(publikováno v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, č. 10, pod č. 78, str. 219 a násl.).


ROZSUDEK

Nejvyššího soudu

České republiky

 

ze dne  29.05.1997

 

sp. zn. 3 Cdon 404/96

 

 

Subjekt, který je podle zákon č. 298/1990 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není.

 

Z odůvodnění.

 

Rozsudkem ze dne 25.1.1995, č.j. 11 C 87/94-23 uložil okresní soud žalované vydat žalobkyni umělecká díla, která ve výroku rozsudku pod položkami 1 - 17 jednotlivě vyjmenoval; ohledně původně žalovaných děl pod položkami 18 - 19 vzala žalobkyně žalobu zpět, jelikož žalovaná, uznávajíc uplatněný nárok v části, kterou měla za konformní zákonu č. 298/1990 Sb., tyto věci vydala dobrovolně. Okresní soud konstatoval, že v souzené věci jde o "klasickou reivindikační žalobu", a proto za základní považoval průkaz vlastnictví žalobkyně k věcem, jejichž vydání se domáhala. Poněvadž žalovaná ke sporným věcem tvrdila naopak své právo, a toto tvrzení založila na existenci darovacích smluv ze dne 3.7. a 11.9.1957, soustředil okresní soud pozornost k tomu, zda těmito smlouvami mohlo vlastnictví žalobkyně "na stát či jiný veřejnoprávní subjekt" platně přejít. Tato otázka je podle okresního soudu specifická tím, že darovací smlouvy ve prospěch žalované neuzavřela v postavení dárce sama žalobkyně (coby nesporný předchozí vlastník) ale Náboženská matice, jejíž oprávnění vyplývala toliko z vyhlášky č. 351/1950 Ú. l.

Okresní soud sice uznal církevnímu majetku postavení "zvláštního druhu veřejného jmění", to však podle jeho názoru neznamenalo, že nabývání a pozbývání tohoto vlastnictví nebylo posuzováno podle práva soukromého. Ustanovení tehdy platného § 10 zákona č. 218/1949 Sb., jež upravovalo institut státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, stejně jako vyhláška č. 351/1950 Sb., která svěřila správu majetkových podstat řádů a kongregací, jež nesloužily řeholním účelům, náboženskému fondu (Náboženské matici), se totiž samotné existence vlastnictví žalobkyně nedotkly. Opak podle názoru obvodního soudu nevyplýval ani z dříve účinného občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.), neboť svěření majetku do správy (Náboženské matici) nebylo podle něho titulem přechodu vlastnictví, a rovněž na základě jím upraveného institutu držby - již pro zjevný nedostatek dobré víry - se vlastníkem věcí žalobkyně jiný subjekt (Náboženská matice) nestal. Dárcem však podle tohoto občanského zákoníku (§ 154 odst. 1) mohl být jen vlastník předmětu darování, zatímco daroval-li věc nevlastník, zůstalo darování vůči vlastníku neúčinné. Z toho důvodu, uzavřel obvodní soud, nemohl mít převod dotčených uměleckých děl Náboženskou maticí - uvedenými darovacími smlouvami - na žalovanou žádné právní následky; žalobkyně nepřestala být jejich vlastníkem, a vydání těchto věcí se tudíž domáhá právem.

Ohledně věcí původně v žalobě požadovaných pod položkami 18 - 19 okresní soud poznamenal, že žalobkyni bylo vlastnické právo, jež jí k těmto věcem "již předtím" svědčilo, "navíc založeno zákonem č. 298/1990 Sb. ve znění zákona č. 338/1991 Sb., a to ve smyslu ustanovení § 1 odst. 4 příl. 3". Dohoda o vydání všech posléze žalovaných věcí, kterou dne 31.3.1992 účastníci s odkazem na tento zákon uzavřeli, je částečně (to jest právě s výjimkou věcí pod položkami 18 - 19), neplatná, poněvadž uvedený zákon "vlastnictví ke zbývajícím věcem neupravil", a dohoda je proto s ním v rozporu (§ 39 občanského zákoníku v platném znění). Argument žalované, že k vydání i těchto "zbývajících" věcí by bylo zapotřebí podobného restitučního zákona, okresní soud odmítl; podle jeho názoru je nutné vycházet z právní úpravy stávající, a "pakliže není určitá problematika řešena zákonem speciálním, posuzuje ji (soud) podle předpisů obecných". Také ze zjištění, že správa majetkových podstat řádů a kongregací Náboženskou maticí podle § 1 vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. byla výrazem všeobecné "státní akce proti církevním řádům", a že Náboženská matice "dostala (všeobecný) pokyn od Státního úřadu pro věci církevní, aby jednotlivé věci movité i nemovité převáděla na různé subjekty" (což také ve vztahu ke všem žalovaným, jakož i mnoha jiným věcem, učinila), zatímco zákonem č. 298/1990 Sb. ve znění zákona č. 338/1991 Sb. byly prohlášeny za vlastnictví žalobkyně jen věci některé (toliko věci pod položkami 18 - 19 a nikoli již pod položkami 1 - 17), okresní soud žádné důsledky nevyvozoval. Podle jeho názoru uvedený restituční zákon souzené právní poměry nikterak neovlivňuje, a jeho smysl spočívá "především v zjednodušení a urychlení převodu majetku do soukromých rukou". Nebýt tohoto předpisu, uvedl okresní soud, "posuzovaly by se přechody a převody vlastnického práva podle předpisů obecných, což by prakticky předpokládalo řešení každého jednotlivého případu soudem a bylo by důkazně i právně podstatně náročnější.

K odvolání žalované krajský soud rozsudkem ze dne 1.6.1995, č.j. 22 Co 158/95-39, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu o vydání věcí zamítl. Odvolací soud se především neztotožnil s právními závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně. Podle jeho názoru je rozhodující, že církevní majetek byl druhem veřejnoprávního vlastnictví, a proto mu nepříslušela ochrana vlastnictví soukromého. Obecné předpisy soukromého práva lze na dispozice s tímto majetkem vztáhnout jen tehdy, konstatoval odvolací soud, jestliže není jiné zákonné úpravy nebo rozhodnutí státního úřadu k tomu oprávněného.

Odvolací soud vycházel z ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 218/1949 Sb. a jím zakotveného dozoru státu na majetek církví a náboženských společností, jehož projevem bylo i ustanovení, že jakékoli zcizení nebo zavazení tohoto majetku vyžaduje předchozí souhlas státní správy (§ 10 odst. 3). Ustanovením § 1 zákona č. 217/1949 Sb. byl zřízen Státní úřad pro věci církevní jako ústřední správní orgán, na který přešla působnost ve věcech církevních a náboženských, již dosud vykonávaly jiné církevní úřady. Podle § 2 vládního nařízení č. 228/1949 Sb. do této působnosti náležela zejména normotvorná, řídící a dozorčí činnost, správní věci, jakož i věci hospodářské a finanční (majetkově právní jednání) a správa církevních fondů a nadací. Správu majetkových podstat řádů a kongregací, které nesloužily řeholním účelům, převzal - na základě vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. - náboženský fond (Matice); z článku V. jeho statutu odvolací soud zjistil, že z titulu správce svěřeného majetku byl oprávněn (se souhlasem Státního úřadu pro věci církevní, a po jeho zrušení se souhlasem ministerstva školství a kultury) činit veškerá majetkoprávní opatření účelná k řádnému vedení této správy, tedy i majetek zcizovat a zatěžovat. Zcizením se pak myslí, uvedl odvolací soud, i převod vlastnictví věci na jinou osobu, a to ať za úplatu nebo bez ní.

Posuzuje obě darovací smlouvy z hlediska této právní úpravy, dospěl odvolací soud k závěru, že splňují všechny podmínky, jež citovaná speciální ustanovení předpokládají. Náboženská matice byla právními předpisy pověřeným správcem daného majetku a v obou smlouvách jako tento správce vystupovala; jednala v mezích zákonných oprávnění, k převodům byl dán předchozí souhlas příslušného státního orgánu, a v přílohách obou smluv bylo určeno, z majetkové které církevní instituce k převodu jednotlivých věcí dochází. Podle odvolacího soudu jsou tedy darovací smlouvy ze dne 3.7. a 11.7.1957 platné, a na jejich základě také vlastnictví uměleckých děl platně přešlo na Československý stát - N. g. v P. Žalobkyně se tudíž nemůže, uzavřel odvolací soud, reivindikační žalobou úspěšně domáhat jejich vydání.

V dovolání proti tomuto rozsudku žalobkyně namítala, že odvolací soud pochybil "zejména po stránce právní", a to tím, že její vlastnická práva "nesprávně posoudil a napadeným rozsudkem tyto přiřknul N. g. v P.". Role Náboženské matice, uvedla dovolatelka, má historické zázemí v rozhodnutí ÚV KSČ z 30.1.1950 a navazujícím realizačním postupu tehdejší Státní bezpečnosti, jejichž cílem byla likvidace všech mužských a ženských klášterů ve státě. Následnou internací členů řádů a kongregací totiž vznikla nutnost zajištění správy jejich majetku, a v tom spočíval vlastní smysl vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. Tyto skutečnosti však podle dovolatelky nezměnily ničeho na tom, že vlastnictví majetku zůstalo řádům a kongregacím zachováno; Náboženská matice se stala pouze správcem, nikoli vlastníkem, a jako pouhý správce se svěřeným majetkem disponovat nemohla. Oprávnění spravované věci převádět na jiného nelze dovodit ani ze statutu Matice (jehož se dovolával odvolací soud), neboť statut byl jen organizační normou a neměl povahu předpisu obecně závazného. Naproti tomu již samotné ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 218/1949 Sb. podle dovolatelky dokládalo, že církevní vlastnictví jako takové skutečně nebylo dotčeno; tím, že pouze omezilo - zavedením státního dozoru - dispozice s ním, z vlastnictví církví a náboženských společností logicky nadále vycházelo. Pochybnost o platnosti darovacích smluv konečně dovolatelka vyslovila "i z hlediska formálního"; darovací smlouvy odkazují na smlouvy schovací bez toho, že by konkrétně uváděly jednotlivé umělecké předměty, a jestliže žalovaná v řízení tyto smlouvy nepředložila, není jednoznačně určitelné, co bylo skutečným předmětem darování.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání s rozsudkem odvolacího soudu ztotožnila. Historickou argumentací přisvědčila závěrům odvolacího soudu, jež podle jejího názoru vycházejí správně ze zvláštního veřejnoprávního postavení církevního majetku. Ostatně, uvedla žalovaná, i před účinností zákona č. 218/1949 Sb. a vyhlášky č. 351/1950 Sb., existovaly právně zakotvené možnosti státu disponovat s církevním majetkem (např. oprávnění Náboženské matice, zřízené kabinetním lisem Josefa II ze dne 17.3.1782). Ku podpoře výsledku sporu, který založil odvolací soud, může podle žalované posloužit i argumentace zákonem č. 298/1990 Sb. ve znění zákona č. 338/1991 Sb., jestliže tento zákon "v některých případech vycházel z totožných darovacích smluv Náboženské matice". Zákonodárce stejné darovací smlouvy, které žalobkyně označuje za neplatné, totiž "uznal jako platné, a proto nově zakládal vlastnictví". Dovolání by mělo být mimo to i odmítnuto, protože JUDr. ing. R. M., který je podal, nedoložil, že zastupuje žalobkyni též v dovolacím řízení, ani to, že je advokátem, čímž podle žalované nejsou splněny podmínky zákonem stanoveného nuceného zastoupení.

Podle článku II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb. řízení o dovolání, neskončené do 1.1.1996 dokončí Nejvyšší soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do tohoto dne.

Dovolání žalobkyně je podle § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1), bylo podáno včas (§ 240 odst. 1) a opírá se o způsobilé dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 2. Byť v jeho záhlaví figuruje JUDr. ing. R. M., dovolání podepsal P. JUDr. M. Č., provinciál řádu žalobkyně, o jehož oprávnění za žalobkyni jednat nevznikly pochybnosti; uváděné právnické vzdělání pak zajišťuje i splnění podmínek dovolacího řízení stanovených v § 241 odst. 1 o.s.ř.

Z ustanovení § 242 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vady vyjmenované v § 237 a jiné vady řízení, jež měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají.

Vyjádřením pochybnosti, že v důsledku toho, že žalovaná nepředložila schovací smlouvy, na něž odkazují darovací smlouvy z 3.7. a 11.9.1957 (a jimiž tedy v řízení nebyl proveden důkaz), nelze jednoznačně stanovit předmět darování, vznesla dovolatelka vůči rozsudku odvolacího soudu námitku z nesprávnosti jeho skutkových zjištění a uplatnila tím v dovolání dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 2 písm. c) o.s.ř.

Podle § 241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je naplněn mimo jiné tehdy, jestliže skutkový závěr, ke kterému soud dospěl, nevyplynul z provedených důkazů resp. z jejich hodnocení podle zásad, vyslovených v ustanovení § 132 násl. o.s.ř. Důvodnost uplatnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. naproti tomu nezakládá okolnost, že soud neprovedl konkrétní důkaz, jestliže ke svým skutkovým zjištěním dospěl na základě důkazů jiných.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobně uvedl (soud odvolací tato zjištění převzal), na základě jakých - jiných - důkazů dospěl k zjištění, že součástí předmětu uvedených darovacích smluv byly právě ty umělecké předměty, o které v daném řízení šlo. Sama dovolatelka v žalobě na obě darovací smlouvy - právě ve vztahu k žalovaným věcem - odkazovala, a vycházejíc z nich, v řízení před soudem prvního stupně toliko namítala, že smlouvy jsou neplatné (nikoli že se netýkají žalovaných věcí). Důkazy, které k určení jejich předmětu provedl soud prvního stupně, a jejich hodnocení dovolatelka nezpochybnila, a v dovolání je nezpochybňuje rovněž. V důsledku toho - z hlediska uplatněného dovolacího důvodu - však nejsou zpochybnitelné ani skutkové závěry, které na jejich základě byly v řízení učiněny.

Nelze tudíž dospět k závěru, že skutkové zjištění odvolacího soudu o předmětu darování nemá oporu v provedeném dokazování, a proto dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. neobstojí.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka je především opřela o dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Závěr, že tento dovolací důvod byl uplatněn důvodně, předpokládá splnění dvou podmínek; aby napadené právní posouzení věci bylo nesprávné a aby na něm výsledek sporu spočíval v tom smyslu, že toto právní posouzení je pro výsledek sporu určující. Posledně vyslovená podmínka tedy není splněna, a důvod podle § 241 odst. 2 písm. d) již proto není dán, půjde-li posouzení právních otázek (byť i nesprávné), které pro výsledek sporu oproti tomu rozhodující význam nemá. O posouzení v tomto smyslu nevýznamných právních otázek jde logicky též tehdy, lze-li - na totožném skutkovém základě - dospět k spolehlivému závěru, že k témuž výsledku sporu vede posouzení jiných právních otázek, než na základě kterých odvolací soud stanovil výsledek sporu (to jest posouzení otázek, které odvolací soud při stanovení výsledku sporu pominul). Právě v tomto smyslu se také lze v rámci přezkumu, založeném dovolacím důvodem podle § 241 odst. 2 písm. d), zabývat i jinými otázkami než těmi, které dovolání výslovně nastoluje, aniž by se dovolací soud nepřípustně dotkl zásady vázanosti důvodem, jenž byl uplatněn (§ 242 odst. 1).

Právní otázku, kterou odvolací soud pominul (a soud prvního stupně nepokládal za významnou), je otázka, jaké důsledky pro posuzované právní poměry lze vyvozovat ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.). Zabývat se jí je relevantní proto, že podle preambule zákona je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází. (Prohlášení za vlastnictví ve prospěch žalobkyně podle § 1 odst. 4 a přílohy č. 3 bod 1 a 4 se vztahovalo i na původně žalované věci pod položkami 18 - 19, a žalovaná je v důsledku toho žalobkyni vydala).

To, že zákon č. 298/1990 Sb. pro posuzované restituční vztahy význam nemá, je podmíněno dvěma možnými (ať vyslovenými nebo implicitními) argumentačními východisky. Za prvé, že tento zákon dopadá zásadně na případy odnětí majetku řeholních řádů a kongregací, ke kterým došlo podle dobově platného práva a v souladu s ním, zatímco restituce v přílohách zákona nevyjmenovaného majetku odňatého v rozporu s tehdejšími předpisy se spravuje obecnými právními předpisy, anebo za druhé, jak uvažoval soud prvního stupně, že zákon nemá vliv na nevyjmenovaný majetek proto, že představuje toliko "zjednodušení a urychlení převodu" majetku vyjmenovaného.

Východisko prve uvedené koliduje již s citovaným zněním preambule zákona. Ta ohlašuje nápravu křivd způsobených nikoli v souladu s tehdy platnými právními předpisy, ale "zejména protiprávním odnětím" majetku, přičemž protiprávnost ve smyslu rozporu s dobově platným právem předem vyloučit nelze. Zúžení působnosti zákona č. 298/1990 Sb. na "platná" odnětí majetku je sporné též z hlediska ustanovení § 2, podle kterého dnem účinnost zákona zanikají nároky příslušných řádů a kongregací vůči dosavadním vlastníkům a uživatelům majetku uvedeného v § 1 na náhradu škody a vydání neoprávněného majetkového prospěchu včetně nároků na úhradu nájemného, pokud vznikly v době od 1.1.1950 do dne účinnosti zákona. Je totiž logicky zdůvodnitelná úvaha, že zánik těchto nároků předpokládá jejich vznik, a ten je podmíněn zásadně protiprávním, tedy typicky "neplatným" odnětím majetku, k němuž jsou tyto nároky vztaženy.

Důsledkem druhé koncepce, pro který rovněž nemůže být jednoznačně přijatelná, je - jak konstatoval soud prvního stupně ohledně uměleckých děl pod původními položkami 18 - 19 žaloby - že tato koncepce připouští, že existující vlastnické právo může být "navíc" založeno zákonem, a to k jinému okamžiku, než od kterého mu "předtím svědčilo".

Názor, že zákon č. 298/1990 Sb. posuzované právní poměry neovlivňuje, tedy ani z jedné z uvedených argumentací uspokojivě dovodit nelze.

Důvod, pro který nemůže obstát, spočívá především v tom, že tento názor opomíjí důsledky specifické restituční metody, kterou zákon zvolil, jež nápravu majetkových křivd zakládá na jmenovitém výčtu nemovitého majetku a v něm umístěného majetku movitého.

Postupy odnětí majetku žalobkyně uplatněné v dané věci, které vycházejí z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, z úpravy působnosti Státního úřadu pro věci církevní (ministerstva školství a kultury), z existence správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí a z oprávnění, svěřených jí jejím statutem, a které byly posléze finalizovány Náboženskou maticí uzavřenými darovacími smlouvami, postihl soud prvního stupně v rámci skutkových zjištění správně jako postupy, jež byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné. Tento závěr, o jehož správnosti nepochybuje ani dovolatelka, má ideový a organizační základ jednak již v tom, že popsané postupy byly regulovány (uvedenými) obecnými právními instrumenty, jednak vyplývá z jejich obsahového směřování, určeného všeobecným záměrem (jak zjistil soud prvního stupně a jak se uvádí v dovolání jakož i ve směrnici Státního úřadu pro věci církevní ze dne 16.12.1954, známé dovolacímu soudu z úřední činnosti), jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací (nikoli pouze likvidace řádu žalobkyně).

Z toho, že tyto postupy, kterými se odnímal majetek řeholních řádů a kongregací, byly užívány vůči majetku těchto subjektů typicky a obecně, lze důvodně dovozovat, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními prostředky především tyto typické a obecné postupy, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány. Postihuje je nejméně potud, že upravuje restituci vlastnictví také tohoto majetku, který byl právě jejich rámci odňat původním vlastníkům. (Konkrétním doložením tohoto závěru jsou skutková zjištění v dané věci, jež se týkají věci původně žalovaných pod položkami 18 - 19 žaloby).

Potom je logicky nevyhnutelné vyvodit odpovídající důsledky z toho, že určitý majetek, jenž byl uvedenými typickými a obecnými postupy odňat, ve výčtu majetku prohlášeného zákonem č. 298/1990 Sb. za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací figuruje (v dané věci položky 18 - 19 žaloby) a jiný nikoli (položky 1 - 17). Jestliže zákon tímto výčtem založil nápravu majetkové křivdy ohledně jen některého z takto odňatého majetku a nikoli jiného, byť odňatého majetku a nikoli jiného, byť odňatého týmž postupem (v konečné fázi darováním Náboženskou maticí), pak - jde-li o zákon speciální - to nemůže logicky znamenat nic jiného, než se subjekt jinak podle zákona oprávněný (vůči majetku vypočtenému) ohledně tohoto jiného (nevypočteného) majetku k uplatnění vlastnického práva legitimován není. Jinak řečeno, původní majetek řeholních řádů a kongregací, jenž byl odňat uvažovanými postupy, je jednou výčtem zákona č. 298/1990 Sb. pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající vlastnické poměry nemění.

Tyto navzájem odlišné vlastnické důsledky nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů (darovacích smluv), které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, jak uvažovaly oba soudy, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený na základě výčtu podle § 1 zákona č. 298/1990 Sb.

Jestliže za situace, kdy věci požadované žalobkyní byly odňaty zvažovanými postupy ale výčtem podle § 1 zákona č. 298/1990 Sb. určeny nejsou, odvolací soud žalobu zamítl, je tímto výsledkem jeho rozsudek z hlediska uvedeného právního závěru správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.), i když k němu odvolací soud dospěl jinak. Posouzení právních otázek, dotčených dovoláním, pro tento výsledek sporu nemá rozhodující význam (výsledek sporu na něm nespočívá), a dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. tudíž nemohl být uplatněn důvodně. Dovolání žalobkyně proto Nejvyšší soud podle citovaného § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.