MIME-Version: 1.0 Content-Type: multipart/related; boundary="----=_NextPart_01CC3AF8.4F152CF0" Tento dokument je webová stránka tvořená jedním souborem, rovněž nazývaná soubor webového archivu. Zobrazí-li se tato zpráva, znamená to, že prohlížeč nebo editor nepodporuje soubory webových archivů. Stáhněte si prohlížeč, který podporuje webový archiv, například aplikaci Windows® Internet Explorer®. ------=_NextPart_01CC3AF8.4F152CF0 Content-Location: file:///C:/70E9C639/nss1As47-2009.htm Content-Transfer-Encoding: quoted-printable Content-Type: text/html; charset="windows-1250" Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. srpna 2009, č. j. 1 As 47/2009-93

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. srpna 2009, č. j. 1 As 47/2009-93, publikovaný pod č. 1949 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 11/2009


   Bezpečnostní riziko spočívající v podíl= u na činnosti směřující k potlačování lidských práv nebo svobod dle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, je u navrhované osoby dáno i tehdy, jestliže tuto činnost vykonávala v pozici nejnižšího stupně hierarchicky organizované struktury (zde prokuratury). Navrhovaná osoba se nemůže z osobní odpovědnosti za své činy vyvázat poukaz= em na to, že jednala na základě pokynů a se souhlasem nadřízených osob a orgán= ů.

 

   Věc: Mgr. Ladislav J. proti Národnímu bezpečnostnímu úřadu o vydání osvědčení, o kasační stížnosti žalobce.<= /o:p>

 

   Národnímu bezpečnostnímu úřadu (žalovan= ý) byla dne 14. 2. 2001 doručena žádost Krajského státního zastupitelství v Ostravě o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi na stupeň „tajný“ pro Mgr. Ladislava J., státního zástupce krajského státního zastupi= telství. Žalovaný vydal dne 14. 2. 2005 oznámení, kterým žalobci sdělil, že osvědčen= í se nevydává. Žalovaný totiž v průběhu správního řízení dospěl k závěru, že u žalobce se vyskytuje bezpečnostní riziko dle § 23 odst. 2 písm. b) a písm. = d) zákona č. 148/1998 Sb.

 

   Žalobce podal proti tomuto oznámení žalovaného stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím ředitele žalovaného ze dne 19. 5. 2005. Ředitel žalovaného částečně přehodnotil důvody prvostupňov= ého rozhodnutí, když shledal, že je dáno pouze bezpečnostní riziko podle § 23 o= dst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb. Toto bezpečnostní riziko spočívá v tom, ž= e se žalobce v roce 1981, coby prokurátor Okresní prokuratury v Olomouci, podíle= l na trestním řízení proti katolickým disidentům, a to pro údajně jimi spáchaný trestný čin nedovoleného podnikání. Ačkoliv žalobci muselo být známo, že se jedná o politicky motivované pronásledování obviněných, podal proti nim obžalobu a v závěrečném návrhu trestu navrhl uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody. Vedle toho se v roce 1982 žalobce aktivně podílel na zabrání věcí, zejména tiskovin. Podílel se taktéž na přezkumném řízení, o něž požád= al v květnu 1982 jeden z odsouzených, žalobce však navrhl podnět odložit. Jako nedůvodný byl zhodnocen argument žalobce, že prokuratura byla řízena monokraticky, tzn. že prokurátor musel jednat podle příkazu okresního prokurátora. Tento nepřípustný výklad by znamenal, že za protiprávní činy komunistického režimu by bylo odpovědno pouze několik osob, což by bylo mimo jiné v rozporu se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Velkou váhu při posuzování žádosti sehrálo jednání žalobce v roce 1991, tedy po změně společenských poměrů. Tehdy se žalobce zabýval podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, který podali odsouzení v kauze katolických disidentů. Žalobce celý případ znovu posoudil= a navrhl, aby byl podnět odložen pro svoji nedůvodnost. Generální prokurátor přesto podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzených a Nejvyšš= í soud rozsudky z osmdesátých let zrušil a obžalované zprostil obžaloby. Ředitel žalovaného rovněž dospěl k závěru, že žalobce vyvíjel činnost směřující k potlačení práv a svobod občanů, a je tedy u něho naplněno bezpečnostní rizi= ko, které znemožňuje vydat osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi.<= /o:p>

 

   Městský soud v Praze zamítl rozsudkem z= 19. 9. 2008 žalobu proti rozhodnutí ředitele žalovaného, neboť považuje odůvodn= ění napadeného rozhodnutí za precizní, rozhodnutí vychází z dostatečně zjištěné= ho skutkového stavu, logicky vyplývá ze zjištěných skutečností, a tedy bylo učiněno v souladu se zákonem. Taktéž dle městského soudu se žalobce podílel= na činnosti směřující k potlačování lidských práv a svobod, neboť se účastnil politického procesu s disidenty, kteří byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Soud se shoduje s žalovaným v tom, že podstatou procesu bylo potlačení politických a náboženských práv obviněných. Politická povaha trestního řízení plyne i z toho, že případ místního významu šetřila Státní bezpečnost a že podstatnou část obžaloby zaujímal popis šířené náboženské literatury s uvedením konkrétních titulů. Přitom Nejvyšší soud v roce 1991 uvedl, že disidenti šířili náboženské a další publikace z důvodů politicko-ideologických, nikoliv hospodářských, a proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu nedovoleného podnikání. Žalobce se na tomto řízení nepodílel pouze bezvýznamným způsobem. Z obsahu spisu totiž vyplynul= o, že podepsal závěrečný návrh prokurátora, ve kterém navrhoval nepodmíněné tr= esty odnětí svobody. Žalobce navrhoval i rozsáhlé tresty propadnutí věci, na jej= ichž realizaci se posléze podílel a urgoval příslušný soud v této záležitosti. Taktéž nedoporučil podání stížnosti pro porušení zákona v roce 1982. Za stě= žejní při posouzení bezpečnostní spolehlivosti soud, stejně jako žalovaný považuje skutečnost, že negativní stanovisko zaujal žalobce jako prokurátor i v roce 1991, tj. po změně společenských poměrů. Tehdy žalobce považoval podněty odsouzených katolických disidentů k podání stížnosti pro porušení zákona za nedůvodné a navrhl je odložit. Jestliže žalobce namítal, že byl vázán pokyny nadřízených, poukazoval v této souvislosti na monokratický způsob řízení prokuratury, nemůže existence monokratického systému znamenat, že žádné něk= omu podřízené osoby, bez ohledu na jejich podíl na konkrétních politických procesech, nebyly účastny na potlačování politických práv a svobod. V rozpo= ru s obsahem spisového materiálu je též tvrzení žalobce, že v roce 1991 neprovád= ěl přezkoumání této trestní věci, ale pouze obstarával potřebný spisový materi= ál. Ze spisu naopak vyplývá, že se žalobce celou věcí znovu zabýval, neboť vyhotovil podrobnou zprávu k jednotlivým bodům podnětu, opatřil si obsáhlý spisový materiál a žádal o prodloužení lhůty pro podání zprávy. Žalobce tak= též podrobně popsal, proč považuje podnět k podání stížnosti pro porušení zákon= a za nedůvodný. Dle městského soudu měl žalobce možnost napravit svůj podíl na t= omto procesu v osmdesátých letech, avšak této možnosti nevyužil a svůj postup v tomto procesu podáním návrhu na odložení podnětů potvrdil. Přitom v roce 19= 91 byl žalobce ve funkci prokurátora již velmi dlouhou dobu, měl dostatek životních i profesních zkušeností a mohl svůj dřívější náhled na věc po změ= ně společenských poměrů změnit a vyjádřit postoj člověka žijícího v demokratic= kém právním řádu. Soud uzavírá, že žalovaný nemohl přihlédnout k bezproblémovému chování žalobce v jiném časovém úseku, neboť pokud je jednou bezpečnostní riziko zjištěno, nelze považovat prověřovanou osobu za bezpečnostně spolehlivou.

 

   Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsud= ku městského soudu kasační stížnost, v níž uvádí, že nebyla věnována náležitá pozornost tomu, že nebyl v předmětné trestní věci vůbec činný v rámci přípravného řízení a prakticky se s ní neměl možnost podrobněji seznámit ani před podáním obžaloby. Trestní věc mu byla přidělena již hotová včetně nást= inu obžaloby, on pouze zajistil její rozmnožení a podal ji soudu. Není pravdou,= že definitivní verzi obžaloby ze dne 4. 6. 1981 vypracoval stěžovatel a podle tehdejších zvyklostí ji podepsal okresní prokurátor. Stěžovatel obžalobu, a= ni její definitivní verzi nevypracovával, nechal ji pouze na základě pokynu okresního prokurátora a jeho náměstka rozmnožit a expedoval na soud. Je tře= ba zdůraznit, že dle tehdy platného aprobačního řádu odpovídal náměstek prokurátora za celý trestní úsek, z toho titulu podepisoval meritorní rozhodnutí a aproboval návrhy trestů. Návrhy trestů se zaznamenávaly do tiskopisu, který byl parafován náměstkem prokurátora. Přitom náměstek mohl přikázat konkrétnímu prokurátorovi, jaký trest má být u jednotlivých obvině= ných navržen; takovýto postup byl v souladu s aprobačním řádem prokuratury a prokurátor ho musel akceptovat. Stěžovatel zdůrazňuje, že před podáním obžaloby, ani poté neměl k dispozici trestní spis. Když požádal o jeho předložení náměstka, bylo mu sděleno, že spis mu předložen nebude, jelikož = je příliš rozsáhlý a také proto, že nástin obžaloby, který má k dispozici, k podání obžaloby plně dostačuje. Stěžovatel nemohl sám žádným způsobem měnit rozhodnutí nadřízeného či jednat proti jeho pokynům. Pokud jde o přezkoumání celé trestní věci v roce 1991, na úrovni okresní prokuratury se takovýto přezkum neprováděl. Úkolem okresní prokuratury bylo pouze opatřit potřebný spisový materiál a se stručným stanoviskem jej předložit krajské prokuratuř= e. Teprve krajská prokuratura, popř. generální prokuratura, prováděla samotné přezkumné řízení a rozhodovala o podání stížnosti pro porušení zákona. Jest= liže stěžovatel navrhl odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, = bylo to patrně proto, že se jednalo o jeho kauzu, v níž byl činný v rámci soudní= ho projednání. Na okraj stěžovatel zmiňuje, že dle současné interní úpravy přezkumného řízení by byl z přezkoumávání této kauzy vyloučen, jelikož se podílel na jejím dřívějším projednání. Stěžovatel se domnívá, že nebylo prokázáno, že by byl bezpečnostně nespolehlivý a že by u něho bylo zjištěno bezpečnostní riziko spočívající v činnosti směřující k potlačování lidských práv nebo svobod. Nelze souhlasit s názorem soudu, že pro zjištění bezpečnostního rizika není rozhodující subjektivní stránka jednání, kterým = se měla konkrétní osoba podílet na potlačování lidských práv. Nelze akceptovat takový výklad zákona, dle něhož by byla zcela nerozhodná míra vědomí o charakteru procesu. Takovýto náhled by nedovolil zohlednit, zda nebyla zneu= žita profesionální a životní nezkušenost stěžovatele, kterého jeho nadřízení „nastrčili“ do zmanipulovaného procesu s tím, aby splnil uložené úkoly. Samotnou účast stěžovatele v tomto procesu nelze absolutizovat jako jediný a rozhodující prvek dokazující bezpečnostní riziko. Stěžovatel doplnil, že so= ud nevyhodnotil řádně fakt, že stěžovatel se na kauze podílel pouze svojí účas= tí u hlavního líčení, na zpracování věci v přípravném řízení ani na dalším zastupování obžaloby po projednání věci v rámci odvolacího řízení neparticipoval.

 

   Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

 

   Z odůvodnění:

 

   (-)

   IV. A

   Obsah správního spisu=

 

   [13] Nejvyšší správní soud se ve své rozhodovací činnosti již zabýval otázkou rozsahu zjišťování skutkového stav= u v tomto typu řízení. V rozsudku ze dne 30. 7. 2008, čj. 1 As 49/2008-122, uve= dl, že „cílem bezpečnostní prověrky není (a ani nemůže být) dokonale podrobné zmapování činnosti navrhované osoby v každém okamžiku jejího života, ale ta= kové zjištění skutkového stavu, které bude dostačující k dosažení závěru o splně= ní či nesplnění podmínek pro vydání požadovaného osvědčení (v daném případě o existenci či neexistenci bezpečnostního rizika)“.

 

   [14] Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu následující skutečnosti. Stěžovatel, nar. v roce 1951, vystudoval v roce 1975 Právnickou fakultu tehdejší UJEP v Brně. Od téhož ro= ku pracoval na Okresní prokuratuře Olomouc, a to nejprve jako právní čekatel, = od roku 1978 jako prokurátor. V roce 1992 se funkce prokurátora vzdal. Poté kr= átce působil jako advokát, úředník Magistrátu města Olomouce a vedoucí právního oddělení Vojenské zdravotní pojišťovny, pobočky Olomouc. V roce 1995 opět nastoupil na Okresní státní zastupitelství Olomouc, posléze byl přeložen ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě a v roce 2000 k Vrchnímu státní= mu zastupitelství v Olomouci (viz osobní spis stěžovatele vedený Vrchním státn= ím zastupitelstvím v Olomouci, č. 17 správního spisu).

 

   [15] Ve vztahu k trestnímu stíhání mora= vských katolických disidentů se podávají ze spisu tyto skutečnosti. Dne 23. 6. 1981 byla Okresnímu soudu v Olomouci doručena obžaloba okresní prokuratury datov= aná dnem 4. 6. 1981, zn. 1 Pv 520/81-3/Jar. Tato značka náležela stěžovateli, což sám uznal. Na konci obžaloby je uvedeno jméno okresního prokurátora JUDr. Valouška, podepsána je v zastoupení nečitelným podpisem. Z textu obžaloby vyplývá, že obžalovaní se měli dopustit skutku spočívajícího v tom, že za použití dvou cyklostylů rozmnožovali náboženské a jiné písemnosti, pro provoz rozmnožovny opatřovali papír, potřeby pro rozmnožování a texty, které následně za úplatu a se ziskem rozšiřovali. Tím= to se měli dopustit trestného činu nedovoleného podnikání. Obžalovanému O. bylo kladeno za vinu, že krátil dodávky papíru pro arcibiskupskou konzistoř a ta= kto získaný papír prodal obžalovanému V. pro rozmnožovnu v Radíkově, čímž se dopustil trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Z obžaloby je zcela zřejmé, že rozmnožována byla náboženská literatura. Tak n= apř. obžalovaný S. dodával k rozmnožení své studijní texty bohoslovecké fakulty, texty získané od studentů bohosloví a kněží. Obžalovaný L. dodal encykliku = Jana Pavla II. Dále byl rozmnožen Teologický slovník 1 a 2. Vedle textů s náboženským obsahem obstarával obžalovaný L. texty nepřátelsky zaměřené pro= ti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky. To se týká člán= ku Noční hovory se Smrkovským, který vyšel v „emigrantském“ časopisu Svědectví, dále titulů z okruhu Charty 77, např. od Václava Havla Moc bezmocných, od P= etra Uhla Dvě tendence čs. hnutí obránců lidských práv. Obžalovaní měli vybudova= nou distribuční síť mezi kněžími, sami dodávali rozmnožené texty osobám z řad katolických laiků, zejména katolické mládeže a příznivcům Charty 77. Obžalo= vaný V. měl na dalších dvou cyklostylech umístěných ve svém olomouckém bytě rozmnožit a prodat nejméně 20 náboženských titulů jako Katecheze pro děti, Modlitby nemocných, Gierek u papeže Pavla VI., Manželský slabikář. Obžalovaný L. měl uvést, že z prodeje tiskovin neměl žá= dný majetkový prospěch a činnost prováděl jen z ideologických důvodů za účelem šíření náboženské literatury. Obžalovaný S. nesledoval žádné zištné cíle, m= ěl na mysli šíření víry. Motivem obžalovaného A. byla snaha opatřit věřícím náboženskou literaturu, z činnosti neměl žádný osobní zisk (č. 48 správního spisu).

 

   [16] Trestní spis byl postoupen Okresní prokuratuře Olomouc Krajskou prokuraturou v Ostravě, spolu s nástinem obžal= oby. Krajský prokurátor upozornil, že ve věci bude nezbytné navrhnout u soudu propadnutí a zabrání věcí, jejichž většina zůstala uložena na odboru vyšetřování Státní bezpečnosti v Ostravě. Ke spisu bylo připojeno po jednom výtisku od každého rozmnožovaného titulu. Přiložený nástin obžaloby se témě= ř do písmene shoduje se zněním obžaloby, která byla podána u okresního soudu (viz bod [15] shora, č. 19 správního spisu II). Dne 15. 6. 1981 bylo odesláno krajské prokuratuře vyrozumění o výši trestů, které budou navrhovány u soud= u. V záhlaví tohoto dokumentu je uvedeno jméno stěžovatele, zpráva je psána jmén= em okresního prokurátora a podepsána v zastoupení nečitelným podpisem.

 

   [17] V protokolu o hlavním líčení, kter= é se konalo dne 29. 9. 1981 a kterého se jako prokurátor účastnil stěžovatel, je několikrát zaznamenáno, že se jednalo o náboženskou literaturu. Na závěr hlavního líčení navrhl stěžovatel v souladu se závěrečným návrhem prokuráto= ra (který je podepsán stěžovatelem) nepodmíněné tresty odnětí svobody, u někte= rých obžalovaných v polovině trestní sazby, u jiných v horní polovině sazby. Ved= le toho navrhl též tresty propadnutí věci a zabrání věci. Dle osnovy závěrečné řeči prokurátora, podepsané stěžovatelem, zpochybňoval stěžovatel u soudu náboženskou motivaci jednání obžalovaných, neboť „ze značné části tiskli a rozšiřovali písemnosti s jinou než náboženskou tématikou“. Okresní soud uzn= al všechny obžalované vinnými a uložil jim nepodmíněné tresty odnětí svobody, = přičemž se víceméně ztotožnil s návrhem obžaloby (viz kopie listin z dozorového spi= su Okresní prokuratury v Olomouci, č. 19 správního spisu II).

 

   [18] Krajský soud v Ostravě zamítl větš= inu podaných odvolání, vyhověl jen odvolání obžalovaného O. Stěžovatel nebyl či= nný v odvolacím řízení. Odsouzený V. podal následně podnět k podání stížnosti p= ro porušení zákona. Podnět byl postoupen krajskou prokuraturou okresní prokura= tuře k vyjádření. Vyjádření okresní prokuratury ze dne 27. 5. 1982 vypracoval stěžovatel, je podepsáno okresním prokurátorem a navrhuje se v něm odložení podnětu pro nedůvodnost. Krajský prokurátor podnět k podání stížnosti pro porušení zákona skutečně odložil. Současně přípisem ze dne 7. 7. 1982 vytkn= ul okresní prokuratuře, že dosud nepodala návrh na zabrání věcí v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Okresní prokurátor tuto skutečnost neprodleně vytknul stěžovateli, následně byl podán návrh okresnímu soudu na zabrání věcí (viz kopie listin z dozorového spisu Okresní prokuratury v Olo= mouci, č. 19 správního spisu II).

 

   [19] Po změně společenských poměrů v ro= ce 1989 vznesli podnět k podání stížnosti pro porušení zákona odsouzení S. a O. Podněty byly postoupeny okresní prokuratuře k zaujetí stanoviska. To vyprac= oval dne 31. 10. 1991 stěžovatel, podepsáno je okresním prokurátorem. Okresní prokuratura vyhodnotila podněty jako nedůvodné, a proto navrhla jejich odlo= žení (č. 19 správního spisu II). Generální prokurátor přesto podal stížnost pro porušení zákona a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 7 Tz 35/92, byla = zrušena příslušná rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci= a obžalovaní byli zproštěni obžaloby. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obžalovaní rozmnožovali a šířili náboženskou a politickou literaturu z důvo= dů politicko-ideologických, nikoliv hospodářských. Obžalovaní tak nemohli napl= nit skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného podnikání po objektivní ani subjektivní stránce. Rozhodnutími okresního a krajského soudu byl porušen t= éž zákon č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, o čemž svědčí nepřiměřená tvrdo= st použité represe vůči obžalovaným, jimž byly uloženy nepřiměřené tresty odně= tí svobody (č. 8 správního spisu II).

 

   [20] Při bezpečnostním pohovoru odpověd= ěl stěžovatel na otázku, jak se na tuto věc dívá nyní, takto: „V té době mi věc jako politický proces nepřipadala. Uznávám, že nyní se na to dá takto nahlí= žet. Z mé strany v té době nevidím profesionální ani lidské selhání. Je otázka, jestli tehdy nemělo dojít ke zneužití mě, jako mladého prokurátora, ale mně= to tehdy opravdu nepřišlo divné. Opravdu ale nebylo běžné, že by nám chodila obžaloba z Kraje. Jinak v té samotné věci jsem tehdy nic výjimečného nespatřoval.“ Dále se hájil tím, že neměl k dispozici celý vyšetřovací spis, obžalobu nepsal, přišla z generální prokuratury. V hlavičce obžaloby je sice stěžovatelova zkratka, to však neznamená, že věc zpracovával. Ta mu byla přidělena jenom pro další rozmnožení a následné rozeslání k soudu. Vůbec prý netušil, že obžalovaní byli kněží, neměl to prý „z čeho zjistit - v obžalobě byli jejich funkce v civilních zaměstnáních“ (č. 51 správního spisu).<= /o:p>

 

   [21] Pro dokreslení skutkového stavu je vhodné dodat, že stěžovatel byl od 19. 9. 1979 kandidátem KSČ, dne 17. 9. 1= 981 byl přijat ZO KSČ při Okresní prokuratuře Olomouc za člena KSČ. Během svého kandidátství zastával funkci předsedy odbočky Svazu československo sovětské= ho přátelství (SČSP) při okresní prokuratuře, byl členem závodního výboru ROH, členem výboru lidové kontroly MěNV, studoval Ve= černí univerzitu marxismu-leninismu (VUML). Z vyjádření ručitelů vyplývá, že stěžovatel „o politiku strany projevoval zájem“ (JUDr. M.), „v době kandidátství se snažil rozšířit svoje politické znalosti, tyto uplatňoval v= elmi kladně při výkonu své funkce, takže dnes lze o něm hovořit jako o uvědomělém členu strany, který dovede linii strany uvádět v život“ (JUDr. M.). Výbor ZO KSČ hodnotil kandidátské období stěžovatele mj. takto: „Své pracovní povinn= osti plní dobře a jak ve své práci, tak ve svém občanském životě se snaží plnit a prosazovat linii strany.“ Sám stěžovatel v přihlášce za člena KSČ dne 5. 8. 1981 uvedl, že se snažil „plnit co nejlépe úkoly, které pro [něj] vyplývaly= z funkce člena SČSP na prokuratuře“. Stěžovatel zdůraznil, že je ateista a „ve stejném duchu“ vychovává a bude vychovávat i své děti. (vše viz Přihláška za člena KSČ, č. 35 správního spisu).

 

   IV. B

   Správnost skutkových zjištění

 

   [22] Nejvyšší správní soud dospěl k záv= ěru, že skutková zjištění učiněná žalovaným a jeho ředitelem jsou správná, na je= jich podporu byl shromážděn dostatečný důkazní materiál, který je součástí správ= ního spisu. Soud má za prokázané, že stěžovatel v roce 1981 podal obžalobu proti skupině katolických disidentů a vystupoval jménem okresní prokuratury během trestního řízení před okresním soudem. Stěžovatel má pravdu v tom, že obžal= obu sám nepsal, nýbrž její koncept byl zaslán spolu se spisovým materiálem z krajské prokuratury. Stěžovatel nechal koncept obžaloby přepsat a s nepodstatnými doplněními ho podal coby obžalobu okresnímu soudu. Soud ovšem nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že si nebyl vědom toho, že se jedná o politicky motivovaný proces. Lze připustit, že stěžovateli nebyl před podán= ím obžaloby předložen kompletní spisový materiál. Ovšem již z konceptu obžalob= y, který měl stěžovatel i dle vlastního vyjádření k dispozici, je naprosto zřetelné, že důvodem trestního stíhání bylo šíření náboženské literatury a písemností pocházejících z okruhu Charty 77 (viz bod [15] shora). S komplet= ním spisovým materiálem se musel stěžovatel seznámit nejpozději při hlavním líč= ení u okresního soudu, neboť jím byl prováděn důkaz (viz s. 13 rozsudku okresní= ho soudu). Přesto ve svém závěrečném návrhu setrval na obsahu obžaloby a navrhl uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody v polovině, resp. horní polovině trestní sazby. Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 7 Tz 35/92, posou= dil uložené tresty, které víceméně odpovídaly návrhu obžaloby, jako nepřiměřené, represi užitou vůči obžalovaným označil za nepřiměřeně tvrdou, čímž došlo k porušení zákona z důvodu dle § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilit= aci.

 

   [23] Stěžovatel zdůrazňuje své tehdejší= mládí a údajnou profesní nezkušenost. V roce 1981 mu však bylo již 30 let, na prokuratuře navíc pracoval již sedmým rokem. Není proto dost dobře myslitel= né, že by nerozpoznal skutečné motivy trestního stíhání obžalovaných a neviděl odlišnosti od případů klasické hospodářské trestné činnosti. Jak vyplývá z hodnocení politické práce stěžovatele v daném období, byl stěžovatel uvědom= ělým členem (kandidátem) KSČ, který uplatňoval své politické znalosti velmi klad= ně při výkonu své funkce a prosazoval linii strany (viz bod [21] shora). Stěžovatel se zastupováním obžaloby v řízení před okresním soudem aktivně podílel na potlačování náboženské svobody obžalovaných a svobody šíření politicko-ideologických názorů.

 

   [24] Stěžovatel taktéž vypracoval stano= visko k třem podnětům odsouzených katolických disidentů k podání stížnosti pro porušení zákona. Stalo se tak k jednomu podnětu v roce 1982 a ke dvěma podn= ětům v roce 1991. Stěžovatel ve všech třech případech vyjádřil svůj názor, že vy= daná soudní rozhodnutí jsou v souladu se zákonem, a proto není důvod k podání stížnosti pro porušení zákona. Navrhl podněty odložit. Nejvyšší správní sou= d si je vědom skutečnosti, že stěžovatel nerozhodoval o podání stížnosti pro porušení zákona. V té době byl totiž prokurátorem okresní prokuratury, o podnětech k podání stížnosti pro porušení zákona rozhodovala v souladu s interními instrukcemi krajská prokuratura. Stanoviska stěžovatele z let 198= 2 a 1991 však mají velkou vypovídací hodnotu o jeho postoji k tomuto soudnímu procesu, neboť jsou to právě reálné činy, které prověřují vztah jednotlivce= k režimu (demokratickému i nedemokratickému). Stěžovatel v uvedených zprávách podávaných krajské prokuratuře právněformalisticky zhodnotil právní kvalifikaci skutku a výši uložených trestů, jak o nich rozhodly soudy v trestním řízení. Přitom neshledal žádné pochybení. Stěžova= tel argumentuje tím, že během trestního řízení v roce 1981 prý jednal dle pokynu nadřízených. To ovšem v žádném případě nevysvětluje jeho postoje k této věc= i po změně společenských poměrů v roce 1989. V roce 1991 se mu v souvislosti s d= věma podněty k podání stížnosti pro porušení zákona nabídla příležitost, aby uči= nil sebereflexi svého počínání během totalitního režimu a distancoval se od tehdejší loajality ke starému režimu. Stěžovatel však učinil naprostý opak, účelově hájil údajnou zákonnost svého vlastního postupu, když naprosto zaml= čel skutečné motivy a cíle předmětného trestního stíhání. Pokud již v roce 1981 nelze hovořit o stěžovateli jako o mladém, nezkušeném prokurátorovi (srov. = bod [23]), pak v roce 1991 šlo o čtyřicetiletého prokurátora s téměř sedmnáctil= etou praxí. Ostatně i v současné době se jeví, že se jeho postoj k danému případu příliš nezměnil (viz bod [20] shora).

 

   IV.C

   Posouzení právní otázky

 

   [25] Výše uvedená skutková zjištění byl= a žalovaným i městským soudem kvalifikována jako činnost směřující k potlačování lidský= ch práv nebo svobod, případně podpora takové činnosti, která je dle § 23 odst.= 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb. bezpečnostním rizikem. Stěžovatel napadá pr= ávní kvalifikaci své činnosti v souvislosti s politickým procesem proti katolick= ým disidentům jako činnosti směřující k potlačování lidských práv.<= /span>

 

   [26] Hodnocením skutkových zjištění ve = vztahu k bezpečnostnímu riziku se zdejší soud zabýval v obecné rovině v rozsudku ze dne 30. 1. 2009, čj. 5 As 44/2006-74: „Pojem ‚riziko` v sobě zahrnuje určit= ou obavu, nebezpečí, možnost škody, ohrožení. Pojem bezpečnostního rizika je t= edy nutno vykládat tak, že shromážděné podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti ,bezpečnostní rizika`, což znamená, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik.“

 

   [27] Stěžovatel namítá, že během trestn= ího řízení v roce 1981 jednal dle pokynů krajské prokuratury, okresního prokurá= tora a jeho náměstka. Klade důraz na to, že prokuratura byla monokratickým orgán= em a za trestní věci odpovídal náměstek okresního prokurátora. Touto námitkou se snaží vyvázat z vlastní individuální odpovědnosti za své jednání.

 

   [28] Nejvyšší správní soud konstatuje, = že každé hierarchické soustavě je vlastní rozdělení pravomocí na jednotlivé články. S tím ovšem souvisí i dělba odpovědnosti. Soud nikterak nezpochybňu= je, že jednotlivé úkony a návrhy činěné stěžovatelem v rámci trestního řízení v roce 1981 podléhaly předchozímu schválení okresním prokurátorem či jeho náměstkem (kteří byli pod nimi formálně podepsáni) a dozoru krajské prokuratury. Tyto skutečnosti však nesnímají ze stěžovatele odpovědnost za = jeho jednání. V žádném případě nelze přijmout tezi stěžovatele, že byl v daném řízení pouze nástrojem v rukou nadřízených, „nastrčenou“ či zneužitou osobo= u. Stěžovatel dobrovolně, byť svázán instrukcemi nadřízených, zastupoval obžal= obu v trestním řízení proti katolickým disidentům. Politické povahy trestního řízení si musel být vědom, přesto navrhl nepřiměřené tresty, čímž se podíle= l na tvrdé represi vůči obžalovaným. Toto jednání je stěžovateli přičitatelné a = nese za ně plnou odpovědnost. Ostatně zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, proklamuje, že komunistický režim a ti, kteří jej aktivně prosazovali, používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, zejména je žalářoval ve věznicích. Stěžovatel byl osobou, která svojí činno= stí v procesu s katolickými disidenty aktivně prosazovala komunistický režim, a proto je spoluodpovědný za potlačení náboženské svobody a politických práv obžalovaných. Nejedná se o odpovědnost ve smyslu trestního práva, ale o mor= ální kategorii (viz nález ÚS ze dne 21. 12. 1993, sp= . zn. Pl. ÚS 19/93, č. 14/1994 Sb.). V tomto smyslu jsou za předmětný politický proces odpovědni rovněž ti, kteří udíleli stěžovateli pokyny, aprobovali jeho návrhy a prováděli dozor.

 

   [29] Další z námitek stěžovatele je, že= v roce 1991 nedoporučil podání stížnosti pro porušení zákona zřejmě proto, že= se jednalo o jeho vlastní případ a že dnes by byl dle současných interních pok= ynů státního zastupitelství z přezkumu vlastních případů vyloučen. Nejvyšší spr= ávní soud připouští, že stěžovatel v sobě nemusel najít potřebnou odvahu, sílu, = čest a smysl pro spravedlnost, aby zpochybnil svoji vlastní činnost za totalitní= ho režimu během procesu s katolickými disidenty. To nic nemění na tom, že se stěžovateli v roce 1991 naskytla příležitost kát se ze svých činů, kterou v= šak neuchopil. Tím prokázal, že kontinuitu jeho názorů, postojů a přesvědčení nepřetrhla ani fundamentální změna společenských poměrů. Obrana stěžovatele spočívající na nedostatku charakterových vlastností ještě více posílila přesvědčení soudu o jeho bezpečnostní nespolehlivosti.

 

   [30] Stěžovateli by samozřejmě nebylo l= ze vytýkat, že zastával jiný (chybný) právní názor, neboť pluralita názorů je podstatou právního (soudního) sporu realizovaného v demokratickém právním státě. Nelze ovšem tolerovat, že stěžovatel se na straně obžaloby v mezích = jemu svěřených pravomocí podílel na zneužití objektivního práva s cílem potírat náboženskou svobodu a svobodu šíření názorů a informací. Vzhledem k okolnos= tem soudního procesu a svému postavení v hierarchii tehdejší prokuratury si mus= el být pravého důvodu trestního stíhání katolických disidentů vědom.

 

   [31] Poslední z otázek, s kterou se mus= el soud vypořádat, je, zda lze závěr o existenci bezpečnostního rizika opřít o události, od nichž uplynulo 24 (resp. 14) let. Je třeba připomenout, že dle= § 75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkumu správního rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu (tj. ří= jen 2005). Zákon č. 148/1998 Sb. nestanoví, za jaké období zpět se sleduje výsk= yt bezpečnostního rizika u navrhované osoby. Navazující zákon č. 412/2005 Sb.,= o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, rozlišuje dvě skupiny rizik. První skupina rizik, mezi něž patří i činnost, spočívající v potlačování základních práv a svobod, se zjišťuje za období od 15. roku živ= ota navrhované osoby. Druhá skupina rizik za období, jehož délka je stanovena v závislosti na stupni utajení, pro nějž se bezpečnostní prověrka provádí, tj. 10, 15 či 20 let nazpět. Jestliže na věc aplikovatelný zákon č. 148/1998 Sb. nijak nelimituje období, za nějž se bezpečnostní riziko zjišťuje, lze připustit, aby se za něj považovala též událost, k níž došlo hluboko v minulosti (tj. i před změnou společenských poměrů). Nejvyšší správní soud judikoval, že pouhá skutečnost, že navrhovaná osoba po změně společenských poměrů slouží loajálně a oddaně novému demokratickému režimu, neumožňuje, a= by bylo odhlédnuto od událostí svědčících o existenci bezpečnostního rizika, k nimž došlo za starého režimu (viz rozsudek ze dne 21. 12. 2006, čj. 7 As 29/2005-126). Taktéž se vyjádřil v tom smyslu, že pouhé plynutí času samo o sobě nevede k zániku bezpečnostního rizika (rozsudek ze dne 30. 7. 2008, čj= . 1 As 49/2008-122).

 

   [32] V této souvislosti se nabízí paral= ela s lustračním zákonem (zákon č. 279/1992 Sb.). Ústavní soud se v nálezu ze dne= 5. 12. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 9/01, č. 35/2002 Sb., který se týká právě lustračního zákona, vyjádřil k účinkům plynutí času následovně: „Ústavní soud si je vědom toho, že postoje jednotlivce k demokratickému zřízení určují především jeho reálné činy. Čím delší období od zhroucení totalitního režimu uplynulo, tím více a důkladněji prověří postoj jedince k demokratickému státu jeho každodenní interakce s n= ím a s demokratickou společností. Jinými slovy, s postupujícím časem relativní význam postojů a postavení osob v totalitním státě sice zajisté nemizí, urč= itě se však zmenšuje.“

 

   [33] V daném případě nelze ani s odstup= em 24 (resp. 14) let hodnotit činy stěžovatele jako zanedbatelné, okrajové či nevýznamné. Je nezbytné vzít v úvahu především charakter těchto činů, tj. p= římá účast na politickém soudním řízení, které vyústilo v souladu s návrhem stěžovatele v uložení nepřiměřeně tvrdých sankcí. Zejména však postoj stěžovatele k tomuto řízení, který projevil v roce 1991, svědčí o tom, že s= e od svého jednání nedistancoval (blíže viz bod [24] shora).

 

   [34] Stěžovatel v neposlední řadě namít= á, že městský soud nepřihlédl k tomu, zda stěžovatel věděl o politickém charakteru trestního řízení. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s východiskem městské= ho soudu, že subjektivní stránka jednání navrhované osoby není určující pro zá= věr, zda bylo tímto jednáním naplněno bezpečnostní riziko. Nepochybně i stěžovat= el dá soudu za pravdu, že pokud se navrhovaná osoba stýká s jinou osobou, která spolupracuje s ofenzivní tajnou službou cizí moci, naplňují tyto styky bezpečnostní riziko u navrhované osoby. Ta přitom vůbec nemusí tušit, že ta= to jiná osoba s cizí mocí spolupracuje. Riziko spočívá například v tom, že při přátelské konverzaci by mohla navrhovaná osoba nevědomky sdělovat této jiné osobě fragmenty utajovaných skutečností, které by mohly být pro cizí moc přínosné. To byl ovšem pouze ilustrativní příklad. Ačkoliv existence subjektivní stránky není podmínkou pro posouzení určitého jednání jako bezpečnostního rizika, přesto nelze říci, že by byla zcela bez významu. Z v= ýše uvedeného totiž vyplývá, že postupujícím časem klesá relativní význam posto= jů a jednání navrhované osoby (viz body [31] a [32] shora), které u ní konstituu= jí bezpečnostní riziko. Pakliže se však podaří prokázat existenci subjektivní stránky jednání navrhované osoby (vnitřní psychický vztah osoby ke svému jednání), lze přiřknout jejímu jednání závažnější formu. Důsledkem toho může být, že vliv plynutí času na vědomé jednání navrhované osoby bude zpravidla nižší. V daném případě Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že stěžovat= el musel znát pravé důvody, pro něž bylo vedeno trestní stíhání katolických disidentů (viz zejména bod [22] shora).

 

   [35] Nejvyšší správní soud se shoduje se závěrem městského soudu i žalovaného, že s ohledem na provedená skutková zjištění, je nezbytné považovat podíl stěžovatele na politickém procesu pro= ti katolickým disidentům za činnost směřující k potlačování lidských práv a svobod. Soud přitom zohlednil, že na základě provedených skutkových zjištěn= í je nepochybné, že stěžovatel musel vědět o politickém charakteru předmětného trestního řízení a že jeho role v tomto procesu byla významná, a to i vzhle= dem k pozdějším postojům stěžovatele. Soud i žalovaný důkladně zjistili a posou= dili osobní individuální spoluodpovědnost stěžovatele za potlačení lidských práv= a svobod obžalovaných v daném procesu. Závěr o existenci bezpečnostního rizik= a je proto správný. (-)

------=_NextPart_01CC3AF8.4F152CF0 Content-Location: file:///C:/70E9C639/nss1As47-2009_soubory/themedata.thmx Content-Transfer-Encoding: base64 Content-Type: application/vnd.ms-officetheme UEsDBBQABgAIAAAAIQDp3g+//wAAABwCAAATAAAAW0NvbnRlbnRfVHlwZXNdLnhtbKyRy07DMBBF 90j8g+UtSpyyQAgl6YLHjseifMDImSQWydiyp1X790zSVEKoIBZsLNkz954743K9Hwe1w5icp0qv 8kIrJOsbR12l3zdP2a1WiYEaGDxhpQ+Y9Lq+vCg3h4BJiZpSpXvmcGdMsj2OkHIfkKTS+jgCyzV2 JoD9gA7NdVHcGOuJkTjjyUPX5QO2sB1YPe7l+Zgk4pC0uj82TqxKQwiDs8CS1Oyo+UbJFkIuyrkn 9S6kK4mhzVnCVPkZsOheZTXRNajeIPILjBLDsAyJX89nIBkt5r87nons29ZZbLzdjrKOfDZezE7B /xRg9T/oE9PMf1t/AgAA//8DAFBLAwQUAAYACAAAACEApdan58AAAAA2AQAACwAAAF9yZWxzLy5y ZWxzhI/PasMwDIfvhb2D0X1R0sMYJXYvpZBDL6N9AOEof2giG9sb69tPxwYKuwiEpO/3qT3+rov5 4ZTnIBaaqgbD4kM/y2jhdj2/f4LJhaSnJQhbeHCGo3vbtV+8UNGjPM0xG6VItjCVEg+I2U+8Uq5C ZNHJENJKRds0YiR/p5FxX9cfmJ4Z4DZM0/UWUtc3YK6PqMn/s8MwzJ5PwX+vLOVFBG43lExp5GKh qC/jU72QqGWq1B7Qtbj51v0BAAD//wMAUEsDBBQABgAIAAAAIQBreZYWgwAAAIoAAAAcAAAAdGhl bWUvdGhlbWUvdGhlbWVNYW5hZ2VyLnhtbAzMTQrDIBBA4X2hd5DZN2O7KEVissuuu/YAQ5waQceg 0p/b1+XjgzfO3xTVm0sNWSycBw2KZc0uiLfwfCynG6jaSBzFLGzhxxXm6XgYybSNE99JyHNRfSPV kIWttd0g1rUr1SHvLN1euSRqPYtHV+jT9yniResrJgoCOP0BAAD//wMAUEsDBBQABgAIAAAAIQDd Abz3vgYAALkbAAAWAAAAdGhlbWUvdGhlbWUvdGhlbWUxLnhtbOxZT28cNRS/I/EdrLmX7Ca7aTbq pspudhtI00bZbVGP3hnvjBvPeGR7k+4NtUckJERBIFEJTgghoFIrcSmnik8SKIIi9SvwbM/MjrOT NmkjqKB7SGbsn9//9/zsuXDxVszQPhGS8qTt1d+peYgkPg9oEra9a8P+uRUPSYWTADOekLY3JdK7 uPb2WxfwqopITBCsT+QqbnuRUunqwoL0YRjLd3hKEpgbcxFjBa8iXAgEPgC6MVtYrNWWF2JMEw8l OAay21zRfSSnUj3+Np6gq+Mx9Ym3lnPpMWCVKKkHfCYGmgfJlm7hxCfs8de/fGHwwV5do4BUlwm0 j1nbA6YBPxiSW8pDDEsFE22vZn7ewtqFBbyaLWLqmLWldX3zy9ZlC4K9RcNThKOCab3faJ3fKOgb AFPzuF6v1+3VC3oGgH0ftLWylGk2+iv1Tk6zBLKP87S7tWat4eJL9JfmZG51Op1mK5PFEjUg+9iY w6/Ulhvriw7egCy+OYdvdNa73WUHb0AWvzyH759vLTdcvAFFjCZ7c2jt0H4/o15AxpxtVsJXAL5S y+AzFERDEWGaxZgn6nnxFuObXPQBpMEMK5ogNU3JGPsQ1l0cjwTFmgleJbg0Y4d8OTek+SHpC5qq tvdeiiFFZvSePfr+2aMH6PD2w8PbPx3euXN4+0dLyFm1iZOwvOrpNx//de8D9OeDr57e/bQaL8v4 33748NefP6kGQgrNxHny2f3fH95/8vlHf3x3twK+LvCoDB/SmEh0hRygXR6DYsYqruRkJE63Yhhh Wl6xnoQSJ1hzqaDfU5GDvjLFLPOOI0eHuBa8LqCEVAEvTW46Ag8iMVG0gvNWFDvAbc5Zh4tKK2xp XiUzDydJWM1cTMq4XYz3q3h3ceL4tzdJoX7mYeko3o2II+YOw4nCIUmIQnqO7xFSod0NSh27blNf cMnHCt2gqINppUmGdORE02zRJo3BL9MqncHfjm22r6MOZ1Vab5B9FwlZgVmF8EPCHDNewhOF4yqS QxyzssEvYxVVCTmYCr+M60kFng4J46gXECmr1lwVoG/J6VsYqlal27fZNHaRQtG9KpqXMedl5Abf 60Y4TquwA5pEZey7cg9CFKMdrqrg29zNEP0OfsDJse6+Tonj7hdXg2s0dESaBYiemYgKX14i3Inf wZSNMTGlBgq7U6tjmjyvcDMKldtyOLvCDaXyyZf3KuR+XUv2OuxeVTmzeaRQH4c7Wp67XAT09a/O G3iS7BBIiPkt6k1xflOcvf98cT4un8++JM+qMBRo3YvYZtu03vFzO+8xZWygpoxclqb5lrD/BH0Y 1GvNMZQUp7E0gkedzcDEwYUCmzVIcPU+VdEgwik07nVPEwllRjqUKOUSDo1muJK2xkPzr+yRs6kP I7Z6SKy2eWCHl/RwfuYoyBipQnO4zRktaQInZbZ0PiMKur0Ms7oW6sTc6kY0UxgdboXK2sTmgA4m L1SDwcKa0NggaIfAystwEaBZw4EHMxJou1sf5W4xXjhLF8kIByTzkdZ73kd146Q8VuYU0XrYYNAH yBdYrcStpcm+AreTOKnMrnEMu9x7r+KlPIJnXgJqR9ORJeXkZAk6aHut5mLTQz5O294YzsrwGKfg dal7ScxCuIHylbBh/8JkNlk+82YrV8xNgjpcgVi7zyns1IFUSLWBZWRDw0xlIcASzcnKv9gEs56V AhXV6GRSLK1AMPxrUoAdXdeS8Zj4quzs0oi2nX3NSimfKCIGUXCARmwidjG4X4cq6BNQCVcepiLo F7ij09Y2U25xzpKufDNmcHYcszTCWbnVKZpnsoWbglTIYN5K4oFulbIb5U6vikn5M1KlHMb/M1X0 fgI3EEuB9oAP98UCI50pbY8LFXGoQmlE/b6A5sHUDogWuOeFaQgquLU2/wXZ1/9tzlkaJq3hIKl2 aYgEhf1IRYKQHShLJvpeQKye7V2WJMsImYgqiStTK/aI7BM21DVwWe/tHoog1E01ycqAwR2NP/c9 y6BRqJuccr45lazYe20O/NOdj01mUMqtw6ahye1fiFi0B7Nd1a43y/O9t6yInpi1WY08K4BZaSto ZWn/kiKccqu1FWtO48VmLhx4cV5jGCwaohTukZD+A/sfFT6zXz70hjrku1BbEXzE0MQgbCCqz9nG A+kCaQdH0DjZQRtMmpQ1bdY6aavlm/UZd7oF3yPG1pKdxN+nNHbRnLnsnFw8S2NnFnZsbceONTV4 9miKwtA4P8wYx5hvZ+WvWnx0Exy9Ad8NJkxJE0zwvUpg6KEHJg8g+S1Hs3TtbwAAAP//AwBQSwME FAAGAAgAAAAhAA3RkJ+2AAAAGwEAACcAAAB0aGVtZS90aGVtZS9fcmVscy90aGVtZU1hbmFnZXIu eG1sLnJlbHOEj00KwjAUhPeCdwhvb9O6EJEm3YjQrdQDhOQ1DTY/JFHs7Q2uLAguh2G+mWm7l53J E2My3jFoqhoIOumVcZrBbbjsjkBSFk6J2TtksGCCjm837RVnkUsoTSYkUiguMZhyDidKk5zQilT5 gK44o49W5CKjpkHIu9BI93V9oPGbAXzFJL1iEHvVABmWUJr/s/04GolnLx8WXf5RQXPZhQUoosbM 4CObqkwEylu6usTfAAAA//8DAFBLAQItABQABgAIAAAAIQDp3g+//wAAABwCAAATAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAABbQ29udGVudF9UeXBlc10ueG1sUEsBAi0AFAAGAAgAAAAhAKXWp+fAAAAANgEAAAsA AAAAAAAAAAAAAAAAMAEAAF9yZWxzLy5yZWxzUEsBAi0AFAAGAAgAAAAhAGt5lhaDAAAAigAAABwA AAAAAAAAAAAAAAAAGQIAAHRoZW1lL3RoZW1lL3RoZW1lTWFuYWdlci54bWxQSwECLQAUAAYACAAA ACEA3QG8974GAAC5GwAAFgAAAAAAAAAAAAAAAADWAgAAdGhlbWUvdGhlbWUvdGhlbWUxLnhtbFBL AQItABQABgAIAAAAIQAN0ZCftgAAABsBAAAnAAAAAAAAAAAAAAAAAMgJAAB0aGVtZS90aGVtZS9f cmVscy90aGVtZU1hbmFnZXIueG1sLnJlbHNQSwUGAAAAAAUABQBdAQAAwwoAAAAA ------=_NextPart_01CC3AF8.4F152CF0 Content-Location: file:///C:/70E9C639/nss1As47-2009_soubory/colorschememapping.xml Content-Transfer-Encoding: quoted-printable Content-Type: text/xml ------=_NextPart_01CC3AF8.4F152CF0 Content-Location: file:///C:/70E9C639/nss1As47-2009_soubory/filelist.xml Content-Transfer-Encoding: quoted-printable Content-Type: text/xml; charset="utf-8" ------=_NextPart_01CC3AF8.4F152CF0--