Rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. února 2006, č. j. 5 AS
25/2005-63
(publikovaný pod č.
966 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 11/2006, str.
968)
(publikované právní
věty)
I. Oprávnění k
výkonu zvláštního práva duchovních zachovávat mlčenlivost v souvislosti s
výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství
[ § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. , o církvích a náboženských
společnostech] lze, za splnění zákonem stanovených podmínek, přiznat jen církvím
a náboženským společnostem, které mají duchovní.
II. Právo
ustanovovat (a odvolávat) duchovní mají jen církve a náboženské společnosti
nezávisle na státních orgánech ( § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. , o církvích a
náboženských společnostech). Státním orgánům ani soudu nepřísluší posuzovat a
zjišťovat, které osoby v církvi a náboženské společnosti plní úlohu duchovních.
Tato skutečnost musí vyplývat ze základního dokumentu (statutu, řádu, stanov
apod.) církve nebo náboženské společnosti.
(dostupné na http://www.nssoud.cz/)
Plné
znění:
5 As
25/2005-63
ČESKÁ
REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM
REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud
rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr.
Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: N. s. S. J., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Mansfeldova 792/3, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo
kultury, se sídlem Milady Horákové 139, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí
ministra kultury ze dne 25. 6. 2003, č. j. 4499/2003,
o kasační stížnosti žalobce - stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. 10. 2004, č. j. 6 Ca 172/2003 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost s
e z a m í t á .
II. Žalovanému s e
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze
(dále městský soud) napadeným rozsudkem zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí
ministra kultury ze dne 25. 6. 2003, č. j. 4499/2003,
kterým zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 28.
2. 2003, č. j.4499/2003 a toto rozhodnutí potvrdil.
Tímto rozhodnutím nebylo žalobci přiznáno oprávnění k výkonu tohoto zvláštního
práva: „zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem
zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství“.
Městský soud dospěl k závěru, že žalobci oprávnění k výkonu tohoto zvláštního
práva nenáleží, protože nemá duchovní. Postavení osob odpovědných za vedení
sboru a projednávání záležitostí, které podle žalobce je třeba považovat za
osoby postavené na roveň duchovním, tedy za osoby, na které se vztahuje
povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství
nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, podle názoru městského
soudu není možné ztotožňovat s postavením duchovních v církvích a náboženských
společnostech. Nejsou-li tyto osoby uvedeny a nadány tímto právem v oficiálních
dokumentech příslušné církve či náboženské společnosti, nemohou být duchovními
ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. f/ a § 11 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb.
Proti rozsudku
městského soudu podal žalobce – nyní stěžovatel (§ 105 odst. 1 s. ř. s.) kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Práva mlčenlivosti se nedomáhá pro
všechny své členy (jak se dovozuje v napadeném rozsudku), nýbrž pouze pro
poměrně malý okruh svých členů, které lze zcela jednoznačně identifikovat. Jsou
to pouze „starší“ neboli „dozorci“. Bližší podrobnosti o jejich postavení a
službě jsou uvedeny v 5. kapitole knihy „Organizováni, abychom dovršili svou
službu“, kterou předložil jako přílohu k registračním dokumentům, aby podrobně
objasnil registrujícímu orgánu svou strukturu a způsob fungování. Stěžovatel
vede seznam jmenovaných „starších“ v jednotlivých sborech, a proto je jejich
identita kdykoli ověřitelná. V Základním dokumentu stěžovatele je uvedeno, že
„nemá třídu duchovních“ a že „v každém sboru je rada starších, která se ujímá
vedení ve sborové činnosti a vykonává pastýřskou práci“. „Rada starších“ se
skládá z jednotlivých „starších“. “Starší“ nemají v teologickém smyslu postavení
duchovních (tedy privilegované třídy se zvláštním vzděláním), v
organizačně-právním smyslu jsou to ovšem muži, kteří vykonávají „duchovní“
neboli „pastýřskou“ péči o sbory, a to podle vnitřních předpisů předložených
stěžovatelem při jeho registraci. Proto lze „starší“ právem označit za „osoby
vykonávající duchovenskou činnost“ stěžovatele. “Duchovenská činnost“ spojená s
povinností mlčenlivosti se týká výlučně „pastýřské práce“, která nemá povahu
veřejné služby a tuto u stěžovatele vykonávají „starší“ a týká se toho, že když
se na ně členové sboru obrátí se svými osobními problémy, mají povinnost je
vyslechnout, pomodlit se s nimi a dát jim vhodnou biblickou radu. Jednotliví
svědkové Jehovovi by tedy měli mít jistotu, že pokud se „starším“ svěří se svými
osobními problémy, bude jejich záležitost pokládána za důvěrnou a „starší“ budou
vázáni povinností mlčenlivosti ve stejném rozsahu jako duchovní, k nimž členové
jejich církví přicházejí ke zpovědi. Kasační stížností se stěžovatel domáhal
zrušení napadeného rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém
vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí jako nedůvodné. Zcela se
ztotožnil se závěry městského soudu a odkázal i na odůvodnění svého
rozhodnutí.Institut povinnosti mlčenlivosti duchovních je omezen na osoby, které
v příslušné církvi nebo náboženské společnosti představují jednoznačně
definovanou a identifikovatelnou skupinu, zřetelně vymezenou oproti ostatním
členům církve nebo náboženské společnosti, která je takto vnímána i třetími
osobami, orgány činnými v trestním řízení, správními orgány apod. To lze dovodit
i z ustanovení § 10 odst. 3 písm. g/ zákona č. 3/2002 Sb., podle kterého musí
být v základním dokumentu církve nebo náboženské společnosti uveden způsob
ustavování a odvolávání duchovních. Základní dokument je součástí veřejné části
Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností (ustanovení § 17
zákona č. 3/2002 Sb.). Smyslem veřejné přístupnosti údajů obsažených v
rejstřících vedených podle zákona č. 3/2002 Sb. je ochrana právní jistoty a
zajištění informovanosti třetích osob o registrovaných církvích a náboženských
společnostech a dalších subjektech registrovaných nebo evidovaných podle zákona
č. 3/2002 Sb. Veřejná informace o tom, jak může dojít k ustavení nebo odvolání
duchovního, může být podstatná mj. i pro účely zjištění, zda určitá osoba má či
nemá právo zachovat mlčenlivost o určitých skutečnostech v situaci, kdy by jiná
osoba („neduchovní“) měla např. povinnost vypovídat. Tato informace však v
základním dokumentu stěžovatele chybí a je v něm uvedeno, že „Společnost nemá
třídu duchovních“. Kromě toho je v příslušné pasáži Základního dokumentu
uvedeno: „V každém sboru je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové
činnosti a vykonává pastýřskou práci. Křesťanskou duchovenskou činnost jsou
oprávněni vykonávat všichni s. J. Ustavování a
odvolávání členů Výboru Společnosti je popsáno v bodě d/, ustavování a
odvolávání členů Výboru Sboru je popsáno v bodě f/“. To rovněž potvrzuje názor,
že stěžovatel nemá zvláštní skupinu členů v postavení obdobném duchovním.
Žalovaný nesouhlasí s názorem stěžovatele, že za duchovní jsou považovány pouze
osoby, které mají „v teologickém smyslu postavení duchovních (tedy privilegované
třídy se zvláštním vzděláním)“. Stěžovatelův dvojí výklad pojmů „duchovenská“ či
„duchovní“ služba žalovaný odmítá. Naopak je nutné vůči každé církvi nebo
náboženské společnosti, která požádá o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních
práv podle zákona č. 3/2002 Sb. postupovat vždy stejně dle shodných měřítek.
Nejvyšší správní soud
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a z důvodů uvedených v
kasační stížnosti (§ 109 odst.
Podle čl. 16 Listiny
základních práv a svobod, jeho odstavců:
(1) Každý má právo
svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými,
soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo
zachováváním obřadu.
(2) Církve a
náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány,
ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na
státních orgánech.
Podle přílohy k zákonu
č. 3/2002 Sb. je stěžovatel – N. s. S. J. – zařazen do
seznamu registrovaných církví a náboženských společností v České republice pod
č. 17. To znamená, že stěžovatel již ke dni účinnosti zákona č. 3/2002 Sb.
vyvíjel svou činnost jako registrovaná náboženská společnost (§ 28 odst. 1
citovaného zákona). Stěžovatel v žalobě také uvádí, že byl registrován dne 1. 9.
Rozhodnutím žalovaného
a předtím rozhodnutím správního orgánu prvního stupně však toto právo
stěžovateli nebylo odňato (zrušeno podle ustanovení § 21 zákona č. 3/2002 Sb.),
ale nebylo mu přiznáno. Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel
písemností ze dne 31. 1. 2003 žalovaného požádal „o přiznání zvláštního práva
zachovávat mlčenlivost podle § 7 odst. 1 písm. f/ zákona č. 3/2002 Sb.“. Je
skutečností, že tak učinil až poté, kdy písemností ze dne 4. 7. 2002 žalovanému
oznámil, v jakém rozsahu vykonával ke dni účinnosti zákona č. 3/2002 Sb.
zvláštní práva v návaznosti na ustanovení § 7 odst.
Předmětem přezkumné činnosti soudů tedy je rozhodnutí žalovaného o
nepřiznání zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti stěžovateli. Toto
rozhodnutí v celém rozsahu, tedy ze všech žalobních důvodů uplatněných
stěžovatelem v žalobě městský soud přezkoumal, své závěry uvedl ve svém rozsudku
a řádně je odůvodnil. S jeho závěry Nejvyšší správní soud souhlasí.
Správní orgány a
městský soud dospěly, mimo jiné, ke shodnému závěru, že přiznat – poskytnout
oprávnění stěžovateli k výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost
mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s
výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, nebylo možné, protože stěžovatel –
N. s. S. J. – nemá duchovní ve smyslu zákona č. 3/2002
Sb. Pro posouzení, zda stěžovatel může získat toto zvláštní oprávnění podle
ustanovení § 7 odst. 1 písm. f/ citovaného zákona je tato otázka zcela stěžejní,
neboť toto ustanovení jednoznačně váže toto zvláštní právo na duchovní, nikoliv
jiné osoby sdružené v církvi nebo náboženské společnosti. Podle již výše
citovaného čl. 16 odst. 2 Listiny církve a náboženské společnosti spravují své
záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují
řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Shodnou úpravu
obsahuje i zákon č. 3/2002 Sb. v § 4 odst. 3 (a předchozí zákon č. 308/1991 Sb.
ji obsahoval v § 5 odst. 2). Tím, kdo má právo ustanovovat duchovní a kdo je
ustanovuje je tedy církev nebo náboženská společnost, nikdo jiný. Církev a
náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně
rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského
společenství a o vytváření k tomu určených institucí (§ 4 odst. 1 zákona č.
3/2002 Sb.) Církev a náboženská společnost nebo svaz církví a náboženských
společností jsou registrovány a registrované církvi a náboženské společnosti se
přiznává oprávnění k výkonu zvláštních práv ke dni, kdy rozhodnutí o registraci
církve a náboženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností
nebo rozhodnutí o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované
církvi a náboženské společnosti ministerstvem nabylo právní moci (§ 9 odst. 2
zákona č. 3/2002 Sb.) Návrh na registraci církve a náboženské společnosti musí
obsahovat základní dokument církve a náboženské společnosti (§ 10 odst. 2 písm.
d/ zákona č. 3/2002 Sb.). Základní dokument církve a náboženské společnosti musí
obsahovat, mimo jiné, způsob ustavování a odvolávání duchovních (§ 10 odst. 3
písm. g/ zákona č. 3/2002 Sb.). Obdobnou úpravu obsahoval i předchozí zákon č.
308/1991 Sb. v § 13 odst. 1 písm. c/, podle něhož k návrhu na registraci se
přikládal základní dokument zakládané církve nebo náboženské společnosti
(statut, řád, stanovy apod.), z kterého musel být patrný způsob ustanovování
osob vykonávajících duchovenskou činnost a jejich odvolávání.
Podle obsahu
přiloženého správního spisu, stěžovatel předložil žalovanému pro účely
rozhodnutí o své žádosti o získání oprávnění k výkonu zvláštního práva podle § 7
odst. 1 písm. f/ zákona č. 3/2002 Sb. základní dokument N. s. S. J. sestavený podle § 10 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., z
jehož obsahu vycházely správní orgány i městský soud a vychází z něho i Nejvyšší
správní soud. V něm, v části způsob ustavování a odvolávání duchovních je
uvedeno: „Společnost nemá třídu duchovních. V každém sboru je rada starších,
která se ujímá vedení ve sborové činnosti a vykonává pastýřskou práci.
Křesťanskou duchovenskou činnost jsou oprávněni vykonávat všichni s. J.“. V písemnosti ze dne 4. 7. 2002 adresované žalovanému a
založené ve správním spisu stěžovatel uvádí: „Naše náboženská společnost nemá
duchovní ani nevyznává učení o zpovědi, zachovávala však a nadále chce
zachovávat výkon práva obdobného zpovědnímu tajemství. Muži, kteří jsou ve
sborech pověřeni projednáváním vážných hříchů, jsou povinni zachovávat
mlčenlivost o důvěrných věcech, které se při projednávání přestupků dozvěděli.
Toto opatření trvá již více než 50 let“. V písemnosti ze dne 31. 1. 2003
adresované žalovanému a rovněž založené ve správním spisu stěžovatel uvádí, mimo
jiné, že: „Pokud jde o naši společnost, důvěrné věci, které si vyžadují
zachování mlčenlivosti, projednávají ve sborech starší neboli dozorci. Ti však
podle vnitřních předpisů naší náboženské společnosti nemají postavení
duchovních“. Nikoliv v žalobě, ale až v kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že v
jeho náboženské společnosti „Duchovenská činnost spojená s povinností
mlčenlivosti se týká výlučně pastýřské práce, která nemá povahu veřejné služby.
Tuto činnost vykonávají mezi s. J. pouze jmenovaní
starší a týká se toho, že když se na ně členové sboru obrátí se svými osobními
problémy, mají povinnost je vyslechnout, pomodlit se s nimi a dát jim vhodnou
biblickou radu“.
Z toho, co sám
stěžovatel ve správním a v soudním řízení uvedl,a z toho, co vyplývá ze
základního dokumentu stěžovatele, lze vyvodit ten závěr, který již učinil
městský soud a předtím správní orgány, že stěžovatel jako N. s. s. J. nemá duchovní ve smyslu zákona č. 3/2002 Sb., jeho § 7
odst. 1 písm. f/. Oprávnění k výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost
mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s
výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství mu proto žalovaný přiznat nemohl.
Ze stejného důvodu nemohl stěžovatel toto oprávnění nabýt ani ke dni nabytí
účinnosti zákona č. 3/2002 Sb., tedy za účinnosti předchozího zákona č.308/1991
Sb. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že zvláštní právo nepožaduje pro
všechny své členy, kteří jsou oprávněni vykonávat křesťanskou duchovenskou
činnost, ale jen pro „starší“ neboli „dozorce“ z nichž se skládá „rada
starších“, kteří nemají v teologickém smyslu postavení duchovních(tedy
privilegované třídy se zvláštním vzděláním), v organizačně-právním smyslu však,
podle něj, tito muži vykonávají „duchovní“ neboli „pastýřskou službu“, a lze je
právem označit za „osoby vykonávající duchovenskou činnost“ stěžovatele – N. s.
S. J. Nejvyšší správní soud, stejně jako městský soud,
má však za to, že jen stěžovatel mohl uvést do souladu toto své prohlášení se
svým základním dokumentem, který musí, mimo jiné, obsahovat způsob ustavování a
odvolávání duchovních. Jinými slovy duchovní si musí stěžovatel jako
registrovaná náboženská společnost ustanovit sám nezávisle na státních orgánech.
To nemohou učinit správní orgány(ani soud) a to ani tak, že by posuzovaly např.
které osoby v náboženské společnosti stěžovatele skutečně činnost duchovních
vykonávají, jak vlastně stěžovatel v průběhu řízení navrhoval.
Z důvodů uvedených v
tomto rozsudku Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako
nedůvodnou podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Pokud stěžovatel
podáním ze dne 10. 11. 2005 doplnil svoji kasační stížnost tím, že odkázal na
zprávu zástupkyně Veřejného ochránce práv ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 3528/2003/VOP/JŠM, pak Nejvyšší správní soud uvádí, že tato zpráva se
týkala přezkumu rozhodnutí žalovaného mimo odvolací řízení (tedy nikoliv
rozhodnutí, které je předmětem přezkumné činnosti
soudů v této věci).
V řízení o kasační
stížnosti měl úspěch žalovaný a měl by proto právo na náhradu nákladů tohoto
řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. za
použití § 120 s. ř. s. Protože žalovaný náhradu
nákladů jednak nežádal a jednak mu podle obsahu spisu prokazatelné náklady ani
nevznikly, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí
uvedeno.
Poučení: Proti tomuto
rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února
2006
JUDr. Ludmila
Valentová
předsedkyně
senátu