3 Tz 44/2001

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Fastnera a soudců Mgr. Josefa Hendrycha a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. J., proti rozsudku bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 4. 1954, sp. zn. To 69/54, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně pod sp. zn. T 14/54,

a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1, 3 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954 sp. zn. To 69/54 a v řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 25 odst. 2, § 197 písm. b), § 194, § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., v tehdy platném znění, a to i z důvodu uvedeného v § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Tento rozsudek i jemu předcházející rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954 sp. zn. T 14/54 se zrušují. Zrušují se též další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně (dále jen "nižšího vojenského soudu") ze dne 5. 3. 1954, sp. zn. T 124/54, byl obviněný M. J. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen "tr. zák. 1950"), neboť "dne 20. 12. 1953 u svého útvaru v R. odmítl vykonat vojenskou přísahu s odůvodněním, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův".

Při takto formulovaném výroku o vině uložil nižší vojenský soud obviněnému M. J. jednak podle § 270 odst. 1 tr. zák. 1950 trest odnětí svobody v trvání tří let (jako trest hlavní - § 18 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950) a jednak podle § 43 tr. zák 1950 na dobu pěti let trest ztráty čestných práv občanských (jako trest vedlejší - § 18 odst. 2 písm. b) tr. zák 1950). Obviněný byl zavázán též k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem.

Odvolání obviněného M. J. proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně (dále jen "vyššího vojenského soudu") ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To 69/54, zamítnuto. Také odvolací soud rozhodl o povinnosti obviněného nahradit náklady trestního řízení.

Proti tomuto rozsudku vyššího vojenského soudu podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen "ministr") dne 15. 2. 2001 ve prospěch obviněného M. J. u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona.

Ministr poukázal na skutečnost, že z rozsudků vojenských soudů obou stupňů je zřejmé, že přihlížely k tomu, že za týž trestný čin, tj. trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, byl obviněný M. J. odsouzen pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 20/52, k osmnáctiměsíčnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a to na základě zjištění, že "dne 14. 4. 1952 nastoupil vojenskou základní službu, ale ihned ji odmítl vykonávat a obléci si vojenský stejnokroj". Z cit. rozsudků vojenských soudů je patrno, že obviněný M. J. se v obou těchto trestních věcech hájil stejně, tj. že vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení byl rozhodnut vojenskou službu od počátku i v budoucnu nevykonávat. Na tomto rozhodnutí setrval přes tresty, které mu hrozily a jimž se také podrobil. Za této situace nelze jeho odmítnutí výkonu vojenské služby po návratu z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem nižšího vojenského soudu ze dne 27. 8. 1952 považovat za nový trestný čin. Obviněný M. J. totiž svým jednáním ze dne 20. 12. 1953 pouze setrval na své již dříve provedené vůli, vojenskou službu za žádnou cenu nevykonávat. Na jeho další odsouzení pro týž skutek je tudíž třeba pohlížet jako na porušení zásady "ne bis in idem", která byla zakotvena i v trestním zákoně z r. 1950, jak je patrno z ustanovení § 6 písm. f) tohoto zákona.Uvedené pochybení nebylo napraveno ani v rehabilitačním řízení, které v této trestní věci obviněného M. J. bylo provedeno u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 4 Rtr 2/91.

V petitu ministrovy stížnosti pro porušení zákona bylo navrženo, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem vyššího vojenského soudu byl v neprospěch obviněného M. J. porušen zákon v ustanovení § 281, § 283, § 6 písm. f) tr. řádu č. 87/1950 Sb., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 7 tohoto trestního řádu ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950. Dále ministr navrhl, aby Nejvyšší soud po tomto vyslovení porušení zákona napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud se v první řadě zabýval otázkou, zda projednání této věci je v pravomoci (jurisdikci) soudů České republiky, resp. Nejvyššího soudu České republiky, když ministrův mimořádný opravný prostředek směřuje do rozhodnutí soudu, jenž má sídlo na území dnešní Slovenské republiky. V souladu s ustálenou judikaturou nejvyšších soudů jak České republiky, tak i Slovenské republiky, se přiklonil k názoru, že pravomoc soudů obou republik není v těchto případech odvislá od sídla soudu, který rozhodoval v řádném opravném řízení (tímto soudem mohl být před rozdělením federace soud druhého stupně mající sídlo na území jiné republiky, než soud prvního stupně, např. i z důvodu delegace věci podle § 25 tr. ř.), nýbrž zásadně od sídla soudu, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Podle sídla tohoto soudu se podle § 18 odst. 1 tr. ř. určuje místní příslušnost a u tohoto soudu je také trestní věc vedena. Protože tedy v posuzovaném případě byl soudem prvního stupně soud mající sídlo na území České republiky, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu ve věci dána pravomoc soudů České republiky, a to bez ohledu na to, že odvolací řízení v ní konal soud mající sídlo na území dnešní Slovenské republiky.

Nejvyšší soud proto podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i řízení, jež mu předcházelo. Z dále uvedených důvodů dospěl k závěru, že zákon byl porušen, i když zčásti v jiném, než v ministrově mimořádném opravném prostředku vytýkaném, směru.

Vyšší vojenský soud rozhodoval v posuzované trestní věci v r. 1954, tedy v době účinnosti trestního řádu č. 87/1950 Sb. (dále jen "tr. ř. 1950"). Podle jeho ustanovení § 25 odst. 2 rozhodoval soud rozsudkem jen v případech, kde to zákon výslovně stanovil, jinak rozhodoval usnesením. V tzv. odvolacím líčení (nyní odvolacím řízení) rozhodoval odvolací soud rozsudkem jen v případech uvedených v § 197 písm. c), tj. když rozhodoval sám ve věci (v jejím meritu). Pokud však podle § 197 písm. b) podané odvolání jako nedůvodné zamítl, rozhodoval usnesením. Z uvedeného je zřejmé, že vyšší vojenský soud, jenž v posuzované věci odvolání obviněného M. J. proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné napadeným rozsudkem zamítl, rozhodl tak nesprávnou formou rozhodnutí, když takto mohl rozhodnout pouze usnesením.

Napadený rozsudek vyššího vojenského soudu neobsahuje žádné procesní ustanovení, podle kterého tento odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a jemu předcházející řízení přezkoumal, a podle kterého o podaném odvolání rozhodl. Patrně proto je v ministrově mimořádném opravném prostředku mylně navrhováno, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v ustanovení § 281, § 283 a § 6 písm. f) tr. ř. 1950, která se však netýkají trestního řádu č. 87 z roku 1950, nýbrž až později přijatého trestního řádu č. 64 z r. 1956 (podle kterého soud rozhodující v r. 1954 pochopitelně konat řízení a rozhodovat nemohl).

Pokud jde o vlastní posuzovaný skutek - trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, z napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že obv. M. J. se mj. hájil tím, že je ochoten vykonávat vojenskou službu, pokud by pracoval v uhelných dolech. S touto jeho obhajobou se odvolací soud nevypořádal, když nezkoumal, zda v té době existovala alternativa vůči výkonu vojenské služby se zbraní - která nemusela mít nutně podobu upravenou zákonem (srov. např. pozdější Sdělení Ministerstva národní obrany a Ministerstva průmyslu o úpravě povolání horníků uhelných dolů k výkonu základní, resp. náhradní, vojenské služby z r. 1958). Pokud tedy tato okolnost nevyplývala z obecně závazného právního předpisu, měla být předmětem dokazování a v napadeném rozsudku mělo být v reakci na obhajobu obviněného vyloženo, zda a proč přichází či nepřichází v úvahu.

Jak je patrno z rozsudků vojenských soudů obou stupňů, obviněný se hájil tím, že vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení nemůže vykonávat vojenskou službu, a to i pokud by následkem tohoto jeho postoje mělo být jeho opětovné odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Odvolací soud a před ním i soud prvního stupně se však ani s touto jeho obhajobou náležitě nevypořádaly. Nejvyššímu soudu je z jeho judikatorní činnosti známo, že v jiných trestních věcech projednávaných v té době u vojenských soudů pro uvedený trestný čin byly opatřovány lékařské posudky, z nichž bylo zjistitelné, že mimořádně silné náboženské přesvědčení může mít zásadní vliv na rozpoznávací a určovací složku jednání osoby obviněné z tohoto vojenského deliktu. V takových případech pak přicházelo v úvahu zproštění obviněného obžaloby pro trestní neodpovědnost za tento delikt (§ 162 písm. e) tr. ř. 1950, § 11 tr. zák. 1950), či alespoň přiznání polehčující okolnosti stavu blížícího se nepříčetnosti (tak judikoval např. Nižší vojenský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 1951, sp. zn. Vt 99/1951, ve věci obviněného K. W.).

Jak je však z rozsudků obou vojenských soudů v posuzované věci patrno, ani v odvolacím řízení, ani v řízení před soudem prvního stupně nebyl tento důležitý důkaz týkající se trestní odpovědnosti obviněného M. J. za předmětný vojenský delikt opatřen a proveden.

Vyšší vojenský soud tudíž v odvolacím řízení nedostál své přezkumné povinnosti uložené mu v ustanovení § 194 tr. ř. 1950, podle kterého měl přezkoumat správnost všech výroků rozsudku soudu prvního stupně a pečovat též o odstranění vad řízení, které mohly způsobit jejich nesprávnost. Vyšší vojenský soud tedy napadeným rozsudkem odvolání obviněného M. J. proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl, aniž byly pro tento postup splněny podmínky obsažené v ustanovení § 197 písm. b) tr. ř. 18950. Navíc, jak již bylo vzpomenuto, rozhodl o podaném odvolání nesprávnou formou rozhodnutí.

Z dosud uvedeného rovněž vyplývá, že v tomto odvolacím řízení i v řízení před soudem prvního stupně nebylo provedeno dostatečné dokazování, a to jak ve směru k osobě obviněného M. J., tak i k okolnostem stíhaného činu, takže postupem soudů obou stupňů došlo též k porušení ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř. 1950 ("o úkolech prokurátora a soudu").

Jak je patrno ze spíše politických než právních formulací použitých zejména v rozsudku odvolacího soudu, i z tvrdosti uloženého trestu odnětí svobody, k tomuto porušení zákona v neprospěch obviněného M. J., vysloveném Nejvyšším soudem podle § 268 odst. 2 tr. ř. ve výše uvedeném rozsahu, došlo také z důvodů předpokládaných v ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (ve znění pozdějších předpisů).

Dlužno poznamenat, že k adekvátní nápravě tohoto porušení zákona nedošlo ani v ministrem zmíněné věci vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 4 Rtr 2/91, ani v na ni navazující věci vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. 4 Rtv 17/93, v nichž bylo počátkem 90. let o tomto skutku konáno řízení podle třetího a čtvrtého oddílu cit. rehabilitačního zákona.

Nejvyšší soud proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. stížností pro porušení zákona napadený rozsudek vyššího vojenského soudu (odvolacího soudu) i jemu předcházející rozsudek nižšího vojenského soudu (soudu prvního stupně) zrušil. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na tyto zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Pokud jde o další postup Nejvyššího soudu, rozhodnutí ve věci samé (meritorní rozhodnutí) podle návěty ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. přichází v úvahu jen "na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn". Takový závěr však, jak již bylo vyloženo, o napadeném rozsudku vyššího vojenského soudu učinit nelze.

Byl proto možný jen kasační postup Nejvyššího soudu podle § 270 tr. ř. Protože skutkové zjištění o této věci trpí základními nedostatky a je reálné, že po jejím došetření nebudou splněny zákonné podmínky pro její přechod do stadia řízení před soudem, přikázal ji Nejvyšší soud k novému projednání a rozhodnutí až do stadia přípravného řízení. I když Vojenský útvar v R., kde se skutek udál, měl podle zjištění Nejvyššího soudu sídlo v obvodu Ostravy, přikázal Nejvyšší soud podle 1. a 3. odstavce posledně cit. zákonného ustanovení z důvodů vhodnosti věc státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně, neboť v tomto obvodu měl sídlo jak soud prvního stupně, jenž byl původně k projednání této věci místně příslušný, tak i soud, jenž v ní konal zmíněná řízení podle zákona o soudní rehabilitaci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 21. března 2001

Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Fastner