20 Cdo 556/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimír Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce R. ř. K. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 269/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.11.2000, č.j. 14 Co 515/2000 - 121, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobce je povinen zaplatit žalované částku 5.075,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, zamítl. Odkazuje na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu pokládal za rozhodující důsledky speciálního restitučního předpisu (zákona č. 298/1990 Sb.), resp. z něho plynoucího závěru, že subjekt, který je (podle něho) oprávněn k majetku vypočtenému v jeho příloze, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Právě to je totiž případ sporného majetku, a už proto žalobě vyhovět nelze.

Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy přijatý výklad, založený na specialitě zákona č. 298/1990 Sb., má za protiústavní, a prosazuje názor, že tento předpis (jelikož nepředstavuje univerzální nápravu všech majetkových křivd) užití obecné úpravy ochrany vlastnického práva nevylučuje. Zákon č. 298/1990 Sb. sice z ní představuje výjimku, podle dovolatele však jej nelze vykládat extenzívně; zvolená metoda taxativního výčtu (majetku, k němuž se vlastnictví obnovuje) měla za cíl jen to, aby byl zjednodušen způsob, jak v některých případech dosáhnout nápravy křivd, jež byly v minulosti způsobeny. Došlo-li k zabrání majetku bez právního důvodu, nebrání existence speciálního restitučního předpisu tomu, aby se oprávněný subjekt domáhal ochrany podle předpisu obecného, a ve shodném duchu uzavřel i Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 403/98.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, a navrhl, aby jako nedůvodné bylo dovolání „odmítnuto“.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).

Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a dovolatel v něm uplatnil způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly namítány a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán dovolacím důvodem, je předmětem dovolacího přezkumu správnost posouzení důsledků, jež pro dotčené právní poměry lze vyvozovat ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.

Dovolání není důvodné.

Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, a ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000) vysloven názor (z něhož vycházel i soud odvolací), že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).

Dovozeným důsledkem toho je, že - za vymezených předpokladů - není rozhodná právní kvalifikace úkonů, které k odnětí majetku (řeholních řádů a kongregací) vedly, resp. zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, nýbrž záleží toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil.

Je tomu tak proto, že výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu“ (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu. K tomu není třeba, jak se domnívá dovolatel, aby úprava provedená zákonem č. 298/1990 Sb. byla identifikována s úpravou (církevních majetkových poměrů) komplexní resp. aby byl nástrojem univerzální nápravy všech majetkových křivd.

Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků (a individuálně výčtový charakter tomu nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).

Ani dovolatelem předkládané pojetí, zužující „restituční“ povahu zákona č. 298/1990 Sb. (jakožto předpisu speciálního) na majetkovou obnovu, odůvodněnou potřebou zjednodušeného způsobu řešení právních poměrů konkrétních subjektů, obstát nemůže. Není představitelné, aby toliko na základě zjevně nahodilých okolností (politické vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) bylo deklarováno, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci byly (případně) odňaty naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou Náboženské matice. Existující vlastnické právo může stěží být „navíc“ založeno zákonem, a to k okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.

Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty (jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Z pohledu intencionálního zákon č. 298/1990 Sb. zjevně představoval jistý (první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další. V případě, že by se prosadil názor, který zastává dovolatel, byly by prakticky vyloučeny; „restituce církevního majetku“ by se prováděly v rámci soudních řízení, na základě obecných občanskoprávních předpisů.

Obavu z protiústavnosti konečného účinku zákona č. 298/1990 Sb. by v té podobě, jak ji vyjádřil dovolatel, bylo možno spojovat i s jinými restitučními předpisy; názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000. Podávaný výklad je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně konformní. Oproti dovolatelem namítanému nálezu ze dne 21.12.1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, se tato rozhodnutí týkají přímo těch právních vztahů, o něž jde i v posuzované věci.

V usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost (právě) žalobce proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné, stejně jako v rozhodnutích v dalších žalobcových sporech, jmenovitě v rozsudku ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 31.10.2000, sp. zn. 20 Cdo 961/2000, jakož i ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 1380/2000 a sp. zn. 20 Cdo 1314/2001.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy obstojí, a na něm spočívající rozsudek (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) je ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. správný. Dovolání proto Nejvyšší soud podle téhož ustanovení zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. l, a § 142 odst. 1 o.s.ř., a žalovaný má právo na náhradu nákladů, jež se odvíjí od odměny za vyjádření k dovolání, které učinil jeho zástupce (advokát). Poněvadž odvolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, určuje se výše této odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (viz část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.), jmenovitě podle ustanovení § 5 písm. b/ (10. 000,- Kč), jelikož jde o věc určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jehož předmětem je nemovitost. Z ustanovení § 18 odst. 1, věty první, této vyhlášky se však podává, že učinil-li advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud sníží sazbu odměny o 50 %, což v daném případě vede ke konečnému závěru, že odměna advokáta činí 5.000,- Kč. Zástupci žalovaného přísluší též náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za každý úkon právní služby, který v řízení v jednom stupni učinil, bez zřetele k tomu, že samotná odměna za zastupování v řízení v jednom stupni se podle počtu úkonů právní služby neurčuje. Částku 5.075,- Kč tedy Nejvyšší soud uložil náhradovým výrokem dovolateli k zaplacení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 29. dubna 2002

JUDr. Vladimír Kurka, v.r.

předseda senátu