20 Cdo 910/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. K. s. s. F. o. b. P. M. u. p. se sídlem v O proti žalované P. Č. R., a.s., vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 109/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.12.1999, č.j. 13 Co 300/99 - 131, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit druhé žalované 1.075,-Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí. Přisvědčil soudu prvního stupně, že darovací smlouva, uzavřená na základě nabídky Náboženské matice ze dne 23.2.1961, je smlouvou platnou (Náboženská matice, byť subjekt od vlastníka nemovitostí odlišný, byla již z titulu správy svěřeného majetku oprávněna jej též převést na jiného), a rovněž podmínku předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy (ministerstva školství a kultury) měl za splněnou, poněvadž pozdější písemný souhlas jen potvrzoval souhlas dřívější, učiněný "jinou formou". Podle odvolacího soudu žalobci nelze vyhovět také proto, že názvem není totožný s tím, komu vlastnické právo svědčilo před přechodem na stát (K. ch. s III. ř. s. F. ve F.), a opak nebyl v řízení prokázán; mimoto sporné nemovitosti byly zahrnuty do schváleného privatizačního projektu, což vylučuje možnost domoci se určení vlastnického práva k privatizovanému majetku "cestou obecných právních předpisů". Určení žalobcova vlastnictví překáží konečně okolnost, mínil odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, že sporné nemovitosti nejsou uvedeny v příloze zákona č. 298/1990 Sb.; žalobce totiž nemá legitimaci k uplatnění "restitučních požadavků" nad rámec, který tento zákon stanovil. Návrhu, aby připustil dovolání, odvolací soud nevyhověl, maje řešené otázky zčásti za judikaturou vyřešené, zčásti pro posuzovanou věc nevýznamné.

Přípustnost včasného dovolání, v němž ohlásil dovolací důvody podle ust. § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř., žalobce (zastoupen advokátem) dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. na základě názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu. Podle dovolatele je tomu tak pro posouzení otázek jeho právní kontinuity, platnosti darovací smlouvy ve prospěch státu (jestliže ji uzavřela Náboženská matice), náležitostí předchozího souhlasu (orgánu státní správy) s darováním, a zejména pak otázky, zda se může domáhat určení svého vlastnického práva žalobou na určení vlastnictví, "když je kongregací a jedná se o nemovitosti, které nejsou uvedeny v přílohách zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb.". Dovolatel jednotlivě oponoval závěrům, jež k nim vyslovil odvolací soud, a obšírně vyložil zejména důvody, proč není správný závěr posledně uvedený, spjatý s výkladem uvedeného restitučního zákona. Ten je - podle jeho názoru - sice zákonem speciálním, avšak jen v případech, kde za vlastníka prohlašuje toho, kdo vlastnické právo (k vyjmenovaným věcem) sice pozbyl v souladu s dříve platnými zákony, avšak způsobem, který je "z hlediska dnešního nazírání" majetkovou křivdou; jestliže však prohlašuje vlastnictví subjektu, který "formálně právně" nikdy o své vlastnictví nepřišel, o restituční povaze zákona nemůže být řeč. Zákon nepředstavuje komplexní úpravu poměrů "existujících řádů" a neupravuje majetkové vztahy ke všemu v minulosti odňatému majetku; opak by musel být zřejmý z normativní části zákona, a tak tomu není. Zákon byl přijat, coby "zákon první pomoci", aby upravil vlastnické vztahy ohledně toho majetku, u něhož byly shromážděny zcela nezvratné podklady, aby mohl být bez pochybností a rychle vrácen, aniž bylo třeba podstoupit jinak pravidelný - občanskoprávní úpravou stanovený - postup. Jeho specialita se pak projevuje i v tom, že stanoví zánik určitých nároků řádů a kongregací vůči "dosavadním vlastníkům". Nemůže být proto vyloučeno, uzavřel dovolatel, aby se svých majetkových práv podle obecných občanskoprávních předpisů domáhal subjekt - řeholní řád - který v přílohách zákona "případně ani uveden není"; jiný výklad, na který se odvolací soud odvolal, je protiústavní, a dovolatel podrobně vysvětlil, proč tomu tak podle jeho názoru je.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolatelův výklad je "subjektivní a účelový", a týká se problematiky již soudní praxí vyřešené; dovolání by mělo být pro nepřípustnost "zamítnuto".

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").

Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.

Podle § 236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon - v § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští.

Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou nebyly tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu, v důsledku čehož tímto ustanovením přípustnost dovolání doložit nelze.

Přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ též nevyplývá, neboť rozsudek není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím, a ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ není použitelné rovněž, jelikož není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházel rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším.

Poněvadž odvolací soud zamítl návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání, není dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 1, pročež zbývá přípustnost dovolání posoudit již jen z hlediska ustanovení § 239 odst. 2, na které dovolatel ostatně výslovně odkázal.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže § 239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může - zásadně - jít jen o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu. Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s.ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným.
Pojem "zásadního významu po právní stránce" podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 101/1997).

Za zvláštních okolností je dovolání věcně neprojednatelné již z důvodů formálních. Tak je tomu například tehdy, když (právní) otázky objektivně otevřené přezkumu dovolatel poté v dovolání nenapadl či napadnout pominul (napadl posouzení právních otázek jiných, resp. zpochybnil správnost závěrů nikoli právních ale skutkových), jakož i v případě, že na posouzení otázky, kterou dovolatel odůvodnil návrh podle § 239 odst. 2 o.s.ř., následné rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (ani případný odlišný názor dovolacího soudu by se totiž nemohl promítnout do výsledku sporu, neboť úspěch uplatnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je podmíněn tím, že na napadeném právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu naopak spočívá).

V rozsudku ze dne 8.12.1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, formuloval Nejvyšší soud názor, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. Totéž logicky platí, "obstojí-li" druhý důvod proto, že jeho správnost nemohla být vůbec přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen; v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv.

Obdobně, v návaznosti na úvahy o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř., tedy platí, že spočívá-li negativní závěr odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, pak dovolání není věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení - byť jediné - právní otázky překáží, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu v tom smyslu, jenž byl výše vyložen. Věcný přezkum posouzení právních otázek ostatních již výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je proto - ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. - nepřípustné jako celek.

V kontextu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je z těch (více) otázek, na jejichž základě odvolací soud potvrdil výrok, jímž soud prvního stupně žalobu o určení vlastnictví zamítl, rozhodující posouzení otázky důsledků, jež pro dotčené právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.

Právě zde podmínka, aby napadený rozsudek byl rozsudkem po právní stránce zásadního významu, splněna není, neboť odvolací soud aplikoval právní názor, jenž je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, a ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000) vysloven názor, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).

Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Tomu pak odpovídá, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě v jejich rámci ve prospěch státu odnímán. Navzájem odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní poměry nemění) proto nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil.

Výtky, které tomuto názoru adresoval dovolatel, přijmout nelze; o tom, že zákon č. 298/1990 Sb. je předpisem speciálním, ani on nepochybuje. Jeho výklad (oproti dovolateli) však Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho celkového "restitučního" charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a "restituční skutkovou podstatu" (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází, jak je výše uvedeno, z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro Náboženskou matici z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu. Právě z této skutkové základny odvolací soud v posuzovaném případě vycházel a dovolatel ji v dovolání nezpochybnil.

Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).

Dovolatelem předkládané pojetí, zužující "restituční" povahu zákona č. 298/1990 Sb. (jakožto předpisu speciálního) na navrácení toho majetku, který byl odňat v souladu s tehdy platnými právními předpisy, resp. odůvodněné potřebou zjednodušeného způsobu řešení právních poměrů konkrétních subjektů, aniž by bylo třeba podstoupit jinak nutný a obecnou úpravou stanovený postup uplatnění jejich majetkových nároků, obstát nemůže. Není představitelné, aby toliko na základě zjevně nahodilých okolností (politické vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) bylo deklarováno, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci byly (případně) odňaty naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou Náboženské matice. Existující vlastnické právo může stěží být "navíc" založeno zákonem, a to k okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.

Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty (jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Z pohledu intencionálního zákon č. 298/1990 Sb. zjevně představoval jistý (první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další. V případě, že by se prosadila argumentace dovolatele, byly by prakticky vyloučeny; "restituce církevního majetku" by se prováděla v rámci soudních řízení, na základě obecných občanskoprávních předpisů.

Obavu z protiústavnosti konečného účinku zákona č. 298/1990 Sb. by v té podobě, jak ji dovolatel vyjádřil, bylo možno spojovat i s jinými restitučními předpisy (srov. kupř. § 6 odst. 2, § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000. Podávaný výklad je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně konformní.

Jestliže odvolací soud uplatnil (ve svých důsledcích) názor shodný, spočívá výsledek sporu (již) na posouzení otázky, jež potřebný závěr o splnění podmínky zásadního právního významu neumožňuje. Ve smyslu výše uvedeného proto není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., z hlediska kterého (coby posledního) je bylo zapotřebí prověřit.

Na tom nemění ničeho ani argument (který dovolatel uplatnil v doplňku k dovolání) prostřednictvím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.12.1999, sp. zn. 2 Cdon 1077/97, a to proto, že se zabývá - viděno z jeho odůvodnění - otázkou jinou než v dané věci rozhodnou (platnosti darovací smlouvy Náboženská matice), zatímco otázka důsledků zákona č. 298/1990 Sb. dovolacímu přezkumu tehdy otevřena nebyla.

Jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení (než § 239 odst. 2 o.s.ř.) byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud dovolání ve smyslu § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; žalované přísluší náhrada nákladů právní služby, spočívající v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 7, § 9 odst. 1, 3 písm. b/ (per analogiam) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. (dovolání bylo podáno před 1.1.2001 - viz část dvanáctá, hlava I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.) ve výši 1.000,-Kč a v paušální náhradě výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v částce 75,-Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2002

JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu