20 Cdo 780/2002

 

U S N E S E N Í

 

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce R. ř. k. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 55/99, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26.6.2001, č.j. 31 Co 242/2001-186, takto:

 

I. Dovolání se odmítá.

 

II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

 

O d ů v o d n ě n í :

 

            Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně (poté co jeho předchozí - rovněž - zamítavý rozsudek byl zrušen soudem odvolacím) zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, které v žalobě označil. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že vlastnictví žalobce pozbyl přechodem na stát „v rozhodném období, tj. od  25.2.1948 do 31.12.1989….postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.“, nikoli však (jak mínil soud prvního stupně) okamžikem jejich faktického převzetí dnem 1.10.1948, nýbrž až dnem 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (k nabytí vlastnického práva k nemovitostem již nebylo třeba vkladu do pozemkových knih). Pro posouzení uplatněného nároku má podle názoru odvolacího soudu „význam“ též restituční zákon č. 298/1990 Sb., který upravuje navracení církevního majetku, a žalobce, jemuž je jím přiznáno právo na navrácení určitého konkrétního majetku, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k majetku dalšímu, v zákoně neuvedenému.

 

            Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Posouzení založené na specialitě zákona č. 298/1990 Sb. má za protiústavní; podle jeho názoru tento předpis, jelikož nepředstavuje univerzální nápravu všech majetkových křivd, užití obecné úpravy ochrany vlastnického práva ve skutečnosti nevylučuje. Za chybný dovolatel označil rovněž závěr, že vlastnické právo ke sporným nemovitostem přešlo na stát dnem 1.1.1951; Č. s. s., jimž byly dotčené nemovitosti přiděleny na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25.11.19502, č.j. 55074/50-IX/5, „nespadaly pod přídělce vymezené v § 8 zákona č. 142/1947 Sb.“ (k přídělu došlo v rozporu se zákonem), v důsledku čehož přechod vlastnického práva z původního vlastníka na přídělce „nebyl perfektně dovršen“.

 

            Žalovaný ve vyjádření k dovolání přisvědčil závěrům přijatým soudy obou stupňů a uvedl, že „přidělení“ sporných nemovitostí národnímu podniku proběhlo v souladu se zákonem č. 142/1947 Sb., neboť se jednalo o nemovitosti, které si stát po záboru a provedení revize první pozemkové reformy ponechal.

 

            Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

 

            Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.

 

            Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).

 

            Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující.

 

            Nezakládá ji ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu; byť soud prvního stupně v dané věci rozhodoval dvakrát, bylo potvrzeno rozhodnutí, které se od dřívějšího výsledkem sporu nelišilo.

 

            Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., muselo by být napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

 

            Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

 

            Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. svojí dikcí navazuje na ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 1.1.2001, v jehož rámci je podmínka „zásadního významu po právní stránce“ vykládána tak, že je specifická nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ní spojuje způsobilost významového přesahu do širšího kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na rozhodovací činnost soudů. Znění § 237 odst. 3 o.s.ř. z této interpretace vychází; případný „rozpor s hmotným právem“ musí být zjevný tak, aby odstranění nesprávného rozhodnutí sloužilo k vyslovení právního názoru, jenž je způsobilý ovlivnit všeobecnou soudní praxi. Úprava přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nesměřuje k tomu, aby negativní závěr o přípustnosti dovolání představoval bez dalšího závěr pozitivní ohledně toho řešení, které odvolací soud v rámci právního posouzení věci přijal.

 

            Jelikož je dovolací soud zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), jsou pro úsudek, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní jen (právní) otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

 

            Prostřednictvím námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí, ve smyslu, jenž byl vyložen, dovodit nelze; dovolatel ostatně nic takového ani netvrdil, uvedl toliko - bez dalšího – že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

 

            Právní posouzení věci, v jehož rámci odvolací soud dovodil, že dotčené nemovitosti přešly na stát na základě revize první pozemkové reformy, provedené zákonem č. 142/1947 Sb., a účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., totiž nevybočuje z mezí právního názoru, který Nejvyšší soud uplatnil již vícekrát (viz kupř. rozsudek ze dne 26.9.2002, sp. zn. 20 Cdo 1060/2001, uveřejněný pod č. 186/2002 v časopisu Soudní judikatura), a podrobně jej vyložil i v obdobném sporu mezi účastníky předmětného řízení (viz rozsudek ze dne 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 2165/2001).

 

            V dovolání uplatněnou výtkou, že přechod vlastnického práva z původního vlastníka nebyl perfektně dovršen, jelikož přídělce (Č. s. s. P.) nelze podřadit pod subjekty, uvedené v ustanovení § 8 zákona č. 142/0947 Sb., vznesl dovolatel námitku věcné nesprávnosti správního aktu, k jejíž nepřípadnosti se Nejvyšší soud vyjádřil rovněž opakovaně (viz rozhodnutí ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17.12.1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněná pod č. 9/1999 a 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel - mimo to - nenaznačil, jak se jeho kritika dotýká rozhodného závěru odvolacího soudu, že k přechodu vlastnictví na stát došlo dnem 1.1.1951, jestliže užitému (nezpochybněnému) názoru o důsledcích účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. je „nedovršenost“ přechodu vlastnictví (k nemovitostem) před uvedeným datem vlastní. 

 

            V  této části proto dovolání přípustné není.

 

            V části, v níž dovolatel oponoval závěru, který odvolací soud dovozoval z důsledků speciality restitučního zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., předchozích závěrů užít nelze, neboť s judikaturou Nejvyššího soudu souladná není. V rozsudku ze dne 31.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 2015/2001, uveřejněném pod č. 230/2002 v časopisu Soudní judikatura, jakož i v rozhodnutích dalších, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zákon č. 298/1990 Sb. neupravuje právní poměry majetku církevního subjektu, který přešel na stát při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

 

            Pro právní poměry, založené ustanovením § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 1.1.2001, formuloval Nejvyšší soud závěr (který není důvod nevztáhnout k ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., ve znění účinném poté), že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky překáží, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu; věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle tohoto ustanovení - nepřípustné jako celek (viz usnesení ze dne 30.1.2002, sp. zn.                    20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopisu Soudní judikatura).

 

            Tento důsledek se uplatní i v dané věci. Výrok, potvrzující zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, odvolací soud dovodil nejen z výkladu ustanovení zákona č. 298/1990 Sb., nýbrž i ze zákona č. 142/1947 Sb., resp. č. 141/1950 Sb.; otevřít dovolací přezkum proto, aby byla konstatována nesprávnost právního posouzení v rovině prvého argumentu je z hlediska správnosti napadeného rozhodnutí (viz § 243b odst. 2 o.s.ř.) bezcenné, neboť rozhodnutí relevantně spočívá (již) na přezkumu nepodrobeném závěru o argumentu druhém.

 

            Jestliže dovolání v této části není důvod projednat, je namístě je kvalifikovat i zde jako nepřípustné.

 

            Shrnutí toho, co bylo uvedeno, vede tudíž k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání v dané věci splněny nejsou.

 

            Nepřípustné dovolání nemohl Nejvyšší soud než podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.

 

            O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. l, a § 146 odst. 3 o.s.ř.; žalovanému, jenž by měl na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

 

            Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

 

V Brně dne 30. ledna 2003

 

JUDr. Vladimír   Kurka, v.r.

předseda senátu