Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 7. června 2006, č. j. 6 Ads
33/2005-52
(publikovaný pod č. 1391 ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 12/2007, str.
publikovaná právní věta:
Pojistné na zdravotní pojištění jsou ve
smyslu § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o
změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v postavení pojištěnce
jako zaměstnance účastného nemocenského pojištění a zaměstnavatele povinni
platit duchovní církví (náboženských společností) a tyto církve (náboženské
společnosti), pokud jde mezi nimi o vztah jenž církev vůči státu v oblasti
práva sociálního zabezpečení (včetně zdravotního pojištění) označí za
zaměstnanecký a ve kterém se bude z hlediska veřejného práva chovat jako
zaměstnavatel.
(rozhodnutí je dostupné
na www.nssoud.cz)
6 Ads
33/2005-52
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud
rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr.
Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v
právní věci žalobce: Mgr. Z. D., zastoupen JUDr.
Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalované: Všeobecná zdravotní
pojišťovna ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca
22/2004 - 36 ze dne 30. 12. 2004, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, č. j. 12 Ca 22/2004 - 36, s e ve výroku I. a III. z r u š u j
e a věc s e v tomto rozsahu v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále převážně
jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá výrok I. rozsudku Městského
soudu v Praze č. j. 12 Ca 22/2004 - 36 ze dne 30. 12.
2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Rozhodčího orgánu
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky č. j.
1681/03 a 1682/03 ze dne 9. 7. 2003. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla
stěžovatelovo odvolání proti platebním výměrům Okresní pojišťovny Všeobecné
zdravotní pojišťovny České republiky hlavního města Prahy č.
Stěžovatel považuje za
nesprávný právní závěr Městského soudu v Praze v otázce povahy prejudiciální
otázky, kterou mělo být trvání či netrvání pracovního poměru stěžovatele k jeho
zaměstnavateli (stěžovatel byl duchovním C. č. h.), a
napadá skutečnost, že se soud ve svém rozhodnutí ztotožnil s právním hodnocením
žalované. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že Městský soud v Praze v
napadeném rozhodnutí konstatoval, že správní úřad je vázán rozhodnutím o
prejudiciální otázce tehdy, pokud o ní již rozhodl příslušný orgán. Přitom
Městský soud v Praze dovodil, že žádné takové rozhodnutí prozatím vydáno
nebylo, a je tudíž třeba vzít prozatím za prokázané, že byl se stěžovatelem rozvázán
poměr duchovního ke dni 23. 6. 1993, jak bylo zjištěno žalovanou. Platební
výměry vydané žalovanou jsou proto podle Městského soudu v Praze vydány na
základě správně zjištěných skutečností a v souladu se zákonem. S tímto právním
závěrem Městského soudu v Praze stěžovatel nesouhlasí. Svůj nesouhlas žalobce v
kasační stížnosti odůvodňuje tím, že Městský soud v Praze nevzal v úvahu
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2004, č. j. 20 Cdo 1487/2003, jímž zrušil
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2003, č. j.
58 Cdo 403/2002 -
Žalovaná se k obsahu
kasační stížnosti nevyjádřila.
Z obsahu správního spisu
Nejvyšší správní soud zjistil zejména následující skutečnosti: dne 21. 11. 2002
Okresní pojišťovna Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky hlavního
města Prahy (dále jen „Okresní pojišťovna VZP“)
vydala platební výměry č.
Stěžovatel proti
platebním výměrům Okresní pojišťovny VZP podal
odvolání, ve kterém uvedl, že C. č. h. sice oznámila
žalované ukončení služebního poměru stěžovatele ke dni 23. 6. 1993, nicméně
poukázal na to, že již v roce 1997 Okresní pojišťovnu VZP
upozornil na neplatný postup plzeňské diecéze C. č. h.
s tím, že diecéze není podle vnitřních předpisů církve oprávněna rozvázat
služební poměr s duchovním. Učinit tak může pouze Ústřední rada C. č. h.. Postup plzeňské diecéze měl tak mít podle stěžovatele
ten následek, že služební poměr neskončil. Neoprávněnost postupu církve ve věci
rozvázání služebního poměru dokládal žalobce pravomocným rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 6 č. j.
Rozhodčí orgán Všeobecné
zdravotní pojišťovny České republiky, tedy příslušný orgán žalované, v řízení o
odvolání dospěl k následujícím závěrům: podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 48/1997
Sb., o veřejném zdravotním pojištění, jsou zdravotně pojištěny osoby, které
mají trvalý pobyt na území ČR. Tyto osoby jsou podle § 4 stejného zákona
povinny platit pojistné buď jako zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné
nebo osoby bez zdanitelných příjmů. Osobou bez zdanitelných příjmů je pak
pojištěnec, který nemá příjmy ze zaměstnání ani ze samostatné výdělečné
činnosti a není za něj plátcem pojistného stát. Diecézní rada plzeňské diecéze
C. č. h. hromadným oznámením zaměstnavatele za červen
1993 ze dne 29. 6. 1993 oznámila žalované ukončení zaměstnání stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel pojišťovně neoznámil zahájení samostatné
výdělečné činnosti, či skutečnost, která by svědčila pro vznik nároku na
zařazení do kategorie pojištěnců, za něž platí pojistné stát, byl zařazen ke
dni 24. 6. 1993 do kategorie osob bez zdanitelných příjmů (tehdy podle zákona
č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění).
Za zaměstnance se pro
účely zdravotního pojištění přitom považují osoby v pracovním poměru, pokud
jsou účastny nemocenského pojištění podle předpisů o nemocenském pojištění.
Vedle toho se podle § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb. (do 31. 3. 1997 podle §
6a písm. a) zákona č. 550/1991 Sb.) pro účely zdravotního pojištění za
zaměstnance v pracovním poměru považují i osoby ve služebním poměru. Podle §
Rozhodčí orgán Všeobecné
zdravotní pojišťovny České republiky vzal za prokázané, že z existujících
pravomocných soudních rozhodnutí (nález ÚS č. I ÚS 211/1996 ze dne 26. 3.
Z obsahu soudního spisu
Nejvyšší správní soud zjistil, že proti rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné
zdravotní pojišťovny ze dne 9. 7. 2003 podal stěžovatel žalobu dne 17. 10.
2003. V žalobě uvedl, že dne 26. 2. 1999 vydal Obvodní soud pro Prahu 6
rozsudek č. j.
Městský soud v Praze se
ve svém právním hodnocení ztotožnil se závěry žalované a vzal za prokázané, že
služební poměr stěžovatele byl ukončen ke dni 23. 6. 1993, protože nebyl
předložen jiný doklad, který by svědčil o opaku. Z této skutečnosti je podle
soudu třeba vycházet, tzn., že v případě stěžovatele šlo po tomto datu o osobu
bez zdanitelných příjmů. Ztotožnil se tak s právním hodnocením žalované a
žalobu zamítl.
Stěžovatel je osobou
oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (§ 102 s. ř. s.) a tuto kasační stížnost podal včas (§ 106 odst. 2 s.
ř. s.). Z obsahu stěžovatelovy kasační stížnosti je
možné dovodit, že uplatňuje důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř.
s.“), tedy že tvrdí, že soud nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím
řízení. Kasační stížnost shledává Nejvyšší správní soud s ohledem na uplatněný
kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
přípustnou.
Nejvyšší správní soud za
této situace napadený rozsudek Městského soudu v Praze v mezích řádně
uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle § 109 odst.
Stěžovatel namítá
nezákonnost napadeného rozsudku z toho důvodu, že soud podle jeho názoru chybně
posoudil způsob, jakým se žalovaná vyrovnala s prejudiciální otázkou, jež
vyvstala ve správním řízení. Při posouzení oprávněnosti stěžovatelovy námitky
považoval za nutné Nejvyšší správní soud v první řadě třeba posoudit, zda
žalovaná, a potažmo soud, prejudiciální otázku správně identifikoval. To
znamená, je-li skutečnost, zda k datu rozhodování Rozhodčího orgánu Všeobecné
zdravotní pojišťovny České republiky o odvolání stěžovatele proti platebním
výměrům Okresní pojišťovny VZP byl či nebyl
stěžovatel stále ve služebním poměru k církvi, otázkou, na jejímž posouzení
závisí rozhodnutí o meritu věci.
Ustanovení § 4 zákona č.
48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zákon o veřejném
zdravotním pojištění“), vymezuje jako plátce pojistného pojištěnce uvedené v §
5 téhož zákona, zaměstnavatele a stát. Zmíněné ustanovení § 5 stanoví, že
pojištěnec je plátcem pojistného, pokud:
a) je zaměstnancem v
pracovním poměru účastným nemocenského pojištění, přičemž pro účely zákona o
veřejném zdravotním pojištění dále vymezuje, jaké okruhy osob rovněž za
zaměstnance považuje, aniž tyto osoby vykonávají závislou práci v pracovním
poměru,
b) je osobou samostatně
výdělečně činnou,
c) má na území České
republiky trvalý pobyt, avšak není uveden pod předchozími písmeny a není za něj
plátcem pojistného stát,
pokud uvedené
skutečnosti trvají po celý kalendářní měsíc.
Způsob placení a výše
pojistného jsou přitom závislé na tom, do jaké z těchto kategorií pojištěnců –
plátců konkrétní osoba spadá. V případě stěžovatele nebylo nikdy sporu o tom,
že osobou ve smyslu písm. b) citovaného ustanovení nebyl – nikdy samostatnou
výdělečnou činnost, jak ji definuje právě ustanovení § 5 písm. b) zákona o
veřejném zdravotním pojištění, nevykonával. Proto se žalovaná musela věnovat
pouze určení, zda stěžovatele zařadit do skupiny pojištěnců – plátců definované
sub a) nebo c). Kritériem pro zařazení do skupiny definované sub a) je potom
skutečnost, že jde o zaměstnance v pracovním poměru, který zakládá účast na
nemocenském pojištění, či výkon činnosti, která zakládá podle ustanovení § 5
písm. a) věty druhé fikci „zaměstnance“ ve smyslu zákona o veřejném zdravotním
pojištění. Jak vyplývá ze správního spisu, žalovaná vztah stěžovatele k Církvi
československé husitské za vztah ve smyslu § 5 písm. a) zákona o veřejném
zdravotním pojištění považovala. Tento závěr o povaze vztahu duchovního k C. č.
h. sdílí i Nejvyšší správní soud, jakkoliv obiter dictum musí vyslovit jisté
pochybnosti nad odůvodněním, jaké Všeobecná zdravotní pojišťovna České
republiky pro svou kvalifikaci používá. K tomu ho vedou především obavy o možné
posuzování vztahů duchovních k církvím a náboženským společnostem pro oblast
práva sociálního zabezpečení obecně.
Žalovaná ve vyjádření k
žalobě stěžovatele poněkud nejednoznačně odkazuje na bod 2., tedy na jednu z
fikcí „zaměstnance“ (osoba ve služebním poměru). Má-li tento odkaz znamenat, že
žalovaná byla případně ochotna považovat vztah stěžovatele k C. č. h. za vztah služebního poměru, Nejvyšší správní soud se s
touto právní kvalifikací neztotožňuje. Pojem „služební poměr“ použitý v
citovaném ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění je podle Nejvyššího
správního soudu třeba v souladu s principem jednoty právního řádu vykládat jako
pojem označující tytéž vztahy, jaké jakožto služební poměr upravují zvláštní
právní předpisy. Zde jde především např. o zákon č. 186/1992 Sb., o služebním
poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších
předpisů, a jiné. „Služební poměr“ duchovního k církvi služebním poměrem ve
smyslu těchto předpisů, a tedy ani ve smyslu zákona o veřejném zdravotním
pojištění, není, byť je z hlediska jazykového označen třebas i vnitřními
předpisy církve shodně.
Nejvyšší správní soud
nezastírá, že je ovšem z hlediska gramatického výkladu rovněž poněkud
problematické podřadit vztah duchovních k církvím obecně a především vztah
duchovních k C. č. h. ve smyslu ustanovení § 5 písm.
a) věty první zákona o veřejném zdravotním pojištění pod zaměstnání v pracovním
poměru, tedy, opět nahlíženo prismatem postulátu vnitřní jednoty právního řádu,
chápat tento vztah jako vztah pracovního poměru ve smyslu ustanovení §
Na druhé straně je však
třeba vzít v úvahu, že přinejmenším církve a náboženské společnosti, které
získaly zvláštní oprávnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č.
3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, tedy oprávnění být
financovány podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví a
náboženských společností, vystupují ve vztazích veřejného práva (zejména ve
vztazích upravených právem finančním či právem sociálního zabezpečení) vůči
duchovním na straně jedné a vůči státu na straně druhé jako zaměstnavatelé.
Tato skutečnost nalezla svůj výraz například v dikci zákona č. 218/1949 Sb., o
hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Podle jeho
ustanovení § 1 odst. 1 totiž stát poskytuje církvím a náboženským společnostem
úhradu osobních požitků duchovních, působících jako zaměstnanci církví a
náboženských společností v duchovní správě, v církevní administrativě nebo v
ústavech pro výchovu duchovních, jestliže o to církev nebo náboženská
společnost požádá. Z rozpisu položek rozpočtových kapitol Ministerstva kultury
v jednotlivých letech potom vyplývá, že v rámci poskytování hospodářského
zabezpečení církvím a náboženským společnostem stát poskytuje duchovním nejen
plat, ale církvím rovněž poskytuje příspěvek na úhrady pojistného na zdravotní
pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, a v praxi církve jako zaměstnavatelé vůči orgánům daňové správy
a orgánům sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění jako zaměstnavatelé
vystupují.
Konečně by podle názoru
Nejvyššího správního soudu odporovalo bezpodmínečnému respektování již zmíněné
vnitřní autonomie církví a náboženských společností, diskriminoval-li by je
stát v míře poskytování hospodářského zabezpečení pouze proto, že svůj vztah k
duchovním postaví na jiný než pracovněprávní základ, a ze stejného důvodu
takovým duchovním oproti duchovním jiných církví odpíral i účast za stejných podmínek
v jednotlivých složkách systému sociálního zabezpečení, které jsou
charakterizovány pojistným principem.
Z těchto důvodů Nejvyšší
správní soud považuje za nutné ustanovení § 5 písm. a) věty první zákona o
veřejném zdravotním pojištění vykládat v případě duchovních církví a
náboženských společností extenzivně tak, že dopadá nikoliv pouze na vztahy
duchovních a církví, které jsou založeny formálně podle ustanovení §
Shledal-li Nejvyšší
správní soud, stejně jako žalovaná i soud v předcházejícím řízení, že je možné
vztah duchovního k církvi pro účely zdravotního pojištění považovat za vztah
zaměstnance v pracovním poměru, který zakládá účast na nemocenském pojištění (a
rovněž nad rámec věci Nejvyšší správní soud podotýká, že o výkladu ustanovení §
2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění
pozdějších předpisů, platí výše řečené obdobně), pak je skutečně klíčové pro
posouzení věci, zda v době, za kterou byly vydány odvoláním napadené platební
výměry žalované, byl žalobce takovým zaměstnancem církve, či nikoliv.
Obecně se podle
ustanovení § 53 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění použijí v řízení
ve věcech pojistného obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li zákon o
veřejném zdravotním pojištění jinak. V době rozhodování žalované byl obecným
předpisem o správním řízení zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tento právní předpis v ustanovení
§ 32 odst. 1 ukládal správním úřadům povinnost shromáždit potřebné podklady
potřebné k přesnému a úplnému zjištění skutečného stavu věci. Tak i při
zjišťování skutečnosti, zda poměr stěžovatele k C. č. h.
v době rozhodování trval či nikoliv, žalovaná musela vycházet z podkladů, které
shromáždila. Základním podkladem ke zjištění stavu věci jsou v řízení ve věcech
zdravotního pojištění nesporně oznámení plátců pojistného při plnění oznamovací
povinnosti podle § 10 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Žalovaná takový
podklad měla, a to hromadné oznámení Diecézní rady C. č. h.
p. diecéze ze dne 29. 6. 2003. Podle tohoto podkladu byl s žalobcem
zaměstnanecký vztah ukončen. Nicméně Nejvyšší správní soud ze správního spisu
zjistil, že přinejmenším od roku 1997 měla žalovaná informaci o tom, že tato
skutečnost je sporná, a že se žalobce domáhá soudní cestou vyslovení neplatnosti
rozvázání služebního poměru k církvi, či později určení, že poměr trvá. O této
skutečnosti svědčí dopis Okresní pojišťovny VZP
stěžovateli ze dne 6. 2. 1998, zn. /98/ÚVP-OEH/Šh, který je součástí
správního spisu. Nejvyšší správní soud tedy ve svém hodnocení dospěl k závěru,
že žalovaná identifikovala prejudiciální otázku správně, přistoupila-li k celé
věci tak, že považovala skutkové zjištění o existenci či neexistenci
zaměstnaneckého poměru žalobce k církvi, které je kritériem pro zařazení do
některé ze skupin pojištěnců – plátců, za závislé na vyřešení prejudiciální
otázky, zda služební poměr žalobce k církvi trvá či nikoliv.
Nejvyšší správní soud
však musí konstatovat, že byla-li prejudiciální otázka správně identifikována,
nelze označit za správný právní závěr žalované i soudu o tom, jak měla žalovaná
s touto prejudiciální otázkou naložit. V době rozhodování žalované upravovalo
postup správních úřadů ve věci prejudiciální otázky ve správním řízení
ustanovení § 40 správního řádu. Toto ustanovení ve svém odst. 1 stanovilo, že
vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán,
je správní orgán takovým rozhodnutím vázán; jinak si správní orgán může o
takové otázce učinit úsudek nebo dá příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení.
Zjevně jak žalovaná, tak i Městský soud v Praze vyložil toto ustanovení v
případě jimi posuzované prejudiciální otázky tak, že tu žádného pravomocného
rozhodnutí příslušného orgánu ve věci platnosti či neplatnosti rozvázání
služebního poměru mezi stěžovatelem a C. č. h. není,
a tudíž byl správní orgán oprávněn učinit si o věci úsudek sám a považovat za
prokázané, že služební poměr byl skončen. Zatímco se závěrem prvním
(neexistence pravomocného rozhodnutí jiného orgánu o prejudiciální otázce) se
ztotožnit lze, nelze přijmout závěr druhý, tedy že žalovaná byla oprávněna
učinit si o věci úsudek sama.
Ze samotného vyjádření
žalované, které je založeno v soudním spisu, plyne, že v době rozhodování jak
Okresní pojišťovny VZP, tak i Rozhodčího orgánu
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky bylo žalované známo, že o
předběžné otázce, jak ji sama definovala, probíhá řízení u příslušného orgánu.
Sama odkazuje na procesní usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 7.
2002, č. j.
Za této situace nelze
podle názoru Nejvyššího správního soudu přistoupit k aplikaci dispozice
ustanovení § 40 odst. 1 části věty za středníkem. Ustanovení § 40 odst. 1
správního řádu nelze totiž aplikovat bez ohledu na jeho vztah k ustanovení § 29
odst. 1 správního řádu, podle kterého správní orgán mj. přeruší řízení,
jestliže bylo zahájeno řízení o předběžné otázce (přitom výslovně zpětně
odkazuje na § 40). Protiprávnost takového postupu jednak konstatuje doktrína
(viz např. Ondruš, R. a kol.: Správní řád, Komentář, Linde Praha, 2003, str. 352, či Vopálka V., Šimůnková V.,
Šolín M.: Správní řád, komentář, C. H. BECK Praha, 1999, str. 117), ale především i judikatura. V
tomto kontextu Nejvyšší správní soud považuje za potřebné poukázat na svůj
rozsudek č. j.
„Ustanovení § 29 odst. 1
správního řádu stanoví, že správní orgán přeruší řízení, jestliže bylo zahájeno
řízení o předběžné otázce, nebo jestliže byl účastník řízení vyzván, aby ve
stanovené lhůtě odstranil nedostatky podání. Podle ustanovení § 40 odst. 1
správního řádu potom platí, že vyskytne-li se v řízení otázka, o které již
pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správní orgán takovým rozhodnutím vázán;
jinak si správní orgán může o takové otázce učinit úsudek, nebo dá příslušnému
orgánu podnět k zahájení řízení.
Tato zákonná ustanovení
je ve vzájemných souvislostech nepochybně nutno vykládat tak, aby byl umožněn
účel, který je danou úpravou sledován. Důvody přerušení řízení jsou v
ustanovení § 29 odst. 1 správního řádu uvedeny taxativně. Při splnění některého
z nich je povinností správního orgánu rozhodnout o přerušení řízení, tzn., že
nastane-li některý z takto stanovených zákonných důvodů přerušení řízení, musí
o přerušení řízení správní orgán v takovém případě rozhodnout vždy, tedy
obligatorně. K přerušení řízení může dojít v kterékoliv fázi správního řízení,
až do vydání rozhodnutí.
Správní orgán tak podle
první části textu citovaného zákonného ustanovení (§ 29 odst. 1 správního řádu)
řízení přeruší, bylo-li zahájeno řízení o předběžné otázce, jejíž vyřešení bude
nebo může mít vliv na rozhodnutí správního orgánu, a teprve po skončení řízení
o předběžné otázce pokračuje v přerušeném řízení.
Předběžnou otázkou je
taková otázka, jejíž řešení nepřísluší správnímu orgánu, který ve věci
rozhoduje. Vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl
příslušný orgán, je správní orgán takovým rozhodnutím vázán. Nebylo-li o takové
otázce dosud pravomocně rozhodnuto, může si správní orgán za určitých podmínek
o takové otázce učinit úsudek sám. To přichází v úvahu tehdy, pokud ještě o
takové otázce nebylo zahájeno příslušné řízení, a v takové situaci má správní
orgán na výběr, zda si o předmětné otázce učiní úsudek sám, nebo dá příslušnému
orgánu podnět k zahájení řízení. Je-li třeba k takovému řízení návrhu
účastníka, potom správní orgán podnět k zahájení řízení dát nemůže, ale vyzve
účastníka řízení aby on podal ve stanovené lhůtě příslušný návrh.
Z obsahu a souvislostí
textu ustanovení § 29 odst.
Žalované i Městskému
soudu v Praze, jenž posuzoval věc podle skutkového stavu věci v době vydání
rozhodnutí žalované, bylo známo (jak ostatně vyplývá z odůvodnění rozhodnutí
obou), že o předběžné otázce probíhá řízení u „příslušného orgánu“ (a je nerozhodné,
že oním „příslušným orgánem“ byl v jisté části řízení soud a jisté části řízení
orgán církve). Aplikace dispozice ustanovení § 40 odst. 1 části věty za
středníkem správního řádu byla v této situaci aplikací nesprávné normy, a
Městský soud v Praze tak jemu položenou právní otázku posoudil nesprávně.
Z těchto důvodů tedy
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto
výrok sub I. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení(§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V
návaznosti na zrušení výroku sub I. napadeného rozsudku neobstojí ani výrok sub
III. napadeného rozsudku o nákladech řízení, proto jej Nejvyšší správní soud ve
smyslu ustanovení § 109 odst. 2 s. ř. s. rovněž
zrušil, aniž to stěžovatel navrhl, neboť jde ve vztahu k výroku sub I.
napadeného rozsudku o výrok závislý. Městský soud v Praze je v dalším řízení
právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí vázán (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). Městský soud v Praze v novém rozhodnutí rozhodne i
o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř.
s.).
Poučení: Proti tomuto
rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června
2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu