7 Tdo 878/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 12. 2002 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 9 To 221/2002, v trestní věci obviněného Ing. J. J., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 60/2002 t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 9 To 221/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 24 T 60/2002. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 24 T 60/2002, bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. J. J., pro skutek spočívající v tom, že „dne 7. 12. 1979 v P. ve funkci ministra vnitra České socialistické republiky vydal na návrh zvláštní komise zřízené podle § 61 odst. 2 tr. zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, rozhodnutí pod č. j. LK/2–14232/79-259, kterým zamítl písemný rozklad spisovatele a dramatika P. K., proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČSSR ze dne 1. 10. 1979, č. j. VS/3–57/11097/79, o odnětí státního občanství ČSR a ČSSR a uvedené rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že důvody, pro něž bylo P. K. občanství odňato byly v souladu s § 14a odst. 1 písm. f) zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČSR ve znění zákonného opatření předsednictva ČNR č. 124/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o nabývání a pozbývání státního občanství, neboť P. K. se zdržoval v cizině a údajně svými činy poškozoval důležité zájmy Československé socialistické republiky, ačkoliv P. K. byl v cizině se souhlasem příslušných orgánů Československé socialistické republiky a nezavdal žádnou příčinu k tomu, aby jeho jednání bylo posuzováno jako protistátní, rozhodnutí bylo vydáno účelově, neboť P. K. byl osobou nežádoucí pro československé orgány a byl mu znemožněn návrat do vlasti“, který byl obžalobou státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 1 Zt 1672/2001, kvalifikován jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 9 To 221/2002, byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, kterou podal proti shora uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, ztotožnil se tento soud se závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně. Proti unesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 9 To 221/2002, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Ing. J. J. dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku poukazuje dovolatelka na to, že závěry soudů obou stupňů, že trestní stíhání obviněného Ing. J. J. je promlčeno a tudíž nepřípustné, jsou nesprávné. Ve svém odůvodnění poukazuje zejména na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb., řešící stejný problém ve vztahu k ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., který je podle názoru dovolatelky rovněž pramenem trestního práva hmotného a specifickým způsobem upravuje podmínky zániku trestnosti určité kategorie trestných činů. Pokud jde o konkrétní případ (obviněného Ing. J. J.), nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na to, že „podle trestního zákona účinného do 27. 12. 1999 promlčecí doba skutečně uplynula dnem 30. 12. 1999. Nicméně zákon č. 327/1999 Sb. nabyl účinnosti dne 28. 12. 1999, tedy před tímto datem; dříve platná promlčecí doba tedy momentem nabytí jeho účinnosti ještě neuplynula a nedošlo k obnovení již uplynulé promlčecí doby“. To bylo podle mínění nejvyšší státní zástupkyně také úmyslem zákonodárce. V tomto směru poukazuje rovněž na zákon č. 184/1964 Sb., kterým bylo vyloučeno promlčení stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo službách okupantů, který obdobným způsobem řešil promlčecí dobu (stanovil nepromlčitelnost) určitých trestných jednání, spáchaných od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946, u nichž mělo dojít k promlčení trestního stíhání ke dni 9. 5. 1965 nebo později. Závěrem tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 9 To 221/2002, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 24 T 60/2002, zrušil, a zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě osobou k tomu oprávněnou. Shledal, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a osobou k tomu oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř./. Nejvyšší státní zástupkyně uvádí jako důvod pro podané dovolání, že napadené usnesení spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení – dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí /důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř./. Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného trestního práva tak i jiných právních odvětví. Předně je potřebné uvést, jaké závěry vedly obvodní soud k výše uvedenému rozhodnutí (shora již bylo uvedeno, že městský soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně). Obvodní soud pro Prahu 7 uvedl, že s ohledem na akceptaci zákona č. 198/1993 Sb. a nálezu Ústavního soudu, který byl vyhlášen pod č. 14/1994 Sb., počala promlčecí doba skutku, pro který byla na obviněného podána obžaloba, běžet od 30. 12. 1989. Další své úvahy odvíjí obvodní soud od znění § 16 odst. 1 tr. zák. a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). S ohledem na znění § 158 tr. zák. a výše uvedená ustanovení dospěl soud prvního stupně k závěru, že pro obviněného je nejpříznivější použití trestního zákona účinného od 1. 7. 1990, kdy novela provedená zák. č. 175/1990 Sb. kromě změny znění odst. 2 písm. b) tr. zák. vypustila celý odst. 3 § 158 tr. zák. Z výše uvedené skutečnosti dovodil obvodní soud, že vzhledem k tomu, že horní hranice trestní sazby u trestného činu podle § 158 odst. 2 tr. zák. podle zák. č. 175/1990 Sb. činí deset let, bude pro obviněného nejpříznivější použití ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění do 28. 12. 1999, tj. do účinnosti novely tr. zákona, provedené zák. č. 327/1999 Sb. K uvedené novele obvodní soud uzavřel, že její znění § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. je pro obviněného přísnější, neboť promlčecí doba byla z deseti let prodloužena na dvanáct let, ale také ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. je pro obviněného méně příznivé. Z výše uvedených rozhodnutí obvodního a městského soudu vyplývá, že znění § 67 odst. 1 písm. b) a § 67a písm. d) tr. zák. nelze v případě obviněného použít, neboť s ohledem na znění § 16 odst. 1 tr. zák. a již výše rozvedené úvahy soudů obou stupňů, se v daném případě jedná o typicky retroaktivní ustanovení, která narušují bezvýjimečný zákaz retroaktivity. V odůvodnění poukazuje obvodní soud rovněž na to, že neshledal žádnou okolnost, která by promlčecí dobu stavila ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 tr. zák. v době od 30. 12. 1989 do 30. 12. 1999, a že k přerušení promlčení trestního stíhání nedošlo. Městský soud v Praze, který se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, sám dále uvedl, že posuzování jednání obviněného podle pozdějšího zákona (na mysli měl zákon č. 327/1999 Sb.), který obnovil opětovně trestnost promlčeného činu, by bylo v rozporu s ústavní zásadou zákazu retroaktivity přísnějšího zákona v neprospěch pachatele, jak plyne z čl. 40 odst. 6 Listiny. Další úvaha městského soudu spočívala v tom, že obviněný se měl předmětného jednání dopustit dne 7. 12. 1979, a proto k promlčení došlo 7. 12. 1989. Vyslovil dále názor, že s ohledem na právní výklad s ohledem na mezinárodní a vnitrostátní normy, lze obejít zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele, včetně promlčení, jen u válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. U ostatních trestných činů by samotné ustanovení zák. č. 198/1993 Sb. k přerušení promlčecí doby stačit nemělo. Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že podle podané obžaloby se obviněný měl uvedeného jednání dopustit skutečně dne 7. 12. 1979. Od uvedené doby by rovněž bylo možno počítat běh promlčecí doby (desetileté), avšak pouze za předpokladu, že se soudy obou stupňů náležitým způsobem vypořádají s otázkou nálezu Ústavního soudu, který byl publikován pod č. 14/1994 Sb., kdy je třeba podotknout, že uvedený nález nebyl pouhým rozhodnutím reagujícím na předložení věci Ústavnímu soudu obecným soudem pro nesoulad s Listinou v konkrétní věci, ale že se jednalo o nález Ústavního soudu, jímž byl zamítnut návrh skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení zákona č. 198/1993 Sb., s protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Dále soudy obou stupňů shodně uvádějí, že neshledaly žádnou z překážek uvedených v § 67 odst. 2 tr. zák., která by stavěla promlčení. Mezi takovou zákonnou překážku, pro kterou nelze pachatele postavit před soud patří např. imunita poslance. Není již z celého spisu patrno, na základě jakých skutečností k uvedenému závěru soudy dospěly, když otázka stavení promlčení, pro které promlčení neběží, je neoddělitelně spjata s otázkou zániku trestnosti činu a otázkou okamžiku počítání promlčecí doby. V souvislosti s poukazem na výše uvedené skutečnosti a nedostatky je nezbytné upozornit na to, že již v samotném popisu skutku došlo oproti podané obžalobě ke změně, která v části mohla být snad pouze nedostatkem přepisu obžaloby. Že se jednalo o přepis obžaloby a rovněž sama obžaloba a tedy i rozhodnutí soudu nejsou v souladu se sdělením obvinění, je patrno z č. l. 1 spisu (… porovnej, podle § 61 odst. 2 tr. zák. č. 71/1967 Sb., … proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČSSR …). Městský soud v Praze ve svém usnesení, které je napadeno podaným dovoláním, konstatoval, že sporné ustanovení citovaného zákona (§ 5 zák. č. 198/1993 Sb.) soud prvního soudu akceptoval, přesto však s ohledem na znění § 16 odst. 1 tr. zák. s poukazem na to, že neshledal žádnou okolnost, která by stavěla promlčecí dobu ve smyslu § 67 odst. 2 tr. zák. v případě obviněného v době od 30. 12. 1989 do 30. 12. 1999, uzavřel, že trestní stíhání obviněného je třeba pro promlčení zastavit. Dále poukázal na zásadu vyplývající z ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., že se trestnost činu posuzuje podle pozdějšího zákona, jestliže je to pro pachatele příznivější, která se uplatní i při posuzování otázky, zda je či není trestní stíhání promlčeno podle § 67 odst. 1 tr. zák., a to v tom smyslu, že se vychází z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož kvalifikace podle této zásady připadá v úvahu. Poukázat je třeba také na to, že novelizované znění § 67 odst. 1 písm. b) a § 67a písm. d) tr. zák. bylo do tr. zákona zařazeno zák. č. 327/1999 Sb., účinným od 28. 12. 1999, se záměrem, aby nedošlo k promlčení /§ 67a písm. d) tr. zák./ nejzávažnějších trestných činů spáchaných v období od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 (v důvodové zprávě do 17. listopadu 1989) veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním, kde horní hranice trestných činů činí nejméně deset let (důvodová zpráva uváděla hranici nejméně pěti let). Upozornit je třeba na to, že uvedené ustanovení bylo do trestního zákona zařazeno v době, kdy ještě nedošlo k promlčení trestního stíhání obviněného, k tomu mělo dojít podle názoru městského i obvodního soudu 30. 12. 1999, aniž přitom tyto soudy braly v úvahu tu skutečnost, že obviněný byl poslancem České národní rady ještě po 17. listopadu 1989, přesto však ve svých rozhodnutích shodně uvedly, že neshledaly žádnou okolnost, která by stavěla promlčecí dobu ve smyslu § 67 odst. 2 tr. zák. Uvedený nedostatek je však nedostatkem již orgánů činných ve správním řízení, které stíhaly obviněného jako veřejného činitele za skutek spáchaný v roce 1979 ve vysoké státní funkci, aniž by si uvědomily, že tyto funkce byly obvykle také spojovány s postavením poslance. Vzhledem k tomu, že nebylo ve směru shora uvedeném postupováno v souladu se zněním § 67 tr. zák., mohou stěží obstát závěry, ke kterým dospěly soudy obou stupňů. (Zde lze odkázat na již výše uvedenou úvahu městského soudu, že k promlčení trestního stíhání obviněného mělo dojít dne 7. 12. 1989. Shora uvedená úvaha je však zcela mimo znění § 67 odst. 2 tr. zák., kdy je potřebné poukázat na to, že předsedou senátu Nejvyššího soudu byly postupem podle § 265o odst. 2 t. ř. opatřeny podklady pro závěr, obviněný byl od roku 1970 do 26. 1. 2000 poslancem České národní rady). Zcela závěrem lze uvést, že pokud jde o ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. bude přicházet jeho uplatnění v úvahu pouze tehdy, jestliže do účinnosti citované novely, tj. do 28. 12. 1999, již nedošlo k promlčení trestného činu. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy je nepochybné, že vady napadeného rozhodnutí nelze odstranit ani ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem, rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 9 To 221/2002, stejně jako usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 24 T 60/2002, zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí, na zrušená usnesení obsahově navazující a s ohledem na charakter pochybení přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. prosince 2002 Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann