4 Tz 9/2002


ČESKÁ REPUBLIKA

 

R O Z S U D E K


J M É N E M R E P U B L I K Y



Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 27. února 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. P. proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1953, sp. zn. T 63/53, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. t a k t o :


Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1953, sp. zn. T 63/53, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. a § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. v neprospěch obviněného A. P.


Napadený rozsudek s e z r u š u je v celém rozsahu.


Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 265/90.


Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. s e z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného A. P. pro skutek spočívající v tom, že


dne 20. 7. 1953 u svého útvaru v Přerově po nástupu vojenského cvičení odmítl zúčastnit se vojenského výcviku a převzít stejnokroj a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, neboť je Svědek Jehovův,


čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.


Odůvodnění:


A. P. byl odsouzen rozsudkem bývalého Vojenského soudu I. stolice v Olomouci ze dne 23. 7. 1947, sp. zn. Vtr 801/47, ve znění rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu ze dne 11. 11. 1947, sp. zn. Ps-143/47, pro zločin porušení subordinace podle § 145, § 146:c, § 149 bývalého vojenského tr. zákona k trestu žaláře v trvání 3 měsíců podmíněně odloženého na zkušební lhůtu 2 let. Zločinu se dopustil tím, že při nástupu vojenské služby 1. 7. 1947 v B. odmítl uposlechnout rozkazu velitele, aby oblékl služební stejnokroj.


Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1953, sp. zn. T 63/53, byl obviněný A. P. odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. k trestu odnětí svobody na 4 roky a k ztrátě práv podle § 43 a § 44 odst. 2 citovaného zákona. Trestného činu se dopustil tím, že dne 20. 7. 1953 v Přerově u svého útvaru po nástupu vojenského cvičení se odmítl zúčastnit vojenského výcviku a převzít stejnokroj, protože mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, neboť je Svědek Jehovův.


V této věci proběhlo rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 1. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtv 265/90, byl shora uvedený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 265/90, byl A. P. odsouzen k trestu odnětí svobody na 8 měsíců s podmíněným odkladem na 2 roky a tento trest mu byl potom usnesením téhož soudu z 21. 10. 1992, sp. zn. 4 Rtv 265/90, prominut podle čl. I odst. 4 amnestie prezidenta republiky z 9. 5. 1955.


Proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1953, sp. zn. T 63/53, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. P. Vytkl v ní porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. a § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.


V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal mimo jiné na to, že soud v napadeném rozsudku nevyhodnotil skutečnost, že jde o týž skutek, tj. odmítání plnění vojenských povinností z náboženských důvodů. Obviněný byl tak odsouzen podruhé a došlo k porušení jedné ze základních zásad trestního řízení, tj. zásady "ne bis in idem", která je vyjádřena mimo jiné v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i v článku 4 odst. 1 Protokolu číslo 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ustanovením, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán za stejný čin opakovaně. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR se v takovém případě jedná o týž skutek, a tedy o věc rozsouzenou. Přitom ustanovení § 220 odst. 1, § 166 odst. 1 písm. c), § 89 odst. 1 písm. f) a § 89 odst. 2 písm. d) zákona č. 87/1950 Sb. lze vyložit jako odpovídající znění § 11 odst. 1 písm. f) nyní platného tr. řádu, tedy jako povinnost zastavit trestní stíhání, jestliže trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu a ten nebyl v předepsaném řízení zrušen (viz rozsudek NS ČR z 15. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 59/2001). Toto pochybení nebylo napraveno ani v rehabilitačním řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., které na základě žádosti obviněného proběhlo v r. 1991.


Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v uvedeném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí a dále aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.


Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., přezkoumal zákonnost a odůvodněnost toho výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že stížnost pro porušení zákona je plně důvodná.


Je třeba konstatovat, že již v rozsudku bývalého vojenského soudu I. stolice v Olomouci ze dne 23. 7. 1947, sp. zn. Vtr 801/47, je uvedeno, že obviněný A. P. se obhajoval tak, že obléci vojenský stejnokroj a vůbec vykonávat vojenskou službu mu brání jeho náboženské přesvědčení. Dal tedy najevo zcela jednoznačně úmysl trvale nevykonávat vojenskou službu. Přesto byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 16. 9. 1953, sp. zn. T 63/53, odsouzen pro skutek spočívající v tom, že 20. 7. 1953 u svého útvaru v Přerově po nástupu vojenského cvičení odmítl zúčastnit se vojenského výcviku a převzít stejnokroj a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, neboť je Svědek Jehovův. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR (např. nálezy ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96) se jedná o týž skutek, a tedy o věc rozsouzenou.


Se zřetelem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. a § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně neměl obviněného A. P. uznat vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti, nýbrž jeho trestní stíhání mělo být zastaveno jako věc rozsouzená podle § 166 odst. 1 písm. b) zák. č. 87/1950 Sb. Proto byl zákon porušen v neprospěch obviněného.


Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Při splnění podmínek uvedených v § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám a podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání obviněného A. P. zastavil, neboť jeho trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, přičemž je nerozhodné, že pravomocný rozsudek soudu byl původně odsuzující a po obnově řízení, jak doložil obviněný, se jedná o rozsudek zprošťující. Oba tyto rozsudky znamenají věc rozsouzenou podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.


Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. února 2002


Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal