4 Tz 60/2001

 
ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K 
J M É N E M R E P U B L I K Y





		Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. března 2001 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného K. O., proti usnesení Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 25. 8. 1977, sp. zn. 3 To 149/77, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :


		Usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 25. 8. 1977, sp. zn. 3 To 149/77, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 256 tr. ř., a tímto usnesením, jakož i v řízení, které mu předcházelo, také v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného K. O.


		Napadené usnesení se z r u š u j e .


		Zrušuje se také rozsudek Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 22. 7. 1977, sp. zn. 1 T 90/77, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


		Okresnímu státnímu zástupci v Děčíně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



 O d ů v o d n ě n í :


	Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 22. 7. 1977, sp. zn. 1 T 90/77, byl K. O. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 8. 6. 1977 nenastoupil vojenské cvičení u VÚ V., ani do dvacetičtyř hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, přičemž rozkaz k nástupu vojenského cvičení osobně převzal od OVS v T. dne 7. 4. 1977. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do první nápravně výchovné skupiny.


	Proti tomuto rozsudku podal obviněný K. O. odvolání, o němž Vyšší vojenský soud v Příbrami jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 25. 8. 1977, sp. zn. 3 To 149/77, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnul.


	Ministr spravedlnosti České republiky podal ve prospěch obviněného K. O. proti usnesení Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 25. 8. 1977, sp. zn. 3 To 149/77, stížnost pro porušení zákona. Uvedl v ní, že zákon byl tímto usnesením porušen v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 23 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k § 269 odst. 1 tr. zák. 


	Podle stížnosti pro porušení zákona soudy obou stupňů nezhodnotily skutečnost, že obviněný se na základě povolávacího rozkazu včas dostavil do určených kasáren, kde se snažil vysvětlit a uplatnit své právo, když mu jeho náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, nebylo tedy možno toto jednání kvalifikovat jako úmyslné nenastoupení služby v ozbrojených silách, když povolávacímu rozkazu vyhověl. Ústava ČSSR v článku 32 odst. 1 stanovila, že svoboda vyznání je zaručena a každý může vykonávat jakoukoli náboženskou víru, pokud to není v rozporu se zákonem. K této právní úpravě však soudy obou stupňů nepřihlížely a z toho hlediska jednání obviněného nezhodnotily.


	Z uloženého trestu plyne, že šlo o zjevnou náboženskou represi a jen to vedlo k neúměrně vysokému a nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Proto je trest ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a k provinění pachatele. Těmito okolnostmi se soud I. stupně při svém rozhodování nezabýval, pokud vyslovil citovaný výrok o vině a uložil obviněnému přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. Odvolací soud nevyhověl své přezkumné činnosti, jež mu byla uložena § 254 odst. 1 tr. ř. a porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnul.


	Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil namítané porušení zákona, podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících a dále postupoval podle § 271 tr. ř. 


	Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen.


	Z obsahu trestního spisu je patrno, že obviněný v letech 1971 - 1973 vykonal dvouletou základní vojenskou službu, přičemž ani z důkazů, jež jsou ve spise založeny, ani z jednoznačného vyjádření obviněného není patrno, že by v této době existovaly jakékoli překážky, které by mu bránily tuto službu absolvovat, případně že by s výkonem této služby měl nějaké problémy. 


	Obviněný byl v posuzované trestní věci vyslechnut, a to jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, přičemž opakovaně uvedl pouze to, že se rozhodl nenastoupit na vojenské cvičení, na něž byl povolán, neboť má k vojně odpor. Tento postoj odůvodnil tvrzením, že jej získal studiem bible a pozorováním okolního světa. Ani v jedné z výpovědí výslovně neuvedl, že překážkou výkonu vojenské služby je jeho náboženské přesvědčení. Pokud k tomuto závěru dospěl soud I. stupně, vycházel výlučně jednak ze svědecké výpovědi otce obviněného, kterou k důkazu v hlavním líčení přečetl. V této výpovědi svědek K. O. starší vyslovil podezření, že obviněný se společně se svou matkou a dalšími osobami scházejí „v jakési sektě Jehovistů\", nic bližšího však dále neuvedl. Nalézací soud vycházel také z obsahu pracovního hodnocení, které podal zaměstnavatel obviněného - SHR, D. J. F. v B., kde zpracovatel posudku z faktu, že se obviněný stal uzavřenější, vystoupil z Brigády socialistické práce a z odborové organizace, dovodil, že „zřejmě vstoupil do nějaké náboženské sekty\". Obviněnému v průběhu celého řízení, jak je patrno z protokolace všech jeho výpovědí, nebyla položena otázka, zda je to jeho náboženské přesvědčení, které mu brání konat službu se zbraní, či zda je to jeho filozofický náhled na svět, který nemá náboženský podtext, byť by jeho základem bylo studium bible. Pokud pak nalézací soud dospěl k shora zmíněnému závěru, převzal do svých skutkových zjištění pouhá podezření, aniž je dále blíže prověřoval.


	Z obsahu zápisu, který byl sepsán s obviněným u OVS v T. dne 9. 6. 1977 vyplývá, že jako důvod k tomu, proč nechce konat vojenské cvičení, uvedl „odpor k vojenské službě jako takové\". Ani zde tak obviněný nevysvětlil, zřejmě však ani nebyl dotázán na důvod tohoto odporu.


	Je třeba konstatovat, že jak orgány činné v přípravném řízení tak soudy obou stupňů nevěnovaly otázce motivace jednání obviněného potřebnou pozornost, přičemž důsledkem tohoto pochybení jsou nedostatečná skutková zjištění, takže všechny další závěry, které se od tohoto nedostatečně zjištěného skutkového stavu odvíjely, jsou přinejmenším předčasné. Odvolací soud nesplnil řádně povinnost, která je mu uložena ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř., podle něhož je povinen přezkoumat správnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, když musí přihlížet i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Při správné aplikaci tohoto procesního postupu by musel nedostatečně zjištěný skutkový stav konstatovat a vyvodit z toho závěry, které by nemohly vést k zamítnutí podaného odvolání podle § 256 tr. ř., jak se tomu v posuzované věci stalo.

	Je třeba konstatovat, že trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který obviněný beze zbytku vykonal, byl nepřiměřeně přísný. Z důkazů, jež byly shromážděny k charakteristice osoby obviněného, a jež jsou obsahem posuzovaného trestního spisu, je patrno, že obviněný pracoval v elektrodílně jako elektromontér, kde byl hodnocen jako svědomitý a spolehlivý pracovník, s vzorným přístupem k plnění pracovních úkolů. Podle zpráv o pověsti obviněného, které byly vypracovány jak Obvodním oddělením VB v B., tak MNV tamtéž, byl obviněný charakterizován jako slušný člověk s nekonfliktním chováním, těšící se dobré občanské pověsti. Z opisu rejstříku trestů je patrno, že obviněný dosud nebyl soudně trestán. Ač všechny tyto skutečnosti také soud prvního stupně v napadeném rozsudku zmínil, přesto uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, s konstatováním, že zájem společnosti vyžaduje uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obdobně argumentoval i odvolací soud, který nadto obviněnému nepřiznal polehčující okolnosti podle § 33 písm. g) tr. zák. s odůvodněním, že je členem náboženské sekty, kterážto činnost je nezákonná. Vzhledem k ustanovením § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1 tr. zák., jež upravují účel trestu a stanovení jeho výměry, byl takto uložený trest v rozporu s citovanými ustanoveními, neboť zcela jednoznačně převážila represivní funkce trestu nad funkcí výchovnou. Obviněný v kritické době splňoval podmínky pro uložení přiměřeného trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zák. Je proto nutno souhlasit s názorem ministra spravedlnosti, vyjádřeným ve stížnosti pro porušení zákona, že uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, k poměrům pachatele i v rozporu s účelem trestu.


	Vzhledem ke všem těmto uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 25. 8. 1977, sp. zn. 3 To 149/77, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného K. O. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. poté napadené usnesení zrušil, stejně jako rozsudek Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 22. 7. 1977, sp. zn. 1 T 90/77. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí, která obsahově navazovala na zrušené usnesení a rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. vrátil státnímu zástupci v Děčíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


	V přípravném řízení bude nutno provést výslech obviněného se zaměřením na zjištění příčin, které ho vedly k odmítnutí nástupu vojenského cvičení, neboť teprve poté bude možno spolehlivě určit, zda „šlo o zjevnou náboženskou represi\" jak tvrdí ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona. Tento závěr je totiž nutno s ohledem na argumentaci uvedenou výše rovněž za daného důkazního stavu považovat za předčasný. Je třeba připomenout, že článek 32 Ústavy z roku 1960 v odst. 1 zaručoval občanům svobodu vyznání, pokud to není v rozporu se zákonem. Odstavec 2 téhož ustanovení stanovil, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla uvedeným článkem Ústavy formálně zaručena, ovšem právní norma nižší právní síly, jíž by realizace této svobody byla zaručena, vydána nebyla, a praktická ustanovení jiných právních norem nižší právní síly vlastně tuto svobodu likvidovala. Svobodu myšlení, svědomí a náboženství výslovně formuluje článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948, jakož i článek 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze 4. 11. 1950, podle něhož svobody projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen těm omezením, která jsou stanovena zákony, a která jsou v demokratické společnosti nezbytná v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Je třeba zjistit zda jednání obviněného, které bylo kvalifikováno jako trestný čin, směřovalo k uplatnění jeho základního práva, jež bylo citovanými dokumenty zaručeno a v rozporu s mezinárodním právem prohlášeno za trestné, v kladném případě pak vážit, zda měl obviněný možnost dostát svým povinnostem, které mu v souvislosti s výkonem vojenského cvičení byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, případně nezvratným náboženským přesvědčením. Je však třeba zjišťovat i to, zda případně pohnutkou trestné činnosti nebyly jiné okolnosti, případně zda nešlo o pouhou svévoli při odmítání vojenského cvičení, které by mohly naznačené úvahy vylučovat. To dosud řádně objasněno nebylo, a na zjištění těchto okolností bude nutno v nově provedeném přípravném řízení dokazování zaměřit. Podle výsledků dokazování pak státní zástupce uváží, zda jsou dány důvody pro podání nové obžaloby či zda trestní stíhání zastaví. 


	Pro úplnost je nutno připomenout, že orgán, jemuž byla věc přikázána, je podle § 270 odst. 4 tr. ř. jednak vázán právním názorem, který ve věci Nejvyšší soud vyslovil, a jednak je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. 


P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


 V Brně dne 28. března 2001



Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná