28 Cdo 737/2001

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské, JUDr. Oldřicha Jehličky,CSc., JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání V. S., zastoupeného Mgr. Z. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. 5. 2000, sp. zn. 1 Co 100/99, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 127/98 (žalobce JUDr. V. A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. S., zastoupenému Mgr. Z. G., o ochranu osobnosti), takto:

 

I.                            Zrušují se rozsudek Vrchního soudu v Praze z 30.5.2000, sp. zn. 1 Co 100/99, i rozsudek Městského soudu v Praze z 26. 5. 1995, čj. 37 C127/98-78.

II.                       Věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

 

O d ů v o d n ě n í :

 

O žalobě žalobce proti žalovanému, podané u soudu 4. 7. 1994, domáhající se uložení povinnosti žalovaného zaslat žalobci a všem členům N. s. č. u. omluvný dopis (v navrženém znění v souvislosti s obviněním zdůvodňujícím vyloučení žalobce z uvedené náboženské společnosti), dále uložení povinnosti zdržet se dalších neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti a také uložení povinnosti zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy 100.000,- Kč, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 12. 6. 1995, čj. 35 C 97/94-76, změněným rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 26. 3. 1997, sp. zn. 1 Co 399/95 (žalobu zamítajícím).

 

Tyto uváděné rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu z 28. 7.1998, 1 Cdon 90/97, a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že nebylo v řízení objasněno, kdo byl v daném případě subjektem žalobcem tvrzených tří zásahů do jeho práva na ochranu osobnosti (z 18. 9. 1993, z 12. 1. 1994 a z 12. 3. 1994), a to zda tímto subjektem je žalovaný V. S. nebo N. s. č. u., v jejíchž dokumentech byly obsaženy výroky a vyjádření, uvedené v žalobě žalobce. Podle názoru dovolacího soudu objasnění této okolnosti bylo rozhodné pro posouzení pasívní legitimace na straně žalovaného.

 

V dalším průběhu řízení Městský soud v Praze rozsudkem z 26. 5. 1999, čj. 37 C 127/98-78, rozhodl tak, že žalobu žalobce JUDr. V. A. zamítl a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 23.475,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

 

V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu, dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu, protože žalovaný není pasívně legitimován v tomto sporu. S poukazem na stanovisko N. s. č. u. z 2. 11. 1998, které si soud vyžádal, měl soud prvního stupně za to, že veškeré výroky, uváděné žalobcem v jeho žalobě, byly žalovaným činěny jménem uvedené náboženské společnosti a s jejím souhlasem, takže jednal jménem N. s. č. u. Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

 

O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 30. 5. 2000, sp. zn. 1 Co 100/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen ve výroku ve věci samé,týkajícím se náhrady nemajetkové újmy v částce 100.000,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení; věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývající části výroku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že se určuje, že tvrzení žalovaného, že žalobce je od 8. 1. 1994 zbaven členství v N. s. č. u. pro šíření nepravdivých informací, a protože způsobil také této náboženské společnosti škodu v souvislosti s uzavřením smluv s divadlem T. a s firmou P. S. a že jednal o své vůli se skupinou nejmenovaných osob na Ministerstvu kultury o zastavení platů duchovním ze státních prostředků, jsou nepravdivé a žalovaný je povinen se zdržet tvrzení, vyřčených samostatně nebo společně s jinými osobami o tom, že žalobce byl v lednu 1994 zbaven členství v N. s. č. u. a že této společnosti způsobil škodu v souvislosti se smlouvami s divadlem T. a s firmou P. S. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

 

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl v základní otázce v dané věci (zda je žalovaný ve věci pasívně legitimován) k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně. Odvolací soud především prohlásil, že „trvá na svém názoru, že soud není oprávněn zabývat se platností interních aktů uvnitř církve či náboženské společnosti a jakkoli hodnotit jejich platnost\"; soud může jako předběžnou otázku řešit, zda interní akty církve či náboženské společnosti byly vydány příslušnými orgány. Odvolací soud vycházel na rozdíl soudu prvního stupně z rozsudku Vrchního soudu v Praze z 23. 10. 1998, čj. 6 A 236/95-80, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva kultury z 3. 11. 1995, čj. 12413/95, a věc byla vrácena k dalšímu řízení před tímto správním orgánem. V uvedeném rozhodnutí soudu bylo v jeho odůvodnění uvedeno, že zasedání sněmu N. s. č. u., konaného dne 23 10. 1993 v Plzni, nelze považovat za legitimní sněm této náboženské společnosti, a citoval z uváděného rozsudku důvody, proč Vrchní soud v Praze ve věci sp. zn .6 A 236/95 dospěl k závěru o neplatnosti zmíněného sněmu. Proto odvolací soud byl v této právní věci ochrany osobnosti toho názoru, že tvrzení, z něhož žalobce dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv, neučinil žalovaný jako statutární orgán N. s. č. u., ale jako fyzická osoba a je tedy v této věci pasívně legitimován. Jestliže o vyloučení žalobce z členství v N. s. č. u. rozhodl jen Ú. s. s. zvolený na sněmu konaném 23. 10. 1993, tedy na sněmu, který podle citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 6 A 236/95) nelze považovat za legitimní, potom oznámení o vyloučení žalobce z N.s. č. u. je nepravdivé a jde o neoprávněný zásah do osobnostních práv (k němuž došlo oznámením z 12. 1. 1994, uveřejněným v článku L. d. dne 16. 1. 1994).

 

Podle názoru dovolacího soudu žalovaný neprokázal ani pravdivost tvrzení, obsažených v zápise z 12. 3. 1994, že totiž JUDr. V. A. připravil smlouvou s divadlem T. N. s. č. u. o 5 milionů Kč a smlouvou s P. S. o 380.000,- Kč ročně.

 

Odvolací soud měl také za to, že žalovaný neprokázal pravdivost tvrzení (obsaženého v dopise Ú. s. s. z 18. 9 . 1993, adresovaném všem členům N. s. č. u.) o tom, že skupina kolem Dr. A. jednala o své vůli na Ministerstvu kultury ČR a žádala o zastavení platů duchovním z prostředků státu.

 

Dospěl proto odvolací soud k závěru, že vzhledem k prokázání existence neoprávněného zásahu do osobnostní sféry žalobce a vzhledem k stávajícímu postoji žalovaného, který nasvědčuje existenci nebezpečí opakování neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, je tu na místě změnit rozsudek soudu prvního stupně a vyhovět žalobě žalobce o určení, že tu došlo ze strany žalovaného k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti.

 

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku týkajícím se omluvy žalovaného vůči žalobci. Poukazoval přitom na to, že žalobce požadoval uložení povinnosti uveřejnit omluvu v deníku L. n. (ale nikoli formou placené inzerce), takže uložení takové povinnosti brání soudu ustanovení § 4 zákona č. 46/2000 Sb.

 

Pokud šlo o výrok rozsudku týkajícího se žalobcem požadované náhrady nemajetkové újmy částkou 100.000,- Kč, měl odvolací soud za to, že dosud nejsou předpoklady ani pro potvrzení tohoto výroku, ani pro jeho změnu; bude třeba opatřit skutková zjištění o intenzitě neoprávněného zásahu, délce jeho trvání a o rozsahu nepříznivých následků tohoto zásahu. Proto odvolací soud zrušil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu a věc vrátil k dalšímu řízení u soudu prvního stupně.

 

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovaného v řízení zastupovala, dne 31. 7. 2000 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Městského soudu v Praze dne 31. 8. 2000, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

 

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou té části rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku Městského soudu, týkající se omluvy v deníku Lidové noviny) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, spočíval na nesprávném právním posouzení věci a že soud při jeho vydání vycházel ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

 

V dovolání dovolatel zdůrazňoval, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí opíral o právní závěry obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze, vydaném ve správním soudnictví pod sp. zn. 6 A 236/95, ale nezabýval se tím, zda Vrchní soud „vůbec mohl citovaný závěr učinit\". Např. nebylo přihlíženo k tomu, že v případě N. s. č. u. bylo ohledně registrace její Ústavy z roku 1993 „z Plzně\" vydáno pravomocné rozhodnutí Ministerstva kultury ze 6. 1. 1994, čj. 13170/93, z něhož měl soud vycházet ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolatel byl toho názoru, že v tomto řízení byla vlastně odňata možnost účastnit se řízení aktivně legitimovanému účastníku řízení, tj. N. s. č. u., zastoupené jejím superintendantem a předsedou ú. s. s. této náboženské společnosti. Dovolatel vyslovoval své přesvědčení, že při svolání sněmu N. s. č. u. v P. dne 23. 10. 193 a následně i při vlastním zasedání sněmu nebyl porušen princip poměrného zastoupení obcí a místních skupin, ani princip volitelnosti delegátů (čl. 11 bod 4 písm. d/ Ústavy uvedené náboženské společnosti z roku 1990), když počet delegátů byl omezen na 10 delegátů z obce. Dovolatel poukazoval na to, že v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 236/95 uváděné rozhodnutí Ministerstva kultury bylo zrušeno jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

 

Dovolatel pak zejména kladl důraz na to, že v průběhu tohoto občanského soudního řízení nepředložil žalobce žádný důkaz o tom, že by výroky uvedené v zápisech ze zasedání Ú. s. s. N. s. č. u. z 8. 1. 1994 a z 12. 3. 1994, jakož i v dopise členům společnosti z 18. 9. 1993, pronesl žalovaný. V bodu 11 zápisu z 18. 9. 1993 o zasedání Ú. s. s. této náboženské společnosti bylo naopak výslovně uvedeno: „Ú. s. s. schválil dopis všem členům N. s. č. u., který bude okamžitě rozeslán\". Závěr odvolacího soudu o tom, že se ve shora uvedených případech jednalo o výroky a tvrzení žalovaného, nemá proto oporu v provedeném dokazování.

 

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaného poukazoval na to, že podle závěrů Ústavního soudu ČR, IV. ÚS 459/99, registrační rozhodnutí Ministerstva kultury ze 6. 1. 1994, čj. 13170/93, týkající se tzv. nové ústavy N. s. č. u., od níž se dovolatel snaží dovodit své údajné postavení statutárního zástupce této náboženské společnosti, je úkonem absolutně neplatným pro rozpor s ustanovením § 18 zákona č. 308/1991 Sb. Žalobce poukazoval také na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 236/95, vydané v řízení, jehož účastníky bylo Ministerstvo kultury a N. s. č. u., nebylo vyžadováno vyjádření žalovaného proto, že nebyl orgánem žalované náboženské společnosti. Žalobce proto trval na svém názoru, že zápisy ze zasedání Ú. s. s. N. s. č. u. (z 18. 9 . 1993, z 8. 1. 1994 a z 12. 3. 1994) vznikly na základě projevu vůle zúčastněných soukromých osob, včetně žalovaného, z nichž každý sám za napadení žalobcovy osobnosti nese osobní odpovědnost; bylo proto na vůli žalobce, na koho z těchto zúčastněných soukromých osob podá žalobu pro napadení své osobnosti.

 

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/163 Sb. a podle zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).

 

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

 

V ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo stanoveno, že právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.

 

V odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 7. 1998, 1 Cdon 90/97, vydaném v řízení o dovolání, podaném v této právní věci (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 97/94, později označené spisovou značkou 37 C127/98) bylo uvedeno: Bylo tu nutno opatřit pro toto občanské soudní řízení jednoznačné vyjádření N. s. č. u. o tom, zda s výroky a vyjádřeními, v nichž žalobce spatřoval neoprávněné zásahy do práva na ochranu osobnosti, se tato náboženská společnost ztotožňuje a zda byly učiněny (proneseny) jménem této náboženské společnosti s osobami k tomu oprávněnými. Bylo poukázáno na to, že u případů žalobcem uváděných výroků a tvrzení z 18. 9. 1993, z 12. 1. 1994 a z 12. 3. 1994 šlo o výroky a vyjádření, obsažené v dokumentech N. s. č. u.

 

Sdělení takového obsahu si soud prvního stupně vyžádal. Bylo datováno 2. 11. 1998 a bylo podepsáno za N. s. č. u., P., K. 8, superintendantem této společnosti, předsedou ú. s. s. N. s. č. u. a vedoucí tajemnicí ústředí této náboženské společnosti. V tomto sdělení bylo uvedeno, že ohledně zápisů ze zasedání Ú. s. s. N. s. č. u. z 18. 19. 1993, z 8. 1. 1994 a z 23. 3. 1994 „šlo ve všech těchto případech o písemné zaznamenání toho, co bylo projednáno či rozhodnuto na zasedáních uvedeného orgánu, který řídil činnost N. s. č. u. v době mezi sněmy\". V uváděném sdělení z 2. 11. 1998 bylo také konstatováno, že z textu žádného zápisu nevyplývalo, že by reverend V. S. „jako soukromá osoba pronesl jakýkoli výrok dotýkající se cti žalobce JUDr. V. A.\" a také, že dopis všem členům N. s. č. u. z 18. 9. 1993 byl sepsán z podnětu Ú. s. s. a rozhodně nešlo o soukromou iniciativu reverenda S.

V již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 7. 1998, 1 Cdon 90/97, bylo poukázáno na právní názor ze Sborníku III Nejvyššího soudu, vydaném v nakladatelství SEVT, Praha 1980, str. 180, že totiž subjektem zásahu do práva na ochranu osobnosti může být jak fyzická osoba, tak i osoba právnická.

 

Nemohl tedy soud prvního stupně v daném případě dospět (přihlížeje ke sdělení z 2. 11. 1998) k jinému závěru, než že podle citovaného stanoviska Ú. s. s.  N. s. č. u., který byl v té době orgánem vyjadřujícím názor uvedené náboženské společnosti, byly výroky a tvrzení, obsažené v zápisech z 8. 1. 1994 a z l2. 3. 1994, jakož i v dopise téhož orgánu z 18. 9. 1993, adresovaném všem členům této náboženské společnosti, vyjádřeními a tvrzeními N. s. č. u. K opačnému závěru by soud prvního stupně mohl přistoupit jen po zjištění, že se žalovaný dopustil ještě jiných výroků vůči žalobci, jimiž by zasáhl do práva na ochranu osobnosti žalobce.

 

K jinému závěru, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, mohl odvolací soud dospět jen tehdy, pokud by si vyžádal další sdělení od příslušného orgánu N. s. č. u. k téže otázce, jíž se týkalo předchozí sdělení z 2. 11. 1998, a v němž by bylo vysvětleno, proč není sdělení z 2. 11. 1998 dostatečným a pravdivým dokladem o tom, že výroky a tvrzení z 18. 9. 1993, z 8. 1. 1994 a z 12. 3. 1994 byly nepravdivé a nevyjadřovaly mínění N. s. č. u., nýbrž jen osoby žalovaného, popřípadě pokud by toto sdělení dokládalo, že žalovaný sám za svou osobou pronesl jiná tvrzení a výroky, zasahující do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti. Jinak nemohl odvolací soud dospět k závěru, že je třeba vyhovět žalobě žalobce výrokem, jímž „se určuje, že tvrzení žalovaného ... jsou nepravdivá\" a že „žalovaný je povinen zdržet se tvrzení vyřčených samostatně nebo společně s jinými osobami\", zasahujících do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti. Na tom nemohl nic změnit ani výrok a odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze z 23. 10. 1998, čj. 6A236/95-80, jímž bylo ve správním soudnictví rozhodováno o opravném prostředku proti rozhodnutí Ministerstva kultury ČR z 3. 11. 1995, čj. 12413/95, o odmítnutí návrhu na registraci změn v novelizované ústavě československých unitářů z roku 1990 (na toto rozhodnutí totiž odvolací soud poukazoval a z jeho obsahu vycházel z jako rozhodného podkladu pro posouzení otázky, kdo tu vlastně byl subjektem zásahu proti osobě žalobce).

 

Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné (jak to mělo na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když také odvolací soud se ve svém právním názoru, který nebylo možné označit za spočívající na správném právním posouzení věci (§ 243d odst. 1 občanského soudního řádu v již citovaném znění), ve svém právním názoru necítil být vázán právním názorem dovolacího soudu, jak to bylo uloženo ustanovením § 243d ost. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (v již citovaném znění), takže tu došlo i k vadě v řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (srov. § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu v tomtéž znění).

 

Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

 

Při úvaze o tom, zda důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí (zcela nebo zčásti) i na rozhodnutí soudu prvního stupně (viz § 243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění), dospěl dovolací soud k tomu závěru, že i soud prvního stupně zejména ve výroku svého rozsudku z 26. 5. 1999, čj. 37 C 127/98-78, alespoň formulačně nerozlišoval čí tvrzení a výroky byly předmětem tohoto řízení o ochranu osobnosti, a kdo tedy byl nebo nebyl v tomto řízení pasívně legitimován (a zde tedy žaloba žalobce byla po právu uplatněna proti žalovanému). Přikročil proto dovolací soud i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení soud prvního stupně po vyžádání si dalšího sdělení N. s. č. u. (obdobného jako předchozí sdělení z 2. 11. 1998 a vysvětlujícího názor nynějších příslušných orgánů N. s. č. u. k tvrzením obsažených v jejích dokumentech z 13. 9. 1993, z 8. 1. 1994 a z 12. 3. 1994 co do jejich pravdivosti i co do případné změny posuzování těchto výroků a tvrzení na rozdíl od roku 1998) a po náležitém objasnění toho, zda žalovaný se sám dopustil i jiných tvrzení a výroků (bez výroků a tvrzení, jež jsou obsahem dokumentů N. s. č. u.), zasahujících do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti, a to dokonce snad opakovaně, aby bylo možné se domáhat i uložení povinnosti zdržet se do budoucna takových výroků a tvrzení.

 

Soud prvního stupně rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 2, věta třetí, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

 

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.).

 

V Brně dne 1. června 2001

 

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu