11 Tcu 63/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 20. prosince 2001 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle § 380 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného P. G. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 12 To 110/2001, a rozhodl t a k t o :

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 12 To 110/2001 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001 se zrušují. Krajskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001, bylo rozhodnuto, že vydání P. G. T. k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné. Jde o vydání pro trestný čin podvodu podle § 159 odst. 3 písm. b) tr. zák. Ruské federace, jehož se měl dopustit tím, že v červnu 1997 na základě vylákané plné moci převzal jako zástupce firmy A., "M. závod O." od společnosti B. montážní správa "E." 74 ks motorů zn. A-41 a 74 ks stojanů k těmto motorům v hodnotě 3 436 200 000 nedenominovaných rublů, avšak zmíněné firmě poskytl pouze 4 kusy motorů a ostatní si ponechal pro svou potřebu, čímž měl způsobit škodu v uvedené výši. Dále bylo rozhodnuto, že podle § 381 odst. 12 tr. ř. se P. G. T. bere do vydávací vazby, která počíná okamžikem propuštění z vazby ve věci 4 T 15/2001 Obvodního soudu pro Prahu 9 případně okamžikem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bude-li mu v této věci uložen.
Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost obviněný, kterou Vrchní soud v Praze dne 20. 8. 2001 usnesením sp. zn. 12 To 110/2001zamítl.
Ministr spravedlnosti České republiky využil v této věci svého oprávnění svěřeného mu ustanovením § 380 odst. 3 tr. ř. a předložil ji Nejvyššímu soudu k přezkoumání správnosti rozhodnutí o přípustnosti vydání. Ministr spravedlnosti poukázal především na to, že dne 18. 4. 2001 bylo doručeno Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR prohlášení shora jmenovaného ze dne 17. 4. 2001 o úmyslu požádat o udělení azylu na území České republiky, přičemž počínaje tímto dnem se na jmenovaného v souladu s § 3 odst. 9 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), pohlíží jako na účastníka řízení o udělení azylu.

Pochybení Krajského soudu v Praze spatřuje ministr spravedlnosti v tom, že ačkoli mu bylo známo z protokolu Krajského státního zastupitelství v Praze o výslechu obviněného sepsaného dne 30. 5. 2001 pod sp. zn. KZn 558/2001, že obviněný oznámil úmysl požádat v České republice o azyl, nezabýval se otázkou, zda zde nejsou dány právní překážky vydání dané čl. 3 odst. 2 Evropské úmluvy o vydávání, tedy, zda žádost o vydání nebyla podána za účelem stíhání osoby z důvodu rasy, náboženství, národnosti nebo politických názorů. Nesprávně dovozuje, že teprve v okamžiku, kdy by byl osobě udělen azyl, by bylo nutno na změnu situace reagovat, aniž by samostatně posoudil, zda nejsou dány právní překážky bránící vydání, které vyplývají nejen z uvedených ustanovení čl. 3 odst. 2 Evropské úmluvy o vydání, ale též z dalších mezinárodních závazků, zejména závazků vyplývajících z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Ministr spravedlnosti v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu v ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tcu 26/2001, ve kterém byly povinnosti soudu rozhodujícího o přípustnosti vydání ve věci, v níž obviněný požádal o udělení azylu, podrobně rozvedeny.

Z uvedených důvodů má ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 12 To 110/2001, a navrhuje, aby tato rozhodnutí byla Nejvyšším soudem zrušena a věc vrácena Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud na základě tohoto opravného prostředku ministra spravedlnosti přezkoumal podle § 380 odst. 3 tr. ř. správnost napadených rozhodnutí a dospěl k těmto závěrům:

V posuzované věci se koná řízení o vydání do ciziny na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb., která zavazuje jak Českou republiku, tak Ruskou federaci.

Má-li být tedy P. G. T. vydán do ciziny musí být především splněny právní podmínky, které jsou stanoveny v této mezinárodní smlouvě. Krajský soud v Praze se splněním těchto podmínek pečlivě zabýval, a s jeho závěry je možno se plně ztotožnit. Pokud jde o zvažování podmínek vydání záležejících v oboustranné trestnosti činu, pro něž je vydání žádáno, skutečnosti, že jde o čin, pro které je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla podle obou v úvahu připadajících právních řádů, jakož i jiného občanství vydávané osoby, než je občanství České republiky, jsou závěry Krajského soudu v této věci správné. Správný je i závěr krajského soudu, že námitka obviněného, že důvodem pro jeho trestní stíhání v Ruské federaci je snaha ovlivnit probíhající arbitrážní řízení, není z hlediska posouzení právních podmínek vydání rozhodující. V těchto směrech ministr spravedlnosti České republiky se závěry krajského soudu ve svém opravném prostředku ani nepolemizuje.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami uvedenými v opravném prostředku ministra spravedlnosti České republiky, které se týkaly otázky rozlišení úloh, které mají v extradičním řízení probíhajícím v České republice nezávislé soudy na jedné straně a ministr spravedlnosti jako správní orgán na straně druhé v souvislosti s problematikou ochrany práv vydávané osoby vyplývající z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána.

V průběhu řízení o povolení vydání u ministerstva spravedlnosti bylo přípisy Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 14. 9. 2001 sděleno, že dne 26. 7. 2001 podal jmenovaný návrh na zahájení řízení o udělení azylu v ČR. Správním orgánem I. stupně bylo dne 16. 8. 2001 vydáno rozhodnutí o neudělení azylu, proti němuž podal jmenovaný dne 14. 9. 2001 rozklad. Podle aktuálních informací řízení o udělení azylu nebylo dosud ukončeno.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001, vyplývá, že Krajský soud vzal na vědomí skutečnost, že jmenovaný oznámil prohlášením doručeným Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR dne 18. 4. 2001 úmysl požádat o udělení azylu, přičemž od tohoto dne je na něj nahlíženo jako na účastníka řízení o udělení azylu. Fakt, že jmenovaný žádost o udělení azylu avizoval, by ještě jeho vydání nepřípustným nečinil. Teprve v okamžiku, kdy by mu azyl byl udělen, bylo by nutno na změnu situace reagovat. Krajský soud konstatoval, že faktické povolení vydání ale stejně soudu nenáleží, oprávnění vydání povolit nebo odmítnout má jen ministr spravedlnosti.

Zde je třeba především zdůraznit, že při rozhodování o vydání do ciziny soud posuzuje otázku přípustnosti vydání (§ 380 odst. 1 tr. ř.) z hlediska splnění právních podmínek. To znamená, že soud je povinen zjišťovat, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání. V případě, že žádná taková překážka není dána, rozhodne soud o přípustnosti vydání. Na základě toho pak vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti (§ 382 odst. 1 tr. ř.), který i přes pravomocné rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání není povinen povolit vydání do ciziny (srov. rozhodnutí č. 24/1996 Sb. rozh. tr.).

Pokud jde o skutečnost, že v době, kdy Krajský soud rozhodoval o přípustnosti vydání, probíhalo u osoby, o jejíž vydání jde, řízení o azylu. Nejvyšší soud v jiné trestní věci, na níž poukazuje ministr spravedlnosti, zaujal tento právní názor: Samotné zahájení řízení o udělení azylu osobě, o jejíž vydání jde, nebrání příslušnému soudu, aby rozhodoval o přípustnosti vydání. Je plně v kompetenci soudu, aby v rámci extradičního řízení posoudil, zda zde nejsou právní překážky bránící vydání osoby, která se v jiném (správním) řízení domáhá právního postavení azylanta ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb. Je třeba ovšem zdůraznit, že soud v takové situaci musí posuzovat splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání též z hlediska dodržení mezinárodněprávních závazků České republiky. V tomto směru je třeba, aby rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání neodporovalo takovým závazkům. Je třeba připomenout zejména ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky, podle něhož mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, pokud je jimi Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné ve vnitrostátním právu a mají přednost před zákonem. S ohledem na důvody k udělení azylu bude třeba uvážit zejména závazky plynoucí pro Českou republiku z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (uveřejněná pod č. 208/1993 Sb.) a z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.). Z pohledu extradičního řízení je nutno zdůraznit, že smyslem těchto úmluv ovšem rozhodně není chránit osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti, naopak zcela zřetelným záměrem je rozvíjet mezinárodní spolupráci v trestních věcech v zájmu zabezpečení efektivní trestní spravedlnosti. Jestliže soud činí rozhodnutí o přípustnosti vydání, pak je současně jeho povinností, aby v tomto řízení zcela samostatně posoudil existenci případných překážek, které brání vydání osoby cizímu státu, z důvodů respektování mezinárodněprávních závazků České republiky. Je tedy nutno dospět k závěru, že konání azylového řízení nijak nepřekáží rozhodování soudu o extradici. Soud tedy nemusí vyčkávat pravomocného ukončení řízení o udělení azylu. Na druhé straně si však soud musí opatřit náležité podklady k posouzení splnění právních podmínek přípustnosti vydání, a to i z hledisek výše naznačených. Jestliže soud si opatří náležité skutkové podklady pro závěr, že zde nejsou žádné právní překážky bránící vydání, tak současně činí závěr, že ve vztahu k vydávané osobě a k dožadujícímu státu zde nejsou důvody k tomu, aby této osobě byla poskytnuta ochrana např. z hlediska výše již citovaných mezinárodních smluv. Samozřejmě je zcela v kompetenci soudu v jakém rozsahu provede dokazování k objasnění splnění právních podmínek pro své rozhodnutí včetně toho, jakým způsobem se vypořádá s výsledky či s průběhem řízení před správním orgánem o udělení azylu osobě, o jejíž vydání jde. S ohledem na rozdělení úloh v extradičním řízení mezi soudy a správní orgán (ministra spravedlnosti - viz § 382 odst. 1 tr. ř.) je pak zabezpečeno, aby ministr spravedlnosti i přes kladné rozhodnutí o přípustnosti vydání, vlastní vydání nepovolil (např. právě s ohledem na odlišný názor na stav či výsledky řízení o udělení azylu).

Stejné závěry o povinnostech soudu České republiky rozhodujícího o přípustnosti vydání ve věci, ve které osoba, o jejíž vydání jde, požádala o udělení azylu, je nutno učinit i v této věci týkající se vydání do Ruské federace. Krajský soud nepodnikl žádné kroky, aby opatřil náležité podklady k posouzení právních podmínek vydání z uvedených hledisek. Ačkoliv mu bylo známo, že P. G. T. podal návrh na udělení azylu, bez dalšího rozhodl o přípustnosti vydání. Soud se nezabýval tím, zda ve vztahu k dožadujícímu státu v případě vydávané osoby vůbec přichází do úvahy aplikace Úmluvy o právním postavení uprchlíků [srov. zejm. čl. 1 písm. f)], a to v návaznosti na ustanovení § 15 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu. Stejně tak bylo třeba uvážit okolnosti odůvodňující případnou aplikaci čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, který stanoví, že žádný stát, který je smluvní stranou, nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo mučení, přičemž pro stanovení toho, zda existují takové důvody, musejí příslušné orgány vzít v úvahu veškeré související okolnosti, včetně v odůvodněných případech, existence trvalého hrubého, zřejmého nebo masového porušování lidských práv v daném státě. Krajský soud si v tomto směru neopatřil žádné podklady k posouzení uvedených otázek, např. zprávy nevládních institucí vztahující se k dodržování lidských práv v dožadujícím státě, zprávy zastupitelského úřadu České republiky v Ruské federaci k této problematice. Nejvyšší soud však k tomu podotýká, že v takových věcech je již úkolem státního zástupce provádějícího tzv. předběžné šetření podle § 379 tr. ř. podklady pro posouzení uvedených právních otázek opatřit. Přitom vzhledem k charakteru objasňovaných skutečností, jakož i prostředků k tomu sloužících, je nezbytné, aby státní zástupce i příslušný krajský soud úzce spolupracovali s Ministerstvem spravedlnosti České republiky, které jako centrální orgán soustřeďuje potřebné poznatky ve všech extradičních věcech v České republice.
Vzhledem k tomu, že jde v této věci o postup podle Evropské úmluvy o vydávání, je třeba při uvedených úvahách vyvolaných existencí žádosti o udělení azylu osobou, o jejíž vydání jde, brát zřetel i na ustanovení jejího čl. 3 odst. 2, zda žádost o vydání nebyla podána za účelem stíhání z důvodu rasy náboženství národnosti nebo politických názorů. Pokud by v této otázce vznikly nějaké pochybnosti, bylo možné postupem podle čl. 13 Evropské úmluvy o vydávání dodatečně vyžádat od Ruské strany dodatkové informace.

Na všechny výše popsané nedostatky, jimiž byl zatížen předchozí postup soudu prvního stupně a jeho meritorní rozhodnutí, nijak nereagoval Vrchní soud v Praze a v řízení o stížnosti obviněného proti výše označenému usnesení Krajského soudu v Praze nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost a stížnost obviněného nesprávně zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud v rámci řízení o opravném prostředku ministra spravedlnosti České republiky zvažoval, zda by nebylo možné uvedené nedostatky odstranit v tomto řízení. Pokusil se opatřit potřebné dokumenty a zjistil, že Ministerstvo spravedlnosti České republiky nemá žádné konkrétní poznatky vztahující se k této věci k dispozici. Jsou pouze známy některé obecné údaje vyplývající z výroční zprávy Amnesty International pro rok 2001 týkající se Ruské federace, které popisují mimo jiné podmínky ve věznicích a označují je za špatné.

Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že v této věci nejsou podmínky pro to, aby sám nahrazoval činnost, která přísluší soudům nižších stupňů v tom smyslu, že by posuzoval podmínky pro vydání i z těch hledisek, kterými se krajský soud, jakož i vrchní soud zatím nezabývaly. Podstatné pro tento závěr Nejvyššího soudu zejména bylo zjištění, že právní překážky, které by připadaly v této věci reálně v úvahu, jsou vlastně obecné povahy, týkající se zhodnocení poměrů v Ruské federaci z hlediska dodržování lidských práv a svobod a případného rozporu vydání se závazky České republiky vyplývajícími z čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Není vhodné, aby tyto obecné závěry, byť je to v konkrétní trestní věci, činil Nejvyšší soud, neboť jeho rozhodnutí by mohlo nabýt ve vztahu k dožadujícímu státu precendenční povahy, což by při posuzování dalších extradičních věcí, se stejným dožadujícím státem mohlo mít za následek mechanické rozhodování opomíjející specifika těchto věcí.

Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů napadená rozhodnutí obou soudů zrušil a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud má za to, že odstranění nedostatků v této věci postačí řízení před soudem, že věc není nutné vracet do předběžného šetření byť, jak bylo již výše zdůrazněno, provázely vytýkané vady již tuto část řízení. V novém řízení bude krajský soud postupovat způsobem naznačeným v tomto usnesení Nejvyššího soudu při vytýkání dosavadních nedostatků. Při zvažování otázek, které je ještě třeba ve věci zodpovědět, je třeba mít na zřeteli, že u států, které jsou členy Rady Evropy a jsou i signatáři Evropské úmluvy o vydávání, by pochybnosti o dodržování lidských práv a špatného zacházení s vydanou osobou v intenzitě předpokládané čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání musely vycházet ze zcela konkrétních a přesvědčivých poznatků. České republika je totiž vůči takovému státu vázána Evropskou úmluvou o vydávání v tom smyslu, že její povinností je, pokud jsou splněny v ní uvedené podmínky, žádanou osobu vydat.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2001

Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch