21
Cdo 530/2001
ČESKÁ
REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM
REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Náboženské
společnosti S. J., 2) Nadaci b. B., oběma zastoupeným advokátem, o určení
neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C
405/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
listopadu 2000, č. j. 35 Co 427, 428/2000-167, ve znění usnesení ze dne 5.
prosince 2000, č. j. 35 Co 427, 428/2000-172, takto:
Rozsudek
městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
O d ů v o d n ě n í :
V průběhu řízení o dědictví po A. T., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 20 D 524/95, byly soudu předloženy jednak závěť ze dne 19. 2. 1992
a dodatek k této závěti ze dne 22. 7. 1993, kterou zůstavitelka odkázala
\"vnitřní zařízení a věci ve svém bytě\" žalobkyni (své neteři) a
ostatní majetek žalované 1), popřípadě, kdyby žalovaná 1) nemohla dědit,
žalované 2), jednak závěti ze dne 19. 7. 1984 a ze dne 18. 4. 1990, kterými
zůstavitelka odkázala \"veškerou svou pozůstalost\" žalobkyni.
Vzhledem k tomu, že se v průběhu dědického řízení nepodařilo spor o dědické
právo mezi účastníky smírně vyřešit, Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne
23. 10. 1997, č. j. 20 D 524/95-93, žalobkyni uložil, aby do 1 měsíce od právní
moci usnesení podala žalobu na určení, že \"závěť ze dne 19. 2. 1992 a
doplněk k závěti ze dne 22. 7. 1993 jsou neplatné\".
Žalobkyně
se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 12. 12. 1997 domáhala, aby
bylo určeno, že \"závěť zůstavitelky A. T., ze dne 19. 2. 1992 a její
doplněk ze dne 22. 7. 1993 jsou neplatné\". Žalobu zdůvodnila zejména tím,
že zůstavitelka neučinila závěť ve prospěch žalovaných svobodně a že při
zkoumání platnosti závěti se nelze vyhnout \"otázce historického vztahu
svědků závěti\" k žalovaným.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. 11. 1999, č. j. 25 C 405/97-120,
ve znění usnesení ze dne 4. 7. 2000, č. j. 25 C 405/97-152, žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1)
částku 9.375,- Kč a žalované 2) částku 9.375,- Kč, vše \"na účet\"
advokáta. Soud prvního stupně zjistil, že závěť ze dne 19. 2. 1992 a dodatek k
této závěti ze dne 22. 7. 1993 jsou psány strojem a zůstavitelkou vlastnoručně
podepsány, že u závěti ze dne 19. 2. 1992 jsou vlastnoručně podepsáni jako
svědci závěti MUDr. O. K., JUDr. L. M. a V. A., kteří svými podpisy potvrzují,
že zůstavitelka \"takto skutečně vyjádřila svoji vůli\", a že u
dodatku k závěti ze dne 22. 7. 1993 jsou vlastnoručně podepsáni jako svědci
MUDr. O. K. a JUDr. V. (správně L.) M., kteří svými podpisy potvrzují, že
zůstavitelka \"takto skutečně vyjádřila svou vůli\". Z výsledků
dokazování soud prvního stupně učinil závěr, že v závěti byli určitě a
srozumitelně ustanoveni dědicové zůstavitelky a jednoznačně vymezen majetek, který
má \"tomu kterému dědici připadnout\", a že nebylo prokázáno, že by
zůstavitelka závěť pořídila nesvobodně nebo že by závěť trpěla nedostatkem
vážnosti její vůle. Výsledky dokazování rovněž odůvodňují podle soudu prvního
stupně závěr, že zůstavitelka nepořídila závěť v duševní poruše, který by ji k
tomuto právnímu úkonu činila neschopnou, a že závěť není v rozporu se zákonem
ani dobrými mravy. Závěť vyhovuje požadavkům ustanovení § 476 a § 476b obč.
zák. a svědci závěti jsou osobami způsobilými k právním úkonům a žádný z nich
nebyl ustanoven dědicem. Podle názoru soudu prvního stupně je vyloučeno, aby
některý ze svědků závěti byl osobou blízkou žalovaným. Podle ustanovení § 116
obč. zák. totiž mezi osobami blízkými musí být \"rodinný nebo alespoň
obdobný\" vztah; vztah osoby právnické a fyzické není vztahem osob
blízkých, a to ani v případě, že závětí je dědicem ustanovena právnická osoba a
svědkem závěti je osoba, která je statutárním orgánem této právnické osoby,
popřípadě je jinak \"s touto právnickou osobou spojena\". V
posuzovaném případě navíc žádný ze svědků závěti nebyl v době jejího pořízení
členem statutárních orgánů žalovaných. Protože závěť zůstavitelky učiněná ve
prospěch žalovaných je platným právním úkonem, nemůže být žaloba důvodná.
K
odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2000, č. j. 35
Co 427, 428/2000-167, ve znění usnesení ze dne 5. 12. 2000, č. j. 35 Co 427,
428/2000-172, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14.325,- Kč a na náhradě
nákladů odvolacího řízení 3.725,- Kč, vše k rukám advokáta. Odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že sporná závěť je určitá a
srozumitelná, že svým obsahem ani účelem neodporuje zákonu a ani jej neobchází
a nepříčí se ani dobrým mravům a že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že by
zůstavitelka při pořízení závěti jednala nesvobodně v důsledku donucení ze
strany žalovaných nebo že by zůstavitelka pořídila závěť v duševní poruše,
která by ji činila nezpůsobilou k právním úkonům. Na rozdíl od soudu prvního
stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že svědci závěti, která má povahu
tzv. allografní závěti ve smyslu ustanovení § 476b obč. zák., byli z úkonu ve
smyslu ustanovení § 476f obč. zák. vyloučeni, neboť šlo o osoby blízké
žalovaným jako závětí povolaným dědicům. Podle názoru odvolacího soudu nelze
\"termín osoby blízké\" uvedený v ustanovení § 476f obč. zák.
\"ztotožnit s definicí blízké osoby podle § 116 obč. zák.\". Smyslem
vyloučení osob blízkých závětí povolanému dědici z funkce svědka allografní
závěti je požadavek, aby \"svědek závěti nebyl blízce spjat s možnými
dědici a aby tak byla limitována jeho zainteresovanost na dědění\", a
tento požadavek \"neutrality svědka\" nelze \"vztahovat jen na
případy, kdy závětním dědicem má být fyzická osoba\", neboť mezi
právnickou osobou a fyzickými osobami, které \"jsou zainteresovány na
činnosti právnické osoby, mohou být blízké zájmové vazby\"; pojem
\"osoby blízké užitý v ust. § 476f obč. zák. je proto třeba vykládat
šířeji, než jak je definován v ust. § 116 obč. zák.\". Za osoby, které
jsou v blízkém vztahu k právnické osobě, je třeba podle odvolacího soudu \"považovat
osoby, které v rámci organizační struktury právnické osoby zajišťují její chod
a významně se podílejí na její činnosti\". Vzhledem k tomu, že JUDr. L. M.
a MUDr. O. K. jsou \"členy\" žalované 1) od konce šedesátých let a že
MUDr. O. K. je také členem statutárního orgánu žalované 1), jde o osoby blízké
žalované 1). Tyto osoby proto nemohly působit jako svědci závěti zůstavitelky
ze dne 19. 2. 1992 doplněné listinou ze dne 22. 7. 1993, a proto je tato závěť
neplatná. Na tomto závěru nic nemění ani to, že v době pořízení závěti nebyla
žalovaná 1) ještě registrována a neměla tedy \"právní subjektivitu\",
neboť \"v tomto směru je podstatný vztah svědka vůči dědici v době účinku
závěti, tedy ke dni smrti zůstavitele\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání. Namítají, že
při výkladu pojmu \"osoby blízké\" užitého v ustanovení § 476f obč.
zák. je třeba vycházet pouze z ustanovení § 116 obč. zák. a že proto nelze -
jak to činí odvolací soud - dovozovat, že by osobami blízkými závětí povolanému
dědici mohly být jiné osoby, než které jsou uvedeny v tomto ustanovení. Pro
posouzení, zda jsou si svědci závěti a závětí povolaný dědic osobami blízkými,
není možné brát v úvahu stav v době smrti zůstavitele; tato zásada platí v
otázce způsobilosti k dědění, pro závěr o blízkosti těchto osoby však musí být
rozhodující okamžik sepsání závěti. Dovolatelky dále poukazují na to, že
žalovaná 1) v době pořízení závětí \"zákonně neexistovala\", že proto
nemohla mít \"osoby blízké\" a že ani MUDr. O. K. nemohl být členem
jejího statutárního orgánu. Svědci závěti MUDr. O. K. a JUDr. L. M. nemohli být
\"aktivními členy\" žalované 1), neboť zákon č. 308/1991 Sb., podle
něhož byla žalovaná 1) registrována, vůbec nezná pojem \"členství\"
(používá pouze pojem \"hlásící se k ...\"). Dovolatelky rovněž
nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o \"požadavku neutrality
svědků\", neboť zákon takový požadavek ve vztahu ke svědkům závěti nikde
nevyslovuje, a uvedený požadavek by vedl k absurdním závěrům (\"aktivní
katolík\" by nemohl být svědkem závěti, kdyby zůstavitel odkázal svůj
majetek katolické církvi, \"aktivní státní příslušník\" by nemohl být
svědkem závěti, kdyby zůstavitel odkázal svůj majetek státu). Dovolatelky
současně akcentují, že je právem zůstavitele, aby si zvolil osoby, které budou
svědky jeho závěti, a že v posuzovaném případě si zůstavitelka zvolila za
svědky závěti osoby, které dobře znala a které jí po léta poskytovaly
\"osobní služby\". Dovolatelky též odvolacímu soudu vytýkají, že
výhrady proti vztahu svědků závěti MUDr. O. K. a JUDr. L. M. směřují vůči
žalované 1) a že žalobě vyhověl i vůči žalované 2), ačkoliv vůči této dědičce
žádné důvody neplatnosti závěti neshledal. Žalované navrhují, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby \"potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně\".
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl. Uvedla, že
svědci závěti MUDr. O. K., JUDr. L. M. a V. A. jsou z takového úkonu podle
ustanovení § 476e a § 476f obč. zák. vyloučeni, neboť všichni \"jsou organizovanými
členy žalované 1), a to ještě od dob ilegálního působení této náboženské
obce\". Závěť ve prospěch žalované 1) je navíc neplatná i proto, že
žalovaná 1) nebyla v době pořízení závěti registrovanou náboženskou
společností. Ohledně žalované 2) je třeba podle názoru žalobkyně věnovat
pozornost tomu, že sloužila jako tzv. právní nástroj členům ilegální Náboženské
společnosti S. J. a že tedy byla \"právně konstituována za účelem
obcházení tehdy platného zákona\"; svědci závěti jsou proto
\"personálně svázáni\" se žalovanou 2) a závěť je neplatným právním
úkonem i v té části, v niž odkazuje majetek zůstavitelky této žalované.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen
\"o. s. ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že proti tomuto rozsudku je podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění dovolatelky v tomto směru nezpochybňují), že zůstavitelka
A. T. pořídila dne 19. 2. 1992 allografní závěť, kterou odkázala \"vnitřní
zařízení a věci ve svém bytě\" žalobkyni (své neteři) a ostatní svůj
majetek \"Náboženské společnosti S. J. v ČSFR\", popřípadě, kdyby
žalovaná 1) nemohla dědit, žalované 2); jako svědci působili při pořízení
závěti MUDr. O. K., JUDr. L. M. a V. A., kteří se na závěť podepsali.
Allografní listinou ze dne 22. 7. 1993 zůstavitelka doplnila a upravila svou
závěť ze dne 19. 2. 1992 v bodě 2. (tj. v pořízení o svém majetku, který
neodkázala žalobkyni) tak, že - vzhledem k rozdělení České a Slovenské
Federativní Republiky - ustanovuje jako dědice Náboženskou společnost S. J. se
sídlem v České republice, a současně v ní uvedla, že \"ustanovení o
případném náhradním dědici se nemění\"; jako svědci při doplnění a
upřesnění závěti působili MUDr. O. K. a JUDr. L. M., kteří se na listinu
podepsali.
Podle ustanovení § 476b obč. zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní
rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými
výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na
závěť podepsat.
Podle ustanovení § 476e obč. zák. svědky mohou být pouze osoby, které jsou
způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé,
ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají
podle závěti dědit.
Podle ustanovení § 476f obč. zák. závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby
jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci,
pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé.
U allografní závěti zákon požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby
zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina
obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, z toho důvodu,
aby osoby, které zůstavitel povolal za svědky své závěti, potvrdily (vzhledem k
tomu, že listinu nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal), že jde
o jeho pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti,
zda jde skutečně o jeho poslední vůli. Závětí povolaným dědicům, osobám, kterým
svědčí dědické právo po zůstaviteli ze zákona (zákonným dědicům), a osobám jim
blízkým zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti proto, že u těchto osob
nelze - s ohledem na jejich vztah k zůstavitelově majetku nebo k těm, kterým
tento majetek má jako zůstavitelovým dědicům připadnout - předpokládat, že by
své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli vždy pravdivě nebo že by
jejich svědectví o zůstavitelově poslední vůli muselo být vždy a každým
pokládáno za věrohodné.
V projednávané věci bylo - jak vyplývá z obsahu spisu - mezi účastníky řízení
sporné, zda MUDr. O. K. a JUDr. L. M. byli způsobilými svědky závěti
zůstavitelky v té části, v níž část svého majetku odkázala žalované 1) nebo,
pro případ, kdyby žalovaná 1) nemohla dědit, žalované 2), které jsou
právnickými osobami.
Zůstavitel
může v závěti ustanovit svým dědicem fyzickou osobu, právnickou osobu nebo stát
(stát je v tomto případě právnickou osobou - srov. § 21 obč. zák.).
Povolá-li zůstavitel závětí za svého dědice fyzickou osobu, je nepochybné, že
ustanovený dědic a ani osoby jemu blízké nejsou způsobilými svědky závěti.
Osoby blízké závětnímu dědici, který je fyzickou osobou, vymezuje ustanovení §
116 obč. zák.; jsou jimi jeho příbuzní v řadě přímé, sourozenci, manžel, jakož
i jiné osoby, které jsou k závětnímu dědici v poměru rodinném nebo obdobném,
jestliže by újmu, kterou by utrpěl závětní dědic nebo taková osoba, druhý z
nich důvodně pociťoval jako újmu vlastní.
Právnické
osoby jsou subjekty, které byly vytvořeny lidmi (fyzickými osobami) a kterým
zákon přiznává postavení právnických osob. Pro právnickou osobu je mimo jiné
charakteristické, že svou vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím
fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány. Jen
prostřednictvím fyzických osob právnická osoba také projevuje svoji vůli
navenek (zejména činí právní úkony); právní úkony právnické osoby ve všech
věcech činí ti, kdo jsou jejím statutárním orgánem, a právní úkony mohou činit
za právnickou osobu i jiní její zaměstnanci nebo členové, stanoví-li to její
vnitřní předpisy nebo to je vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé
(srov. § 20 obč. zák.).
Občanský zákoník v ustanoveních § 476e a 476f a ani v jiných ustanoveních
výslovně neuvádí, kdo je nezpůsobilým svědkem závěti v případě, má-li podle
závěti dědit právnická osoba. Právnická osoba sama o sobě - jak je to dáno její
povahou - svědkem závěti být nemůže. Otázku nezpůsobilých svědků závěti je proto
třeba v tomto případě řešit pomocí analogie (§ 853 obč. zák.).
Je nepochybné, že mezi právnickou osobou a fyzickými osobami vznikají vztahy, a
to nejen vztahy právní, a že újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, mohou
určité (některé) fyzické osoby důvodně pociťovat jako újmu vlastní. Utváří-li
právnická osoba svoji vůli a projevuje-li svoji vůli navenek - jak uvedeno výše
- jen prostřednictvím fyzických osob, vznikají vztahy rovněž mezi právnickou
osobou a těmito fyzickými osobami; fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet
vůli právnické osoby a které projevují její vůli navenek, mají zřejmě vždy
blízké zájmové vazby a vztahy k této (své) právnické osobě.
Přihlédne-li se k účelu, z jakého vystupují při allografní závěti svědci
závěti, je třeba podle názoru dovolacího soudu za analogického užití ustanovení
§ 476e věty druhé a § 476f obč. zák. dovodit, že v případě, je-li allografní
závětí povolána za zůstavitelova dědice právnická osoba, jsou nezpůsobilými
svědky závěti fyzické osoby, které činí (mohou činit) za tuto právnickou osobu
právní úkony. V této situaci není totiž dobře možné u uvedených fyzických osob
rozlišit, do jaké míry jejich jednání ovlivňuje (může ovlivnit) jejich vztah k
právnické osobě a jejich zájem na poměrech právnické osoby, a nelze proto u
nich ani předpokládat, že by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli
poskytli vždy pravdivě nebo že by jejich svědectví o zůstavitelově poslední
vůli muselo být vždy a každým pokládáno za věrohodné.
Vedle fyzických osob, které činí (mohou činit) za právnickou osobu právní
úkony, mají - jak uvedeno již výše - vztahy k právnické osobě a zájem na jejích
poměrech další fyzické osoby. Z hlediska jejich vystupování v právních vztazích
však nemůže být významný jejich jakýkoliv vztah k právnické osobě. Tak jako ve
vztazích mezi fyzickými osobami není z hlediska ustanovení § 116 obč. zák.
podstatná jakákoliv jejich vzájemná vazba, ale jen vztah určité kvality,
založený na poměru rodinném nebo na poměru obdobném poměru rodinnému, musí i
vztah této další fyzické osoby k právnické osobě - má-li mít v právu význam -
vykazovat určité vlastnosti. Tak je tomu zejména v případě, je-li fyzická osoba
společníkem, členem nebo zaměstnancem právnické osoby nebo má-li k právnické
osobě jiný obdobný vztah, a současně se jí poměry právnické osoby podstatným
způsobem dotýkají. Za analogického užití ustanovení § 116 obč. zák. proto
dovolací soud dovodil, že za osobu blízkou právnické osoby je třeba považovat
fyzickou osobu, která je společníkem, členem nebo zaměstnancem právnické osoby
nebo která má k právnické osobě jiný obdobný vztah, jestliže by důvodně
pociťovala újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že v případě, je-li
allografní závětí povolána za zůstavitelova dědice právnická osoba, jsou
nezpůsobilými svědky závěti fyzické osoby, které činí (mohou činit) za tuto
právnickou osobu právní úkony, jakož i fyzické osoby, které jsou společníky,
členy nebo zaměstnanci této právnické osoby nebo které k ní mají jiný obdobný
vztah, jestliže by důvodně pociťovaly újmu, kterou by utrpěla právnická osoba
povolaná za zůstavitelova dědice, jako újmu vlastní.
Pro
posuzovanou věc z uvedeného právního názoru mimo jiné vyplývá, že nezpůsobilým
svědkem allografní závěti, podle které má dědit církev nebo náboženská
společnost, není bez dalšího věřící, který vyznává náboženskou víru této církve
nebo náboženské společnosti. Církví nebo náboženskou společností se rozumí
dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní
strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady (srov. § 4 odst.1 zákona č.
308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských
společností). Z hlediska způsobilosti být svědkem allografní závěti, podle které
má dědit církev nebo náboženská společnost, může mít okolnost, že
svědkem je věřící, vyznávající náboženskou víru této církve nebo náboženské
společnosti, význam jen tehdy, jestliže věřící tuto církev nebo
náboženskou společnost založil nebo do ní vstoupil a podílí se na jejím životě,
a současně, jestliže by důvodně pociťoval újmu, kterou by utrpěla tato církev
nebo náboženská společnost, jako újmu vlastní.
Podle ustálené judikatury soudů je třeba posuzovat platnost právního úkonu k
okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl učiněn. Uvedené platí i v případě,
zkoumá-li soud platnost allografní závěti z hlediska způsobilosti svědků této
závěti; okolnost, že právní účinky závěti nastávají až dnem smrti zůstavitele,
je přitom nerozhodná.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že MUDr. O. K. a JUDr. L. M.
byli nezpůsobilými svědky allografní závěti zůstavitelky ze dne 19. 2. 1992 a
jejího dodatku ze dne 22. 7. 1993, neboť oba jsou \"členy\" žalované
1) od konce šedesátých let a MUDr. O. K. je také členem statutárního orgánu
žalované 1) a jde tedy o osoby blízké závětí povolanému dědici, a že \"v
tomto směru je podstatný vztah svědka vůči dědici v době účinku závěti, tedy ke
dni smrti zůstavitele\". Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího
soudu, který je na uvedeném závěru založen, spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatelkám je třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud, ačkoliv dovodil
nezpůsobilost svědků MUDr. O. K. a JUDr. L. M. jen ve vztahu k dědění žalovanou
1), žalobě na určení neplatnosti závěti vyhověl též ve vztahu k žalované 2). Z
odůvodnění napadeného rozsudku za této situace nelze dovodit, proč odvolací
soud považoval závěť zůstavitelky ze dne 19. 2. 1992 a její doplněk ze dne 22.
7. 1993 za neplatné rovněž v té části, v níž byla povolána za její dědičku
(jako náhradní dědic) žalovaná 2); správnost rozsudku odvolacího soudu v tomto
směru nebylo možné pro nedostatek důvodů přezkoumat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o. s.
ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že žalobkyně se žalobou domáhá
určení, že \"závěť zůstavitelky A. T. ze dne 19.2.1992 a její doplněk ze
dne 22. 7. 1993 jsou neplatné\". I když žalobu podala v souladu s tím, jak
na ni byla odkázána usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 10. 1997,
č. j. 20 D 524/95-93, je třeba vzít v úvahu, že ustanovení § 175k odst.2 o. s.
ř. umožňuje soudu v dědickém řízení odkázat, závisí-li rozhodnutí o dědickém
právu na zjištění sporných skutečností, toho z dědiců, jehož dědické právo se
jeví jako méně pravděpodobné, jen tak, aby žalobou uplatnil své dědické právo
(a nikoliv onu spornou skutečnost). Tomuto požadavku pak odpovídá (v
posuzovaném případě) žalobní petit na určení, že žalobkyně je z titulu závětí
ze dne 19. 7. 1984 a ze dne 18. 4. 1990 výlučnou dědičkou po zůstavitelce A.
T., zemřelé dne 25. 2. 1995. Otázka, zda závěť ze dne 19. 2. 1992 a dodatek k
ní ze dne 22. 7. 1993 jsou platnými právními úkony, má pro takovéto určení jen
povahu otázky předběžné. Na rozdíl od dřívější právní úpravy obsažené v zákoně
č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. § 18 tohoto zákona) podle
nyní platné právní úpravy řízení o dědictví není způsobilým předmětem sporného
řízení jen určení sporné skutečnosti, byť by byla významná pro posouzení
dědického práva.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. března 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu