20 Cdo 780/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v
právní věci žalobce R. ř. k. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
P. f. Č. r., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 8 C 55/99, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 26.6.2001, č.j. 31 Co 242/2001-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud
potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně (poté co jeho předchozí - rovněž -
zamítavý rozsudek byl zrušen soudem odvolacím) zamítl žalobu na určení, že
žalobce je vlastníkem nemovitostí, které v žalobě označil. Přisvědčil názoru
soudu prvního stupně, že vlastnictví žalobce pozbyl přechodem na stát „v
rozhodném období, tj. od 25.2.1948 do
31.12.1989….postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.“, nikoli však (jak mínil soud
prvního stupně) okamžikem jejich faktického převzetí dnem 1.10.1948, nýbrž až
dnem 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (k nabytí
vlastnického práva k nemovitostem již nebylo třeba vkladu do pozemkových knih).
Pro posouzení uplatněného nároku má podle názoru odvolacího soudu „význam“ též
restituční zákon č. 298/1990 Sb., který upravuje navracení církevního majetku,
a žalobce, jemuž je jím přiznáno právo na navrácení určitého konkrétního
majetku, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k majetku dalšímu, v
zákoně neuvedenému.
Žalobce
(zastoupen advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkl, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Posouzení založené na
specialitě zákona č. 298/1990 Sb. má za protiústavní; podle jeho názoru tento
předpis, jelikož nepředstavuje univerzální nápravu všech majetkových křivd,
užití obecné úpravy ochrany vlastnického práva ve skutečnosti nevylučuje. Za
chybný dovolatel označil rovněž závěr, že vlastnické právo ke sporným
nemovitostem přešlo na stát dnem 1.1.1951; Č. s. s., jimž byly dotčené
nemovitosti přiděleny na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne
25.11.19502, č.j. 55074/50-IX/5, „nespadaly pod přídělce vymezené v § 8 zákona
č. 142/1947 Sb.“ (k přídělu došlo v rozporu se zákonem), v důsledku čehož
přechod vlastnického práva z původního vlastníka na přídělce „nebyl perfektně
dovršen“.
Žalovaný ve
vyjádření k dovolání přisvědčil závěrům přijatým soudy obou stupňů a uvedl, že
„přidělení“ sporných nemovitostí národnímu podniku proběhlo v souladu se
zákonem č. 142/1947 Sb., neboť se jednalo o nemovitosti, které si stát po
záboru a provedení revize první pozemkové reformy ponechal.
Podle § 236 odst.
1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští.
Dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky
(jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Ve smyslu § 237
odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/),
nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/),
anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po
právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť
napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující.
Nezakládá ji ani
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby
soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán
právním názorem odvolacího soudu; byť soud prvního stupně v dané věci
rozhodoval dvakrát, bylo potvrzeno rozhodnutí, které se od dřívějšího výsledkem
sporu nelišilo.
Aby mohlo být
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., muselo by být napadené
rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení
§ 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným
právem.
Ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. svojí dikcí navazuje na ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř., ve znění účinném do 1.1.2001, v jehož rámci je podmínka „zásadního
významu po právní stránce“ vykládána tak, že je specifická nikoli samotnou
uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se
promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ní spojuje způsobilost
významového přesahu do širšího kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení
právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních
poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na rozhodovací činnost soudů.
Znění § 237 odst. 3 o.s.ř. z této interpretace vychází; případný „rozpor s
hmotným právem“ musí být zjevný tak, aby odstranění nesprávného rozhodnutí
sloužilo k vyslovení právního názoru, jenž je způsobilý ovlivnit všeobecnou
soudní praxi. Úprava přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst.
3 o.s.ř. nesměřuje k tomu, aby negativní závěr o přípustnosti dovolání
představoval bez dalšího závěr pozitivní ohledně toho řešení, které odvolací
soud v rámci právního posouzení věci přijal.
Jelikož je
dovolací soud zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3
o.s.ř.), jsou pro úsudek, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, relevantní jen (právní) otázky (z těch, na kterých napadené
rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp.
jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Prostřednictvím
námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, závěr o zásadním významu napadeného
rozhodnutí, ve smyslu, jenž byl vyložen, dovodit nelze; dovolatel ostatně nic
takového ani netvrdil, uvedl toliko - bez dalšího – že dovolání je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Právní posouzení
věci, v jehož rámci odvolací soud dovodil, že dotčené nemovitosti přešly na
stát na základě revize první pozemkové reformy, provedené zákonem č. 142/1947
Sb., a účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., totiž nevybočuje z mezí
právního názoru, který Nejvyšší soud uplatnil již vícekrát (viz kupř. rozsudek
ze dne 26.9.2002, sp. zn. 20 Cdo 1060/2001, uveřejněný pod č. 186/2002 v
časopisu Soudní judikatura), a podrobně jej vyložil i v obdobném sporu mezi
účastníky předmětného řízení (viz rozsudek ze dne 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo
2165/2001).
V dovolání
uplatněnou výtkou, že přechod vlastnického práva z původního vlastníka nebyl
perfektně dovršen, jelikož přídělce (Č. s. s. P.) nelze podřadit pod subjekty,
uvedené v ustanovení § 8 zákona č. 142/0947 Sb., vznesl dovolatel námitku věcné
nesprávnosti správního aktu, k jejíž nepřípadnosti se Nejvyšší soud vyjádřil
rovněž opakovaně (viz rozhodnutí ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a
ze dne 17.12.1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněná pod č. 9/1999 a 11/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel - mimo to - nenaznačil, jak
se jeho kritika dotýká rozhodného závěru odvolacího soudu, že k přechodu
vlastnictví na stát došlo dnem 1.1.1951, jestliže užitému (nezpochybněnému) názoru
o důsledcích účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. je „nedovršenost“
přechodu vlastnictví (k nemovitostem) před uvedeným datem vlastní.
V této části proto dovolání přípustné není.
V části, v níž
dovolatel oponoval závěru, který odvolací soud dovozoval z důsledků speciality
restitučního zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb.,
předchozích závěrů užít nelze, neboť s judikaturou Nejvyššího soudu souladná
není. V rozsudku ze dne 31.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 2015/2001, uveřejněném pod
č. 230/2002 v časopisu Soudní judikatura, jakož i v rozhodnutích dalších,
vyslovil Nejvyšší soud názor, že zákon č. 298/1990 Sb. neupravuje právní poměry
majetku církevního subjektu, který přešel na stát při revizi první pozemkové
reformy podle zákona č. 142/1947 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pro právní
poměry, založené ustanovením § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do
1.1.2001, formuloval Nejvyšší soud závěr (který není důvod nevztáhnout k
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., ve znění účinném poté), že spočívá-li
rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení
více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není
dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné
právní otázky překáží, že není splněna podmínka jejího zásadního právního
významu; věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek výsledek sporu
ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle tohoto ustanovení - nepřípustné jako
celek (viz usnesení ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v
časopisu Soudní judikatura).
Tento důsledek se
uplatní i v dané věci. Výrok, potvrzující zamítnutí žaloby soudem prvního
stupně, odvolací soud dovodil nejen z výkladu ustanovení zákona č. 298/1990
Sb., nýbrž i ze zákona č. 142/1947 Sb., resp. č. 141/1950 Sb.; otevřít dovolací
přezkum proto, aby byla konstatována nesprávnost právního posouzení v rovině
prvého argumentu je z hlediska správnosti napadeného rozhodnutí (viz § 243b
odst. 2 o.s.ř.) bezcenné, neboť rozhodnutí relevantně spočívá (již) na přezkumu
nepodrobeném závěru o argumentu druhém.
Jestliže dovolání
v této části není důvod projednat, je namístě je kvalifikovat i zde jako
nepřípustné.
Shrnutí toho, co
bylo uvedeno, vede tudíž k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání v dané
věci splněny nejsou.
Nepřípustné
dovolání nemohl Nejvyšší soud než podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítnout.
O nákladech
dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. l, a § 146
odst. 3 o.s.ř.; žalovanému, jenž by měl na jejich náhradu nárok, však ve stadiu
dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto
rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr.
Vladimír Kurka, v.r.
předseda
senátu