5 Tz 8/2001

 
ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K 
J M É N E M R E P U B L I K Y


	Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. dubna 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. G., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91, v trestní věci vedené u bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně pod sp. zn. Vt 5/52,

	a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu t a k t o :


	Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného J. G.

	Citované usnesení se z r u š u j e . Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Takto se zrušuje zejména rozsudek bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 36/91, jemu předcházející rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 20. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91, a dále usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91.

	Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:


	Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 5/52, byl obviněný J. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen „tr. zák.\"), kterého se dopustil tím, že dne 27. dubna 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Za to byl odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři roky. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 25. 7. 1952, sp. zn. Vto 121/52-II, jako nedůvodné zamítnuto. Rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1952, sp. zn. Pz 80/52, bylo rozhodnuto tak, že citovaným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně byl porušen zákon ve prospěch obviněného J. G. v ustanovení § 43 odst. 1 tr. zák. a podle téhož zákonného ustanovení byla u obviněného vyslovena ztráta čestných práv občanských a dočasná ztráta občanských práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zák. byla určena na pět let. Ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstaly nedotčeny. Výkon uloženého trestu odnětí svobody nastoupil obviněný J. G. dne 26. 7. 1952 s tím, že mu do něj byla započítána vazba od 27. 4. 1952.

	Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91, bylo rozhodnuto tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 5/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 25. 7. 1952, sp. zn. Vto 121/52, zrušuje ve výroku o trestu. Současně byla podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 5. 1991.

	Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 20. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 5/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 25. 7. 1952, sp. zn. Vto 121/52, se obviněný J. G. odsuzuje podle § 270 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do tehdejší druhé nápravně výchovné skupiny. Rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 36/91, byl k odvolání obhájkyně obviněného citovaný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně v celém rozsahu zrušen a opětovně bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 5/52, kterým byl ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 25. 7. 1952, sp. zn. Vto 121/52, obviněný J. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., se odsuzuje podle § 270 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 24 odst. 1 a § 25 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

	Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91, pak bylo rozhodnuto, že obviněný J. G. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 a že se mu podle čl. II odst. 5 rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii promíjí uložený trest odnětí svobody s tím, že se dnem tohoto rozhodnutí na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 9. 1991.

	Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. G. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti na dosavadní průběh trestního řízení ve věci obviněného J. G. a na výše uvedená rozhodnutí. Dále ministr spravedlnosti s odkazem na citaci příslušných zákonných ustanovení vytkl, že se jimi bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při vydání napadeného rozhodnutí ani v řízení, které mu předcházelo, neřídil, protože neprovedl dokazování skutkového stavu věci v dostatečném rozsahu tak, aby mohlo být postaveno najisto, zda jednání vytýkané obviněnému J. G. je trestným činem po formální i materiální stránce a zda bylo na místě ponechat v platnosti výrok o vině. Ministr spravedlnosti v této souvislosti upozornil na skutečnost, že obviněný J. G. byl již třikrát odsouzen za to, že odmítl vykonávat vojenskou službu, ovšem tuto informaci bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nezpracoval po důkazní stránce tak, aby si připojením dosud neskartované části spisu bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. Vt 104/50 a spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích sp. zn. Rtv 11/91 vytvořil ucelený přehled o všech odsouzeních obviněného J. G. za jednání vedené shodnou motivací a aby v této souvislosti mohl řešit otázku opakovaného odsouzení jmenovaného obviněného pro týž skutek. V důsledku toho se podle názoru ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně ani nemohl seznámit s výsledkem znaleckého posouzení schopnosti obviněného k výkonu základní vojenské služby patrným z odůvodnění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 1951, sp. zn. Vt 104/50, a posoudit tuto skutečnost z hlediska způsobilosti obviněného být přímým pachatelem vojenského trestného činu. V důsledku toho nevzal v úvahu, že i v předcházejících trestních věcech obviněný vysvětloval čin náboženským vyznáním, od počátku měl v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě a dával to jasně najevo. Podle přesvědčení ministra spravedlnosti pokračování takového jednání nelze považovat za nový trestný čin a soud se navíc nezabýval naplněním objektivní stránky trestného činu v souvislosti s neschopností obviněného k výkonu vojenské služby. 

	Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení i rozhodnutí na ně obsahově navazující, a to rozsudek bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 36/91, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí o návrhu L. G. na rehabilitaci.

	Spolu s podanou stížností pro porušení zákona byly Nejvyššímu soudu České republiky předloženy jen ověřené fotokopie rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 5/52, rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1952, sp. zn. Pz 80/52, usnesení bývalého nižšího vojenského prokurátora v Brně ze dne 13. 5. 1953, sp. zn. Np 12/52, a usnesení komise pro podmíněné propuštění při bývalém Vyšším vojenském soudu v Praze ze dne 26. 11. 1953, sp. zn. Pp 274/53. Dále byl k dispozici rehabilitační spis bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 58/91, který obsahuje výše citovaná rozhodnutí o soudní rehabilitaci obviněného J. G. Ze sdělení ředitele Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 13. 7. 2000, č. j. 10435-VHA/2000-2111, pak vyplývá, že trestní spis bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně sp. zn. Vt 5/52 je již skartován a v trvalém uložení se zde nacházejí jen zmíněná rozhodnutí, jejichž fotokopie byly přiloženy ke stížnosti pro porušení zákona. Proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona mohl Nejvyšší soud České republiky přezkoumat podle § 267 tr. řádu správnost všech výroků napadeného rozhodnutí jen v omezeném rozsahu a bez možnosti přezkoumání celého řízení, jež mu předcházelo. Za těchto okolností se Nejvyšší soud České republiky musel zaměřit na zjištění, zda již ze samotného rozhodnutí, proti němuž stížnost pro porušení zákona směřuje, vyplývá taková nesprávnost, která je bez ohledu na nedostatek spisového materiálu činí nezákonným. K takovému závěru však Nejvyšší soud České republiky dospěl jen v omezené míře a z jiných důvodů, než jak namítala stížnost pro porušení zákona.

	V této souvislosti nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumával především napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91, kterým bylo rozhodnuto o účasti obviněného J. G. na soudní rehabilitaci. Předmětem zkoumání tedy bylo, zda uvedený soud postupoval v souladu s ustanoveními § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jde zejména o posouzení, zda soud rozhodoval o soudní rehabilitaci z podnětu oprávněné osoby (§ 5 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zda přezkoumával rozhodnutí podléhající soudní rehabilitaci (§ 4 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zda byl důvod ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí (§ 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a pokud tomu tak bylo, zda zde neexistoval jiný důvod a zda nebylo třeba zrušit přezkoumávané rozhodnutí v jiném rozsahu, než jak to učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v citovaném usnesení. K tomu Nejvyšší soud České republiky uvádí, že o soudní rehabilitaci bylo rozhodováno na návrh syna obviněného L. G., který je osobou oprávněnou podat návrh na soudní rehabilitaci svého zemřelého otce. Návrh a následné přezkumné řízení se týkaly odsouzení, které je uvedeno v ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, protože obviněný J. G. byl v původním řízení bývalým Nižším vojenským soudem v Brně pravomocně odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za této situace tedy byl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně povinen přezkoumat uvedené původní odsuzující rozhodnutí z toho hlediska, zda není zatíženo některou z vad vypočtených v ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo vadou obdobnou, pro kterou by bylo třeba přezkoumávané rozhodnutí zrušit zcela nebo v části, v níž je vadné.

	Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pak v usnesení, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona, po přezkoumání původního odsuzujícího rozhodnutí shledal jen vadu uvedenou v ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. dospěl k závěru, že výměra původně uloženého trestu byla ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Proto bylo zrušeno přezkoumávané rozhodnutí jen ve výroku o trestu. Proti tomuto rehabilitačnímu usnesení pak neměl námitky ani navrhovatel L. G., protože ho stížností nenapadl, a rovněž tehdejší obhájkyně obviněného stížnost nepodala, když se domáhala zrušení přezkoumávaného odsuzujícího rozhodnutí jen podle citovaného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci.

	Pokud jde o jiné možné vady vypočtené v ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výše zmíněný nedostatek spisového materiálu neumožnil učinit závěr, že by snad přezkoumávané odsuzující rozhodnutí bylo zatíženo některou z procesních vad týkajících se původního řízení ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani že by byl stíhaný skutek kvalifikován podle přísnějšího ustanovení, než vyplývalo ze zákona, ve smyslu § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Rovněž zjištění jiné obdobné vady za této situace nelze opřít o jakýkoli podklad. V úvahu tedy přicházelo pouze posouzení, zda zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí týkajícího se obviněného J. G. nepřicházelo v úvahu též podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. pro vadu spočívající v tom, že stíhaný skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem. Tato vada by však mohla být zjištěna jen za předpokladu, jestliže již v době původního odsouzení – s přihlédnutím ke všem relevantním zákonným ustanovením platným v době rozhodování – nešlo o trestný čin. Nejvyšší soud České republiky zde zdůrazňuje nutnost zjištění rozporu s tehdy platným zákonem, třebaže by v době rozhodování o návrhu na soudní rehabilitaci již takový zákon neplatil. Tehdy platným zákonem v uvedeném smyslu byl v posuzovaném případě především trestní zákon z roku 1950 (zákon č. 86/1950 Sb.), který platil v době spáchání skutku, pro nějž byl obviněný J. G. trestně stíhán.

	K tomu Nejvyšší soud České republiky dále připomíná, že trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zák. mohl spáchat ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že
 a) se poškodil na zdraví, opil nebo učinil jinak nezpůsobilým, nebo
 b) padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.

	Pro naplnění skutkové podstaty podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. spočívající v tom, že se pachatel odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, bylo přitom bezvýznamné, zda pachatel náboženské nebo jiné přesvědčení jen předstíral nebo zda bylo jeho přesvědčení opravdové. Zákon k trestnosti rovněž nevyžadoval, aby byl pachatel veden trvalým úmyslem vyhýbat se plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu, resp. úmyslem vyhnout se těmto vojenským povinnostem trvale, tj. jednou provždy. Případný úmysl tohoto charakteru neměl podle tehdejší zákonné úpravy žádný právní význam.

	V posuzovaném případě byl obviněný J. G. odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 5/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 25. 7. 1952, sp. zn. Vto 121/52, pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle poslední alternativy uvedené v citovaném ustanovení, tj. že se úmyslně vyhnul plnění služebních povinností tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení. Bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně je ve stížnosti pro porušení zákona vytýkáno, že v rámci řízení o soudní rehabilitaci ponechal nedotčený výrok o vině v citovaném rozsudku. K tomu je třeba uvést, že zákon č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů stanovil, do jaké míry nelze považovat předchozí odsouzení za spravedlivá a zákonná. Proto ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla přímo ze zákona zrušena odsuzující soudní rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách (§ 1 cit. zákona). Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byl v posuzovaném případě uznán vinným obviněný J. G., ovšem není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého byla některá odsuzující soudní rozhodnutí zrušena přímo ze zákona, aniž by jejich zákonnost bylo třeba jakkoli přezkoumávat. Vzhledem k tomu nelze bez dalšího považovat odsouzení obviněného J. G. za nezákonné jen proto, že se při jeho spáchání odvolával na své náboženské přesvědčení. Vždyť trestní zákon platný v rozhodné době výslovně obsahoval uvedenou okolnost jako zákonný znak trestného činu, a pokud i přesto zákonodárce odsouzení za takto formulovaný trestný čin nepovažoval za nutné zrušit přímo ze zákona podle § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak nejde o takový čin, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům demokratické společnosti respektující zaručená občanská politická práva a svobody. Naopak, umožnil-li zákonodárce, aby odsouzení pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 tr. zák., uvedené v § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo zrušeno pouze v rámci přezkumného rehabilitačního řízení a toliko v případě, že byla zjištěna některá vada takového rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 cit. zákona či jiná obdobná vada, pak nutno připustit, že mohou existovat odsuzující soudní rozhodnutí pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 tr. zák., která žádnou z těchto vad netrpí a nutno je považovat za zákonná, třebaže půjde o trestný čin podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchaný s odvoláním se na náboženské přesvědčení.

	Jak již bylo konstatováno, s ohledem na ustanovení § 1, § 2 odst. 1, § 4 písm. c) a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byl obviněný J. G. v posuzovaném případě uznán vinným, považovat za čin, který by byl prohlášen za trestný čin v rozporu s principy demokratické společnosti, právního státu a s mezinárodními normami o lidských právech a svobodách. Proto ani odsouzení za něj není možné samo o sobě pokládat za neslučitelné s demokratickými a právními principy a nelze v něm bez dalšího shledávat porušení zákona, třebaže k odsouzení došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Nejvyšší soud České republiky je vázán uvedenou zákonnou úpravou vyplývající ze zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a případné porušení zákona musel posuzovat i z tohoto hlediska. Ze stejných důvodů pak nemohl akceptovat ani argument obsažený ve vyjádření obhájce obviněného k podané stížnosti pro porušení zákona, pokud z článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv vyvozuje „právo na odepření vojenské služby\". Citované ustanovení totiž pouze deklaruje svobodu myšlení, svědomí, náboženství a víry, přičemž článek 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv uvádí, jaké mají být meze výkonu deklarovaných práv a svobod. Ani z jednoho z těchto ustanovení však nelze přesvědčivě dovodit, že by snad trestní postih neplnění některých zákonem stanovených povinností vůči státu, a to i s poukazem na náboženské přesvědčení, nebyl přípustný. Rovněž mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, konkrétně Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (oba publikované pod č. 120/1976 Sb.) a evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) nekonstruují žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské. Proto je v mnoha demokratických a právních státech přípustný trestní postih bezdůvodného odmítnutí nástupu či výkonu vojenské služby nebo neplnění i některých dalších povinností, a to v určitých státech dokonce i bez možnosti volby alternativní služby k vojenské službě [viz v této souvislosti rovněž např. ustanovení čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož plyne, že nikoli ve všech zemích vázaných citovanou Úmluvou je uznáváno za přípustné odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí].

	Jestliže i přes konstatované skutečnosti Nejvyšší soud České republiky shledal v napadeném usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně porušení zákona, pak z toho důvodu, že o návrhu na soudní rehabilitaci soud rozhodoval, aniž si opatřil – i přes omezené možnosti vyplývající ze skartace původního spisu – všechny dostupné důkazy a podklady. Se stížností pro porušení zákona se zde lze ztotožnit ve dvou směrech. Jednak bývalý Vojenský obvodový soud v Brně si neopatřil podklady týkající se dalších odsouzení obviněného J. G., aby si tím při přezkoumávání rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 5/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 25. 7. 1952, sp. zn. Vto 121/52, vytvořil ucelený přehled o všech odsouzeních tohoto obviněného. Přitom z opisu z evidence rejstříku trestů Generální prokuratury Slovenské republiky, který měl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení k dispozici, i z přezkoumávaného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 5/52, je patrné, že obviněný J. G. byl kromě posuzovaného případu odsouzen též v dalších dvou případech. Jde o rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, a rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 1951, sp. zn. Vt 104/50. Proto bylo povinností bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně opatřit si dochovaný spisový materiál týkající se těchto dalších odsouzení, a to i z důvodu, aby zjistil, zda již nedošlo k jejich zrušení, a pokud by tomu tak bylo, z jakých důvodů a v jakém směru byla uvedená rozhodnutí zrušena či modifikována.

	S právě uvedeným souvisí druhý nedostatek, který napadenému rozhodnutí důvodně vytýká stížnost pro porušení zákona. Kdyby si totiž bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v souvislosti s rozhodováním o soudní rehabilitaci v posuzované věci opatřil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 1951, sp. zn. Vt 104/51 (a s ním související spisový materiál), mimo jiné by z jeho odůvodnění zjistil, že podle lékařského posudku ve věci, týkající se tohoto odsouzení, „nebyla u obviněného zjištěna duševní choroba ve vlastním slova smyslu …, je nezvratně přesvědčen o správnosti své pověry …\" a „pro svoji mírnou slaboduchost s nekorigovatelnou pověrou je jakékoliv vojenské služby trvale neschopen\". Proto obviněnému J. G. uvedený soud přiznal polehčující okolnost, že se činu [tj. trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., pro nějž byl v této věci stíhán] dopustil ve stavu, který je blízký nepříčetnosti. I když pro nedostatek spisového materiálu v uvedené trestní věci nelze správnost zmíněného skutkového zjištění ověřit a navíc byl citovaný rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích již v mezidobí v celém rozsahu zrušen v rehabilitačním řízení usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 11/91, bylo povinností bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, který rozhodoval o soudní rehabilitaci v posuzované věci, aby se s popsaným závěrem týkajícím se schopnosti obviněného J. G. k výkonu vojenské služby a jeho příčetnosti náležitě vypořádal. Pokud k tomu nebudou k dispozici jiné důkazy, bude třeba vyčkat, jaké skutkové závěry z původního řízení ve věci vedené u bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. Vt 104/50 a z jeho rozsudku ze dne 14. 3. 1951 k uvedené otázce učiní (resp. zda a do jaké míry původní skutková zjištění zpochybní) Okresní soud v Českých Budějovicích, který se bude tímto odsouzením opětovně zabývat v přezkumném rehabilitačním řízení na podkladě rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 5 Tz 26/2001.

	Konečně Nejvyšší soud České republiky shledává vadu i v postupu, pokud bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který rozhodoval o soudní rehabilitaci, částečně zrušil i odvolací rozhodnutí vydané v původním řízení, přestože neměl k dispozici ani usnesení (a popřípadě spis či jeho zbytek) Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 25. 7. 1952, sp. zn. Vto 121/52-II, kterým bylo rozhodováno o odvolání obviněného podaném proti přezkoumávanému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 5/52. Přitom z rehabilitačního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 58/91 zatím nevyplývá, že by snad zmíněné odvolací usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně (resp. jeho spis) bylo skartováno či z jiných důvodů nedostupné.

	Bez těchto zjištění zůstalo dokazování neúplné a neposkytovalo spolehlivý podklad k náležitému posouzení, do jaké míry a z jakých důvodů bylo třeba rozhodnout o soudní rehabilitaci obviněného J. G. v posuzované trestní věci. Proto Nejvyšší soud České republiky za uvedené důkazní situace nemůže předjímat závěr, zda mělo být v přezkumném rehabilitačním řízení usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, proti kterému směřuje stížnost pro porušení zákona, zrušeno přezkoumávané odsuzující rozhodnutí bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně v jiném rozsahu a z jiných důvodů, než se stalo.

	Na základě všech rozvedených skutečností nezbylo, než aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. G. v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Jde o porušení zákona spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu a v nedostatečném vyhodnocení dosavadních důkazů. Nejvyšší soud České republiky proto podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91. Zrušil též další na toto usnesení obsahově navazující rozhodnutí, pokud zrušením citovaného usnesení pozbyla podkladu. Takto byl zrušen zejména rozsudek bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 36/91, jemu předcházející rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 20. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91, kterými bylo opětovně rozhodnuto o trestu obviněného, a dále usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 58/91, jímž bylo rozhodnuto o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953, kterou byl obviněnému prominut nově uložený trest.

	Protože ve věci je třeba učinit nové rozhodnutí o soudní rehabilitaci obviněného J. G., podle § 270 odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud České republiky přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který vydal napadené rozhodnutí, totiž již neexistuje (čl. 110 Ústavy České republiky, čl. II bod 5. zákona č. 17/1993 Sb.) a příslušnost Městského soudu v Brně k projednání a rozhodnutí věci vyplývá ze skutečnosti, že v jeho obvodu měl sídlo zrušený Vojenský obvodový soud v Brně (§ 7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, čl. II bod 1. zákona č. 284/1993 Sb., § 8 odst. 3 zákona č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Než však bude možné v řízení před Městským soudem v Brně opětovně rozhodnout o soudní rehabilitaci obviněného J. G., je nezbytné odstranit všechny výše uvedené nedostatky, jimiž trpí dosavadní průběh dokazování a hodnocení důkazů, a postupovat v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. řádu). Úkolem soudu prvního stupně bude především opatřit dostupný spisový materiál týkající se ostatních odsouzení obviněného J. G. a doplnit dokazování i v dalších naznačených směrech. Poté bude soud povinen opětovně vyhodnotit všechny opatřené důkazy, včetně výsledků doplněného dokazování, a vypořádat se v rozhodnutí se všemi právně významnými skutečnostmi zmíněnými Nejvyšším soudem České republiky i s námitkami, které napadenému usnesení vytýkala stížnost pro porušení zákona.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 18. dubna 2001

Předseda senátu: 
JUDr. František P ú r y