájil tím, že je ochoten vykonávat vojenskou
službu, pokud by pracoval v uhelných dolech. S touto jeho obhajobou se odvolací
soud nevypořádal, když nezkoumal, zda v té době existovala alternativa vůči
výkonu vojenské služby se zbraní - která nemusela mít nutně podobu upravenou
zákonem (srov. např. pozdější Sdělení Ministerstva národní obrany a
Ministerstva průmyslu o úpravě povolání horníků uhelných dolů k výkonu
základní, resp. náhradní, vojenské služby z r. 1958). Pokud tedy tato okolnost
nevyplývala z obecně závazného právního předpisu, měla být předmětem dokazování
a v napadeném rozsudku mělo být v reakci na obhajobu obviněného vyloženo, zda a
proč přichází či nepřichází v úvahu.
Jak je patrno z
rozsudků vojenských soudů obou stupňů, obviněný se hájil tím, že vzhledem ke
svému náboženskému přesvědčení nemůže vykonávat vojenskou službu, a to i
pokud by následkem tohoto jeho postoje mělo být jeho opětovné odsouzení k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Odvolací soud a před ním i soud prvního
stupně se však ani s touto jeho obhajobou náležitě nevypořádaly. Nejvyššímu
soudu je z jeho judikatorní činnosti známo, že v jiných trestních věcech
projednávaných v té době u vojenských soudů pro uvedený trestný čin byly
opatřovány lékařské posudky, z nichž bylo zjistitelné, že mimořádně silné náboženské
přesvědčení může mít zásadní vliv na rozpoznávací a určovací složku jednání
osoby obviněné z tohoto vojenského deliktu. V takových případech pak přicházelo
v úvahu zproštění obviněného obžaloby pro trestní neodpovědnost za tento delikt
(§ 162 písm. e) tr. ř. 1950, § 11 tr. zák. 1950), či alespoň přiznání
polehčující okolnosti stavu blížícího se nepříčetnosti (tak judikoval např.
Nižší vojenský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 1951,
sp. zn. Vt 99/1951, ve věci obviněného K. W.).
Jak je však z rozsudků
obou vojenských soudů v posuzované věci patrno, ani v odvolacím řízení, ani v
řízení před soudem prvního stupně nebyl tento důležitý důkaz týkající se
trestní odpovědnosti obviněného M. J. za předmětný vojenský delikt opatřen a
proveden.
Vyšší vojenský
soud tudíž v odvolacím řízení nedostál své přezkumné povinnosti uložené mu v
ustanovení § 194 tr. ř. 1950, podle kterého měl přezkoumat správnost všech
výroků rozsudku soudu prvního stupně a pečovat též o odstranění vad řízení,
které mohly způsobit jejich nesprávnost. Vyšší vojenský soud tedy napadeným
rozsudkem odvolání obviněného M. J. proti rozsudku soudu prvního stupně jako
nedůvodné zamítl, aniž byly pro tento postup splněny podmínky obsažené v
ustanovení § 197 písm. b) tr. ř. 18950. Navíc, jak již bylo vzpomenuto, rozhodl
o podaném odvolání nesprávnou formou rozhodnutí.
Z dosud uvedeného
rovněž vyplývá, že v tomto odvolacím řízení i v řízení před soudem prvního
stupně nebylo provedeno dostatečné dokazování, a to jak ve směru k osobě
obviněného M. J., tak i k okolnostem stíhaného činu, takže postupem soudů obou
stupňů došlo též k porušení ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř. 1950 ("o úkolech
prokurátora a soudu").
Jak je patrno ze
spíše politických než právních formulací použitých zejména v rozsudku odvolacího
soudu, i z tvrdosti uloženého trestu odnětí svobody, k tomuto porušení zákona v
neprospěch obviněného M. J., vysloveném Nejvyšším soudem podle § 268 odst. 2
tr. ř. ve výše uvedeném rozsahu, došlo také z důvodů předpokládaných v
ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (ve znění
pozdějších předpisů).
Dlužno poznamenat,
že k adekvátní nápravě tohoto porušení zákona nedošlo ani v ministrem zmíněné
věci vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 4 Rtr 2/91,
ani v na ni navazující věci vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. 4 Rtv 17/93,
v nichž bylo počátkem 90. let o tomto skutku konáno řízení podle třetího a
čtvrtého oddílu cit. rehabilitačního zákona.
Nejvyšší soud
proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. stížností pro porušení zákona napadený
rozsudek vyššího vojenského soudu (odvolacího soudu) i jemu předcházející
rozsudek nižšího vojenského soudu (soudu prvního stupně) zrušil. Současně
zrušil všechna další rozhodnutí na tyto zrušené rozsudky obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pokud jde o další
postup Nejvyššího soudu, rozhodnutí ve věci samé (meritorní rozhodnutí) podle
návěty ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. přichází v úvahu jen "na podkladě
skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn". Takový závěr
však, jak již bylo vyloženo, o napadeném rozsudku vyššího vojenského soudu
učinit nelze.
Byl proto možný
jen kasační postup Nejvyššího soudu podle § 270 tr. ř. Protože skutkové
zjištění o této věci trpí základními nedostatky a je reálné, že po jejím
došetření nebudou splněny zákonné podmínky pro její přechod do stadia řízení
před soudem, přikázal ji Nejvyšší soud k novému projednání a rozhodnutí až do
stadia přípravného řízení. I když Vojenský útvar v R., kde se skutek udál, měl
podle zjištění Nejvyššího soudu sídlo v obvodu Ostravy, přikázal Nejvyšší soud
podle 1. a 3. odstavce posledně cit. zákonného ustanovení z důvodů vhodnosti
věc státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně, neboť v tomto
obvodu měl sídlo jak soud prvního stupně, jenž byl původně k projednání této
věci místně příslušný, tak i soud, jenž v ní konal zmíněná řízení podle zákona
o soudní rehabilitaci.
Poučení: Proti
tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 21.
března 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Fastner