20 Cdo 961/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce R. ř. K. s č. h., proti žalované M. č. P., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 45/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 1999, č.j. 35 Co 566/99-185, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 1999, č.j. 35 Co 566/99-185, potvrdil rozsudek ze dne 4. června 1999, č.j. 25 C 122/99-165, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení; návrh žalobce na připuštění dovolání odvolací soud zamítl.

Odvolací soud - jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v kasačním rozsudku ze dne 23. února 1999, č.j. 2 Cdon 669/97-151 - uzavřel, že žalobce není legitimován k uplatnění vlastnického práva ke sporným nemovitostem, neboť jde o majetek, který není uveden ve výčtu obsaženém v příloze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů ř. ř. a k. a a. o., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen „zákona č. 298/1990 Sb.\"). Zamítnutí návrhu žalobce na připuštění dovolání k otázce, „zda fyzické osoby jako osoby oprávněné podle zákona č. 403/1990 Sb. se mohou domáhat svého vlastnického práva podle obč. zákoníku a rytířské řády a kongregace oprávněné podle zák. č. 298/1990 Sb. se tohoto práva domáhat nemohou,\" odvolací soud odůvodnil poukazem na okolnost, že daná problematika je řešena četnou judikaturou Nejvyššího soudu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.\"), a které zdůvodňuje nesprávným právním posouzením věci (dovolacím důvodem uvedeným v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolatel zpochybňuje závěr, podle něhož se řeholní řády a kongregace - se zřetelem na úpravu provedenou zákonem č. 298/1990 Sb. - nemohou domáhat ochrany vlastnického práva k nemovitému majetku neplatně převedenému na stát, neuvedenému v přílohách zákona. Soudy přijatý výklad, založený na důsledcích speciality zákona č. 298/1990 Sb., má za protiústavní a prosazuje názor, že zmíněný předpis (jenž nepředstavuje univerzální nápravu všech majetkových křivd daných subjektů) aplikaci obecné úpravy týkající se ochrany vlastnického práva nevylučuje.

Dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Nejde-li o případ vad řízení vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá (s výjimkami uvedenými v odstavci druhém) přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu a k nimž dovolací soud, bylo-li dovolání podáno včas a k tomu oprávněným subjektem, přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.) - a ty v daném případě nebyly v dovolání tvrzeny a nevyplývají ani z obsahu spisu - je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.

Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako v projednávané věci), připouští občanský soudní řád dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich je dovolání přípustné tehdy, byl-li za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku zrušeném odvolacím soudem. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil na návrh nebo bez návrhu podle § 239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve třetím případě pak je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších předpokladů uvedených v tomto ustanovení nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde. Odvolací soud, aniž přípustnost dovolání výrokem svého rozsudku vyslovil, potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku; ten však zrušil nikoliv odvolací nýbrž Nejvyšší soud.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tedy - vedle důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - již jen nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jímž také dovolatel své dovolání zdůvodnil.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci, k němuž dochází tehdy, jestliže soud aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.) lze závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. zásadní právní význam, spojovat pouze s otázkou, kterou žalobce učinil předmětem včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, a jejíž řešení odvolacím soudem současně zpochybnil v dovolání, totiž zda je věcně legitimován k ochraně tvrzeného vlastnického práva ke sporným nemovitostem, které sice byly odňaty při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze zákona č. 298/1990 Sb. uvedeny nejsou.

Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující. Současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu zásadního významu zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve o stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních) nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§ 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), popřípadě v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 13/1997 pod číslem 101).

Otázka formulovaná výše byla již mnohokrát Nejvyšším soudem řešena, a to např. v rozsudku z 30. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, rozsudku z 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96 (uveřejněném v časopisu Soudní judikatura 10/1997 pod číslem 78), rozsudku z 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, rozsudku z 30. června 1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, a rozsudku z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 25. dubna 2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000, odmítl); i ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 23. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, na který dovolací soud v plném rozsahu odkazuje a z něhož - při vázanosti vysloveným právním názorem ve smyslu § 243d odst. 1, věty druhé, o.s.ř. - vyšel i odvolací soud, Nejvyšší soud uzavřel, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje i názoru Ústavního soudu vyjádřenému v usnesení ze dne 5. prosince 1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněnému ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 6, ročníku 1996 - II. díl, pod pořadovým číslem 33.

Jelikož otázku, kterou dovolatel předložil dovolacímu přezkumu, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou, nelze napadený rozsudek z pohledu tohoto právního posouzení hodnotit jako zásadně významný; Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; žalované, jíž by příslušela jejich náhrada, ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly a žalobce (dovolatel), který zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2000

JUDr. Pavel K r b e k , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová