Zpracováno s využitím právní databáze LEGSYS
(publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí, roč.
1971, č. 8, str. 406)
47
Rozhodnutí
ze dne 8. března 1971
sp. zn. 3 To 6/71
Náklady na
bohoslužebné zařízení církevních budov hradí podle § 8 zák. č. 218/1949 Sb.,
popřípadě podle § 22 nař. č. 219/1949 Sb. stát. Těmito náklady je třeba rozumět
nejen náklady na opatření takového zařízení, ale i náklady spojené
s udržováním a opravou. Jde tedy o církevní majetek dotovaný ze
státních prostředků a náleží mu podle § 139 tr. zák. stejná ochrana jako
majetku v socialistickém vlastnictví.
Krajský
soud vychází z ustanovení zák. č. 218/1949 Sb., případně z nařízení
č. 219/1949 Sb., které vykládá tak, že stát neposkytuje dotaci veškerému církevnímu
majetku, nýbrž jenom jeho určité části. V přípravném řízení pak nebylo
objasněno, zda odcizené věci patří do této části církevního majetku
a z toho důvodu zůstalo dokazování podle názoru krajského soudu
neúplným.
S
tímto stanoviskem krajského soudu však nelze souhlasit.
Podle
§ 8 zák. č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví
a náboženských společností státem hradí stát církvím podle jejich
schváleného rozpočtu řádné věcné náklady, spojené s výkonem bohoslužeb
a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou. Na
mimořádné věcné náklady poskytne stát v odůvodněných případech zvláštní
pomoc.
Pokud
jde o církev římskokatolickou, z jejíhož majetku byly v tomto
případě věci odcizeny, má obdobné ustanovení § 22 nařízení č. 219/1949 Sb.
o hospodářském zabezpečení církve římskokatolické státem, podle něhož
hradí stát církvi věcné náklady a náklady na obstarávání prací osobami,
které nejsou duchovními. Na mimořádné věcné náklady poskytne stát
v odůvodněných případech zvláštní pomoc. Pojem věcných nákladů upravuje §
23 tohoto nařízení tak, že jsou to náklady bohoslužebné a náklady správní,
přičemž bohoslužebnými náklady se rozumějí náklady na církevní budovy,
bohoslužebné zařízení a bohoslužebné úkony. Podle § 24 citovaného nařízení
řádnými náklady jsou náklady každoročně pravidelně se opakující, k nimž
patří náklady na běžné udržovací opravy budov a vnitřního zařízení.
Mimořádnými náklady se naproti tomu rozumějí investice stavební
i nestavební, náklady obnovy vnitřního zařízení apod.
Věci,
které podle obžaloby obviněný z kostelů a kaplí církve
římskokatolické měl odcizit, byly součástí zařízení těchto církevních budov,
sloužícího k provádění bohoslužeb. Šlo tu totiž o svícny, sošky,
plastiky a obrazy, představující různé světce a náboženské postavy,
tedy vesměs o věci, které tvoří bohoslužebné zařízení církevních budov.
Náklady na toto bohoslužebné zařízení hradí podle ustanovení § 8 zák. č.
218/1949 Sb., případně podle § 22 nařízení č. 219/1949 Sb. stát, přičemž těmito
náklady je třeba rozumět nejen náklady na opatření nového bohoslužebného
zařízení, nýbrž i náklady spojené s udržováním a opravou
stávajícího zařízení, případně i náklady spojené s opatřením
náhradního zařízení. Pro tento výklad svědčí skutečnost, že stát vynakládá nemalé
peněžité prostředky na udržování církevních budov a bohoslužebného
zařízení, především tam, kde jde o budovy a zařízení mající uměleckou
nebo kulturní hodnotu. Takovou hodnotu mají i věci, které podle obžaloby
měl odcizit obviněný, neboť podle posudku znalce dr. K. jde vesměs o věci,
které patřily ke kulturním památkám ve smyslu § 2 zák. č. 22/1958 Sb..
Vzhledem
k tomu, že odcizené věci náležely do církevního majetku, jehož náklady
hradí stát, tedy jde o majetek, který je dotován ze státních prostředků,
náleží tomuto majetku podle § 139 tr. zák. stejná ochrana jako majetku
v socialistickém vlastnictví, tedy i ochrana proti jeho rozkrádání
podle § 132 tr. zák. Přitom nezáleží na tom, z jakých prostředků byl tento
majetek pořízen, případně zda stát na tento majetek již některé náklady
vynaložil. Rozhodující je jen to, že jde o majetek mající povahu
bohoslužebného zařízení, ohledně něhož stát zákonem zavázal hradit církvi
náklady.